ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.5201.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 5201/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. ve věci žalobce I. Z. , zastoupeného Mgr. Katarínou Grofovou, advokátkou se sídlem Nová Paka, Vlkov 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 90.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 12 C 104/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 9. 2009, č.j. 25 Co 135/2009 – 62, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 19. 2. 2009, č.j. 12 C 104/2008 – 50, zastavil pod bodem I. výroku řízení do částky 59.060,- Kč, neboť žalobce vzal do této částky žalobu zpět. Pod bodem II. výroku zamítl nárok žalobce na zaplacení částky 30.940,- Kč jako náhrady nemateriální újmy, kterou měl utrpět nezákonným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 1987, č. j. 1 T 22/85-3840. Pod bodem III. výroku okresní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem potvrdil výrok II. a III. rozsudku okresního soudu (výrok I.) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že žalobce byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 1987, č.j. 1 T 22/85 – 3840, mimo jiné i pro přípravu trestného činu opuštění republiky. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 12. 1994, č.j. Rt 9/94 – 39, bylo rozhodnuto, že je účasten soudní rehabilitace pro výše uvedený trestný čin. Tímto usnesením byl zrušen výrok o vině v této části, přičemž mu byl uložen nový, nižší trest za zbývající trestné činy. Žalobce uplatnil svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí u žalované, která však jeho žádosti nevyhověla.
Soudy dospěly k závěru, že žalobci nelze přiznat nárok na náhradu nemajetkové újmy, neboť na zmíněná trestní rozhodnutí nelze z hlediska jeho časové působnosti uplatnit zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), ve znění novely provedené zák. č. 160/2006 a upravující zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Odvolací soud dovodil, že zák. č. 160/2006 nemá zpětnou účinnost s výjimkou čl. II. tohoto zákona, který ovšem na daný případ nelze aplikovat, neboť se vztahuje pouze na nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí a §22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., a nikoli na újmu způsobenou nesprávným rozhodnutím soudu, jak se dovolává žalobce.
Žalobce v dovolání prostřednictvím své advokátky brojí proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové v celém rozsahu, neboť má za to, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je přesvědčen, že uplatnění jeho nároku je dle současných právních předpisů oprávněné.
K uvedenému je třeba dodat, že žalobce sám doplnil dovolání sepsané svou zástupkyní podáním ze dne 1. 12. 2009 a v něm rozšířil dovolání o další dovolací důvody, to vše ještě v průběhu trvání dovolací lhůty (§241b odst. 3 o.s.ř.). U doplnění dovolání však nebyla splněna podmínka povinného zastoupení dovolatele požadovaná §241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud z toho důvodu vyzval zástupkyni žalobce výzvou doručenou jí dne 8. 11. 2010, aby mu ve lhůtě 14 dnů od jejího doručení sdělila, zda se k doplnění dovolání podaným žalobcem připojuje. Zároveň byla zástupkyně žalobce poučena o tom, že nepřipojí-li se k doplnění dovolání žalobce, nebude moci soud k dovolacím důvodům v něm uvedeným přihlédnout. Protože zástupkyně žalobce na uvedenou výzvu nijak nereagovala, mohl se Nejvyšší soud zabývat jen jí sepsaným dovoláním a k dovolacím důvodům uvedeným žalobcem v jeho doplnění dovolání pro nesplnění podmínky povinného zastoupení dovolatele podle §241 odst. 1 o.s.ř. nepřihlížel.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila. Ztotožnila se s právními názory a závěry odvolacího soudu a proto navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo (z hlediska judikatorního) řešenou v rozporu s hmotným právem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005, dostupné veřejnosti na www.nsoud.cz).
Žalobce v posuzované věci však dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá a ani žádnou takovou otázku ve svém dovolání neformuluje. Omezuje se pouze na obecný nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je „absolutně“ nepřípustné (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu