ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.56.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 56/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobkyně České pojišťovny, a.s. , se sídlem v Praze 1 - Nové Město, Spálená č. 16, IČ 45272956, proti žalovanému L. S. , zastoupenému Mgr. Michalem Burešem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská č. 14, o zaplacení částky 76.634,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 147/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. července 2008, č.j. 12 Co 305/2008-180, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 9. října 2006, č.j. 16 C 147/2005-131, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 76.634,- Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázáno, že leasingová společnost uzavřela se žalobkyní pojistnou smlouvu, na základě níž byl pojištěn automobil BMW SPZ ALB 7333, který byl dán do leasingového nájmu panu M. V. Ten, v rozporu s leasingovými podmínkami, pronajal automobil žalovanému. Dne 27. září 2003 byl tento automobil, který řídil žalovaný, poškozen při dopravní nehodě střetem s jiným vozidlem, kterou zavinil řidič tohoto jiného vozidla. Žalovaný poté předal poškozený automobil BMW do autodílny pana J. K., který po opravě vozidla vystavil fakturu, z níž je zřejmé, že žalovaný v hotovosti uhradil za opravu vozidla 76.634,- Kč. Leasingová společnost výslovně požádala, aby žalobkyně poskytla pojistné plnění v souvislosti s touto pojistnou událostí leasingovému nájemci panu M. V. za předpokladu, že předloží doklad o uhrazení faktury za opravu. V případě, že by faktura nebyla vyrovnána, měla žalobkyně zaslat pojistné plnění na účet autodílny. Žalovaná však pojistné plnění v částce 76.634,- Kč zaslala žalovanému. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že u žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení ve smyslu §451 občanského zákoníku (dále jen o.z.), když mu žalobkyně omylem, tedy bez jakéhokoliv právního důvodu, vyplatila žalovanou částku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. března 2007, č.j. 12 Co 665/2006-147, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl. Rozsudek odvolacího soudu však byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. května 2008, č.j. 30 Cdo 2442/2007-170, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud v odůvodnění zrušovacího rozhodnutí mimo jiné poukázal na skutečnost, že odvolací soud napadený rozsudek zbudoval na základní úvaze, že žalovaný sám zaplatil autodílně opravu automobilu, zatímco leasingový nájemce M. V. (z tohoto titulu) žádnou částku neuhradil. Pokud se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení předmětné částky jako bezdůvodného obohacení, pak žalovaný žádnou finanční částku na úkor žalované nepřijal a ve vztahu k ní se neobohatil, neboť pokud za opravu automobilu zaplatil panu J. K., plnil tak za žalobkyni. Blíže však tuto úvahu nerozvedl. Dovolací soud konstatoval, že proto není prakticky zřejmé z jakých okolností dovodil, že žalovaný, pokud sám opravu předmětného vozidla uhradil, plnil za žalobkyni. Přitom dosavadní skutková zjištění spíše směřovala k pravděpodobné úvaze, že žalovaný, pokud opravu vozidla v servisu zaplatil, plnil patrně svoji smluvní povinnost vůči panu J. K. za situace, kdy sám nebyl leasingovým nájemcem. Proto jestliže se odvolací soud v uvedeném rozsudku okolnostmi a důvodem, které vedly žalovaného k úhradě opravy automobilu, blíže nezabýval, byly jeho závěry, že žalovaný takto plnil za žalobkyni, hodnoceny dovolacím soudem jako předčasné, resp. ve své podstatě neodůvodněné, přičemž se naznačovalo, že pokud žalobkyně vyplatila žalovanému spornou částku, plnila tak, aniž by pro to svědčil jakýkoliv případný právní důvod (plnění bez právního důvodu).
Krajský soud v Plzni ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 16. července 2008, č.j. 12 Co 305/2008-180, kterým rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil ve výroku ve věci samé a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud mimo jiné odkázal na skutkové okolnosti případu a zmínil též svoji vázanost předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu ČR. Dospěl pak ke konečnému závěru, že v souzené věci jde o případ bezdůvodného obohacení ve formě plnění bez právního důvodu, které je žalovaný povinen žalobkyni vydat.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Fakticky pak uplatňuje dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a a) o.s.ř. V dovolání prezentuje svůj náhled na skutkové okolnosti případu a soudům též vytýká, že neprovedly další dokazování. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení §451 o.z. dovolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, přičemž současně přihlédl k obsahu zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. května 2008, č.j. 30 Cdo 2442/2007-170. Pokud dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Jestliže z obsahu dovolání případně vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., když žalovaný nemá na jejich náhradu nárok, zatímco žalobkyni v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu