ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.639.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 639/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce Finančního úřadu v Moravských Budějovicích, se sídlem v Moravských Budějovicích, Husova 480, proti žalovanému I. P., zastoupenému JUDr. PhDr. Alenou Novotnou, advokátkou se sídlem v Moravských Budějovicích, Husova 946, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 C 716/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2008, č.j. 17 Co 421/2006-140, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Okresní soud ve Znojmě (dále již „soud I. stupně) rozsudkem ze dne 2. prosince 2003, č.j. 18 C 716/2002-81, ve výroku I. určil, že „Kupní smlouva uzavřená dne 31.10.2000 mezi společností P.S.INVEST s.r.o., IČ 49974602, se sídlem Moravské Budějovice, nám. Míru 30, jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím, jejímž předmětem byl prodej pozemku parc. č. 418/1 – ostatní plocha, manipulační plocha, zapsaného na LV č. 2902 pro k.ú. M. B. u Katastrálního úřadu v T., je vůči žalobci právně neúčinná.“ , a výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. srpna 2005, č.j. 17 Co 421/2006-107, rozsudek soudu I. stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve věci samé potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, na základě něhož Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 31. října 2006, č.j. 30 Cdo 64/2006-123, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 30. května 2008, č.j. 17 Co 421/2006-140, rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) analogicky a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., dovolací důvody spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Uvádí, že „analogii ve výkladu k ust. §237 odst. 1 písm. b) spatřuje v tom, že se jedná o odvolací rozhodnutí, ve kterém odvolací soud, za situace, kdy měl být vázán právním názorem dovolacího soudu, odůvodnil poněkud odlišně rozsudek, kterým znovu potvrdil původní rozsudek soudu I. stupně“ , a že „za této situace není spravedlivé, aby zůstal rozsudek odvolacího soudu pro účastníka řízení rozsudkem konečným, protože byl v dovolacím řízení jednou úspěšný, a přesto soud, jemuž bylo předchozí rozhodnutí dovolacím soudem zrušeno, argumenty dovolacího soudu nevyslyšel“ . Dále namítá, že dovolací soud na straně deváté svého rozsudku odůvodnil zrušení předcházejícího rozsudku odvolacího soudu tak, že byl odvolacím soudem chybně vzat za prokázaný požadavek ust. §42a odst. 1 obč. zák., když bez dalšího převzal skutkový závěr prvoinstančního rozhodnutí, že k uspokojení pohledávky žalobce nebylo možno užít jiný majetek dlužníka. Podle přesvědčení dovolatele tato chyba nastala znovu, neboť provedené důkazy odvolací soud vyhodnotil tak, že nebylo zjištěno, že žalobce mohl k uspokojení své pohledávky použít jiný majetek dlužníka. Soud vytrvale přehlíží, že v majetku společnosti P.S.INVEST takový majetek byl a že „tedy skutkový závěr je v příkrém rozporu s provedenými důkazy“ . Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalovaného (ve stručnosti shrnuto) odmítl uplatněnou dovolací argumentaci žalovaného a zcela se ztotožnil s dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu jako s věcně správným rozhodnutím.
Dovolací soud poté, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání není (oproti přesvědčení dovolatele) v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. K tomu Nejvyšší soud odkazuje na své usnesení z 8.11.2005, sp.zn. č.j. 21 Cdo 237/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2006, sešit č. 2, pod pořadovým č. 20, v němž uvedl, že „ dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně ve věci samé rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem uvedeným ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., jestliže závazný právní názor obsažený ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu byl převzat ze zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu“ (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2009, sp.zn. 22 Cdo 3085/2006).
Přípustnost dovolání by tak v daném případě přicházela do úvahy toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro řešení otázky zásadního právního významu. V posuzovaném případě však nebylo v rozsudku odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěry uvedenými o věci samé v rozsudku soudu prvního stupně, shledáno pochybení z hlediska uplatněného dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b). Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, č.j. 30 Cdo 64/2006-123 (na nějž žalovaný v dovolání odkazuje) vyplývá, že dovolací soud dospěl k závěru, že způsobilost „zkrácení uspokojení pohledávky věřitele“ musel odporovaný úkon splňovat v době, kdy byl učiněn, tedy v projednávané věci ke dni 1.11.2000, kdy nastaly právní účinky vkladu do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy ze dne 31.10.2000. Odvolací soud bere tento závěr dovolacího soudu na vědomí, když v rozsudku ze dne 30. května 2008, č.j. 17 Co 421/2006-140 na str. 4 uvádí, že „zjišťování jiného majetku dlužníka, ze kterého by mohl věřitel – žalobce uspokojit svoji vymahatelnou pohledávku, se provádí ke dni učinění odporovaného právního úkonu, nikoli k okamžiku rozhodování soudu ve věci“ .
Rozhodnutí odvolacího soudu tedy nemá po právní stránce zásadní význam, neboť vzhledem k odvolacím soudem realizovanému právnímu posouzení jedinečných skutkových okolností, nebylo možno v tomto případě vysledovat judikatorní přesah napadeného rozsudku, a nebylo možno ani uzavřít, že by odvolací soud řešil právní otázku týkající se uzavření předmětné smlouvy v rozporu s hmotným právem.
Namítá-li žalovaný ve svém dovolání, že „odvolací soud vyhodnotil provedené důkazy tak, že nebylo zjištěno, že žalobce mohl k uspokojení své pohledávky použít jiný majetek dlužníka“ , opomíjí zcela, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je přípustné výhradně k řešení otázek právních, a že uplatnění dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým zjištěním (§241a odst. 3 o.s.ř.) je zcela vyloučeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006), a proto je dovolací soud – za podmínky, že dospěje k závěru o přípustnosti dovolání – povinen převzít skutkový stav, z něhož odvolací soud při svém rozhodování vycházel.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem, neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné (účelně vynaložené) náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu