ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.703.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 703/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. ve věci žalobkyně D. N. , zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha, Jugoslávská 12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 446.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 30/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2008, č.j. 28 Co 300/2008 – 76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 3. 2008, č.j. 13 C 30/2007 – 50, zamítl pod bodem I. nárok žalobkyně na zaplacení částky 446.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady nemateriální újmy, kterou měla žalobkyně utrpět tím, že v řízení, jehož předmětem byla žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru u Okresního soudu v Mostě, vedená tímto soudem pod sp. zn. 9 C 2391/96, bylo porušeno její právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Pod bodem II. výroku obvodní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu obvodního (výrok I.) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že sporné řízení, jehož předmětem byl pracovněprávní vztah, trvalo 9 let a 6 měsíců. Na základě toho dospěly k závěru o porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Konstatovaly, že v řízení vznikly průtahy, jak před soudem odvolacím, tak před soudem I. stupně. Ačkoliv je řízení ve věci neplatnosti výpovědi z pracovního poměru považováno za řízení pro žalobkyni významné, zároveň uvedly, že o samotné neplatnosti výpovědi bylo rozhodnuto v poměrně krátké době a v další fázi řízení bylo rozhodováno pouze o nároku na náhradu mzdy. Městský soud se ztotožnil také se závěrem soudu I. stupně v tom, že žalovanou poskytnutá výše odškodnění je adekvátní. Odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která akceptuje nižší přiznané částky, než by přiznal ESLP sám, za odškodnění nemateriální újmy na vnitrostátní úrovni.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu. Za zásadně významnou právní otázku považuje, zda vnitrostátní soud může přiznat nižší odškodnění za nemajetkovou újmu, než by v tom stejném případě přiznal ESLP, pouze s ohledem na snadnější a dostupnější nápravu pro stěžovatele na vnitrostátní úrovni.
Žalobkyně nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně poskytnuté výše odškodnění. Namítá, že soud se nevypořádal s tím, že odškodění může být na vnitrostátní úrovni přiznáno nižší ovšem v souladu s tradicí dané země a životními standardy v zemi. Žalobkyně rovněž polemizuje s názorem soudu o tom, že uplatnění nároku na vnitrostátní úrovni je snadnější a dostupnější.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o.s.ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka, ať již se jedná o otázku výkladu hmotného nebo procesního práva, má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo (z hlediska judikatorního) řešenou v rozporu s hmotným právem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005, dostupné veřejnosti na www.nsoud.cz) nebo založil-li odvolací soud své rozhodnutí na nesprávném výkladu procesního práva.
Žalobkyně v posuzované věci však dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá. Polemizuje pouze s výší přiznaného odškodnění, která však nemá judikatorní přesah potřebný pro přípustnost dovolání, neboť je významná pouze pro tuto věc. Otázka výše náhrady nemajetkové újmy za průtahy řízení ve srovnání s rozsahem odškodnění, které poskytuje Evropský soud pro lidská práva v obdobných věcech byla nadto Nejvyšším soudem již vyřešena v jeho rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, dostupném veřejnosti na www.nsoud.cz . Odvolací soud se napadeným rozsudkem od tam uvedených závěrů neodchýlil.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je dovolání nepřípustné absolutně (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24.listopadu 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu