ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.763.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 763/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobkyně CF FLOP s.r.o., identifikační číslo osoby 64608565, se sídlem Brno, Nejedlého 383/11, zastoupené JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Puchmajerova 7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 950.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 11/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 11. 2007, č. j. 14 C 11/2007-25, a Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2008, č.j. 30 Co 184/2008-79, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 11. 2007, č. j. 14 C 11/2007-25, se zastavuje .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2008, č. j. 30 Co 184/2008-79, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 11. 2007, č.j. 14 C 11/2007-25, pod bodem I. výroku stanovil povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 30.000,- Kč s příslušenstvím jako náhradu nemateriální újmy, kterou měla žalobkyně utrpět tím, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 150/2002 bylo porušeno její právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Pod bodem II. výroku soud I. stupně žalobu do částky 920.000,- Kč s příslušenstvím zamítl. Pod bodem III. výroku soud I. stupně nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Soud I. stupně při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že se žalobkyně žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě dne 21. 5. 2002 a vedenou pod sp. zn. 5 Cm 150/2002 domáhala zaplacení částky 350.000,- Kč s příslušenstvím, přičemž krajský soud za dobu čtyř a půl let (do rozhodování soudu I. stupně v této věci) pouze odstranil vady žaloby a vybral soudní poplatek. Na tomto základě soud I. stupně dovodil, že nárok žalobkyně je zčásti důvodný, neboť stávající délku řízení před Krajským soudem v Ostravě nelze považovat za přiměřenou. Proto soud I. stupně v souladu s kritérii §31a zák. č. 82/1998 Sb. a rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva přiznal žalobkyni za vzniklou nemajetkovou újmu zadostiučinění ve výši 30.000,- Kč. Při stanovení jeho výše vycházel z částky cca 15.000,- Kč za rok řízení, přihlédl k tomu, že šlo o řízení jednoduché, předmět řízení pro poškozenou zhodnotil jako významný, zároveň však konstatoval, že žalobkyně nevyužila podání návrhu dle §174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, (dále také „SSZ“), na určení lhůty k provedení procesního úkonu.
Proti rozsudku soudu I. stupně podala odvolání jak žalobkyně napadající zamítavý výrok, tak žalovaná do vyhovujícího výroku. Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku a žalobu i v této výši zamítl (výrok I.), zamítavý výrok rozsudku soudu I. stupně potvrdil (výrok II.). Pod bodem III. a IV. výroku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náklady řízení, resp. náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování shodně se soudem I. stupně konstatoval, že k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě v řízení vedeném před Krajským soudem v Ostravě došlo. Dospěl však oproti soudu I. stupně k závěru, že samotné konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je dostačující pro nahrazení nemajetkové újmy vzniklé žalobkyni. Konstatoval, že v řízení došlo k určitým průtahům, když krajský soud nečinil ve věci potřebné úkony v období od září 2002 do ledna 2005. Poté byl spis zapůjčen k jinému soudnímu řízení po dobu do října 2005, takže v něm objektivně úkony činěny být nemohly. Při svém rozhodování přihlédl odvolací soud k tomu, že to byla právě žalobkyně, která zásadní měrou přispěla k průtahům a k tomu, že řízení doposud nebylo skončeno, když podala nedostatečnou žalobu (nesprávně označila své sídlo, nepřipojila listiny, kterých se v žalobě dovolávala, nevyčíslila požadovanou smluvní pokutu - tu na základě výzvy ze září 2002 vyčíslila až po únoru 2006 - a nezaplatila spolu s podáním žaloby soudní poplatek. Soudní poplatek žalobkyně přitom zaplatila až poté, co bylo řízení pro jeho neuhrazení zastaveno). Byla to zejména uvedená pochybení žalobkyně, která vedla k tomu, že je žaloba teprve po šesti letech způsobilá projednání. Odvolací soud z přístupu žalobkyně k plnění jejích procesních povinností dovodil pro ni minimální význam předmětného řízení. Odmítl také žalobkyní tvrzenou újmu v dopadech na její zdravotní stav, rodinný život a vzniklý stres, neboť tento druh újmy nepřichází podle odvolacího soudu u právnické osoby v úvahu.
Rozsudek soudu I. stupně a rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání opřela ve vztahu k částečné změně rozsudku o důvod přípustnosti dle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a ve vztahu k potvrzujícímu výroku o ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Žalobkyně za důvod dovolání označila nesprávné právní posouzení [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] spočívající v rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s ust. §31a zák. č. 82/1998 Sb. Má za to, že vnitrostátní úprava nemůže být vykládána v rozporu s judikaturou ESLP.
Žalobkyně konkrétně namítla, že soudy nesprávně posoudily délku řízení rozhodnou pro přiznání nemajetkové újmy, když správně měly vyjít z celé délky řízení, a nikoli jen z dílčích průtahů. Dále je přesvědčena, že argumentace soudu, že teprve po šesti letech po podání je žaloba způsobilá k projednání, je argumentem spíše pro průtahy v činnosti soudů, neboť soud měl k dispozici procesní prostředky k odstranění průtahů, které však soudy přičetly k tíži žalobkyně (v případě nezaplacení soudního poplatku, nedostatečného obsahu žaloby, apod.). Její podíl na zjištěných průtazích se podle žalobkyně měl odrazit až po stanovení základní výchozí částky jako zadostiučinění za průtahy. Podle ní nelze stavět procesní prostředky obrany účastníka proti nepřiměřeným průtahům nad povinnosti soudu toto řízení řádně a bez průtahů provést. Uvedla, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že řízení v posuzované věci bylo nepřiměřeně dlouhé, avšak za dostačující odškodnění považoval pouhé konstatování porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, rozhodl v rozporu s judikaturou ESLP, neboť ta připouští tuto formu odškodnění pouze ve výjimečných případech a za výjimečných okolností.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zák. č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o.s.ř.“
Žalobkyně výslovně napadla dovoláním i rozsudek soudu I. stupně. Vzhledem k tomu, že funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, Nejvyšší soud řízení o tomto dovolání podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. zastavil pod bodem I. výroku tohoto rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 47/2006). Ve zbylé části se dovolací soud zabýval již jen dovoláním žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok I. rozsudku soudu I. stupně do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 30.000,- Kč s příslušenstvím, je založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. V případě výroku II. rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť odvolací soud řešil otázku formy odškodnění nemajetkové újmy žalobkyně v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, tj. jde o otázku, která je soudy rozhodována rozdílně (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání je však důvodné.
Z vylíčení důvodu dovolání vyplývá, že směřuje ke zpochybnění závěru odvolacího soudu ohledně neposkytnutí náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Žalobkyně zejména brojí proti tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je podle ní v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že jako zadostiučinění postačí konstatování porušení práva.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, dostupný veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Při aplikaci §31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, dostupný veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
To platí mimo jiné i ve vztahu ke způsobům náhrady nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Právo na přiměřené zadostiučinění v případě nemateriální újmy vzniklé nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je zakotveno v §31a odst. 1 OdpŠk. Odstavec 2 téhož ustanovení pak stanoví způsob poskytování zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, která se poskytuje zásadně v penězích, ledaže by ji bylo možno nahradit jinak (zejm. v trestním řízení při stanovení druhu a výměry trestu – srov. §39 odst. 3 trestního zákoníku), popř. by její odškodnění formou konstatování porušení práva bylo dostačující. Při úvaze o formě poskytovaného zadostiučinění se vychází z obecných kritérií, kterými jsou závažnost vzniklé újmy a okolnosti jejího vzniku. V odst. 3 pak dané ustanovení specifikuje demonstrativním způsobem kritéria, k nimž je třeba v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédnout.
Z uvedeného je zřejmé, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009 a dále rozsudky ESLP ve věci Szeloch proti Polsku ze dne 22. 2. 2001, č. 33079/96 a rozsudek ve věci Berlin proti Lucembursku ze dne 15. 7. 2003, č. 44978/98).
K uvedenému dovolací soud dodává, že existence újmy v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, dostupný veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
V projednávané věci je zřejmé, že předmět řízení představoval původně částku 350.000,- Kč a po postoupení části žalované pohledávky částku 140.000,- Kč, tj. nikoli částky pro žalobkyni bezvýznamné. Úvaha odvolacího soudu o tom, že úspěch žalobkyně v daném řízení je toliko hypotetický, není pro posouzení formy odškodnění právně významná, neboť i kdyby byla žalobkyně v řízení před krajským soudem neúspěšná, nemá tato okolnost žádný vliv na zjištění, zda došlo k porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, resp. na přiznání odškodnění za tuto újmu.
S žalobkyní lze dále souhlasit v tom, že doba šesti roků, kterou soud potřeboval k přípravě jednání, svědčí především o nesprávném postupu soudu v daném řízení, porušujícím povinnost soudu postupovat v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná, jak to stanoví §6 o.s.ř. Z rozsudku odvolacího soudu přitom plyne, že po část uvedené doby v trvání téměř dva a půl roku byl krajský soud zcela nečinný.
Je nepochybné, že se na délce řízení podílela také žalobkyně tím, že podala vadnou žalobu, nesplnila sama od sebe poplatkovou povinnost, jak jí to ukládá §7 odst. 1 věta prvá, ve spojení s §4 odst. 1 písm. a) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích a povinnost připojit k žalobě listiny, jichž se dovolává (§79 odst. 2 o.s.ř.). Na nesplnění těchto povinností však umožňuje jak zákon o soudních poplatcích, tak i občanský soudní řád soudu reagovat způsobem, který vede k odstranění těchto nedostatků, a to za použití soudcovských lhůt v odpovídající (přiměřené) době. Na tomto závěru nic nemění ani případná okolnost, že je žalobkyně účastna vícero soudních řízení, neboť právo na spravedlivý proces jí musí být poskytováno ve všech z nich stejně, jako kterémukoli jinému účastníku soudního řízení.
Z hlediska využití prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení je třeba přihlédnout k tomu, že jediným preventivním prostředkem nápravy hrozící nebo již vzniklé újmy v důsledku neprojednání věci v přiměřené lhůtě, je možnost účastníka nebo jiné strany řízení podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném od 1.7.2009 (srov. rozsudek ESLP ve věci Macready proti České republice ze dne 22. 4. 2010, č. 4824/06 a 15512/08, §51). Možnost podat týž návrh po marném podání hierarchické stížnosti na průtahy v řízení u příslušného orgánu státní správy soudů ve znění téhož zákona účinného do 30.6.2009, nebyla shledána Evropským soudem pro lidská práva za účinný právní prostředek nápravy (viz např. Vokurka proti České republice , konečné rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 16. 10. 2007, ve věci č. 40552/02, §55) a jeho nepodání, stejně jako nepodání hierarchické stížnosti ve smyslu §164 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nelze účastníku řízení přičítat k tíži.
Vyčítá-li odvolací soud žalobkyni, že nevyužila žádný prostředek způsobilý odstranit průtahy v řízení, je třeba uvést, že s ohledem na dobu, po kterou sporné řízení probíhalo, žalobkyně žádný takový prostředek k dispozici neměla a tedy jej ani využít nemohla.
K uvedenému Nejvyšší soud dodává, že odpovědnost za dodržení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě leží především na státu a ten ji nemůže přenášet na účastníky řízení tím, že po nich bude požadovat, aby se v případě hrozící či nastalé nepřiměřené délky řízení domáhali nápravy a dojde-li k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, sankcionovat jej při stanovení výše odškodnění za to, že se nápravy nedomáhal. Při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, dostupném veřejnosti na www.nsoud.cz ).
Z uvedeného je zřejmé, že se na celkové délce řízení převážnou měrou podílel nesprávný postup procesního soudu a předmět řízení nelze hodnotit pro žalobkyni jako nevýznamný. Jde tedy o situaci, ve které nelze o odškodnění formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě uvažovat. Z toho důvodu je právní posouzení otázky formy zadostiučinění poskytnutého žalobkyni za porušení uvedeného práva odvolacím soudem nesprávné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o.s.ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle §243b odst. 3 věta první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konečně dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu