ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.135.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 135/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně Santander Consumer Finance a.s. , se sídlem v Praze 5, Šafránkova 1, PSČ 155 00, identifikační číslo 25 10 37 68, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, PSČ 150 00, proti žalovanému P. K . zastoupenému JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní 19, PSČ 738 01, o 296.479,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 136/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2008, č. j. 69 Co 259/2008-171, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2008, č. j. 69 Co 259/2008-171, se v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v částce 235.947,56Kčs příslušenstvím tak, že žaloba byla zamítnuta, a ve výrocích o nákladech řízení a nákladech odvolacího řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu dne 20. ledna 2007 se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 296.479,50 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 29. ledna 2003 do zaplacení. V žalobě uvedla, že účastníci dne 6. listopadu 2002 uzavřeli leasingovou smlouvu č. 020057808 (dále jen „leasingová smlouva“), jejímž předmětem bylo vozidlo FORD-EU 2.5, které bylo žalovanému zároveň předáno. Žalovaný měl kromě akontace ve výši 35.936,- Kč zaplatit 48 měsíčních splátek po 8.087,- Kč. Nezaplatil však jedinou z nich a žalobkyně proto dne 22. ledna 2003 od smlouvy odstoupila. Žalovaný je tak v souladu s ustanovením čl. 6.3.4. Všeobecných smluvních podmínek (dále jen „VSP“), jež jsou nedílnou součástí leasingové smlouvy, povinen zaplatit jí shora uvedenou částku, sestávající ze „smluvní sankce za předčasné ukončení leasingové smlouvy“ ve výši 288.947,56 Kč, nákladů na vymáhání splnění povinností žalovaného ve výši 21.961,44 Kč, nákladů spojených s odebráním předmětu leasingu žalovanému ve výši 36.909,44 Kč a uhrazeného zákonného pojištění předmětu leasingu ve výši 1.661,- Kč po odpočtu částky 53.000,- Kč, za niž byl předmět leasingu prodán.
Žalovaný s obsahem žaloby nesouhlasil, s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1424/2000 a 32 Odo 1089/2004 namítal především, že vymáhání leasingových splátek, jež se v době ukončení smlouvy nestaly splatnými, je výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku [§265 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)] a výhrady vznášel rovněž vůči výši nákladů žalobkyně a výši prodejní ceny předmětu leasingu.
Rozsudkem ze dne 30. ledna 2008, č. j. 8 C 136/2007-144, Obvodní soud pro Prahu 5 zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 296.479,50 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 29. ledna 2003 do zaplacení (výrok I.) a nahradit jí náklady řízení (výrok II.). Soud prvního stupně považoval žalobu za důvodnou, neboť žalovaný neplnil povinnosti, které mu vyplývaly z leasingové smlouvy, žalobkyně proto od smlouvy po právu odstoupila a jí požadované plnění je v souladu s ujednáním účastníků pod bodem 6.3.4. VSP. Toto ustanovení je výrazem smluvní volnosti účastníků obchodně právních vztahů, nelze proto akceptovat stanovisko žalovaného, že výkon práva z něj vyplývající je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Poukazoval-li žalovaný na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jím uvedená rozhodnutí dopadají na jinou skutkovou situaci.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze napadený rozsudek v částce 60.531,94 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 29. ledna 2003 do zaplacení potvrdil a v částce 235.947,56 Kč „s příslušenstvím“ jej změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení (první výrok) a o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání pod bodem 6.3.4. VSP je ujednáním, které podle projevené vůle účastníků má platit i po ukončení smlouvy (§351 odst. 1 obch. zák.). Již s ohledem na systematické zařazení ve VSP nejde o sankci, jak se domnívá žalobkyně. Neužívá-li však žalovaný předmět leasingu, nemůže se po něm žalobkyně domáhat úspěšně zaplacení leasingových splátek, jež se staly splatnými až po ukončení smlouvy, protože takový výkon práva není v souladu s pravidly poctivého obchodního styku. Poukázal přitom na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž argumentoval žalovaný.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, zaměřeným do části jeho prvního výroku, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba zamítá. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka považuje právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné proto, že leasingová smlouva je posuzována jako tzv. inominátní kontrakt (§269 obch. zák.) a sama tak upravuje práva a povinnosti jejích účastníků. Zavázal-li se tedy žalovaný, že v případě předčasného ukončení smlouvy pro neplnění jeho smluvních povinností zaplatí žalobkyni leasingové splátky odpovídající sjednané době trvání smlouvy, jde o projev jeho svobodné vůle. Výkon tohoto práva žalobkyní nemůže být v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku již proto, že jde o důsledky porušení smluvních povinností žalovaným, kdežto žalobkyně splnila vše, k čemu se podle smlouvy zavázala. Naopak by to byla ona, kdo by byl poškozen, pokud by jí tato část nároku nebyla přiznána, protože by „nedostala“ náklady, které v souvislosti s obchodem vynaložila, ani předpokládaný zisk z obchodu. Nesprávný je podle ní rovněž právní názor odvolacího soudu, že ujednání bodu 6.3.4. VSP není ujednáním sankční povahy s ohledem na své umístění, protože ujednání sankčního charakteru jsou roztroušena v celém jejich textu a nikoliv jen v bodu 7.
Žalovaný se se závěry napadeného rozhodnutí ztotožnil.
Dovolání je přípustné, protože je jím napaden rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], a je rovněž důvodné.
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud poté přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená v předmětné věci přezkoumat z pohledu dovolacích námitek správnost právního závěru odvolacího soudu, že výkon práva vyplývajícího z dohody, podle níž v případě předčasného ukončení leasingové smlouvy má leasingový pronajímatel právo na zaplacení leasingových splátek, jež se dosud nestaly splatnými, je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a s ohledem na ustanovení §265 obch. zák. nepožívá právní ochrany.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu i soudů nižších stupňů vycházela především ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Cdo 1424/2000, byť nikoliv bezvýjimečně (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2006, č. j. 2 Cmo 380/2005-128). Velký senát Nejvyššího soudu však v rozsudku ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, zaujal odlišný právní názor.
Podstatou tzv. finančního leasingu (a právě o něj v této věci jde), jenž je inominátním kontraktem podle ustanovení §269 odst. 2 obch. zák., podle něhož mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy, je - jak uvádí shora uvedené rozhodnutí - závazek leasingového pronajímatele předat leasingovému nájemci jím vybraný předmět leasingu, pořízený obvykle z prostředků leasingového pronajímatele, a závazek leasingového nájemce uhradit náklady s tím spojené rozložené do leasingových splátek, po jejichž zaplacení má leasingový nájemce právo předmět leasingu od leasingového pronajímatele koupit. Jeho smyslem je zajistit za úplatu financování věci pro leasingového nájemce, který se k ní chová od předání jako k věci vlastní se všemi riziky na své straně. Leasingové splátky tak mají jinou povahu, než nájemné, protože nejde primárně o úplatu za užívání předmětu leasingu, ale fakticky o splátky ceny, za níž předmět leasingu pořídil leasingový pronajímatel, zvýšené o případné další složky (např. úročení finančních prostředků, za něž byl předmět leasingu pořízen, pojištění apod.) a zahrnující i přiměřený zisk. Zatímco běžný nájem má funkci užívací, leasing má především funkci pořizovací a protihodnotou leasingových splátek tedy není možnost předmět leasingu užívat (jak se domnívá odvolací soud), ale především možnost splácet jeho pořizovací cenu postupně. Na povinnosti leasingového nájemce zaplatit leasingovému pronajímateli dosud nezaplacený zůstatek pořizovací ceny předmětu leasingu tedy nic zásadně nemění, je-li předmět leasingu vrácen předčasně. Leasingový pronajímatel nadto na rozdíl od běžného pronajímatele nemá zájem na vrácení předmětu leasingu po ukončení smlouvy, protože jednak v průběhu leasingu dochází k jeho znehodnocení, jednak mu tím vznikají další náklady spojené s údržbou, uskladněním, následnou realizací apod.
Uzavřel-li Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1424/2000, že leasingová společnost má při předčasném ukončení smlouvy právo jen na zaplacení splátek do té doby splatných, protože nelze učinit splatnými splátky, které dosud nedospěly, v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 4356/2008 zaujal opačné stanovisko, a to, že sjednají-li účastníci smlouvy plnění ve splátkách, vzniká věřiteli právo na plnění sjednaných splátek dnem vzniku (účinnosti) smlouvy (pokud jeho vznik neváže na další právní skutečnost, např. převzetí předmětu leasingu nájemcem), a nikoli až dnem splatnosti jednotlivých splátek. Právním důvodem žalobní pohledávky, představující souhrn splátek splatných po dni účinnosti odstoupení od smlouvy, je tedy ujednání stran smlouvy o majetkovém vypořádání pro tento případ, které není v rozporu s dispozitivním ustanovením §351 obch. zák., podle něhož odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti ze smlouvy; odstoupení se však nedotýká ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy.
V souladu se závěry rozsudku sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, od něhož nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v této věci, tak lze konstatovat, že sjednali-li účastníci leasingové smlouvy pro případ jejího předčasného ukončení z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek včetně těch, jež se stanou splatnými po ukončení smlouvy, jde o ujednání podle ustanovení §351 odst. 1 obch. zák., jež je právním důvodem žalobní pohledávky, představující souhrn splátek. Výkon tohoto práva pak není v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy. Jsou-li totiž náklady vynaložené leasingovou společností a její přiměřený zisk rozloženy do všech leasingových splátek, má leasingová společnost s ohledem na zásadu pacta sunt servanda právo na jejich zaplacení, i když dojde k předčasnému ukončení smlouvy pro porušení smluvních povinností leasingovým nájemcem, a tomu odpovídá povinnost leasingového nájemce všechny leasingové splátky uhradit. Dospěl-li odvolací soud k opačnému právnímu závěru, nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení §265 obch. zák., a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ] byl uplatněn právem.
Dovolací soud proto, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku ve věci samé v části dotčené dovoláním a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. února 2010
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu