ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.1549.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 1549/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně MAX-TELEKOM, v. o. s. , se sídlem v Benešově u Prahy, Křižíkova 1427, PSČ 256 01, identifikační číslo osoby 46 35 49 21, zastoupené JUDr. Josefem Podhorským, advokátem, se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 102, PSČ 256 01 , proti žalované Sloane Park Property Trust, a. s. , se sídlem v Praze 5, Stodůlkách, Sluneční náměstí 2588/14, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 25 03 64 59, zastoupené Mgr. Karlem Tománkem, advokátem, se sídlem v Čerčanech, Sokolská 505, PSČ 257 22, o zaplacení částky 842.961,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 118/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2008, č. j. 1 Cmo 54/2008-186, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. srpna 2007, č. j. 21 Cm 118/2002-150, ve znění opravného usnesení ze dne 19. listopadu 2007, č. j. 21 Cm 118/2002-166, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 838.593,- Kč s úrokem specifikovaným ve výroku (výrok I.), žalobu co do částky 4.098,- zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně a žalovaná uzavřeli 6. března 2001 smlouvu o dílo č. 4/01, jejíž součástí byly přílohy č. 1, 2 a 3 (dále jen „smlouva“) podle ustanovení §536 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), v níž se žalobkyně zavázala k dodávce stavebních prací - „přípoloži 16 ks HDPE ochranných trubek o průměru 50 mm v úseku Rozvadov-Benešovice“. Mezi stranami bylo nesporné, že žalovaná částka nebyla zaplacena. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouvou, protokoly o předání a převzetí díla, a dalšími provedenými důkazy byl prokázán vznik práva žalobkyně na zaplacení celé dohodnuté ceny díla po předání a převzetí díla žalovanou. Nepřisvědčil žalované, že zhotovitelce právo na zaplacení doplatku ceny díla nevzniklo s ohledem na obsah předávacího protokolu z 11. července 2001, v němž se uvádí, že „strany se dohodly na vyjmutí dodávky a montáže signálního vodiče z tohoto díla. Věc bude řešena jako nový obchodní případ.“ Dovodil, že ujednání je neplatné pro neurčitost a nesrozumitelnost podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), kterou nelze odstranit ani výkladem slovního vyjádření vůle účastníků.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní závěry za správné. Zdůraznil, že splatnost ceny díla podle příslušných ujednání smlouvy a ustanovení §548 a §554 obch. zák. nastala. Dílo bylo provedeno v celém sjednaném rozsahu (zhotovitelka provedla i dodávku a montáž signálního vodiče), takto je žalovaná i převzala a není důležité, zda signální vodič užívala. Ve smlouvě byla dohodnuta pevná cena díla, nepřichází tedy v úvahu „realizace nějakého odpočtu“. Ujednání v článku XII bodu 9 smlouvy (o tom, že veškeré změny a doplňky smlouvy mohou být provedeny pouze písemně, formou smluvního dodatku) vylučuje, aby tvrzené dohody o omezení rozsahu díla mohlo být dosaženo při pořizování protokolu o předání a převzetí díla. Navíc za žalovanou při převzetí díla nejednaly osoby, o nichž smlouva předpokládala oprávnění k jejím změnám, proto k ujednání, kterým podle tvrzení žalované měl být změněn rozsah díla v protokolu o předání a převzetí díla z 11. července 2001, nelze již z tohoto důvodu přihlédnout. K námitce žalované ohledně uplatňované slevy z ceny díla uvedl, že tento nárok nebyl v řízení prokázán, žalovaná rozhodné skutečnosti ani netvrdila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že ve věci není dána pravomoc soudů pro projednání a rozhodnutí ve sporu podle ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř., když ta náležela Českému telekomunikačnímu úřadu podle zák. č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů.
Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil právní úkon, kterým byl z předmětu díla uvedeným ve smlouvě vyloučen signální vodič. Ujednání ve smlouvě o formě jejího dodatku a určení osob oprávněných dodatek uzavřít nemůže vést k situaci, kdy bude vyloučena aplikace zákonných ustanovení o změně obsahu závazku. Setrvává na tvrzení, že za žalovanou jednala osoba k tomuto úkonu oprávněná. Podle názoru dovolatelky je ujednání ohledně vyloučení signálního vodiče z předmětu díla obsažené v předávacím protokole zcela jasné a srozumitelné, když strany neměly pochyb o tom, o který signální vodič jde.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II části první přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že závěry odvolacího soudu o provedení a předání díla v rozsahu dohodnutém ve smlouvě a neplatnosti ujednání o omezení tohoto rozsahu v protokolu o předání a převzetí díla z 11. července 2001 s ohledem na ujednání v článku XII bodu 9 smlouvy, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírají. Výklad ujednání článku XII bodu 9 a ujednání v protokolu o předání a převzetí prací, jak jej provedl odvolací soud, přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanovením §272 odst. 2 obch. zák.), když plně respektuje zásady výkladu právních úkonů určené ustanoveními §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. a formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03.
Argumenty snášenými na podporu závěru, že bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů, je z obsahového hlediska uplatňována zmatečnostní vada řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. a) o. s. ř., k jejímuž prověření slouží žaloba pro zmatečnost. O dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejde (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu