ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.170.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 170/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně SPRING-STAV, spol. s r. o. „v likvidaci“ , se sídlem v Plzni, Hálkova 1203/32, PSČ 301 00, IČ 49790871, zastoupené Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou, se sídlem v Rokycanech, ulice Míru 17, proti žalované MEA MEISINGER, s. r. o. , se sídlem v Plzni, Domažlická 180, PSČ 314 56, IČ 00871281, zastoupené JUDr. Zoltánem Pálinkásem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, nám. Republiky 1079/1a, o zaplacení částky 16,921.052,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 1114/1999, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2009, č. j. 1 Cmo 335/2008-676, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2009, č. j. 1 Cmo 335/2008-676, ve výrocích pod body I, III a IV, jakož i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. srpna 2007, č. j. 28 Cm 1114/1999-611, v části výroku pod bodem II, jíž byla zamítnuta žaloba co do částky 13,553.417,30 Kč s úrokem z prodlení, a ve výrocích pod body III a IV, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. srpna 2007, č. j. 28 Cm 1114/1999-611, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1,783.398,50 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 6. 8. 1996 do zaplacení (výrok pod bodem I), v rozsahu částky 15,137.653,80 Kč se 17 % úrokem z prodlení, co do 17 % úroku z prodlení z částky 1,783.398,50 Kč od 30. 5. 1995 do 15. 8. 1996 a co do 2 % úroku z prodlení z částky 1,783.398,50 Kč od 6. 8. 1998 do zaplacení žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod body III a IV).
Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně se po žalované z titulu smlouvy o dílo (o generální dodávce stavby) uzavřené dne 13. 10. 1994, od níž žalovaná odstoupila, domáhala zaplacení částky 26,926.694,80 Kč, z toho zaplacení zálohových faktur ve výši 13,887.627,30 Kč, smluvní pokuty ve výši 3,919.788,- Kč, odstupného a přirážky generálního dodavatele ve výši 6,470.134,50 Kč a inflační přirážky a nákladů spojených s vyklizením staveniště ve výši 2,649.145,- Kč. Předchozí rozsudek tohoto soudu ze dne 9. května 2003, č. j. 28 Cm 1114/99-135, byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2004, č. j. 1 Cmo 280/2003-214, potvrzen v části, v níž byla žaloba zamítnuta v rozsahu částky 10,005.642,50 Kč s úrokem z prodlení, představující smluvní pokutu a odstupné; odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o dílo v důsledku absence ujednání o ceně díla, a z toho závěru soud prvního stupně vycházel též v tomto rozhodnutí. Zbývající částky 16,921.052,30 Kč s úrokem z prodlení se žalobkyně nadále domáhá z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v tom, že provedla pro žalovanou stavební práce. Vyzvána podle ustanovení §118a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), aby doplnila skutková tvrzení o tom, jaké konkrétní stavební práce provedla a v jakém rozsahu, předložila znalecký posudek zpracovaný Jiřím Lukešem, na jehož obsah odkázala. Svou povinnost vylíčit všechny skutkové okolnosti tím však beze zbytku nesplnila, resp. zatížila řízení tvrzeními rozpornými. Žalovaná ohledně jednotlivých položek stavebních prací provedených žalobkyní, resp. ohledně rozsahu těchto prací odkazovala na znalecký posudek Ing. Václava Sankota, který nechala zpracovat poté, co žalobkyně přestala na stavbě pracovat, a jehož součástí bylo zjištění skutečně provedených prací zpracované Ing. P. Š. Vyhodnocením důkazů provedených v rámci obsáhlého dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně, pokud tvrdila rozsah práce vyšší než jak byl vyjádřen ve znaleckém posudku Ing. Sankota, svá tvrzení neprokázala. Dovodil, že tento posudek, jenž hodnotil jako důkaz listinou, je podpořen fotodokumentací stavby provedenou ve stejné době a svědeckými výpověďmi. Žalobkyní předložené zápisy o stavu prací ucelených částí stavby, podepsané technickým dozorem investora, vyhodnotil jako účelově pořízené. Konstatoval, že stavební deník žalobkyně na podporu svých tvrzení nepředložila a ze svědeckých výpovědí konkrétní rozsah prací dovodit jednoznačně nelze. Žalobkyní navržený důkaz znaleckým posudkem Jiřího Lukeše neprovedl s odůvodněním, že znalec posudek vyhotovil pouze z podkladů předložených žalobkyní. Ze znaleckého posudku Ing. Zdeňka Němce zjistil obvyklou cenu stavebních prací provedených v rozsahu vyplývajícím ze znaleckého posudku Ing. Sankota v částce 26,403.950,- Kč. Ztotožnil se přitom se závěrem znalce, že pokud se ceny nabízené žalobkyní v souvislosti se zadáním stavby blíží cenám nabízeným ostatními zájemci o zakázku, musí jít o ceny obvyklé. Od celkové ceny prací odečetl přirážku generálního dodavatele stavby ve výši 1 %, tj. částku 264.039,50 Kč, a část ceny připadající na dodávku plechů a na daň z přidané hodnoty.
Věc soud prvního stupně posoudil podle ustanovení §451 a násl. občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, přičemž rozsah obohacení žalované stanovil v částce 1,783.398,50 Kč jako rozdílu mezi cenou provedených prací ve výši 26,139.910,50 Kč a částkou 24,356.512,- Kč, kterou žalovaná podle výsledků dokazování žalobkyni zaplatila.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. září 2009, č. j. 1 Cmo 335/2008-676, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem II, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 13,553.417,30 Kč se 17 % úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), v části zamítavého výroku pod bodem II, jíž byla zamítnuta žalobu o zaplacení částky 1,584.236,50 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 6. 8. 1996 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobkyni tuto částku přisoudil (výroky pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body I, III a IV). O odvolání proti té části výroku pod bodem II, jíž byla zamítnuta žaloba ohledně 17 % úroku z prodlení z částky 1,783.398,50 Kč od 30. 5. 1995 do 15. 8. 1996 a 2 % úroku z prodlení z této částky od 6. 8. 1998 do zaplacení, odvolací soud rozhodnout opomněl.
Odvolací soud v rámci rekapitulace dosavadního průběhu řízení poukázal na právní názor vyslovený v jeho předchozím kasačním rozhodnutí, že písemným uznáním podle ustanovení §323 odst. 1, věty první, obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) závazek nevzniká, nýbrž existující závazek se zajišťuje s důsledkem „fikce“ trvání závazku a „převrácení“ důkazního břemene ohledně jeho existence, a na svůj závěr tam vyjádřený, že žalovaná v podstatě již unesla důkazní břemeno stran svého tvrzení, že žalobou uplatněné nároky nevznikly. Posudkem znaleckého ústavu předloženým žalobkyní v odvolacím řízení důkaz neprovedl s odůvodněním, že provedení tohoto listinného důkazu brání ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. Provedení důkazu revizním znaleckým posudkem k otázce obvyklé ceny provedených prací shodně se soudem prvního stupně shledal nepotřebným. Zdůraznil, že žádný znalec již nemůže vlastním šetřením zjistit rozsah prací vykonaný na díle žalobkyní a že výhrady žalobkyně proti znaleckému posudku Ing. Němce nejsou vlastně výhradami k jeho závěrům, ale k zadání od soudu. Soud prvního stupně přitom postupoval podle jeho názoru správně, jestliže tomuto znalci uložil, aby vycházel z rozsahu prací zaznamenaných v posudku vypracovaném Ing. Sankotem s Ing. Špringerem, neboť jiné důvěryhodné zjištění o rozsahu prací k dispozici neměl. Žalobkyní zpochybňovaný způsob, jímž znalec Ing. Němec dospěl k určení obvyklé ceny prací, shledal opodstatněným. Se soudem prvního stupně se neztotožnil toliko v otázce přirážky za činnost generálního dodavatele a daně z přidané hodnoty a výši prospěchu žalované určil částkou 27,724.147,- Kč včetně DPH, na základě čehož uzavřel, že žalobkyně má vedle částky 1,783.398,50 Kč pravomocně jí přisouzené soudem prvního stupně právo na zaplacení další částky 1,584.236,50 Kč s příslušným úrokem z prodlení.
Rozsudek odvolacího soudu (podle obsahu toliko potvrzující výrok o věci samé pod bodem I) napadla žalobkyně dovoláním, jež odůvodnila tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř.].
Vadu řízení žalobkyně spatřovala v tom, že ač žalovaná uznala písemně svůj závazek vůči ní a vázalo ji tedy důkazní břemeno k vyvrácení existence uznaného dluhu, soudy z této skutečnosti nevycházely. Soud prvního stupně splnění důkazní povinnosti po žalované nevyžadoval, nýbrž vyzýval k tomuto žalobkyni. Odvolací soud pak nesprávně dospěl k závěru, že důkazní břemeno ke svému tvrzení, že žalobou uplatněné nároky nevznikly, žalovaná již v podstatě unesla. Důkazní povinnost měla být splněna znaleckým posudkem Ing. Sankota, takovým důkazem však nebylo možné důkazní břemeno o neexistenci uznaného závazku unést, neboť se jedná o jediný důkaz, který žalovaná předložila, jde o důkaz pouze listinný, jeho závěry jsou nepřezkoumatelné a rozporné a znalec nevyužil všechny dostupné podklady.
Odvolací soud porušil podle mínění žalobkyně její procesní práva, jestliže vycházel pouze z tohoto posudku, ačkoliv jí předložený posudek znalce Lukeše měl stejnou procesní váhu. Vytkla soudům nižších stupňů, že se nevypořádaly s jejími námitkami proti znaleckému posudku Ing. Němce, zpochybnila jejich závěr, že tento posudek byl dostačující, a argumentovala, že měl být proveden jí navržený revizní posudek. Vyjádřila též přesvědčení, že revizní znalecký posudek, který si nechala vyhotovit poté, co nebylo jejímu důkaznímu návrhu vyhověno, vyhovuje ustanovení §205a odst. 1 písm. b), c) a f) o. s. ř.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v této věci přípustné. Rozsudek odvolacího soudu je v dovoláním napadené části rozsudkem potvrzujícím, přičemž rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí druhým a bylo jím rozhodnuto jinak (opačně) než předchozím rozsudkem proto, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem vyjádřeným v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu; jedná se tedy o případ, na který pamatuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (§242 odst. 3 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání.
Podle ustanovení §133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.
Skutkový závěr, že žalobkyně neprokázala svá tvrzení o větším rozsahu jí provedených prací než jak byl vyjádřen ve znaleckém posudku Ing. Sankota, na němž soud prvního stupně založil své rozhodnutí, je (byť to není v odůvodnění jeho rozhodnutí explicitně vyjádřeno) závěrem o tom, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno stran příslušných skutkových tvrzení.
Důkazní břemeno vyplývá z ustanovení §120 odst. 3, věty druhé, o. s. ř., podle něhož neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 3, věta druhá). Důkazním břemenem se tedy rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení; důsledkem jeho neunesení je účastníkův procesní neúspěch. Účelem tohoto procesního instrumentu je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci nebyla prokázána, tj. kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86).
Předchozím svým rozhodnutím, rozsudkem ze dne 9. května 2003, č. j. 28 Cm 1114/99-135, soud prvního stupně žalobě co do částky 13,887.627,30 Kč představující cenu provedených prací vyhověl na základě úvahy, že žalovaná svůj odpovídající závazek písemně uznala (v zápisech o jednání z 5. 6. 1995 a 25. 4. 1996), bylo tedy na ní, aby prokázala skutečnosti opodstatňující závěr, že takto uznaný závazek vůbec nevznikl, resp. že zanikl, a žalovaná takto obrácené důkazní břemeno neunesla. Se závěrem o tom, že žalovaná závazek uznala s důsledkem přesunutí důkazního břemene na ni, se ve svém předchozím kasačním rozhodnutí (v rozsudku ze dne 18. května 2004, č. j. 1 Cmo 280/2003-214) ztotožnil též odvolací soud. Ten sice dospěl v otázce unesení důkazního břemene žalovanou k opačnému závěru, opřenému o blíže nezdůvodněný poukaz na vyčíslení hodnoty prací obsažené ve znaleckém posudku Ing. Sankota a v elaborátu Ing. Špringera, tento závěr však neřešil otázku důkazního břemene způsobem pro soud prvního stupně v dalším řízení závazným, jestliže odvolací soud zároveň uložil soudu prvního stupně, aby ke sporné otázce rozsahu prací provedených žalobkyní doplnil dokazování (aby k ní vyhodnotil předložené listinné důkazy). Odvolací soud vycházel z názoru, že závěr o tom, že žalovaná unesla své obrácené důkazní břemeno, znamená pouze tolik, že uznání závazku již nemůže být jediným podkladem pro rozhodnutí o nároku na zaplacení ceny provedených prací a v dalším řízení je třeba např. dát prostor žalobci k vyjádření podle §123 o. s. ř., atd. Tento názor, jímž se řídil v dalším řízení soud prvního stupně, je mylný. Závěr o tom, že účastník unesl stran určité skutkové otázky důkazní břemeno, je závěrem o tom, že se mu podařilo jeho tvrzení o příslušných právně významných skutečnostech prokázat. Došlo-li v důsledku uznání závazku k přechodu důkazního břemene podle ustanovení §323 obch. zák. na žalovanou, pak žalovaná mohla toto důkazní břemeno unést pouze tak, že prokáže skutečnosti opodstatňující závěr o tom, že uznaný závazek vůči žalobkyni ve skutečnosti nemá. Pokud by se tak v řízení skutečně stalo, pak by tu logicky již nebyl důvod vést k těmto skutečnostem další dokazování. Jestliže tedy odvolací soud uložil soudu prvního stupně doplnit dokazování za účelem zjištění rozsahu prací provedených žalobkyní, pak nemohl obstát jeho závěr, že žalobkyně unesla v této otázce důkazní břemeno, resp. jeho závěr ve skutečnosti nebyl závěrem o unesení důkazního břemene.
K takovému závěru mohl dospět soud prvního stupně v dalším řízení, na základě výsledků obsáhlého dokazování, jež v něm provedl. Na závěru, že důkazní břemeno neunesla žalobkyně, však své rozhodnutí v žádném případě založit nemohl. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že uznáním dluhu podle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák. se zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení §133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle ustanovení §133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. shodně též například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2000, sp. zn. Cdo 2854/99, uveřejněný v časopise Obchodní právo č. 1, ročník 2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp. zn. 32 Cdo 633/2000, uveřejněný v časopise Obchodní právo č. 7, ročník 2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněný pod č. 113 v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003, uveřejněný pod č. C 2736 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 30). V řízení tedy mohou nastat jen dvě možné situace – buď platí skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo její opak (obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku, tj. důkazem, že skutečnost je v konkrétním případě právě opačná, než jak ji uvádí domněnka). V žádném případě však nelze za situace platného uznání závazku učinit závěr, že oprávněný věřitel neunesl ohledně skutečnosti, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, důkazní břemeno (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1160/2003).
Rozhodnutí soudu prvního stupně tak v napadené části spočívalo na chybném posouzení důkazního břemene, tedy na nesprávném právním posouzení ve smyslu ustanovení §205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Třebaže žalobkyně toto pochybení soudu prvního stupně v rámci uplatněných odvolacích námitek výslovně vytkla, odvolací soud je nenapravil a postup soudu prvního stupně shledal správným (srov. závěr, že soud prvního stupně správně vycházel z rozsahu prací zachyceného v posudku Ing. Sankota, neměl-li k dispozici jiný důvěryhodný zdroj poznatků o této skutečnosti). Též rozhodnutí odvolacího soudu tedy v napadené části spočívá na nesprávném posouzení důkazního břemene v situaci, kdy žalobkyně podle závěru tohoto soudu (jenž není otevřen dovolacímu přezkumu a Nejvyšší soud z něho bez dalšího vychází) disponuje uznáním závazku žalovanou podle ustanovení §323 obch. zák. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Zabývat se ostatními dovolacími námitkami, jakož i vadami řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyly uplatněny (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), bylo za tohoto procesního stavu nadbytečné a tudíž procesně nehospodárné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v napadené části správné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Odvolacímu soudu je v té souvislosti třeba připomenout, že změní-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodne podle ustanovení §224 odst. 2 o. s. ř. i o nákladech řízení u soudu prvního stupně (tj. nepotvrzuje či nemění příslušný výrok rozsudku soudu prvního stupně).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. září 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu