ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.1828.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 1828/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně CORSAIR (Luxembourg) N 11 S. A., se sídlem Boulevard Konrad Adenauer, L-1115 Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, reg. č. B 90447, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 55, PSČ 602 00, proti žalované J. T. , zastoupené JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem, se sídlem v Liberci 2, Na Poříčí 116/2, PSČ 460 01, o zaplacení částky 236.317,- Kč, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 158/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. prosince 2008, č. j. 38 Co 137/2008-170, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. prosince 2008, č. j. 38 Co 137/2008-170, ve výrocích II. a III., a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. března 2008, č. j. 14 C 158/2004-131, ve výrocích II. a III., se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové výrokem II. v záhlaví označeného rozsudku potvrdil rozsudek ze dne 25. března 2008, č. j. 14 C 158/2004-131, ve výrocích II. a III., jimiž Okresní soud v Trutnově zamítl žalobu co do částky 231.051,- Kč a rozhodl o nákladech řízení, výrokem III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž byla 5. května 1995 uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně (Českou spořitelnou, a. s.) a předchůdcem žalované (P. T.) smlouva o úvěru, úvěr byl poskytnut, nebyl splácen, celkový dluh ze smlouvy o úvěru představuje částku 3,592.799,74 Kč. Na majetek P. T. byl prohlášen konkurs, věřitelka přihlásila pohledávku ze smlouvy o úvěru do konkursu, pohledávka byla v plné výši zjištěna. K úhradě pohledávky nedošlo, neboť konkurs byl zrušen z důvodu úmrtí úpadce. Pohledávka byla postoupena Českou spořitelnou, a. s. žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky z 25. července 2003. V dědickém řízení po zůstaviteli P. T. byla usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 16. března 2006, č. j. 18 D 489/2002-149, určena čistá hodnota dědictví částkou 231.051,- Kč a schválena dohoda o vypořádání dědictví, podle níž veškerý majetek tvořící pozůstalost připadl žalované s tím, že odpovídá i za dluhy dědictví. Usnesením téhož soudu ze dne 2. ledna 2007, č. j. 18 D 483/2006-171, o dodatečném projednání dědictví, byla určena čistá hodnota dědictví částkou 236.317,- Kč. Žalovaná uhradila 26. ledna 2007 na základě dohody o narovnání věřiteli K. Ch. část dluhu, který na ni přešel smrtí zůstavitele, a to částku 11.000,- Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 8 C 172/2006, byla žalovaná zavázána zaplatit jinému věřiteli zůstavitele částku 220.051,- Kč.
Odvolací soud se ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně. Žalovaná jako jediná dědička původního dlužníka odpovídá podle ustanovení §470 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) za zůstavitelovy dluhy do výše ceny nabytého dědictví. Uhradila-li již za zůstavitele dluh ve výši 11.000,- Kč a byla-li zavázána k úhradě dluhu zůstavitele jinému věřiteli ve výši 220.051,- Kč, je žaloba důvodná pouze do částky 5.266,- Kč, která společně s částkou 231.051,- Kč nepřekračuje čistou hodnotu žalovanou nabytého dědictví. Co do částky 231.051,- Kč proto již žaloba důvodná není.
Zdůraznil, že přestože dědictví bylo předluženo, nedohodli se dědicové o přenechání dědictví k úhradě dluhů ve smyslu ustanovení §175p občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), nebylo postupováno ani podle ustanovení §175t odst. 1 o. s. ř. (nebyla nařízena likvidace dědictví) ani nedošlo ke konvokaci věřitelů podle ustanovení §175n o. s. ř. Povinnost dědice uhradit zůstavitelovy dluhy je omezena cenou zanechaného majetku. Cena dědictví, kterého žalovaná nabyla, byla uložením povinnosti zaplatit částku 5.266,- Kč zcela vyčerpána. Existenci dalších aktiv dědictví, která by míru odpovědnosti žalované za vymáhaný dluh zvyšovala, žalobkyně netvrdila.
Žalobkyně podala proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud v rozporu s hmotným právem a judikaturou Nejvyššího soudu posoudil odpovědnost dědice za dluhy zůstavitele při větším množství věřitelů pouze co do omezení vyplývajícího z ustanovení §470 obč. zák. a nesprávně - již v nalézacím řízení - se zabýval skutečností, zda došlo k vyčerpání ceny nabytého dědictví a v jaké výši mají být věřitelé dědicem uspokojeni, přičemž nerespektoval pravidla uspokojování více věřitelů podle ustanovení §175n o. s. ř. Podotýká, že žalovaná prokázala pouze uhrazení částky 11.000,- Kč věřiteli K. Ch., zaplacení částky 220.051,- Kč podle rozsudku Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 8 C 172/2006 prokázáno nebylo. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval veškerými jejími tvrzeními, odůvodnění rozsudku tak neodpovídá požadavkům kladeným ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. Zdůrazňuje, že nezpochybňovala odpovědnost žalované za dluhy dědictví do výše ceny nabytého majetku a samotnou cenu nabytého majetku, ale oprávnění zabývat se vyčerpáním ceny nabytého dědictví v nalézacím řízení. Má za to, že odvolací soud nesprávně interpretoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 245/2004, z něhož vyplývá, že prostor pro posouzení odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele podle ustanovení §470 obč. zák. je až v řízení o návrhu na zastavení exekuce. Zkoumání omezení odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele v nalézacím řízení proto není na místě, neboť v něm má být zjištěna „pravost a výše“ pohledávky věřitele. Rozsah, v jakém dědic odpovídá za dluhy zůstavitele, se musí projevit v okamžiku skutečné úhrady dluhů zůstavitele, tedy v okamžiku dobrovolného plnění nebo exekučního vymáhání dluhu. Žalovaná tak neoprávněně zvýhodnila jiné věřitele oproti dovolatelce, když jejich pohledávky uspokojila před pohledávkou dovolatelky, aniž by pro takový postup existoval zákonný důvod. V té souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 549/2007, sp. zn. 33 Odo 346/2005 a sp. zn. 20 Cdo 982/2006.
Dovolatelka navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném rozsahu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným podle písmene c), neboť odvolací soud (i soud prvního stupně) rozhodl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Otázku, na které založily soudy obou stupňů svá rozhodnutí, Nejvyšší soud již zodpověděl v rozsudku ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 29 Cdo 549/2007, ve kterém vysvětlil, že v nalézacím řízení, v němž zůstavitelův věřitel uplatňuje vůči zůstavitelovým dědicům pohledávku, kterou měl vůči zůstaviteli, je soud povinen zabývat se úvahou, v jakém rozsahu odpovídají dědici podle §470 obč. zák. za zůstavitelovy dluhy. Nedošlo-li v dědickém řízení ke konvokaci věřitelů ve smyslu ustanovení §175n o. s. ř., mohou dědici v nalézacím řízení uspět s obranou, že cena dědictví, kterého nabyli, již byla vyčerpána uspokojením pohledávek ostatních zůstavitelových věřitelů, jen tehdy, prokáží-li, že takto plnili na úhradu pohledávek, které měly výhodnější právo na uspokojení, než vymáhaná pohledávka.
V rozsudku ze dne 26. června 2007, sp. zn. 33 Odo 346/2005, Nejvyšší soud uzavřel, že nedošlo-li ke konvokaci věřitelů podle ustanovení §175n o. s. ř., ani k dohodě mezi dědicem a věřiteli o přenechání dědictví k úhradě dluhů ve smyslu §471 odst. 1 obč. zák. a nebyla ani nařízena likvidace dědictví, řídí se povinnost dědice uhradit dluhy zůstavitele (do výše ceny nabytého dědictví) ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví (§175t až §175v o. s. ř.). Dědic si nemůže vybrat, kterého z věřitelů uspokojí. Jestliže proti němu více věřitelů uplatňuje své pohledávky, které nemohou být uspokojeny zcela, neboť jejich celková výše přesahuje cenu nabytého dědictví, uspokojí se podle zásad stanovených v §175v odst. 2 a 3 o. s. ř.; patří-li pohledávky do stejné skupiny, uspokojí se poměrně.
Konečně k významu rozhodnutí vydaného v řízení o dědictví podle ustanovení §175o o. s. ř. pro závěr o odpovědnosti dědiců za zůstavitelovy dluhy ve smyslu ustanovení §470 obč. zák. se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 21 Cdo 3183/2007. V něm dovodil, že závěr činěný soudem v řízení o dědictví ve smyslu ustanovení §175o o. s. ř. o obecné ceně majetku zůstavitele, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví, popřípadě výši předlužení dědictví, není definitivním závěrem o rozsahu a hodnotě zůstavitelova majetku předurčujícím odpovědnost dědiců za zůstavitelovy dluhy. V nalézacím řízení, v němž zůstavitelův věřitel uplatňuje vůči zůstavitelovým dědicům pohledávku, kterou měl vůči zůstaviteli, se proto soud vždy musí zabývat zjištěním rozsahu a hodnoty zůstavitelova majetku, a na základě takového zjištění teprve řešit otázku, v jakém rozsahu odpovídá dědic podle §470 obč. zák. za zůstavitelovy dluhy.
Od uvedených závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu a ze stejného důvodu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu