ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.2637.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 2637/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce M. Č. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem, se sídlem v Náchodě, Masarykovo náměstí 19, proti žalované Česká pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, IČ 45272956, adresa pro doručování Praha 4, Na Pankráci 1720 1D/123, PSČ 140 00, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 23/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2008, č. j. 68 Co 446/2008-51, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2008, č. j. 68 Co 446/2008-51, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. dubna 2008, č. j. 23 C 23/2005-37, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. dubna 2008, č. j. 23 C 23/2005-37, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované bylo uloženo zaplatit mu částku 326.348,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 25. 4. 2006 do zaplacení a počínaje dnem 1. 5. 2005 mu platit měsíčně částku 7.696,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce jako člen ZO Svazarmu při JZD Nástup Žďárky, okres Náchod (dále též jen „ZO Svazarmu“), utrpěl dne 19. 5. 1984 při letu se závěsným kluzákem úraz. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 6. 1986, sp. zn. 21 C 481/85, byla ZO Svazarmu na základě ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 73/1973 Sb., o branné výchově, uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu mzdy a vyplácet mu měsíční rentu do budoucna. Protože ZO Svazarmu byla pro případ odpovědnosti za škodu pojištěna na základě pojistné smlouvy u právního předchůdce žalované, České pojišťovny, s. p., platila žalobci náhradu za ztrátu na výdělku tato pojišťovna, resp. žalovaná. Při zániku Svazarmu ke dni 30. 6. 1991 ZO Svazarmu „ukončila svoji činnost a nemá právního pokračovatele“, načež žalovaná přestala žalobci plnit. Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody vůči státu, jeho žaloba však byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 19 C 153/2006, zamítnuta s odůvodněním, že podle článku III bod 8 zákona č. 231/1992 Sb. na stát přecházejí pouze nároky na náhradu škody způsobené pracovním úrazem, přičemž úraz, který žalobce utrpěl při plnění úkolu branné výchovy nebo v přímé souvislosti s ním, je pouze quasi úrazem, nikoliv pracovním úrazem ve smyslu zákoníku práce.
Soud prvního stupně konstatoval, že poznámka č. 2 pod čarou konkretizující ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 73/1973 Sb. odkazuje pouze na ustanovení §190 až §203 a §206 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, nikoliv tedy též na ustanovení §261 zákoníku práce, a uzavřel, že vzhledem k tomu, že se nejedná o přímý nárok žalobce vůči pojišťovně a že nejde o úraz pracovní, není možno ani promlčení posuzovat podle ustanovení zákoníku práce, nýbrž podle ustanovení §106 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), podle něhož se promlčuje nárok žalobce na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve dvouleté subjektivní promlčecí době. Uplatněnou námitku promlčení tedy shledal důvodnou.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. prosince 2008, č. j. 68 Co 446/2008-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci nesvědčí přímý nárok na náhradu škody vůči žalované, neboť žalovaná škodu nezpůsobila a za škodu neodpovídá ani jako quasi zaměstnavatel, není tedy ve sporu pasivně legitimována. Na tom nemění nic skutečnost, že odpovědný subjekt, jenž zanikl v roce 1991, byl v době své existence ve smluvním vztahu s jejím právním předchůdcem. Žalovaná, resp. její právní předchůdce, nenesla nikdy odpovědnost za škodu vzniklou žalobci, pouze mu na základě v té době existujícího smluvního vztahu plnila za toho, kdo za škodu odpovídal. Za tohoto stavu shledal odvolací soud nadbytečným zabývat se otázkou, zda je při posouzení promlčení třeba aplikovat ustanovení občanského zákoníku či zákoníku práce. Žalobcovu argumentaci, že odpovědnost za škodu přešla na žalovanou podle vyhlášky č. 125/1993 Sb., odvolací soud odmítl s tím, že žalobce byl členem, nikoliv zaměstnancem ZO Svazarmu, jeho úraz nebyl tedy úrazem pracovním a jeho nárok proto nemohl přejít na stát (čl. III bod 8 zákona č. 231/1992 Sb.). Podle ustanovení §1 odst. 1 vyhlášky č. 125/1993 Sb. jsou ostatně zákonným pojištěním pro případ odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu pojištěny u České pojišťovny, a. s., ty organizace, které s ní měly sjednáno pojištění ke dni 31. 12. 1992, ZO Svazarmu však zanikla bez právního nástupce již v roce 1991.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnil tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Žalobce vytkl odvolacímu soudu, že při posouzení jeho nároku aplikoval nesprávně určenou právní normu. Argumentoval, že zákon o branné výchově odkazuje v problematice náhrady škody způsobené úrazem pouze na pracovněprávní předpisy, proto se náhrada škody v tomto případě řídí pouze předpisy o odpovědnosti za škodu způsobenou pracovním úrazem a občanský zákoník při zkoumání námitky promlčení ani při řešení přechodu nároků nelze použít. Poznámky pod čarou nejsou součástí právního textu a mají pouze orientační význam. Účastník branné výchovy nemůže být při odškodnění znevýhodněn proti zaměstnancům; opačný závěr by nerespektoval vůli zákonodárce. Právní předpisy nemohou vzhledem ke složitosti společenských vztahů přímo řešit veškeré situace, soudy měly proto nárok uznat na základě principu analogie. Oba soudy proto chybně posoudily žalobcův nárok na základě použití občanského zákoníku jako promlčený a nesprávně též popírají jeho přímý nárok proti pojišťovně. Odškodňuje-li se úraz při branné výchově stejně jako pracovní úraz, pak stejně jako v případě pracovního úrazu musí být v případě zániku odpovědné organizace určen subjekt, který pokračuje v odškodňování. I na účastníka branné výchovy se tedy musí analogicky použít ustanovení §205d odst. 8 zákoníku práce.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se svém vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je tudíž přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovoláním předloženou právní otázku, zda žalobci jako účastníku branné výchovy ve smyslu zákona č. 73/1973 Sb., o branné výchově, vznikl přímý nárok na náhradu škody vzniklé poškozením na zdraví úrazem při plnění úkolů branné výchovy (popř. v přímé souvislosti s ním) vůči pojišťovně v důsledku zániku odpovědného subjektu (bez právního nástupce), jenž byl ke dni svého zániku u této pojišťovny na základě pojistné smlouvy pro případ své odpovědnosti za takovouto škodu pojištěn, totiž odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.]. V té souvislosti je třeba podotknout, že odvolací soud (což žalobce zjevně přehlédl) na rozdíl od soudu prvního stupně nezaložil své rozhodnutí na závěru o promlčení, nýbrž dovodil, že uplatněný nárok dán není, a otázkou promlčení se již nezabýval.
Je třeba přisvědčit dovolateli, že poznámky pod čarou mají povahu pouhé legislativní pomůcky, která nemůže stanovit závazná pravidla chování ani pravidla pro interpretaci příslušného ustanovení; obecné ustanovení v zákoně a jeho omezení až v poznámce pod čarou neodpovídá uznávaným principům právního státu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98 ( N 173/16 SbNU 259), a ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99 (N 14/17 SbNU 103)]. Odvolací soud ostatně na těchto poznámkách svou právní argumentaci nezaložil. Pro zodpovězení dovoláním předložené otázky je rozhodné pouze vlastní pravidlo obsažené v dispozici ustanovení §24 odst. 1, věty první, zákona č. 73/1973 Sb. Při zkoumání jeho dosahu se nelze spolehnout toliko na standardní interpretační metody (na výklad jazykový, logický a systematický), které v tomto případě ke spolehlivému výsledku nevedou, nýbrž je třeba jej stanovit podle účelu, jenž byl tímto ustanovením sledován, tedy výkladem podle smyslu, resp. účelu zákona (e ratione legis).
Ustanovení §24 zákona č. 73/1973 Sb., o branné výchově, ve znění pozdějších předpisů (jenž byl zrušen ke dni 1. 7. 1991 zákonem č. 217/1991 Sb.), v odstavci 1, větě první, stanovilo, že došlo-li u účastníka branné výchovy při plnění úkolů branné výchovy nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem, řídí se náhrada škody tím vzniklé předpisy o odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech. V odstavci 2 pak určovalo, že škoda, kterou způsobí účastník branné výchovy organizaci provádějící brannou výchovu při plnění úkolů branné výchovy nebo v přímé souvislosti s ním, se posuzuje jako škoda způsobená při plnění pracovních úkolů s odchylkami uvedenými pod písmeny a) a b). V odstavci 3 bylo uvedeno, že v ostatních případech se náhrada škody způsobené při plnění úkolů branné výchovy nebo v přímé souvislosti s ním řídí obecnými předpisy o náhradě škody.
Ze zákona č. 73/1973 Sb. je zřejmé, že zákonodárce pojímal brannou výchovu, zahrnující též zájmovou brannou činnost, jako součást přípravy občanů k obraně státu (srov. druhou větu preambule a též §19). V §9 odst. 2 bylo zvlášť zdůrazněno, že Svaz pro spolupráci s armádou (tedy SVAZARM) jako dobrovolná branná organizace plní úkoly vyplývající z potřeb obrany republiky. Tomuto pojetí odpovídají též další ustanovení tohoto zákona, rovněž ustanovení §24. Ze zákonem vymezené podstaty branné výchovy a z významu, jaký zákonodárce branné výchově přikládal, lze spolehlivě dovodit, že účelem interpretovaného ustanovení bylo založit účastníku branné výchovy v případě poškození jeho zdraví nebo jeho smrti úrazem při plnění úkolů branné výchovy nebo v přímé souvislosti s ním právo na náhradu škody za týchž podmínek a v tomtéž rozsahu (ne-li dokonce vyšším, srov. zmocnění vlády v §24 odst. 1, větě druhé), v jakém pracovně právní předpisy přiznávaly pracovníkovi právo na náhradu škody při pracovním úrazu, a poskytnout mu tak pro odškodnění jeho úrazu postavení naroveň postavení pracovníka podle předpisů pracovního práva se vším všudy.
Režimem pracovního práva se tedy řídily veškeré otázky náhrady škody způsobené úrazem účastníka branné výchovy při plnění jejích úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (též otázky promlčení). Ze skutečnosti, že žalobce požívá v otázkách náhrady škody takto způsobené ochrany poskytované pracovněprávními předpisy pracovníkovi, však ještě nevyplývá, že žalobci svědčí přímý nárok vůči pojišťovně a že mu takový nárok svědčí právě vůči pojišťovně žalované.
Na pojistný vztah mezi právním předchůdcem žalované (Česká pojišťovna a. s. vznikla až dne 1. 5. 1992) a ZO Svazarmu se až do zániku tohoto subjektu (ve druhé polovině roku 1991) vztahoval zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušený ke dni 1. 1. 1992 zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Podle jeho ustanovení §360 odst. 2 z pojištění odpovědnosti za škodu má organizace právo, aby v případě pojistné události pojišťovna za ni nahradila škodu, za kterou organizace odpovídá, pokud prováděcí předpis nestanoví něco jiného. Náhradu platí pojišťovna pojištěnému, který však právo na plnění proti pojišťovně nemá, nestanoví-li zvláštní předpisy jinak.
Podle ustanovení §205d zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění zákonů č. 231/1992 Sb. a č. 37/1993 Sb. účinném od 1. 1. 1993, organizace zaměstnávající alespoň jednoho pracovníka jsou pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání pojištěny (dále jen "zákonné pojištění") u České pojišťovny, akciová společnost, pokud s ní měly sjednáno toto pojištění k 31. prosinci 1992. Ostatní organizace jsou pojištěny u Kooperativy, československé družstevní pojišťovny, akciová společnost, případně jejího právního nástupce v České republice (dále jen "pojišťovny“) (odstavec 1, věta první). Pokud při zániku organizace nepřejdou práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu na jinou organizaci, má poškozený (pozůstalý) právo přímo vůči pojišťovně, aby mu škodu nahradila v témže rozsahu, v jakém by mu ji byla povinna nahradit sama pojištěná organizace (odstavec 8). Od 1. 6. 1994 je třeba "organizací" a "pracovníkem" rozumět "zaměstnavatele" a "zaměstnance" (srov. čl. I body 3 a 4 zákona č. 74/1994 Sb.).
Podle ustanovení článku III bodu 8 zákona č. 231/1992 Sb. (kterým byl vložen §205d do zákona č. 65/1965 Sb.), účinného od 29. 5. 1992, podle dosavadního ustanovení §251 zák. práce (tj. ve znění účinném do 28. 5. 1992) se řídí povinnost uspokojit nároky pracovníků zrušené organizace, pokud jde o nároky na náhradu škody při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, na jejichž uspokojování se nevztahuje zákonné pojištění podle tohoto zákona nebo povinné smluvní pojištění podle zvláštních předpisů.
Podle ustanovení §251 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 28. 5. 1992 (před novelou provedenou zákonem č. 231/1992 Sb.), ruší-li se organizace, určí orgán, který organizaci ruší, která organizace je povinna uspokojit nároky pracovníků zrušené organizace, popřípadě uplatňovat její nároky. Provádí-li se však při zrušení organizace její likvidace, má tuto povinnost orgán provádějící likvidaci, popřípadě stát.
Ustanovení §205d zákona č. 65/1965 Sb. nabylo podle článku VI zákona č. 231/1992 Sb. účinnosti dnem 1. 1. 1993. Jestliže podle zjištění soudů nižších stupňů zanikla odpovědná ZO Svazarmu bez právního nástupce již v roce 1991 (tento závěr nebyl dovoláním napaden, není tedy otevřen dovolacímu přezkumu a Nejvyšší soud z něho vychází), pak toto ustanovení žalobci přímý nárok vůči pojišťovně založit nemohlo. Ani vyhláška ministerstva financí č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění pozdějších předpisů, která v ustanovení §1 odst. 2 písm. a) míří na případy, kdy zaměstnavatel zanikl bez právního nástupce před 1. lednem 1993, na žalobcův případ nedopadá, neboť právo na plnění přímo vůči Kooperativě, pojišťovně, a. s., omezuje pouze na škodu poprvé ohlášenou po 31. prosinci 1992 a dosud neuhrazovanou. Zvláštního právního předpisu, z něhož by vyplýval přímý nárok žalobce vůči pojišťovně, tu v době zániku ZO Svazarmu nebylo. Podle poznatku soudů nižších stupňů pak bylo pravomocným rozhodnutím soudu v jiném řízení zjištěno, že povinnost uspokojit žalobcův nárok nepřešla ani na stát podle ustanovení §251 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 28. 5. 1992.
Jako by tu tedy za tohoto právního stavu nebyl po zániku odpovědného subjektu bez právního nástupce již nikdo, vůči komu by žalobce mohl uplatnit svůj nárok na náhradu škody, přisouzený vůči odpovědnému subjektu, jenž byl pro případ odpovědnosti za škodu až do svého zániku pojištěn, takže pojišťovna žalobci za něho plnila. Takový závěr, jenž je implicite obsažen v právním posouzení odvolacího soudu, je v poměrech materiálního právního státu neudržitelný.
Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že v demokratickém materiálně pojímaném právním státě (jímž je též Česká republika, srov. čl. 1 odst. 1 Ústavy), založeném na myšlence spravedlnosti, představují základní práva a svobody korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. dle obecného přirozenoprávního principu (srov. nález ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09, in www.usoud.cz). Obecné soudy nejsou absolutně vázány doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.)]. Při nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické, to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení (srov. nález ze dne 7. 9. 2010, sp.zn. Pl. ÚS 34/99, in www.usoud.cz ].
Zjištěné, shora popsané individuální okolnosti projednávané věci podle přesvědčení Nejvyššího soudu zakládají soudu oprávnění a též povinnost nalézt takové řešení sporu, které – při absenci odpovídající výslovné právní úpravy – bude odpovídat shora nastíněným hodnotovým principům, imanentním materiálnímu právnímu státu, tj. řešení, jímž by se též žalobci v jeho zcela specifickém, ojedinělém postavení dostalo (praeter legem) materiální spravedlnosti, přitom ovšem nikoliv na úkor subjektu, po němž tak nelze spravedlivě požadovat. Těmto požadavkům vyhovuje řešení spočívající v dovození přímého nároku žalobce na náhradu škody vůči žalované pojišťovně. Účelem novely zákoníku práce provedené zákonem č. 231/1992 Sb. bylo (ve vztahu k řešenému problému) zajistit pracovníkům nároky na odškodnění v případě zániku odpovědné (a pro případ odpovědnosti pojištěné) organizace bez právního nástupce (srov. důvodovou zprávu k vládní předloze tohoto zákona). Není tu legitimního důvodu, proč by neměla táž ochrana být poskytnuta též žalobci v jeho právním postavení. Pokud by odpovědný a u právního předchůdce žalované pojištěný subjekt nezanikl anebo by zanikl s právním nástupcem, poskytovala by žalovaná žalobci nadále plnění z titulu náhrady škody za odpovědný subjekt. Za těchto okolností není požadavek, aby žalobci z důvodů shora vyložených plnila nadále, vůči ní nespravedlivý, ba naopak.
Z uvedených úvah pak plyne závěr o pasivní věcné legitimaci žalované v tomto sporu, tedy závěr opačný, než na jakém spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Zabývat se ostatními dovolacími námitkami, jakož i vadami řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyly uplatněny (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), bylo za tohoto procesního stavu nadbytečné a tudíž procesně nehospodárné.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu