ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.366.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 366/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Správce v. o. s. , se sídlem v Praze 10, Vršovicích, Petrohradská 3/216, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 26 47 83 58, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně TRANS TRADE SERVIS - TTS, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 25 14 16 86, proti žalované DANSK SVENSK KOEDEXPORT, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 7, Holešovicích, Bubenská 122/20, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 25 67 72 25, zastoupené JUDr. Alexandrou Genčiovou, advokátkou, se sídlem v Praze - Novém Městě, Palladium, Na Poříčí 1079/3a, PSČ 110 00, o zaplacení částky 385.257,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 111/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2008, č. j. 6 Cmo 333/2008-126, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2008, č. j. 6 Cmo 333/2008-126 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2008, č. j. 27 Cm 111/2006-105, ve znění opravného usnesení ze dne 15. května 2008, č. j. 27 Cm 111/2006-115a, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu 7. prosince 2005 se žalobkyně jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně TRANS TRADE SERVIS - TTS, spol. s r. o. domáhala po žalované zaplacení částky 385.257,60 Kč se 4% úrokem od 27. března 2003 do zaplacení jako kupní ceny vyúčtované fakturou č. 10018/03 za 17.472 kusů konzerv vepřové šunky dodaných úpadkyní žalované dne 26. března 2003. Žalovaná se zaplacením žalované částky nesouhlasila, tvrdíc, že kupní cenu zaplatila 27. března 2003 v hotovosti, jak o tom svědčí poznámka na faktuře č. 10018/03.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. dubna 2008, č. j. 27 Cm 111/2006-105, ve znění opravného usnesení ze dne 15. května 2008, č. j. 27 Cm 111/2006-115a, uložil žalované zaplatit do konkursní podstaty úpadkyně částku 385.257,60 Kč „s úrokem od 27. 3. 2003 do 25. 6. 2003 - 3%, od 26.62003 do 31. 7. 2003 - 2,5%, od 1. 8. 2003 do 24. 6. 2004 - 2%, od 25. 6. 2004 - do 27. 8. 2004 - 2,5%, od 27. 8. 04 do 27. 1. 05 - 3%, od 28. 1. 05 do 31. 3. 05 - 2,5%, od 1. 4. 05 do 27. 4. 05 - 2%, od 28. 4. 2005 do zaplacení 4%“ (výrok I.), dále rozhodl o úhradě soudního poplatku a nákladech řízení (výroky II. a III.).
Soud prvního stupně považoval za prokázané, že zboží bylo žalované dodáno, žalovaná však neprokázala své tvrzení, že kupní cena zboží byla uhrazena, když v průběhu řízení několikrát změnila své tvrzení o (ne)dodání zboží i způsobu, jak k platbě došlo. Tvrzení, že potvrzení o platbě 385.257,60 Kč předala, avšak neví komu a nemá o tom žádný doklad, považoval za nevěrohodné. Uvedl, že „postup žalovaného, že přinesl částku 385.257,60 Kč a nechal osobu, která tuto částku převzala s touto částkou odejít, a pak převzal potvrzení podepsané neví od koho je přinejmenším nezvyklý“. Soud prvního stupně zdůraznil, že žalovaná nepředložila originál faktury, aby bylo možné provést grafologický znalecký posudek ke zjištění, který z pracovníků úpadkyně na fakturu připsal, že bylo placeno hotově 27. března 2003.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem označeným v záhlaví změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítl (první výrok) a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud opakoval důkaz fakturou č. 10018/03 a dospěl k závěru, že soud prvního stupně z provedeného dokazování správně zjistil skutkový stav, ale nesprávně jej posoudil. Nesouhlasil se závěrem, že žalovaná neprokázala své tvrzení o zaplacení žalované částky, protože výpovědí „svědka“ P. B., která nebyla ničím vyvrácena, bylo prokázáno, že žalovanou částku zaplatila jednateli úpadkyně M. a pro tento závěr svědčí i údaje o zaplacení na faktuře.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení obsahu výpovědi „svědka“ P. B. jejíž jednotlivé části byly vytrženy z kontextu, protože „svědek“ (bývalý jednatel žalované) nepopisoval konkrétní případ, ale jak obvykle docházelo k placení, tedy běžnou obchodní praxi mezi úpadkyní a žalovanou. K té části výpovědi, v níž uvedl, že na tento případ si konkrétně nevzpomíná, ale usuzuje, jak to normálně chodilo, a pravděpodobně zde to bylo naprosto stejné, nebylo přihlédnuto. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud bývalý jednatel žalované P.B. jako „svědek“ u soudu prohlásil, že zaplatil, tak bylo zaplaceno. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle něhož nebyla výpověď tohoto „svědka“ ze strany žalobkyně ničím vyvrácena, s tím, že vypověděl-li „svědek“, že si na tento konkrétní případ nevzpomíná, nebylo třeba výpověď nepamatujícího si „svědka“ vyvracet. Z výpovědi svědka P. D., bývalého zaměstnance úpadkyně, pak vyplynulo, že podpis pod kvitancí na faktuře č. 10018/03 není jeho podpisem a podle jeho vědomostí tato faktura uhrazena nebyla.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry napadeného rozhodnutí a navrhla zamítnutí dovolání.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu a k článku II bodu 12. části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a je rovněž důvodné.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Vady, jež by činily řízení zmatečným, dovolací soud neshledal. Jinak je tomu však s jinými vadami řízení, které zakládají důvodnost dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť dovolací soud zjistil, že řízení před odvolacím soudem bylo takovou vadou zatíženo.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2001, pod číslem 14, uzavřel, že je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních §157 a §132 o. s. ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit [§221 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle rozhodného znění občanského soudního řádu jde o ustanovení §219a odst. 1 písm. b)]; jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozsudek soudu prvního stupně trpí vadami, které jej činí nepřezkoumatelným.
Podle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Soud je povinen v odůvodnění uvést, které skutečnosti (skutková tvrzení) významné pro rozhodnutí ve věci byly dokazováním, shodnými tvrzeními účastníků nebo jiným zákonným způsobem prokázány a které nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí soud vyjádřit, jak k tomuto závěru dospěl, tj. jak tyto důkazy hodnotil, zejména jde-li o důkazy protichůdné, a proč nevyhověl všem návrhům účastníků a vedlejších účastníků. Jednotlivé prokázané skutečnosti je třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci, který je rozhodný pro její právní posouzení. Právním posouzením věci se pak rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k předmětu řízení práva a povinnosti a jak proto byla věc rozhodnuta (srov. shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2006, strana 725).
Nepřezkoumatelný je již výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, neboť se v něm vyskytuje větší množství chyb a nesprávností (např. je zde uvedeno datum ve tvaru 26.62003, za den 27. srpna 2004 jsou úroky přiznány dvakrát a data, v nichž je v letopočtu uvedeno pouze koncové dvojčíslí, nelze považovat za dostatečně určitá). Kromě toho žalobkyně požadovala zaplacení částky 385.257,60 Kč s úrokem ve výši 4 % od 27. března 2003 do zaplacení, žaloba však neobsahuje tvrzení o tom, zda jde o úroky nebo úroky z prodlení, a to smluvní nebo zákonné. Soud prvního stupně nevedl žalobkyni k doplnění žalobních tvrzení a přiznal jí požadované úroky, ač z odůvodnění rozsudku lze dovodit, že rozhodoval o úrocích z prodlení. Zcela pak chybí výrok o zamítnutí žaloby v části, v níž žalobkyně požadovala „úroky“ vyšší, než jí byly přiznány.
Byly-li žalovány úroky z prodlení a soud prvního stupně rozhodl o úrocích z prodlení, pak odůvodnění, na základě čeho dospěl k jejich proměnlivé výši, je nepřezkoumatelné. Přitom Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2007, pod číslem 64, vysvětlil, že povinnost platit úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku. Ke stejnému závěru se přihlásil např. i v rozsudku ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006 (uveřejněném v časopise soudní judikatura číslo 7, ročník 2007, pod číslem 104), v rozsudku ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006 a v rozsudku ze dne 30. září 2008, sp. zn. 33 Odo 1344/2006 (jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Odůvodnění rozsudku zcela postrádá odkaz na právní předpis, podle něhož soud prvního stupně o příslušenství žalované částky rozhodl.
Soud prvního stupně dále v odůvodnění rozsudku zjevně zaměňuje „svědka“ Petra Bradu se žalovanou a tvrzení se zjištěním z provedeného důkazu, závěr o skutkovém stavu lze jen vytušit a právní posouzení věci absentuje zcela. P. B. soud prvního stupně vyslechl jako svědka, přestože jde o bývalého jednatele žalované, tedy osobu, která měla být vyslechnuta jako účastník řízení podle ustanovení §131 o. s. ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 1/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odůvodnění rozsudku pak obsahuje jen tu část výpovědi, v níž je popsáno, jaká byla mezi účastnicemi obvyklá praxe při hotovostní úhradě faktur, aniž by se soud vypořádal s tou částí výpovědi, která se týkala konkrétně úhrady faktury č. 10018/03, a aniž by uvedl, z jakého důvodu tuto část pominul, přestože z rozsudku lze dovodit, že i z ní vycházel, dospěl-li k závěru, že faktura uhrazena nebyla.
Z těchto důvodů je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný jak pro nesrozumitelnost, tak pro nedostatek důvodů a na místě byl proto postup podle ustanovení §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., tedy zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně. Odvolací soud však tímto způsobem nepostupoval. Zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud se v projednávané věci dopustil i dalšího procesního pochybení spočívajícího v porušení ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř., podle něhož odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Odvolací soud se mylně domnívá, že závěr o neunesení důkazního břemene je závěrem právním a nikoliv skutkovým (srov. jeho zmínku, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, ale nevyvodil z něho správné právní závěry). Skutkový závěr, podle něhož žalovaná prokázala tvrzení o zaplacení kupní ceny, tedy opačný, než ke kterému dospěl soud prvního stupně, odvolací soud učinil na základě jiného hodnocení výpovědí „svědka“ P.B. a svědka P. D., ačkoliv tyto důkazy v rozporu s ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř. sám neprovedl (nezopakoval). Přitom z ustanovení §213 odst. 2, odst. 3 a odst. 4 o. s. ř. vyplývá, že odvolací soud nemůže dospět ke svým vlastním (ať již odlišným či dalším) skutkovým zjištěním, aniž by dokazování opakoval, příp. je doplnil. Odvolací soud výslechy P. B. a P. D. neopakoval. Porušení stanoveného postupu při zjišťování skutkového stavu věci (zejména při dokazování) může mít za následek nesprávná skutková zjištění a tedy též nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jelikož odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2010
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu