ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.396.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 396/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, PSČ 128 00, proti žalované Bimoset, a.s., se sídlem v Praze 5, Pod Kotlářkou 151/3, IČ 26063328, zastoupené JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 1418/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. září 2008, č. j. 17 Co 278/2007-176, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. května 2007, č. j. 11 C 1418/2005-143, kterým bylo určeno, že vlastníkem nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 3851 pro katastrální území Znojmo-město, obec Znojmo, a v něm blíže uvedených je Česká republika, není přípustné dle ust. §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále rovněž jen „o. s. ř.“), protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání v rozsahu směřujícím proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nebylo shledáno přípustným ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 30. června 2009 [srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony], neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení otázky zákonnosti postupu likvidátora Fondu dětí a mládeže (dále rovněž jen „FDM“), který dne 17. září 2004 uzavřel kupní smlouvu, jíž na žalovanou převedl nemovitosti, s nimiž spor souvisí, aniž vyčkal schválení bezúplatných převodů nemovitostí FDM jako celku Poslaneckou sněmovnou, k němuž došlo až dne 2. listopadu 2004 [čl. I, bod 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb. o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých předpisů ve znění v té době účinném]. Tato otázka však napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Je tomu tak proto, že uvedená otázka byla již dovolacím soudem vyřešena a Nejvyšší soud ve svých četných rozhodnutích (např. v usnesení ze dne 9. září 2009, sp. zn. 32 Cdo 3303/2008, popř. v usnesení ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 32 Cdo 2058/2008) vždy dospěl k závěru, od něhož se odvolací soud neodchýlil ani v této věci, totiž že rozhodla-li Poslanecká sněmovna o bezúplatných převodech majetku FDM usnesením ze dne 2. listopadu 2004, č. 1324, byly až do tohoto data úplatné převody blokovány pod sankcí neplatnosti. Z toho plyne, že kupní smlouva, uzavřená mezi likvidátorem FDM a žalovanou dne 17. září 2004, je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná (§39 občanského zákoníku), vlastnictví k předmětným nemovitostem na žalovanou nemohlo přejít a nadále tak zůstalo České republice. Ústavní stížnosti podané proti uvedeným usnesením byly odmítnuty. V prvním případě k tomu došlo usnesením ze dne 29. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 3101/09, v němž Ústavní soud konstatoval, že „obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho právní závěry, které náležitě odůvodnily. Zejména odvolací soud se podrobně zabýval všemi argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Ústavní soud se s právním hodnocením i závěry obecných soudů v dané věci zcela ztotožnil a v plném rozsahu na ně odkazuje. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud zde neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny“. Ve druhém případě pak v usnesení ze dne 17. března 2010, sp. zn. IV. ÚS 2945/09, uzavřel, že „napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána“.
Je tedy zřejmé, že napadené rozhodnutí řeší otázku, která byla dovolacím soudem vyřešena, není soudy posuzována rozdílně a vzhledem ke konformitě právních závěrů napadeného rozhodnutí s rozhodovací praxí dovolacího soudu nelze dojít ani k závěru, že řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. května 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu