ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.4247.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 4247/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Česká kancelář pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupené JUDr. Janem Bébrem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, proti žalovaným 1) V. P. a 2) A. Š., zastoupené JUDr. Heinzem Eflerem, advokátem, se sídlem v Žacléři, Boberská 442, o zaplacení částky 1,303.687,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 403/2008, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. února 2010, č. j. 20 Co 300/2009-139, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Bébra, advokáta, se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3.
Odůvodnění:
Dovolání druhé žalované proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 8. dubna 2009, č. j. 5 C 403/2008-92, kterým byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 1,303.687,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 14. června 2008 do zaplacení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí prvním. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132).
Prostřednictvím argumentace, že první žalovaný použil motorové vozidlo, jehož je provozovatelkou, bez jejího souhlasu a vědomí a proti jejímu zákazu, dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci, z něhož pro ni nepříznivé právní posouzení vychází. Přehlédla zřejmě, že dovolací důvod stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno její výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.), lze uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.), přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž založit nemůže. V řízení, v němž může být dovolání shledáno přípustným toliko podle tohoto ustanovení, je dovolací soud skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů vázán a při přezkumu správnosti právního posouzení z něho vychází.
Zpochybněním závěru, že odpovědnost provozovatele motorového vozidla za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu podle ustanovení §427 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), je odpovědností objektivní, bez zřetele na zavinění, je sice dovolacímu soudu předložena právní otázka, nikoliv však otázka zásadního právního významu. Tento závěr, jenž byl vyjádřen již v rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněném pod č. 109 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1967, se promítá v dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi soudů, rovněž Nejvyššího soudu, a je sdílen též právní doktrínou. Zavinění (ve formě nedbalosti) je předpokladem odpovědnosti (spoluodpovědnosti) provozovatele pouze v případě zneužití dopravního prostředku třetí osobou (jeho použitím bez vědomí nebo proti vůli provozovatele), na který pamatuje ustanovení §430 odst. 1 obč. zák.; v posuzované věci se o takový případ nejedná, neboť odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, své rozhodnutí na tomto ustanovení nezaložil, neboť nezjistil skutečnosti, jimiž je podmíněna jeho aplikace.
Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může založit jen taková právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (která je pro toto rozhodnutí určující) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, www.nsoud.cz . Proto nemohou přivodit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ty dovolatelkou předložené právní otázky, které se upínají k výkladu a aplikaci ustanovení §430 odst. 1 obč. zák. (kdo je nositelem důkazního břemene v otázce nedbalosti provozovatele, v jakých skutečnostech lze jeho nedbalost shledat, zda lze v jednání dovolatelky spatřovat porušení právní povinnosti atd.). Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru, že druhá žalovaná svou nedbalostí užití dopravního prostředku prvnímu žalovanému umožnila; naopak uzavřel, že v jejím jednání nedbalost spatřovat nelze. Správně však vyložil, že by tato skutečnost měla význam pouze v tom případě, že by první žalovaný použil dopravní prostředek bez jejího vědomí nebo proti její vůli, tj. tehdy, kdyby zjištěný skutkový stav věc umožnil aplikaci ustanovení §430 odst. 1 obč. zák.
Za situace, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle ustanovení §146 odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a §243b odst. 5, větou první, o. s. ř. má žalobkyně vůči první žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů, které vynaložila v dovolacím řízení a které spočívají v odměně jejího advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.). Advokát žalobkyně učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřil se k dovolání. Vzhledem k ustanovení §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se jeho odměna určuje podle ustanovení §3 odst. 1 bod 5 ve spojení s §18 odst. 1, větou první, této vyhlášky a činí 10.000,- Kč. Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů . K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 10.300,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20 %, tj. částku 2.060,- Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 12.360,- Kč je první žalovaná povinna žalobkyni zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 24. listopadu 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu