ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.4507.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 4507/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně OHL ŽS, a. s., se sídlem v Brně - střed, Burešova 938/17, PSČ 660 02, IČ 46342796, proti žalované CENTROPROJEKT a. s., se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 167, PSČ 760 30, IČ 26907241, o zaplacení částky 243.621,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 Cm 84/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2007, č. j. 2 Cmo 424/2006-224, ve znění usnesení ze dne 7. dubna 2008, č. j. 2 Cmo 424/2006-233, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. května, č. j. 25 Cm 84/2001-186, ve výroku ve věci samé, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 170.600,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále rovněž jen „o. s. ř.“), protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu) lze dovodit, že jím dovolatelka brojí ve skutečnosti proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky počátku běhu promlčecí doby u nároků z bezdůvodného obohacení v obchodně závazkových vztazích, který podle jejího mínění nelze odvozovat subjektivně od vzniku bezdůvodného obohacení, ale odvíjí se od splatnosti pohledávky, kterou dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud nevyřešil. Tato otázka však napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198, dospěl k závěru, že odpověď na otázku, kdy počíná běžet promlčecí doba ve vztahu k plnění z bezdůvodného obohacení, dává ustanovení §391 obch. zák., podle jehož prvního odstavce počíná u práv vymahatelných u soudu běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, a otázku délky promlčecí doby zodpovídá ustanovení §397 obch. zák., které určuje její délku na čtyři roky, nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak. Od závěrů uvedeného rozhodnutí, stejně jako od závěrů rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/1984, podle něhož není-li doba splnění (splatnost) sjednána, ani dohodnut způsob jejího určení, stanoví ji věřitel tím, že plnění po dlužníkovi požaduje, a v takovém případě začíná promlčecí doba běžet dnem následujícím poté, kdy vznikl dluh, nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v této věci, a neodchýlil se od nich ani odvolací soud, posoudil-li žalované nároky jako promlčené. Jeho rozhodnutí je tak zcela konformní jak s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tak s hmotným právem.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a žalované v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu