ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.478.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 478/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Arch Holding (BVI) Limited , se sídlem Romasco Place, Wickhams Cay 1, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, zastoupené Janem Kalvodou, advokátem, se sídlem v Praze-Břevnově, Bělohorská 262/35, PSČ 169 00, proti žalovaným 1) PANDA, s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Praze 6, Podkrkonošských tkalců 8, identifikační číslo 49 68 50 23, 2) JUDr. Ing. Z. O. , zastoupenému JUDr. Miroslavem Ťupou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 11, PSČ 120 00 a 3) Mgr. K. M. , zastoupené JUDr. Bohumilem Růnou, advokátem, se sídlem v Říčanech u Prahy, Kamlerova 795, PSČ 251 01, o zaplacení částky 1,778.918,91 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 67/2001, o dovoláních druhého žalovaného a třetí žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2008, č. j. 18 Co 123/2008-153, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 5. října 2007, č. j. 27 C 67/2001-112, zastavil řízení proti první žalované (pro ztrátu způsobilosti být účastnicí řízení výmazem z obchodního rejstříku k 1. červnu 2007 - výrok I.), druhému žalovanému a třetí žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 1,475.215,54 Kč s 10% úrokem z prodlení od 21. prosince 1999 do zaplacení (výrok II.), zastavil řízení o zaplacení částky 303.703,37 Kč (výrok III.), zamítl žalobu o zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 1,475.215,54 Kč od 21. prosince 1999 do zaplacení (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V.) ve věci, v níž se žalobkyně po žalovaných domáhala zaplacení částky 1,778.918,91 Kč s příslušenstvím jako nezaplaceného zůstatku úvěru poskytnutého první žalované její právní předchůdkyní (Komerční bankou, a. s.) podle smlouvy o úvěru č. 255/95 uzavřené 27. prosince 1995 (dále jen „smlouva o úvěru“). Splnění závazku první žalované ze smlouvy o úvěru bylo zajištěno ručením druhého žalovaného a třetí žalované.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání druhého žalovaného a třetí žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně částky 282.194,56 Kč s příslušenstvím zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (první výrok), změnil jej ve výroku II. co do částky 603.998,15 Kč s 10% úrokem z prodlení od 21. prosince 1999 do zaplacení jen tak, že tuto částku jsou druhý žalovaný a třetí žalovaná povinni zaplatit společně a nerozdílně, jinak jej ve výroku II. potvrdil (druhý výrok), co do částky 589.022,89 Kč s příslušenstvím změnil výrok II. tak, že žalobu zamítl (třetí výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali druhý žalovaný i třetí žalovaná dovolání.
Druhý žalovaný napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, podle obsahu však dovolání směřuje jen proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé. Co do přípustnosti dovolatel odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na nesprávné právní posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel má za to, že výpočet dosud neuhrazené jistiny provedený odvolacím soudem, není správný, protože do celkové částky pohledávky přihlášené věřitelem do konkursu na majetek dlužníka (první žalované) ze smlouvy o úvěru, která byla částečně uspokojena, zahrnul i smluvní pokutu, která však není příslušenstvím pohledávky ve smyslu ustanovení §121 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ale samostatným nárokem, a dovolatel se ručitelským prohlášením zaručil za jistinu a příslušenství, nikoliv za smluvní pokutu. Plnění, jehož se věřiteli dostalo v konkursu, tak s „největší pravděpodobností“ zahrnuje i smluvní pokutu. Výši závazku ručitelů tudíž odvolací soud určil nesprávně. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala dovolání i třetí žalovaná, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelka namítá, že k jednání před soudem prvního stupně konanému 28. srpna 2007 nebyl předvolán její zástupce, nebyla jí včas doručena změna žaloby, nebylo vyhověno žádosti o úplnou protokolaci průběhu jednání, v odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že opakoval dokazování přihláškou pohledávky, ačkoliv soud prvního stupně jí důkaz neprovedl. S odkazem na ustanovení §530 odst. 1 obč. zák. dovolatelka spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí v závěru, podle něhož žalobkyně je v řízení aktivně věcně legitimována, ač v době probíhajícího řízení stejnou pohledávku vymáhal v jiném řízení i postupník M. R., jemuž ji žalobkyně postoupila. Dovolatelka namítá, že dluh první žalované ze smlouvy o úvěru, za nějž se zaručili, byl uhrazen z výtěžku zpeněžení zastavených nemovitostí, protože zástavní smlouvou, kterou předložila, stejně jako ručitelským prohlášením, byla zajištěna jen jistina a příslušenství. Vzhledem k tomu považuje výpočet dosud neuhrazené jistiny odvolacím soudem za zpochybnitelný. Podotýká, že odvolací soud se správně nevypořádal ani se vznesenou námitkou promlčení. Navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl v dovoláním napadeném rozsahu zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání nejsou přípustná.
Pro posouzení, zda rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodné, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně, zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (obdobně srovnej rozhodnutí uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Bylo-li druhému žalovanému a třetí žalované uloženo odvolacím soudem zaplatit částku 603.998,15 Kč s 10% úrokem z prodlení od 21. prosince 1999 do zaplacení, k jejíž úhradě je zavázal již soud prvního stupně, společně a nerozdílně, nejde v tomto rozsahu o měnící rozhodnutí, byť byl změněn způsob, jakým byli zavázáni k plnění.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) dovolací soud nemá, když dovolatelé mu nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Výhrada dovolatele, podle níž je výpočet dosud neuhrazené jistiny nesprávný, když odvolací soud do výpočtu zahrnul i smluvní pokutu, která je samostatným nárokem a nikoliv příslušenstvím pohledávky podle ustanovení §121 odst. 3 obč. zák., za které se zaručil, nezahrnuje otázku zásadního právního významu. Posouzení nároku na zaplacení smluvní pokuty jako samostatného nároku je jednak v rozhodovací praxi ustálené a nevzbuzuje žádné pochybnosti, jednak na posouzení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Založil je na tom, že věřiteli byla část jeho zjištěné pohledávky uhrazena v režimu ustanovení §28 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném do 31. prosince 2007 - dále jen „ZKV“) jako oddělenému věřiteli, tedy do výše 70 % výtěžku zpeněžení, a ve zbytku byla podle rozvrhového usnesení uspokojena jako pohledávka druhé třídy poměrně ve výši 46,25 % podle ustanovení §32 odst. 3 ZKV. Tento závěr nebyl dovolatelem zpochybněn. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že podle zjištění odvolacího soudu částka 1,475.215,74 Kč představuje pouze jistinu.
Rovněž výhrady dovolatelky nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Námitky, kterými dovolatelka odvolacímu soudu - i soudu prvního stupně - vytýká, že řízení zatížil vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu (k tomu srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Pro úplnost však Nejvyšší soud uvádí, že zástupce dovolatelky byl řádně k jednání konanému 28. srpna 2007 předvolán (srov. doručenku u č. l. 90) a soudem prvního stupně byl proveden důkaz přihláškou pohledávky (srov. č. l. 100).
V rovině dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka namítá nesprávnost závěru, podle kterého je žalobkyně věcně legitimována k vymáhání pohledávky na základě dohody uzavřené s postupníkem podle ustanovení §530 obč. zák., k němuž dospěl posouzením dohody ze 6. prosince 2004, v níž se žalobkyně jako postupitelka na žádost postupníka zavázala svým jménem pokračovat v soudním sporu vedeném proti ručitelům. Dovolatelkou zpochybněný závěr odvolacího soudu žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá, neboť vychází z konkrétních skutkových zjištění (obsahu dohody) a není v rozporu s hmotným právem (ustanovením §530 obč. zák.) ani judikaturou dovolacího soudu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo 635/2003). Skutečnost, že postupník sám vymáhal v jiném řízení pohledávku po třetí žalované, není rozhodná pro posouzení platnosti dohody uzavřené podle §530 obč. zák., protože žalobu může podat i ten, kdo nemá věcnou legitimaci k jejímu podání, a podání žaloby neznamená, že žalobce bude v řízení úspěšný. Z podání žaloby postupníkem nelze dovozovat nedostatek věcné legitimace žalobkyně ani „zrušení“ dohody uzavřené podle §530 obč. zák.
Dovolací námitky, jimiž je zpochybněn závěr odvolacího soudu, že část pohledávky přihlášené v konkursu představující jistinu nebyla zcela uhrazena z výtěžku zpeněžení zastavených nemovitostí, rovněž nezahrnují otázku zásadního právního významu. Odvolací soud tento závěr učinil vycházeje z konkrétních skutkových zjištění (o výši přihlášené pohledávky, jednotlivých nárocích v ní zahrnutých a rozhodnutí o rozvrhu zpeněženého majetku podstaty) a jeho právní posouzení není v rozporu s hmotným právem. Určuje-li ustanovení §28 odst. 4 ZKV, že oddělení věřitelé se uspokojí do výše 70 % výtěžku zpeněžení na ně připadajícího a neuspokojenou část pohledávky lze uspokojit v rozvrhu, a to ve třídě, do níž pohledávka podle své povahy patří, je nepochybné, že dlužné splátky úvěru nebyly zcela uspokojeny, ale jen v rozsahu 70 % z titulu odděleného uspokojení a ve zbytku v rozsahu 46,25 % ze zbylých 30 %, jak vyplývá ze zjištění odvolacího soudu. Tvrzení, že zástavní smlouva zajišťovala závazek ze smlouvy o úvěru ve stejném rozsahu jako ručitelský závazek, dovolatelka neprokázala. Není pravdou, že by zástavní smlouvu předložila soudu, nenavrhla ji ani k důkazu, a to i přes poučení podle ustanovení §119a o. s. ř. při jednání konaném před soudem prvního stupně 5. října 2007 (srov. č. l. 109).
Námitkou, že soud se nezabýval tím, co mělo být či bylo uspokojeno v rámci odděleného uspokojení, dovolatelka zpochybňuje správnost a úplnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Z obsahového hlediska jde o námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., která není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Konečně po právní stránce zásadně významným rozhodnutí odvolacího soudu nečiní výhrada o nesprávném vypořádání se s námitkou promlčení, protože právní posouzení (ne)důvodnosti námitky promlčení Nejvyšší soud neshledává rozporným s hmotným právem (ustanovením §397 obch. zák.).
Jelikož dovolání nejsou přípustná ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání druhého a třetí žalovaných byla odmítnuta a žalobkyni podle obsahu spisu náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2010
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu