ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.893.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 893/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně FATO invest a.s., Hradec Králové , se sídlem v Hradci Králové, Dřevařská 904, PSČ 500 03, IČ 15062597, zastoupené Mgr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému MUDr. J. V., CSc. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Tylovo nábřeží 367, o zaplacení 52 984,55 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 54/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. prosince 2008, č. j. 16 C 54/2007-362, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. října 2009, č. j. 38 Co 168/2009-416, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. prosince 2008, č. j. 16 C 54/2007-362, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. října 2009, č. j. 38 Co 168/2009-416, se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce Mgr. Ervína Perthena.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. prosince 2008, č. j. 16 C 54/2007-362 (poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. února 2007, č. j. 32 Odo 1045/2005-309, zrušil jeho předchozí v pořadí druhý rozsudek ze dne 30. června 2003, č. j. 12 C 175/94-251, v rozsahu jeho zamítavého výroku ve věci samé, a dále rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. září 2004, č. j. 25 Co 204/2004-288, v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 52 984,55 Kč s 11% úrokem z prodlení od 1. března 1994 do zaplacení, a to do 31. března 2009 (bod I. výroku), dále smluvní pokutu ve výši 770 463 Kč ve třech splátkách po 256 821 Kč, a to první splátku do 30. června 2009, druhou splátku do 30. září 2009 a třetí splátku do 31. prosince 2009, pod ztrátou výhody splátek a zamítl žalobu o zaplacení další smluvní pokuty ve výši 75 470 Kč (bod II. výroku). Rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku) a uložil žalovanému nahradit náklady řízení České republice (bod IV. výroku).
K odvolání žalovaného směřujícímu proti rozsudku soudu prvního stupně (vyjma té části jeho bodu II. výroku, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení smluvní pokuty ve výši 75 470 Kč) Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I., III., IV. výroku a v napadené části bodu II. výroku s tím, že povinnosti uložené v bodech I., III. a IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně je žalovaný povinen splnit do tří dnů od právní moci rozsudku a povinnost uloženou v bodě II. výroku rozsudku soudu prvního stupně je žalovaný povinen splnit do 31. prosince 2009 (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.).
V záhlaví označené rozsudky soudů obou stupňů napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o zásadní právní význam rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Uvedl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci a vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Dovolatel snesl ze svého pohledu argumenty na podporu uváděných tvrzení a navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla, aby dovolací soud odmítl dovolání žalovaného pro nepřípustnost, případně ho zamítl s tím, že jí přizná vůči žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. prosince 2008, č. j. 16 C 54/2007-362, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové není přípustné.
Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, právní úprava připouští dovolání pouze ve dvou následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. O tento případ však v posuzované věci nešlo (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je ve druhém případě [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, dospěje-li dovolací soud (za použití hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř.) k závěru, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. I při splnění shora uvedených předpokladů přípustnosti však není dovolání přípustné, bylo-li dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor o zaplacení ceny díla ze smlouvy o dílo uzavřené podle obchodního zákoníku), v níž bylo dovoláním dotčeným prvním výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto ve věci samé (rovněž) o peněžitém plnění ve výši 52 984,55 Kč s příslušenstvím. Pokud tedy dovolání směřovalo proti této části prvního výroku rozsudku, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho prvním bodu výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 52 984,55 Kč s příslušenstvím, jedná se ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného §236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v §237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003). Odvolací soud při poučování účastníka o možnosti podat dovolání proti jím vydanému rozhodnutí patrně přehlédl, že s ohledem na znění bodu 12 (části věty před středníkem) čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se s účinností od 1. července 2009 změnil zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, podle něhož „dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů“, se dovolání (včetně posouzení otázky jeho přípustnosti) proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému dne 29. října 2009 projedná a rozhodne podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009.
Dovolání žalovaného však není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. ani proti té části prvního výroku rozsudku, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho druhém bodu výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 770 463 Kč, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam v řešení otázek neplatnosti ujednání o smluvní pokutě ani promlčení práva na smluvní pokutu, jejichž správnost dovolatel napadl.
Posouzení odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě není neplatné pro její nepřiměřenou výši, tvrzenou žalovaným, je v souladu s právním názorem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, vyjádřeným v jeho rozsudku ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněném pod číslem 7/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož ujednání o smluvní pokutě není možné v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle §39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty, když takovou situaci řeší ustanovení §301 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) upravující moderační oprávnění soudu. Zatímco tedy podle právní úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích je třeba nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu poměřovat ustanovením §39 obč. zák., a je tedy třeba posuzovat, zda tento právní úkon není neplatný, neboť se příčí dobrým mravům, ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon (přičemž ve smyslu §267 odst. 1 obch. zák. by šlo o relativní neplatnost) pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta.
Rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že právo na smluvní pokutu za dobu od 3. října 2003, uplatněné u soudu podáním žalobkyně dne 3. října 2007, není promlčeno ve smyslu §391 a §397 obch. zák., je správný. Dovolatel se mýlí, považuje-li smluvní pokutu za příslušenství pohledávky a současně přehlíží, že právo na smluvní pokutu sjednanou procentní sazbou ze stanovené částky za každý den prodlení se nepromlčuje jako celek, nýbrž promlčecí doba v obchodních závazkových vztazích počíná běžet vždy dnem, za který věřiteli vzniklo právo na smluvní pokutu (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněný pod číslem 36/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto podmínky ustanovení §408 odst. 1 obch. zák., jehož aplikace se dovolatel dovolává, nemohou být v daném případě naplněny.
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Vzhledem k tomu, že dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalovaného, pokud jím byla napadena ta část prvního výroku rozsudku, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho druhém bodu výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 770 463 Kč, směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného v rozsahu směřujícím proti té části prvního výroku rozsudku, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích o povinnosti žalovaného uhradit žalobkyni částku 52 984,55 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu v částce 770 463 Kč, pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto (a řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno), nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen uhradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10 000 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu