ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.1272.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 1272/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně TOPROM s. r. o. se sídlem ve Varnsdorfu, Mariánská 475, zastoupené Mgr. Martou Hrubešovou, advokátkou se sídlem v Rybništi, Nová Chřibská 2, proti žalovaným 1) M. Š. , a 2) I. Š. , zastoupeným JUDr. Michaelou Pretschovou, advokátkou se sídlem ve Varnsdorfu, Pražská 2951, o 45.976,90 Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 7 C 86/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. 10. 2008, č.j. 35 Co 294/2008-102, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. 10. 2008, č.j. 35 Co 294/2008-102, se v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. 11. 2007, č.j. 7 C 86/2004-76, tak, že první žalovaný a druhá žalovaná jsou povinni zaplatit žalobkyni každý 20.434,15 Kč, a ve výrocích o nákladech řízení ruší a v tomto rozsahu se věc vrací krajskému soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání zamítá .
Odůvodnění:
Ve výroku uvedeným rozhodnutím krajský soud rozsudek ze dne 26. 11. 2007, č.j. 7 C 86/2004-76, kterým Okresní soud v Děčíně zamítl žalobu o zaplacení 189.849,20 Kč, potvrdil co do 143.872,30 Kč a změnil tak, že žalovaným uložil zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozhodnutí po 22.988,45 Kč; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ve vztahu k měnícímu výroku odvolací soud uzavřel, že 45.976,90 Kč představuje smluvní pokutu ve výši 0,3 % za každý den prodlení z včas nezaplacené ceny díla, která byla ve smlouvě o dílo z 15. 10. 1999 sjednána platně (§544 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Protože se účastníci smlouvy o dílo nedohodli na solidárním plnění ceny díla, je každý z žalovaných povinen uhradit žalobkyni 22.988,45 Kč (§511 odst. 2, věta první, obč. zák.).
Rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku věci samé napadli žalovaní dovoláním, jímž – podle obsahu – užili dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“). Nesprávné právní posouzení spatřují v tom, že závazek objednatelů zaplatit smluvní pokutu odvolací soud podřídil ustanovení §511 odst. 2, větě první, obč. zák., aniž si uvědomil, že §12 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“), ohledně podílů vlastníků jednotek (dlužníků) stanoví jinak. Skutkové zjištění, podle něhož se výše smluvní pokuty odvíjela jen od skutečně dlužné částky, nemá podle dovolatelů oporu ve smlouvě o dílo. Odvolací soud takovým výkladem smlouvy zasáhl do smluvní volnosti účastníků, neboť z jejího článku VI vyplývá, že pro výpočet smluvní pokuty byla určující celková fakturovaná částka (152.782,10 Kč), tedy i ta její část, kterou objednatelé včas uhradili. Kdyby vycházel z uvedeného zjištění, musel by po právní stránce uzavřít, že takové ujednání je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, neboť výše pokuty se odvíjí i od částky, která byla zaplacena včas. Z uvedených důvodů žalovaní navrhli, aby dovolací soud v napadené části rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání - přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. - je zčásti důvodné.
Odvolací soud své právní závěry - že sjednání smluvní pokuty není neplatným právním úkonem pro rozpor s dobrými mravy a že dluh žalovaných je dílčím společným závazkem - vybudoval na následujícím skutkovém stavu.
Žalobkyně (zhotovitelka) a dovolatelé včetně dalších šestnácti fyzických osob (vlastníci bytových jednotek v domě č.p. 307/308 v Ch. a současně členové sdružení majitelů bytů domu č.p. 307/308 Ch.) uzavřeli 15. 10. 1999 smlouvu o dílo č. 34/99, jejímž předmětem byla plynofikace kotelny domu. Za provedené dílo se objednatelé zavázali zaplatit 383.602,- Kč s DPH ve výši 5%, tj. celkem 402.782,10 Kč, aniž bylo sjednáno plnění společné a nerozdílné. Článek VI smlouvy opravňoval žalobkyni „penalizovat“ objednatele, pokud včas nezaplatí, a to 0,3 % z „fakturované částky“ za každý den prodlení. Žalobkyně vystavila dvě faktury na zaplacení ceny díla; první z 8. 11. 1999 na 250.000,- Kč, která byla řádně a včas zaplacena, druhou z 20. 12. 2000 (č. 2000166) na doplatek ceny ve výši 152.782,10 Kč, kterou objednatelé - vyjma 16.391,05 Kč - rovněž ve lhůtě splatnosti (tj. do 28. 12. 2000) zaplatili. Částka 16.391,05 Kč byla zaplacena až po výzvě žalobkyně za 935 dnů po splatnosti.
Výhrada žalovaných, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, se týká pouze výkladu článku VI smlouvy o dílo, a to slovního spojení „z fakturované částky.“
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000).
Odvolací soud při formulaci skutkového závěru, že fakturovanou částkou, z níž se vypočítá výše smluvní pokuty, je jen ta částka, která nebyla včas zaplacena, vyšel z doslovného znění článku VI smlouvy o dílo ( „Jestliže objednatel nezaplatí fakturovanou částku ve lhůtě splatnosti, může zhotovitel objednatele penalizovat 0,3 % z fakturované částky za každý den prodlení“ ), jehož smysl je evidentní i bez užití výkladových pravidel obsažených v §35 odst. 2 obč. zák. Lze-li smluvní pokutu sjednat jen pro případ porušení smluvní povinnosti (zde povinnosti zaplatit řádně a včas cenu díla), může žalobkyně požadovat pokutu pouze ze skutečně dlužné částky, nikoliv z částky vyčíslené fakturou bez ohledu na to, že její podstatná část byla zaplacena ve lhůtě splatnosti. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. tudíž dán není a úvahy žalovaných o rozporu s dobrými mravy pro případ jiného výkladu článku VI smlouvy o dílo jsou bezpředmětné.
V rámci argumentace vztahující se k dovolacímu důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. žalovaní – obecně vzato – zpochybnili svoji věcnou legitimaci; podíly na dluhu neodpovídají podle jejich názoru tomu, čím by se měli podílet na úhradě smluvní pokuty.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §511 odst. 2 obč. zák. jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru stejné, není-li právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, anebo účastníky dohodnuto jinak (věta první). Dlužník, proti němuž byl uplatněn nárok vyšší, než odpovídá jeho podílu, je povinen bez zbytečného odkladu vyrozumět o tom ostatní dlužníky a dát jim příležitost, aby uplatnili své námitky proti pohledávce (věta druhá). Může na nich požadovat, aby dluh podle podílů na ně připadajících splnili nebo aby jej v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili. Jestliže dlužník v rozsahu uplatněného nároku dluh sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich podílů; pokud nemůže některý z dlužníků svůj podíl splnit, rozvrhne se tento podíl stejným dílem na všechny ostatní (§511 odst. 3 obč. zák.).
Podle ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. (ve znění účinném do 30. 6. 2000) se velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu řídí vzájemným poměrem velikosti podlahové plochy jednotek k celkové ploše všech jednotek v domě. Obdobně se postupuje i u společných částí domu, které jsou ve spoluvlastnictví vlastníků pouze některých jednotek. Podle ustanovení §12 zákona č. 72/1994 Sb. jsou vlastníci jednotek z právních úkonů týkajících se společné věci oprávněni a povinni v poměru odpovídajícím velikosti jejich spoluvlastnických podílů (§8 odst. 2).
Smlouvou o dílo, kterou s žalobkyní uzavřelo osmnáct fyzických osob (vlastníků bytových jednotek), nebylo – jak již správně dovodil odvolací soud – sjednáno, že objednatelé uhradí cenu díla a případnou smluvní pokutu společně a nerozdílně (§511 odst. 1 obč. zák.), nebylo ani dohodnuto, že budou žalobkyni plnit v určitých ve smlouvě dohodnutých podílech. Závěr odvolacího soudu, že se v poměru věřitelky a dlužníků uplatní režim ustanovení §511 odst. 2, věty první, obč. zák., je proto správný. Dílčí společný závazek všech objednatelů předpokládá, že ve vztahu k žalobkyni (věřitelce) jsou podíly objednatelů na dluhu rovné (stejné), protože ve smlouvě o dílo jinak vyjádřeny nebyly; otázka poměru velikosti spoluvlastnických podílů vlastníků jednotek na společných částech domu může být významná jen pro vnitřní poměr a vzájemné vypořádání jednotlivých objednatelů (§511 odst. 2, věty druhá a třetí, odst. 3 obč. zák.). Námitka žalovaných, že žalobkyně mohla ve vztahu k nim uspět jen v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §12 zákona č. 72/1994 Sb., se tudíž neuplatní.
Odvolací soud pochybil pouze při vyčíslení podílů připadajících na žalované.. Jestliže objednatelé měli podle smlouvy cenu za dílo včetně případných akcesorických plnění sankčního charakteru platit podle rovných podílů, pak z částky 45.976,90 Kč představující smluvní pokutu za 935 dnů prodlení se zaplacením 16.391,05 Kč připadá na prvního žalovaného a druhou žalovanou po 2.554,30 Kč; byla-li proti nim uplatněna pohledávka v rozsahu vyšším, nejsou ve zbytku věcně legitimováni. Zbývá připomenout, že okolnost, zda objednatelé, kteří uzavřeli s žalobkyní smlouvu o dílo, jsou stále vlastníky bytových jednotek, je nerozhodná, neboť jde o závazkový právní vztah, jehož obsahem jsou práva a povinnosti smluvních stran.
Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) – rozhodnutí ve výroku vymezené části zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, jinak dovolání žalovaných jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2, odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2010
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu