ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.2410.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 2410/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovaným 1) J. K. a 2) R. K., zastoupeným JUDr. Vladimírem Kristýnem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, o zaplacení 126.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Břeclavi pod sp. zn. 11 C 258/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2008, č. j. 14 Co 281/2007-82, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2008, č. j. 14 Co 281/2007-82, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. března 2007, č. j. 11 C 258/2005-62, zamítl žalobu o zaplacení částky 126.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 30. 9. 2000 do zaplacení, představující státní příspěvek na individuální bytovou výstavbu poskytnutý podle smlouvy ze dne 30. 8. 1990, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalovaní sice porušili podmínky uvedené smlouvy, avšak v jejich případě výkon práva žalobkyně na vrácení poskytnutého příspěvku odporuje - s přihlédnutím k okolnostem jejich případu - dobrým mravům.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. ledna 2008, č. j. 14 Co 281/2007-82, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 126.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 30. 9. 2000 do zaplacení, a to v pravidelných splátkách po 1.000,- Kč měsíčně splatných do 15. dne každého měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a o poplatkové povinnosti žalovaných (výrok III.). Po zopakování dokazování vyšel ze zjištění, že žalovaní sjednali dne 30. 8. 1990 s Okresním národním výborem v Břeclavi smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu, na jejímž základě obdrželi příspěvek na výstavbu rodinného domu v P. ve výši 126.000,- Kč. V ní se mimo jiné zavázali, že stavbu rodinného domku, na kterou byl příspěvek poskytnut, dokončí tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy. Pro případ porušení této povinnosti se zavázali příspěvek vrátit. Kolaudačním rozhodnutím Městského úřadu v Pohořelicích – stavebního úřadu ze dne 28. 8. 2003, č. j. výst. 618/2003, bylo žalovaným povoleno trvalé užívání stavby rodinného domu – prvního nadzemního podlaží zahrnující bytovou jednotku o velikosti 4 + 1, na parcele č. 5072/1 v k. ú. P. S odkazem na §16 větu prvou písm. b) a §17 odst. 3 písm. a) a b) vyhlášky č. 136/1985 Sb. ve znění platném do 6. 11. 2000 a §34 odst. 14 téže vyhlášky ve znění platném od 7. 11. 2000 odvolací soud uzavřel, že žalovaní podmínku získání pravomocného kolaudačního rozhodnutí do 10 let ode dne uzavření smlouvy nesplnili, a jelikož do 30. 8. 2000 neoznámili nesplnění této smluvní podmínky, jsou povinni poskytnutý příspěvek vrátit. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 33 Odo 693/2002, nepřisvědčil soudu prvního stupně, který v dané věci aplikoval §3 odst. 1 obč. zák., s odůvodněním, že použití tohoto hmotněprávního ustanovení je vyloučeno veřejnoprávním charakterem vyhlášky č. 136/1985 Sb. a uzavřené smlouvy.
V dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., žalovaní (dále též „dovolatelé“) odvolacímu soudu vytýkají nesprávný závěr, že ve věcech vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu poskytnutého na základě smlouvy uzavřené podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. nelze výkon práva na jeho vrácení odmítnout s poukazem na rozpor s dobrými mravy. Na základě vlastní rekapitulace věci mají zato, že aplikace §3 odst. 1 obč. zák. v jejich případě je zcela na místě. S tímto odůvodněním navrhli zrušit napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Žalovaní nenamítají, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaní obsahově vymezili.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Žalovanými dovolacímu přezkumu nastolená právní otázka, zda je v posuzovaném případě výkon práva žalobkyně na vrácení poskytnutého příspěvku v souladu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., v sobě obsahuje posouzení, zda vůbec lze odepřít ochranu výkonu práva na vrácení státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu poskytnutého podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. za použití korektivu dobrých mravů podle §3 odst. 1 obč. zák.
Otázkou aplikace §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ve věci nároku vycházejícího ze smlouvy o státním příspěvku na individuální bytovou výstavbu se dovolací soud zabýval naposledy v rozsudku ze dne 4. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že pro rozpor s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. lze odepřít ochranu výkonu práva na vrácení státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu poskytnutého podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů. Vyšel přitom z již ustáleného právního názoru, že závazkový vztah vzniklý na základě takové smlouvy, je vztahem občanskoprávním založeným smlouvou uzavřenou mezi rovnoprávnými subjekty, do jejíhož obsahu byl vyhláškou inkorporován veřejnoprávní prvek. Smlouva uzavřená podle citované vyhlášky je tudíž podřízena občanskému zákoníku, přičemž ustanovení vyhlášky jsou vůči občanskému zákoníku v poměru speciality. Vyhláška coby speciální předpis - na rozdíl od podmínek vrácení stabilizačního příspěvku, stabilizační půjčky, případně bezúročné půjčky na složení členského podílu na družstevní byt zaměstnancem uvedených v §34 odst. 10 vyhlášky - neupravuje podmínky vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu komplexně. Aplikace občanského zákoníku, včetně jeho §3 odst. 1, coby obecného předpisu není tudíž v rozsahu podmínek vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu speciální úpravou vyloučena. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (viz citovaný rozsudek 33 Cdo 754/2007) . Uvedené závěry nejsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, č. j. 33 Odo 693/2002, jenž se týkal odlišné problematiky, neboť dopadal na smlouvy o poskytnutí stabilizačního příspěvku na složení členského podílu do družstev pracovníkům organizací podle §12 a §20 vyhlášky č. 136/1985 Sb.
V posuzovaném případě odvolací soud z výše uvedených závěrů nevycházel.
Ač se žalovaní s poukazem na své poměry domáhali aplikace §3 odst. 1 obč. zák., odvolací soud oproti soudu prvního stupně neodepřel žalobkyni ochranu výkonu práva ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., neboť při úvaze, že toto ustanovení je v dané věci neaplikovatelné, nebral vůbec v úvahu okolnosti případu na jejich straně. Jeho právní posouzení je neúplné, a tedy nesprávné.
S přihlédnutím k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolatelům se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než napadený rozsudek podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit.
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta prvá a druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
.
V Brně dne 25.února 2010
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu