ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.2783.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 2783/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) J. Ž. a b) A. Ž. , zastoupených JUDr. Annou Dvořákovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 31, proti žalovaným 1) Stavebnímu bytovému družstvu České Budějovice se sídlem v Českých Budějovicích, Krčínova 1107/30, 2) M. V. , a 3) E. H. , o určení práva, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 482/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2008, č. j. 11 Cmo 217/2007-214, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2008, č. j. 11 Cmo 217/2007-214, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali určení, že jsou členy žalovaného družstva a nájemci jednoho z bytů v jeho vlastnictví, neboť smlouva, kterou svá členská práva převedli na žalovaného M. V., je neplatná. Neplatnými pak jsou i následné převody práv.
Krajský soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. února 2007, č. j. 13 Cm 482/2002-190, určil, že žalobci jsou společnými členy Stavebního bytového družstva České Budějovice se sídlem Krčínova 30, České Budějovice, IČ 037745 a společnými nájemci bytu č. 46 v pátém podlaží domu čp. 1044 v O. u. v Č. B., sestávajícího z kuchyňského koutu, 3 pokojů a příslušenství; současně rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobci se dne 20. 2. 1980 stali členy žalovaného družstva (dále jen „družstvo“) a společnými nájemci shora uvedeného bytu (dále jen „byt“). Dne 22. 4. 1998 podepsal P. K., přítel žalobců, písemnost, obsahující prohlášení, že si vypůjčil od druhého žalovaného 275.000,- Kč, které se zavázal věřiteli vrátit do 31. 12. 1998; současně uvedl, že tuto půjčku zajistili žalobci „ručením svým bytem“. Téhož dne podepsali žalobci dohodu o převodu svých členských práv a povinností v bytovém družstvu, v níž se uvádí, že tato práva a povinnosti vyplývající podle stanov a platných právních předpisů z členství ve Stavebním bytovém družstvu České Budějovice, zejména nájem (právo na uzavření nájemní smlouvy) převádějí na druhého žalovaného. Téhož dne žalobci podepsali listinu označenou jako „Uznání závazku“, v níž „potvrzují převzetí hotovosti 275.000,- Kč, uznávají svůj závazek 275.000,- Kč co do důvodu i výše vůči M. V. (tj. druhému žalovanému) a zavazují se jej uhradit nejpozději do 31. 12. 1998“. Pro případ, že by tento závazek nebyl ve sjednané lhůtě řádně splněn, byla sjednána smluvní pokuta ve výši 100.000,- Kč. Dále je ve zmíněné listině uvedeno, že „k zajištění pohledávky M. V. na vrácení peněz dle uznaného závazku“ na něho žalobci „převádějí členská práva a povinnosti svého družstevního bytu 3+KK číslo 46 v pátém podlaží v ulici O. 1044/25, Č. B.“ a on se zavazuje převést je na ně po splacení celého závazku zpět. Uzavření dohody o převodu členských práv a povinností byli přítomni žalobci, P. K., V. P., druhý žalovaný a zástupce prvního žalovaného. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že peníze si od druhého žalovaného půjčil P. K., který žalobce přesvědčil, aby mu za půjčku ručili svým bytem; proto se také účastnil jednání, při němž došlo k podpisu dohody o zajišťovacím převodu členských práv v družstvu. P. K. půjčku ve sjednané lhůtě druhému žalovanému nevrátil a následně spáchal sebevraždu. Druhý žalovaný převedl svá členská práva a povinnosti dne 7. 4. 1999 na V. P., který je následně (8. 9. 1999) na něho převedl zpět a druhý žalovaný je pak dne 13. 8. 2001 převedl na třetí žalovanou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť rozhodnutím bude vytvořen pevný právní základ pro právní vztahy všech účastníků dotčených dohodami o převodech členských práv k uvedenému bytu. Dohodu, jíž žalobci převedli svá členská práva a povinností v bytovém družstvu na druhého žalovaného posoudil jako neplatný právní úkon (§37 obč. zák.), neboť nebyl ze strany žalobců učiněn vážně; žalobci totiž ve skutečnosti nehodlali převést za úplatu svá členská práva na třetí osobu, jejich vůle směřovala pouze k zajištění závazku P. K. Neplatným shledal i ujednání žalobců a druhého žalovaného obsažené v listině označené jako „Uznání závazku“. Žalobci neměli v úmyslu si peníze od druhého žalovaného půjčit a žádný finanční obnos od něho ani nepřevzali; ten byl předán P. K., jehož závazek vrátit druhému žalovanému půjčku žalobci zajistili zástavou (bytem); protože ujednáním o zajištění půjčky byl sjednán převod členských práv na druhého žalovaného (věřitele) ještě před její splatností, jedná se o tzv. propadnou zástavu. Propadnou zástavu ve smyslu §169a obč. zák. platně sjednat nelze. Proto je takové ujednání neplatné a v důsledku toho nejsou platné ani následné převody členských práv a povinností.
K odvolání druhého žalovaného a třetí žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. ledna 2008, č. j. 11 Cmo 217/2007-214, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování důkazů dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že částku 275.000,- Kč si od druhého žalovaného půjčili žalobci; tento údaj vyplývá jednoznačně nejen z jejich výslovného projevu zaznamenaného na listině nazvané „Uznání závazku“, jímž potvrzují převzetí částky 275.000,- Kč od druhého žalovaného a zavazují se ji ve stanovené lhůtě vrátit, ale také z listiny ze dne 26. 1. 1999. Písemné prohlášení P. K. ze dne 22. 4. 1998 nasvědčuje pouze tomu, že žalobci mu jim poskytnutou půjčku předali. Odvolací soud zdůraznil, že žalobci nenabídli žádný relevantní důkaz k vyvrácení pravdivosti údajů vyplývajících s jejich písemného projevu vůle. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci po právní stránce uzavřel, že smlouva o půjčce vystihovala vůli smluvních stran a je tudíž platná. Pokud žalobci ve skutečnosti nemínili smlouvu o půjčce uzavřít - a druhý žalovaný o tom nevěděl a vědět nemohl - nemůže tato vnitřní mentální rezervace žalobců k navenek projevenému právnímu úkonu vést k jeho neplatnosti (v této souvislosti odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003). Dohoda o převodu členských práv a povinností, jíž byla půjčka zajištěna, a na ni navazující ujednání ze dne 22. 4. 1998 o zpětném převodu práv v případě řádného splacení půjčky, obsahují všechny náležitosti uvedené v §553 obč. zák. Jedná se tak o platnou smlouvu o zajištění závazku (půjčky) převodem práva. Protože žalobci jako společní dlužníci svým solidárním závazkům nedostáli a dluh v dohodnuté době neuhradili, ke zpětnému převodu členských práv a povinností na ně nedošlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Nadále tvrdí, že žádný finanční obnos od druhého žalovaného nepřevzali, a k půjčce mezi nimi nedošlo. Připomínají písemné prohlášení P. K. z 22. 4. 1998, v němž se o půjčce hovoří v minulém čase, což svědčí ve prospěch jejich tvrzení, že peníze si od druhého žalovaného půjčil on, v době uzavření dohody o převodu jejich členských práv a povinností v družstvu je již měl k dispozici a že „nejprve byla podepsána s ověřenými podpisy listina Uznání dluhu a poté teprve v sídle družstva dohoda o převodu členských práv a povinností“ . Další argumentace směřuje ke zpochybnění věrohodnosti výpovědi svědka P., jenž vypověděl, že byl přítomen předání peněz žalobci. Žalobci nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dohoda, jíž na druhého žalovaného převedli svá členská práva a povinnosti v bytovém družstvu, je platným právním úkonem. Při uzavření dohody se nejednalo o jimi „neprojevenou mentální rezervaci“. Jejich skutečnou vůli všichni zúčastnění znali. Dohodu uzavřeli pouze proto, že se nechali přesvědčit, že přesně takový „musí být běh věcí“. Jelikož žádné peníze od druhého žalovaného nepřevzali, nestali se vůči němu dlužníky a nemohli - logicky vzato - ani svůj dluh platně zajistit převodem práva podle §553 obč. zák., jak nesprávně uzavřel odvolací soud. Z uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami (žalobci) při splnění podmínky jejich zastoupení advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnili žalobci především správnost závěru odvolacího soudu, že dohoda o převodu členských práv a povinností vyplývajících podle stanov a platných právních předpisů z členství v bytovém družstvu (dále jen „dohoda o převodu členských práv a povinností“), která sloužila k zajištění závazků ze smlouvy o půjčce (tj. závazku vrátit půjčku a příp. i zaplatit smluvní pokutu) a na ni navazující ujednání o zpětném převodu těchto práv a povinností je platným právním úkonem, neboť byla učiněna vážně a „obsahuje všechny náležitosti uvedené v §553 obč. zák.“. Tento závěr byl významný pro úsudek, zda je důvodný požadavek žalobců na určení, že jsou členy prvního žalovaného a společnými nájemci v žalobě specifikovaného bytu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tzn. jestliže soud učinil právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle §553 odst. 1 a 2 obč. zák. splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva). Smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně.
V posuzovaném případě vycházely soudy obou stupňů shodně ze zjištění, že dohoda o převodu členských práv a povinností, kterou žalobci a druhý žalovaný uzavřeli dne 22. 4. 1998, sloužila k zajištění závazku dlužníka ze smlouvy o půjčce, konkrétně závazku vrátit ve sjednané lhůtě půjčku ve výši 275.000,- Kč a případně zaplatit smluvní pokutu; rozcházely se toliko v posouzení, čí závazek byl tímto způsobem zajištěn. Zatímco soud prvního stupně uvěřil žalobcům, že finanční částku 275.000,- Kč si od druhého žalovaného vypůjčil P. K. a oni mu pouze „ručili bytem“, odvolací soud vzal za prokázané, že smlouvu o půjčce uzavřeli s druhým žalovaným žalobci, jimž byla částka 275.000,- Kč také předána, a oni ji posléze zapůjčili P. K. Nicméně jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud shodně dovodily, že dohoda o převodu členských práv a povinností byla uzavřena z důvodu zajištění závazků ze smlouvy o půjčce (soud prvního stupně dospěl k závěru, že šlo o propadnou zástavu a odvolací soud dovodil, že šlo o zajišťovací převod práva).
Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku velkého senátu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2009, dovodil, že zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení §553 odst. 1 obč. zák. nelze sjednat jako fiduciární převod práva. Smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná. Totéž pak platí, obsahuje-li uvedená smlouva v dotčeném směru pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě jednostranného úkonu věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném zániku zajištěné pohledávky. Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat formou kupní smlouvy, ve které bude splatnost dohodnuté kupní ceny vázána k okamžiku splatnosti zajišťované pohledávky, s tím, že bude-li zajištěná pohledávka včas a řádně splněna (čímž se obnoví vlastnické právo dlužníka), zanikne věřiteli povinnost k úhradě kupní ceny, a s tím, že nedojde-li k řádné a včasné úhradě zajištěné pohledávky, započte se kupní cena na zajišťovanou pohledávku. Věřitel by se v takovém případě měl smluvně pojistit proti tomu, aby v důsledku účelového chování dlužníka (spočívajícího v tom, že dlužník ke dni splatnosti neuhradí jen minimální část zajištěné pohledávky) nebyl nucen vracet jako důsledek dlužníkova prodlení podstatnou část kupní ceny. Zajišťovací převod práva lze sjednat také formou ujednání, podle kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a vrátit dlužníku přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu). Takové ujednání (jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s plněním zajištěné pohledávky), se neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění.
V posuzovaném případě o zajišťovací převod práva ve smyslu §553 odst. 1 obč. zák. nešlo. Dohodu o převodu členských práv a povinností žalobci s druhým žalovaným uzavřeli dne 22. 4. 1998; dohoda obsahuje prohlášení smluvních stran, že provedly vzájemné majetkové vypořádání a nemají vůči sobě žádné finanční nároky. Ve stejný den (tj. 22. 4. 1998) žalobci podepsali listinu, v níž „potvrzují převzetí hotovosti 275.000,- Kč“ od druhého žalovaného a současně prohlašují, že vůči němu „uznávají svůj závazek 275.000,- Kč co do důvodu i výše“ a zavazují se ho uhradit nejpozději do 31. 12. 1998“. Listina obsahuje dále ujednání účastníků, že „k zajištění pohledávky druhého žalovaného na vrácení peněz dle výše uznaného závazku“ na něho žalobci „převádějí členská práva a povinnosti svého družstevního bytu 3+KK číslo 46 v pátém podlaží v ulici O. 1044/25, Č. B.“ (viz. článek II.). V článku III. se druhý žalovaný zavazuje uzavřít s žalobci na období od 22. 4. 1998 do 31. 1. 1999 podnájemní smlouvu a „po splacení celého závazku ( míněno závazku ze smlouvy o půjčce ) a v případě prodlení i smluvní pokuty, na ně převést zpět členská práva a povinnosti k zmíněnému bytu“. Pro případ, že „nesplatí svůj závazek řádně a včas včetně smluvní pokuty do 31. 1. 1999“ se žalobci zavázali „zmíněný byt vyklidit do 15. 2. 1999 a klíče předat druhému žalovanému a tím budou veškeré závazky vyplývající z této smlouvy vyrovnány“ (článek IV.). V řízení nebylo zjištěno (ani tvrzeno), že druhý žalovaný žalobcům zaplatil cenu za převedení členských práv v bytovém družstvu. Nelze mít pochyb o tom, že účelem dohody o převodu členských práv a povinnosti v bytovém družstvu nebyl jejich úplatný převod; skutečným účelem této dohody bylo, aby členská práva a povinnosti přešla na druhého žalovaného na případnou úhradu jeho pohledávky ze smlouvy o půjčce. Řečeno jinak, skutečným smyslem zmíněné dohody bylo sjednání tzv. propadné zástavy.
Z uvedeného je zcela zřejmé, že právní úkon žalobců a druhého žalovaného ze dne 22. 4. 1998 (tj. dohodu o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu a na ni navazující ujednání II. až VI. obsažené v „Uznání závazku“), nelze mít za platnou smlouvu o zajišťovacím převodu práva podle §553 odst. 1 obč. zák., neboť - jak bylo výše vyloženo - postrádá základní předpoklad, a to ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník, resp. dlužníci zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí. Neobstojí tudíž závěr odvolacího soudu, že tato dohoda je platnou smlouvou o zajišťovacím převodu práva.
Jen pro úplnost se sluší připomenout, že pokud by dohoda o převodu členských práv a povinností ve spojení s ujednáním obsaženým v článcích II. a III. „Uznání závazku“ z 22. 4. 1998 měla být posuzována z pohledu ustanovení §39 obč. zák., uplatnila by se již ustálená judikatura Nejvyššího soudu, jíž je (a to ve vztahu ke kupní smlouvě) dovozováno, že na platnost smlouvy má vliv účel, ke kterému měla sloužit, a proto je neplatným právním úkonem podle §39 obč. zák. smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněný pod č. 131 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000 nebo usnesení ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2359/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 632). Tyto závěry se uplatní i v daném případě, kdy nejde o prodávajícího a kupujícího, nýbrž o nabyvatele práv k družstevnímu bytu a ty, kteří tato práva v souvislosti se zajištěním závazku ze smlouvy o půjčce postoupili.
Lze uzavřít, že žalobcům se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Ostatními dovolacími námitkami, jimiž žalobci brojí proti správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu, se dovolací soud s ohledem na závěr, který jej vedl ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, z důvodu procesní ekonomie již nezabýval.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. července 2010
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu