ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.3189.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 3189/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném s předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně JVS stavební a montážní spol. s r. o. se sídlem v Praze 8, Na Boleslavce 278, IČ 64581225, zastoupené JUDr. Karlem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, proti žalovanému Ing. J. D., zastoupenému Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, o 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 143/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2008, č. j. 64 Co 228/2007-124, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku ze dne 13. března 2008, č. j. 64 Co 228/2007-124, jímž Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. ledna 2007, č. j. 20 C 143/2005-68, v zamítavé části tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni dalších 200.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 24. 12. 2004 do zaplacení, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.950,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Karla Fialy, advokáta se sídlem v Praze 1, V Jámě 1.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 652,767,80 Kč z titulu nedoplatku ceny díla.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. ledna 2007, č. j. 20 C 143/2005-68, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 210.399,65 Kč s 3% úrokem z prodlení ročně z částky 20.394,65 Kč od 24. 12. 2004 do zaplacení a z částky 190.005,- Kč od 1. 1. 2005 do zaplacení, žalobu v rozsahu částky 442.368,15 Kč s 3 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 24. 12. 2004 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. března 2008, č. j. 64 Co 228/2007-124, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni dalších 200.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 24. 12. 2004 do zaplacení, jinak jej potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy vycházely ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 14. 11. 2003 smlouvu, podle níž se žalobkyně zavázala vystavět pro žalovaného rodinný dům podle projektové dokumentace; dodatkem k této smlouvě ze dne 6. 1. 2004 byla cena díla upravena na 2,164.289,30 Kč. Nad rámec smlouvy provedla žalobkyně další práce za 744.096,35 Kč, jejichž cenu žalovaný odsouhlasil. Dílo bylo žalovanému předáno dne 20. 10. 2004. Zjevné vady uvedené v předávacím protokolu žalovaný žalobkyni neumožnil odstranit. Zatímco soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný žalobkyni z celkové ceny díla ve výši 2,908.385,65 Kč nedoplatil 210.399,65 Kč, odvolací soud po zopakování důkazů a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že na cenu díla nebylo doplaceno 410.399,65 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v řízení neprokázal své obranné tvrzení, že žalobkyni předal na úhradu ceny díla dne 4. 5. 2004 platbu 120.000,- Kč a dne platbu ve výši 80.000,- Kč. Má zato, že odvolací soud při zjišťování toho, co na cenu díla postupně uhradil, nepřihlédl pečlivě ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, a že provedené důkazy nehodnotil v jejich vzájemné souvislosti. Soupis plateb, který vyhotovil, odvolací soud nehodnotil správně, jestliže dovodil, že není způsobilý prokázat sporné platby, a nesprávně neuvěřil ani jeho účastnické výpovědi, přestože byla spontánní, věrohodná a logická. Žalovaný následně velmi podrobně popisuje vlastní verzi skutku a uvádí příčiny jeho neshod s jednatelem žalobkyně J. V. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl důkaz znaleckým posudkem, kterým mohlo být zjištěno, kdo vyhotovil listinu označenou jako „Vyúčtování – L. k 30. 6. 2004“, což by přispělo k posouzení věrohodnosti výpovědí účastníků řízení. Žalovaný uvádí, že si nechal sám zpracovat znalecký posudek z oboru kriminalistiky, z něhož vyplývá, že zmíněná listina byla vyhotovena tím, kdo vyhotovil listinu označenou jako „Vyúčtování – L. k 15. 12. 2004“, k jejímuž autorství se přiznal jednatel žalobkyně. Poslední výhrada žalovaného se týká rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. Žalovaný je přesvědčen, že odvolací soud náležitě nezohlednil poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně ve sporu. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání žalovaného za nedůvodné. Navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto, příp. jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) za splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o. s. ř.
Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění, že žalovaný nedoplatil na cenu díla (včetně víceprací) v celkové výši 2,908.385,65 Kč kromě 210.399,65 Kč, které žalobkyni přiznal již soud prvního stupně, ještě 200.000,- Kč, učinil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování. Na rozdíl od soudu prvního stupně neuvěřil obrannému tvrzení žalovaného, že žalobkyni zaplatil v hotovosti dne 4. 5. 2004 částku 120.000,- Kč a dne 9. 6. 2004 částku 80.000,- Kč. Přijetí těchto plateb totiž žalobkyně – narozdíl od jiných plateb, které jí žalovaný poskytl v hotovosti – popírá a žalovaný nedisponuje doklady, které by přijetí zmíněných dvou plateb žalobkyní potvrzovaly. Výpovědi svědkyň D. a H. a svědka Ing. V., které měly podpořit obranu žalovaného, vyhodnotil odvolací soud jako nedůležité, resp. nezpůsobilé prokázat skutkovou verzi žalovaného. Svědek Ing. V. totiž potvrdil pouze to, co ani sama žalobkyně nepopírala, tj. že jí žalovaný poskytoval i hotovostní platby, z výpovědi svědkyně D. vyplynulo toliko, že jednateli žalobkyně osobně předala částky 300.000,- Kč a 200.000,- Kč, jejichž přijetí ovšem žalobkyně nepopírala a údaje z výpovědi svědkyně Halámkové byly bezcenné proto, že neměla osobní poznatky o tom, jak žalovaný naložil s půjčkou, kterou mu poskytla. Logiku proto nepostrádá úvaha odvolacího soudu, že nedoložil-li žalovaný předání zmíněných finančních obnosů, jejichž převzetí žalobkyně popřela, jinak než soupisem plateb, který vypracoval on sám a nepodpořil-li své obranné tvrzení důkazem, kterému by bylo možné přiznat důležitost a věrohodnost, nelze vzít za prokázané, že částky 120.000,- Kč a 80.000,- Kč na úhradu ceny díla žalobkyni skutečně poskytl. Lze proto uzavřít, že odvolací soud provedené důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř. a v jeho hodnocení provedených důkazů není zřejmý logický rozpor. Bylo na jeho posouzení, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost i věrohodnost. Své skutkové závěry odvolací soud náležitě vysvětlil a nelze mu z hlediska způsobu, jakým k nim dospěl, ničeho vytknout. Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl uplatněn právem.
Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud odmítl provést pro nadbytečnost jím navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky a technického zkoumání listin, přestože tímto důkazem mínil prokázat nevěrohodnost výpovědi J. V. - jednatele žalobkyně.
Účastník zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky (§120 o. s. ř.) nemá - v procesním slova smyslu - právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud totiž ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a nejde-li o řízení uvedená v §120 odst. 2 o. s. ř. (tzv. nesporná), může podle §120 odst. 3 věty první o. s. ř. provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže v rozporu s §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny, a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený důkaz a soud, aniž by učinil skutková zjištění, dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno. V dané věci odvolacímu soudu nelze vytýkat, že okolnosti rozhodné pro posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně na doplacení ceny díla a pro posouzení důvodnosti obrany žalovaného nezjišťoval, případně že by skutkové zjištění v tomto směru neučinil. Žalovaným navrhovaný důkaz znaleckým posudkem neprovedl pro nadbytečnost s odůvodněním, že i kdyby bylo prokázáno, že listinu nazvanou „Vyúčtování – L. k 30. 6. 2004“ vyhotovila žalobkyně, nebylo by na základě takového zjištění možné dovodit, že jí žalovaný předal na úhradu ceny díla sporné platby. Ve zmíněném vyúčtování totiž nejsou uvedeny a vyúčtování ke dni 30. 6. 2004 nemohlo být vyúčtováním konečným, neboť tzv. vícepráce prováděla žalobkyně pro žalovaného ještě po 30. 6. 2004. Navrhovaný důkaz tudíž nebyl způsobilý zvrátit skutkový závěr ohledně toho, co žalovaný žalobkyni na cenu díla uhradil, který odvolací soud učinil na podkladě dosud provedených důkazů. Ani dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn důvodně.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný, dovolací soud dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
Dovolání směřující proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů není přípustné. Podle §237 o. s. ř. nepřichází přípustnost dovolání proti tomuto výroku v úvahu; tento výrok - byť je začleněn do rozsudku odvolacího soudu a stává se proto formálně jeho součástí - má vždy povahu usnesení podle §167 odst. 1 ve spojení s §211 o. s. ř. a není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Ustanoveními §238, 238a a §239 o. s. ř. není přípustnost dovolání rovněž založena, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Dovolací soud proto dovolání žalovaného v uvedeném rozsahu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo zamítnuto, uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení, jež jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto účelně vynaložené náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 20.650,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 22. září 2010
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu