ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.3256.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 3256/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce T. J. , zastoupeného Mgr. Pavlem Motlem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Jaselská 1391, proti žalovanému M. J. , zastoupenému JUDr. Jiřím Cehákem, advokátem se sídlem v Novém Boru, Generála Svobody 788, o zaplacení 63.636,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 22/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. března 2008, č. j. 27 Co 37/2008-84, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.232,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Ceháka, advokáta se sídlem v Novém Boru, Generála Svobody 788.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 63.636,- Kč (s příslušenstvím). Uváděl, že tato částka představuje cenu díla, kterou žalovanému zaplatil na základě ústní smlouvy o provedení zateplení domu čp. 872 v B. p. B. a jíž požaduje vrátit. Žalovaný totiž provedl práci nekvalitně, na ústní a následnou písemnou reklamaci řádně nereagoval, a proto dopisem ze dne 28. 6. 2006 od smlouvy o dílo odstoupil.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 27. září 2007, č. j. 11 C 22/2007-62, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku 63.636,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% od 16. 7. 2006 do 31. 12. 2006 a dále od 1. 1. 2007 s úrokem z prodlení ve výši odpovídající procentní výši repo sazby stanovené ČNB vždy k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o sedm procentních bodů, do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli smlouvu, podle níž se žalovaný zavázal provést pro žalobce zateplení stěny jeho domu čp. 872 v B. p. B. polystyrénem. Žalovaný dílo provedl, předávací protokol nebyl vyhotovován, žalovaný vystavil dne 3. 11. 2003 fakturu, kterou žalobce dne 17. 11. 2003 proplatil. Dne 21. 4. 2004 žalobce písemně reklamoval vadu díla spočívající v tom, že polystyrénové desky nebyly při lepení na omítku domu řádně vyrovnány a jsou viditelné pouhým okem a zejména při osvětlení ze západní strany jsou v celé ploše velké nerovnosti; žalovaný na tuto reklamaci nereagoval. Zjištění, zda žalobce rozuměl stavebním pracím a co bylo obsahem ujednání smluvních stran ohledně technologie díla (rovnosti stěny), považoval soud prvního stupně za nevýznamné. Na základě uvedených zjištění posoudil smlouvu, kterou účastníci uzavřeli, jako smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla úprava věci ve smyslu §652 obč. zák. Uzavřel, že žalobce reklamoval vadu díla v záruční době, a jestliže žalovaný reklamaci řádně nevyřídil, byl oprávněn od smlouvy odstoupit (§655 odst. 1 obč. zák. a §19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele). Dále dovodil, že žalovaný nebyl oprávněn podmiňovat provedení opravy tím, že žalobce nejdříve u předmětné stěny postaví lešení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. března 2008, č. j. 27 Co 37/2008-84, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování důkazu výslechem žalovaného doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně o zjištění, že žalobcem vytčená vada díla vznikla v důsledku nedostatečné úpravy podkladu, na který byly umísťovány polystyrénové desky, že žalovaný žalobce na tuto okolnost upozornil, avšak žalobce trval na provedení díla tak, že nerovnost stěny nebude vyrovnávána jádrovou omítkou, nýbrž že žalovaný stěnu pouze „špricne“ (tj. nahodí zeď vodou s obsahem cementu a písku). Odvolací soud dospěl k závěru, že upozornil-li žalovaný jako zhotovitel žalobce na nevhodnost jeho pokynu ohledně úpravy podkladu pod použitý obkladový materiál (polystyrénové desky), od smlouvy ve smyslu §637 odst. 2 obč. zák. neodstoupil a dílo provedl, je třeba z ustanovení §653 odst. 1 obč. zák. dovodit, že za takto vzniklou vadu neodpovídá a není tudíž ani dán postup podle §19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele. Jinou vadu, tedy vadu, která by vznikla z jiného důvodu, než v důsledku nerovnosti podkladu, žalobce nereklamoval. Protože žalobce neprokázal, že dílo má vady, za které by žalovaný odpovídal, jeho odstoupení od smlouvy o dílo dopisem ze dne 28. 6. 2008 je neplatné a nemá nárok na vrácení plnění ze zrušené smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci spočívající na důkazech, které nemají oporu v provedeném dokazování. Je přesvědčen, že odvolací soud měl na zjištěný skutkový stav aplikovat §19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele, neboť žalovaný nedodržel předepsanou 30-ti denní lhůtu k vyřízení jeho reklamace (resp. nevyřídil ji vůbec); svědčí mu proto právo od smlouvy odstoupit, aniž by musel prokazovat, že vada v době reklamace existovala a že za ni žalovaný odpovídá. Oporu v provedeném dokazování nemá podle jeho názoru závěr odvolacího soudu, že reklamovaná vada vznikla výlučně v důsledku nedostatečné úpravy podkladu. Ze znaleckého posudku, který k důkazu předložil, vyplývá, že místy pravidelně se opakující puklice na fasádě jsou důsledkem nedostatečného zapuštění hlav kotvících hmoždinek. Žalobce nesouhlasí ani se skutkovým závěrem, že ho žalovaný upozornil na riziko nerovnosti zateplení při zachování stávajícího podkladu. Tvrzení žalovaného v tomto směru je totiž v rozporu s výpovědí svědka P. Š., který byl přítomen jednání účastníků a vypověděl, že na jeho stanovisko, aby stěnu jenom špricli, nijak nereagovali a udělali to, jak chce . Soudu navíc nepřísluší dovozovat, že neprokázal, že dílo má vady, za které by žalovaný odpovídal, neboť jde o odborné posouzení, nikoli právní.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání. Připomíná, že ustanovení §19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele nezakládá fikci existence vady pro případ marného uplynutí lhůty k vyřízení reklamace, nýbrž fikci neodstranitelnosti vady, která však musí existovat, aby mohla být považována za neodstranitelnou. Svědek P. Š. nevypověděl, že žalobce nebyl upozorněn na nerovnost zdi. Jeho výpověď a výpověď svědka, kterou žalobce v dovolání vytrhl z kontextu a zkreslil, tak nejsou rozporné.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobcem) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, zpochybnil žalobce správnost závěru odvolacího soudu, že byl žalovaným upozorněn na to, že nebude-li podkladová stěna řádně vyrovnána (jádrovou omítkou), bude i po zateplení vykazovat nerovnosti. Oporu v provedeném dokazování podle něj nemá ani zjištění, že jím vytčená vada vznikla výlučně v důsledku nedostatečné úpravy podkladové stěny, neboť z listinného důkazu naopak vyplývá, že místy pravidelně se opakující puklice na fasádě jsou důsledkem nedostatečného zapuštění hlav kotvících hmoždinek.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8). Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V posuzované věci vycházel odvolací soud ze zjištění, že vada, kterou žalobce žalovanému vytkl, vznikla v důsledku nedostatečné úpravy podkladu pod izolační vrstvu (polystyrénové desky) a že ačkoli byl žalobce žalovaným upozorněn na vhodnost vyrovnat stěnu jádrovou omítkou, trval na provedení díla tak, že žalovaný stěnu pouze „špricne“. Tato zjištění čerpal zejména z výpovědi žalovaného, který uvedl, že žalobce jej požádal, aby provedl zateplení jeho domu s tím, že přípravu pro obklad (tj. očištění a okopání stěny na cihelné zdivo) si provede sám. Protože při obhlídce na místě zjistil křivost (nerovnost) stěny, která měla být zateplena, navrhl žalobci provedení jádrové omítky při navýšení ceny o dalších 12.000,- Kč. Žalobce ho požádal, aby stěnu pouze „špricnul“ a polystyrénové desky nalepil na existující podklad. Této žádosti předcházelo upozornění, že je-li podklad nerovný, zůstane stěna nerovná i po nalepení zateplovacího systému. Žalobce však argumentoval tím, že se jedná o stěnu do dvora, která nebude vidět.
Odvolací soud nepochybil, jestliže činil své skutkové závěry z výpovědi žalovaného. I účastnická výpověď je důkazním prostředkem a je toliko na soudu, jak vyhodnotí její věrohodnost. Je logické, že odvolací soud skutkové verzi žalovaného uvěřil, neboť výpověď žalovaného je podpořena výpovědí svědka P. Š., který byl jednání účastníků osobně přítomen. I zmíněný svědek vypověděl, že žalobce o nerovnosti zateplované stěny věděl (byla zřejmá pouhým okem) a vydal pokyn ke „špricování“ s odůvodněním, že jde o stěnu do dvora, která není vidět. Jeho pokynu se neprotivili a stěnu obložili, jak požadoval, neboť měl vědomost o důsledcích takového postupu („…že to bude křivé“) a vyrovnání stěny jádrovou omítkou odmítl. Navíc z výpovědi Petra Šooše vyplynulo, že žalobce s ním určitou dobu vykonával zednické práce a měl tudíž znalosti z oboru.
Odvolacímu soudu tudíž nelze vytknout, že by při hodnocení důkazů pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc. V jeho hodnocení důkazů není ani logický rozpor.
Podrobit dovolacímu přezkumu lze jen ty závěry, na kterých odvolací soud své rozhodnutí založil. V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že vadu, která by vznikla z jiného důvodu, než v důsledku nerovnosti podkladu, žalobce žalovanému nevytkl (v dopise odeslaném dne 21. 4. 2004 je žalovanému vytýkáno, že „polystyrénové desky nebyly při lepení na omítku domu řádně vyrovnány a jsou viditelné pouhým okem a zejména při osvětlení ze západní strany jsou v celé ploše velké nerovnosti“). Příčinami jiných než reklamovaných vad (konkrétně vady způsobené nedostatečným zapuštěním hlav kotvících hmoždinek – tzv. puklic) se tudíž správně nezabýval. Již proto nemůže obstát dovolací námitka, že odvolací soud při rozhodování nezohlednil žalobcem předložený listinný důkaz (konkrétně znalecký posudek vypracovaný P. B. dne 18. 8. 2006), ve kterém se uvádí, že místy pravidelně se opakující puklice na fasádě jsou důsledkem nedostatečného zapuštění hlav kotvících hmoždinek.
Lze uzavřít, že dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl uplatněn právem.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze zpochybnit právní posouzení věci odvolacím soudem, vystihl žalobce námitkou, že odvolací soud pochybil při výkladu §19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 11. 2. 2008 (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), jestliže uzavřel, že zmíněným ustanovením nelze zjištěný skutkový stav poměřovat, neboť žalovaný za vytčenou vadu neodpovídá. Oproti odvolacímu soudu žalobce prosazuje názor, že mu ve smyslu ustanovení §19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele vzniklo právo na odstoupení od smlouvy, neboť žalovaný v zákonem stanovené lhůtě nevyřídil jeho reklamaci, a že v takové situaci nemusí prokazovat existenci vady, ani to, že žalovaný za ni odpovídá.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzovaném případě není sporu o tom, že v právním vztahu založeném smlouvou o dílo žalovaný vystupoval jako podnikatel a žalobce jako spotřebitel, takže práva a povinnosti účastníků se řídí nejen obecnými ustanoveními o smlouvě o dílo (§631 a násl. obč. zák.), ale také zákonem o ochraně spotřebitele.
Nebyl-li žalobcem (jak je výše rozvedeno) úspěšně zpochybněn skutkový závěr, že žalovaný ho upozornil na nerovnost podkladové stěny, která měla být podle smlouvy o dílo obložena polystyrénovými deskami, a na vhodnost vyrovnat ji jádrovou omítkou, což žalovaný odmítl s (nevhodným) pokynem vyrovnat „křivost stěny“ tzv. „špricováním“, tzn. obstojí-li skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud po právní stránce dovodil, že žalovaný za vytčenou vadu ve smyslu ustanovení §653 obč. zák. neodpovídá, nelze - logicky vzato - na posuzovaný případ aplikovat ustanovení §19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele. Jestliže žalovaný neodpovídal za žalobcem vytčenou vadu (tj. za velké nerovnosti v celé ploše obkladu), nebyl ani povinen ji odstraňovat a nepřicházelo v úvahu dovozovat, že nevyřídil-li reklamaci včetně odstranění vady bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne uplatnění reklamace, vzniklo žalovanému jako spotřebiteli po uplynutí této lhůty právo odstoupit od smlouvy o dílo (tedy stejné právo, jako by se jednalo o vadu, kterou nelze odstranit).
Názor žalobce, že ustanovení §19 odst. 3 zákona na ochranu spotřebitele zakládá fikci jak existence vady, tak odpovědnosti za vadu, není správný. Výrazem ustálené soudní praxe (srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 12. 1982, sp. zn. Cpj 40/1982, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/1983 pod č. 22, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 171/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3620/2008) je, že uplatněné právo z odpovědnosti za vady je důvodné jen tehdy, je-li reklamovaná vada skutečně vadou, vyskytuje-li se u věci v době uplatnění práva z odpovědnosti za vady a má-li takovou povahu, jaká je pro uplatnění spotřebitelem zvoleného práva vyžadována. Význam ustanovení §19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele se váže k poslednímu z uvedených požadavků; jako sankci za opožděné vyřízení reklamace stanoví nevyvratitelnou právní domněnku, že spotřebiteli svědčí práva z titulu neodstranitelnosti vad, i když jde o vady, které by bylo možno odstranit. Závěr, že nedostatek (závadu), kterou spotřebitel v záruční době reklamoval, se uplynutím lhůty stanovené ve třetí větě §19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele stává bez dalšího vadou, nelze z citovaného ustanovení dovozovat; soud se proto musí vždy existencí tvrzené vady zabývat.
Přisvědčit nelze ani námitce žalobce, že soudu „nepřísluší posuzovat, zda dílo má vady, za které žalovaný odpovídá, neboť jde o odborné posouzení věci“. Existence reklamované vady (tj. nerovnost stěny po jejím zateplení) nebyla mezi účastníky spornou skutečností. Otázka, zda žalovaný jako zhotovitel za tuto vadu podle příslušných právních ustanovení odpovídá, je právním posouzením věci, které přísluší výhradně soudu.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný, a ze spisu nebylo zjištěno (a dovolatel ostatně ani nenamítá), že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., bylo dovolání žalobce podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 9.060,- Kč (srov. §2 odst. 1 bod 4., §3 odst. 1, §10 odst. 3. §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.872,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. října 2010
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu