ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.3783.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 3783/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně obchodní společnosti CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S. A. , se sídlem Boulevard Konrad Adenauer 2, Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B 90447 , zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti žalovaným 1) P. F. , a 2) L. O. , zastoupeným JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem se sídlem v Kyjově, Jungmannova 1031, o zaplacení 735.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 325/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2008, č. j. 5 Cmo 435/2007-162, takto:
I. Zamítá se dovolání žalovaných proti výrokům rozsudku ze dne 17. ledna 2008, č. j. 5 Cmo 435/2007-162, jimiž Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2004, č. j. 8 Cm 325/99-95, tak, že první žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 695.000,- Kč a druhé žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 735.000,- Kč s tím, že plněním jedné z žalovaných a z původně žalovaných (GASTA - WOOD, spol. s r.o. se sídlem v Praze 4, Antala Staška 32, P. G., a P. B., zaniká rozsahu tohoto plnění závazek ostatních .
II. V části, jíž bylo rozhodnuto, že první žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 14 % úrok z prodlení z částky 695.000,- Kč od 21. 12. 1999 do zaplacení a že druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 14 % úrok z prodlení z částky 735.000,- Kč od 21. 4. 1999 do zaplacení, se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2008, č. j. 5 Cmo 435/2007-162, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Právní předchůdkyně žalobkyně (Česká spořitelna, a.s.) se po obchodní společnosti GASTA - WOOD, spol. s r.o. se sídlem v Praze 4, Antala Staška 32, identifikační číslo osoby 60742089 , domáhala zaplacení nesplacené části úvěru, který jí poskytla podle smlouvy ze dne 29. 6. 1995. Dne 17. 12. 2001 navrhla, aby do řízení přistoupili žalované, P. G., a P. B., neboť dne 25. 11. 1996 podepsali smlouvu o přistoupení k závazku a jsou tudíž povinni žalovanou částku zaplatit společně a nerozdílně s dlužnicí.
Městský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. října 2004, č. j. 8 Cm 325/99-95, ve znění opravných usnesení ze dne 8. srpna 2005, č. j. 8 Cm 325/99-114, a ze dne 2. dubna 2007, č. j. 8 Cm 325/99-130, zastavil řízení v části, kterou se žalobkyně domáhala po P. F., P. G. a P. B. zaplacení 228.756,40 Kč s příslušenstvím, a v části, kterou se domáhala po L. O. zaplacení 243.756,40 Kč s příslušenstvím. Obchodní společnosti GASTA - WOOD, spol. s r.o. uložil povinnost zaplatit žalobkyni 228.756,40 Kč s 14 % úrokem z prodlení od 17. 2. 1999 do zaplacení a dále společně a nerozdílně s P. G. i 750.000,- Kč s 14 % úrokem z prodlení od 17. 2. 1999 do zaplacení. V části, jíž se žalobkyně domáhala po P. F. a P. B. zaplacení 750.000,- Kč s příslušenstvím a po L. O. zaplacení částky 735.000,- Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 29. 6. 1995 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (tj. Česká spořitelna, a.s.) jako věřitel s GASTA - WOOD, spol. s r.o. (dlužníkem) smlouvu o úvěru č. 50/95, na základě které jí poskytla úvěr ve výši 1,500.000,- Kč na nákup pilařské kulatiny. Dlužník se přitom zavázal splácet úvěr pravidelnými čtvrtletními splátkami ve výši 375.000,- Kč počínaje 30. 9. 1995, přičemž úvěr měl být zcela splacen k 30. 6. 1996. Žalované, P. G. a P. B. uzavřeli s věřitelem dne 25. 11. 1996 smlouvy nazvané jako „ Smlouvy o přistoupení k závazku podle §533 a násl. občanského zákoníku “, v nichž se zavázali splnit peněžitý závazek dlužníka z úvěrové smlouvy ze dne 29. 6. 1995 v případě, že dlužník nebude svůj závazek řádně plnit. Vzali přitom na vědomí, že se stávají dlužníkem vedle hlavního dlužníka a jsou zavázáni dluh plnit společně a nerozdílně. Téhož dne (tj. 25. 11. 1996) uzavřeli rovněž „Dohody o plnění ve splátkách“ , v nichž se individuálně zavázali zaplatit věřiteli dluh ve výši 750.000,- Kč s příslušenstvím do 31. 12. 2000 v pravidelných měsíčních splátkách po 5. 000,- Kč počínaje 20. 1. 1997 s tím, že výše poslední splátky bude vyčíslena dne 15. 11. 2000. V době od 20. 1. 1997 do 19. 5. 1997 zaplatila L. O. věřiteli celkem 15.000,- Kč. Podle obratové historie k úvěru č. 318-8040557678 činil jeho nedoplatek k 16. 2. 1999 částku 684.500,- Kč na jistině, 283.937,89 Kč na úrocích a 10.318,50 Kč na poplatcích. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že smlouvy uzavřené mezi Českou spořitelnou, a. s. a všemi původně žalovanými subjekty nejsou - přes své označení - smlouvami o přistoupení k závazku podle §533 obč. zák., nýbrž ručitelskými závazky podle §303 obch. zák. Protože dlužník neplnil svůj závazek ze smlouvy o úvěru již před uzavřením ručitelských závazků, vzniklo věřiteli podle §306 obch. zák. právo domáhat se splnění závazku na ručitelích již dne 25. 11. 1996. Protože dohody o plnění ve splátkách posoudil jako neplatné s odůvodněním, že je v nich činěn odkaz na neexistující smlouvy o přistoupení k závazku (tyto smlouvy ze dne 25. 11. 1996 jsou podle svého obsahu ručitelskými prohlášeními), přisvědčil námitce, že došlo k promlčení žalobkyní uplatněného práva, kterou uplatnili žalované a P. B., a žalobu vůči nim zamítl. Žalobě směřující vůči GASTA - WOOD, spol. s r.o. a P. G. soud prvního stupně vyhověl, přičemž úrok z prodlení stanovil podle §369 odst. 1 obch. zák. za situace, kdy smluvní strany si úrok z prodlení sjednaly v úvěrové smlouvě.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. ledna 2008, č. j. 5 Cmo 435/2007-162, pokud jde o první žalovanou, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla vůči ní žaloba zamítnuta „v rozsahu částky 55.000,- Kč se 14 % úrokem z prodlení z částky 750.000,- Kč od 17. 2. 1999 do 20. 12. 1999“ (výrok I.) a změnil jej „ve zbývajícím zamítavém rozsahu“ tak, že první žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 695.000,- Kč se 14 % úrokem z prodlení od 21. 12. 1999 do zaplacení (výrok II.). Pokud jde o druhou žalovanou, změnil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba vůči ní zamítnuta tak, že jí uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 735.000,- Kč s 14 % úrokem z prodlení od 21. 4. 1999 do zaplacení (výrok III.), a ve zbývajícím zamítavém výroku ve vztahu k ní rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok IV.). Výrokem VII. odvolací soud rozhodl, že plněním jednoho z tehdy žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění závazek ostatních žalovaných a výrokem VIII. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování listinami z 25. 11. 1996, dospěl k závěru, že na nich zaznamenané právní úkony jsou vzájemně provázány a je nutné je posuzovat komplexně jako celek. Z hlediska obsahu se jedná o nepojmenované smlouvy (které obsahují prvky specifické pro ručitelský závazek, dohodu o přistoupení k dluhu a dohodu o plnění ve splátkách), sloužící k zajištění závazku úvěrového dlužníka, tj. GASTA - WOOD, spol. s.r.o. z úvěrové smlouvy ze dne 29. 6. 1995 uzavřené s právní předchůdkyní žalobkyně (tj. Českou spořitelnou, a.s.). Veden touto úvahou pak odvolací soud posoudil smluvní ujednání o plnění ve splátkách jako platná a dovodil, že v souladu s §392 obch. zák. běží promlčecí doba, která je čtyřletá (§397 obch. zák.), samostatně pro každou jednotlivou splátku. Hmotně právní účinky rozšíření žaloby vůči oběma žalovaným nastaly dnem 17. 12. 2001 a námitka promlčení žalobou uplatněného nároku žalobkyně může být důvodná pouze pokud jde o sjednané splátky za měsíce leden až listopad 1997 a jen vůči první žalované. Zbývající část nároku (na zaplacení 695.000,- Kč) vůči ní byla uplatněna v zákonem stanovené promlčecí době. Protože druhá žalovaná uhradila první tři splátky, má toto její plnění účinky uznání dluhu (§407 odst. 3 obch. zák.) a vůči ní není uplatněný nárok promlčen. Odvolací soud dovodil, že všichni tehdy žalovaní jsou sice samostatnými dlužníky, avšak zajišťují jedinou pohledávku, a proto plněním jednoho z nich zaniká v rozsahu tohoto plnění závazek ostatních.
Proti výrokům II., III., VII. a VIII. rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání. Především mají za to, že z denních výpisů úvěrového účtu č. 318-8040557-678/0100 vyplývá, že úvěrový dlužník dluh zcela uhradil. Odvolací soud však toto zjištění pominul a jejich námitkou, že úvěr byl zcela zaplacen, se nezabýval. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnily dovolatelky závěr odvolacího soudu, že „ Smlouvy o přistoupení k závazku “ ze dne 25. 11. 1996, na které navazují „ Dohody o plnění ve splátkách “ z téhož dne, jsou platnými právními úkony. Jsou přesvědčeny, že smlouvy, jimiž měly přistoupit k dluhu, jsou absolutně neplatné „pro neurčitost smluvních vztahů, ze kterých nevyplývá, o jaký závazek se má konkrétně jednat, v jaké výši“. Pokud si odvolací soud při hodnocení určitosti těchto smluv pomáhal odkazem na obsah dohod o plnění ve splátkách, nelze přehlížet, že „výše závazku nekoresponduje v součtu měsíčních splátek a celkové částky v dohodách uváděné působí zmatečně a nekorespondují s existujícím stavem.“ Obsahem shodné dohody o splátkách uzavřely s věřitelem čtyři osoby a každá z nich se zavázala zaplatit dluh ve výši 750.000 Kč s příslušenstvím do 31. 12. 2000, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5.000,- Kč, kdy první splátka měla být splatná do 20. 1. 1997 a poslední do 15. 11. 2000. Součet sjednaných splátek tedy činí celkem 235.000,- Kč a nekoresponduje s výší celkové dlužné částky. Příslušenství dlužné částky není v dohodách specifikováno. Pokud by plnil z dohody o plnění ve splátkách každý z přistoupivších, činila by výše úhrady celkem 3,000.000,- Kč. Navíc zatímco ve smlouvách ze dne 25. 11. 1996 je závazek specifikován jako závazek vyplývající ze smlouvy o poskytnutí střednědobého úvěru, úvěrová smlouva ze dne 29. 6. 1995 hovoří o úvěru krátkodobém. Žalované nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že pohledávka žalobkyně z titulu nesplaceného úvěru není zcela promlčena. Zastávají názor, že splatnost závazků osob, které přistoupily k závazku původního dlužníka a jsou zavázány společně a nerozdílně, se musí řídit právním důvodem vzniku závazku původního, přičemž tento závazek měl být dle jejich názoru splatný již dne 30. 6. 1996 a počínaje dnem 1. 7. 1996 počala běžet čtyřletá promlčecí doba, která uplynula dne 1. 7. 2000. Návrh na jejich přistoupení do řízení však byl podán teprve 17. 12. 2001, tedy po uplynutí promlčecí doby. V poslední řadě dovolatelky namítají, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný v části týkající se příslušenství přiznaných částek. Odvolací soud totiž řádně nezdůvodnil, jak určil počátek prodlení, ani zda úroky z prodlení posuzoval podle §369 obch. zák. či §517 obč. zák., respektive jak stanovil úrokové sazby. Ze všech uvedených důvodů navrhly zrušit rozsudek odvolacího soudu a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami (žalovanými) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak byly obsahově vymezeny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, zpochybnily žalované správnost závěru, že úvěr poskytnutý GASTA – WOOD spol. s r.o. podle smlouvy o úvěru č. 50/95 uzavřené dne 29. 6. 1995 tato společnost věřiteli neuhradila v plné výši; tento závěr odvolací soud převzal od soudu prvního stupně. Žalované mají zato, že zmíněný závěr nereflektuje údaje vyplývající z denních výpisů úvěrového účtu č. 318-8040557678, neboť z nich vyplývá, že ke dni 2. 7. 1996 „byl konečný zůstatek účtu 0,- Kč“, tedy že „došlo k úhradě celkové částky“.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Tvrzení, že GASTA – WOOD spol. s r.o. splatila úvěr pouze částečně, podpořila právní předchůdkyně žalobkyně listinnými důkazy. Obratová historie k úvěru č. 318-8040557678 prokazuje toliko, že došlo k čerpání úvěru. Ze zprávy České spořitelny, a. s., ze dne 6. 6. 2003 vyplynulo, že v souladu s článkem V. smlouvy o úvěru evidovala částku v prodlení od prvního dne, který následoval po dni splatnosti této částky, až do jejího vyrovnání na evidenčních účtech neuhrazených splátek. Na evidenčních účtech, které jsou provázány s úvěrovým účtem č. 318-8040557678 (avšak nejsou samostatným úvěrem) jsou pouze evidovány dlužné částky; evidenční účet č. 393-8040557-678 zachycuje neuhrazené splátky, evidenční účet č. 320397-8040557-678 neuhrazené úroky a evidenční účet č. 630395-8040557-678 neuhrazené poplatky. Úvěrový účet č. 318-8040557678 sice vykazuje nulový zůstatek, na evidenčním účtu neuhrazených splátek č. 393-8040557-678 však činí nedoplatek ke dni 16. 5. 1997 částku 684.500,- Kč na jistině. Obratovou historii k úvěru č. 318-8040557678 a obratovou historii evidenčních účtů posoudil soud prvního stupně v kontextu s ostatními důkazy a uzavřel, že poskytnutý úvěr zůstal nesplacen.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li odvolacímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, tak jako je tomu v posuzovaném případě, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Logicky a náležitě zdůvodněný skutkový závěr soudu prvního stupně (a následně i odvolacího soudu), že úvěr č. 318-8040557678 nebyl úvěrovým dlužníkem zcela splacen a k 16. 5. 1997 vykazuje nedoplatek ve výši 684.500,- Kč na jistině, má oporu v provedeném dokazování a nic nenasvědčuje tomu, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být soudy zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn právem.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Závěr odvolacího soudu, že ujednání obsažená ve „Smlouvách o přistoupení k závazku“ a „Dohodách o plnění ve splátkách“ ze dne 25. 11. 1996, je nutné posuzovat komplexně jako jeden celek a že podle obsahu jde o nepojmenované smlouvy (s prvky specifickými pro ručitelský závazek, dohodu o přistoupení k dluhu a dohodu o plnění ve splátkách) sloužící k zajištění závazku dlužníka (GASTA – WOOD spol. s r.o.) z úvěru, žalované nezpochybnily. Oproti odvolacímu soudu však prosazují názor, že tyto právní úkony jsou neplatné pro neurčitost, neboť z nich nevyplývá k jakému závazku, resp. k závazku v jaké výši měly přistoupit. Není v nich vyčísleno příslušenství dluhu. Částka 750.000,- Kč (dluh, který se každá z nich zavázala věřiteli zaplatit) zmiňovaná v dohodách o plnění ve splátkách nekoresponduje se součtem zde sjednaných měsíčních splátek.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Právní úkon je nesrozumitelný, jestliže nelze zjistit, jaký obsah jím měl být vlastně vyjádřen. Právní úkon je neurčitý tehdy, je-li vyjádření projevu sice srozumitelné, ale jeho obsah je neurčitý (má věcné nedostatky).
Podle §35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl účastník projevit. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Jen právní úkony, které nelze vyložit podle stanovených interpretačních pravidel (§35 odst. 1, 2 obč. zák.), jsou pro nesrozumitelnost nebo neurčitost neplatné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, s. p. 2 Cdon 257/97, publikované v časopise Právní rozhledy, ročník 1998, číslo 7).
V daném případě jde o posouzení určitosti a srozumitelnosti ujednání o přistoupení žalovaných k závazku úvěrového dlužníka a dohod o splátkách dluhu zaznamenaných na listinách datovaných dnem 25. 11. 1996.
Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnost o jeho obsahu ani u třetích osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníků smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny.
Přistoupení k závazku působí jeho změnu v subjektech závazkového právního vztahu, neboť se mění počet dlužníků. Tento institut zároveň plní funkci zajištění pohledávky; dochází k založení dalšího závazkového vztahu mezi věřitelem a osobou, která přistoupila k dluhu. Předpokladem je dohoda uzavřená mezi věřitelem a osobou přistupující k závazku, jejímž obsahem je závazek třetí osoby splnit věřiteli za dlužníka jeho peněžitý dluh. Podmínkou platnosti takové dohody je její písemná forma.
V ujednáních (o přistoupení žalovaných k závazku), obsažených ve smlouvách ze dne 25. 11. 1996, je peněžitý dluh, který se žalované zavázaly zaplatit společně a nerozdílně s původním dlužníkem „firmou GASTA-WOOD spol. s.r.o. se sídlem Vlkoš u Kyjova 3, 69641, IČO: 60742089, místo podnikání Vlkoš u Kyjova 3, 69641“, vymezen důvodem (tj. odkazem na smlouvu, na základě které vznikl) a výší (tj. uvedením částky 1,500.000,- Kč, která byla dlužníkovi věřitelem podle smlouvy o úvěru poskytnuta, a jejího příslušenství). Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že ve smlouvách ze dne 25. 11. 1996, které posoudil jako smlouvy nepojmenované obsahující mimo jiné prvky specifické pro tzv. kumulativní intercesi, je existující závazek, k němuž žalované přistoupily, dostatečně identifikován, tedy označen natolik určitě, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným závazkem. K závazku úvěrového dlužníka přistoupilo postupně více subjektů (žalované, P. G. a P. B. (a to každý zvlášť) a každý nový dlužník byl zavázán vedle původního dlužníka. Protože nešlo o akcesorický závazek, mohl věřitel žádat plnění po kterémkoliv z dlužníků, aniž by se musel obrátit nejprve na toho z nich, který byl původně zavázán. Tato skutečnost se pak promítá v „Dohodách o plnění ve splátkách“ navazujících na ujednání o přistoupení k závazku původního (úvěrového) dlužníka, v nichž je deklarováno, že každý z přistoupivších subjektů zaplatí věřiteli dluh ve výši 750.000,- Kč (nedoplatek úvěru) s příslušenstvím ve sjednané lhůtě (tj. do 31. 12. 2000), ve sjednaných splátkách (tj. po 5.000,- Kč měsíčně). Skutečnost, že součet sjednaných splátek nevyčerpá deklarovaný dluh (nedoplatek úvěru ke dni uzavření dohod o splátkách), nečiní smluvní ujednání ani nesrozumitelným, ani neurčitým. Nevýznamné z pohledu určitosti závazku je, zda je věřitelem prezentován coby střednědobý či krátkodobý; stále jde o závazek dlužníka „ GASTA-WOOD spol. s.r.o. se sídlem Vlkoš u Kyjova 3, 69641, IČO: 60742089, místo podnikání Vlkoš u Kyjova 3, 6964“ ze „smlouvy o poskytnutí úvěru ve výši 1,500.000,- Kč s přísl. na zásoby na č.ú. 318-8040557-678/0800“ uzavřené s „Českou spořitelnou a.s., okresní pobočkou Hodonín“. Nejvyšší soud již dříve ve svých rozhodnutích konstatoval (srovnej např. rozhodnutí ze dne 25. 1. 2005, č.j. 29 Odo 104/2004), že pokud v dohodě o přistoupení k závazku není specifikována výše příslušenství a všechny podmínky závazku, samo o sobě to právní úkon neurčitým nečiní.
Nebyl-li dovolatelkami úspěšně zpochybněn závěr, že (nepojmenované) smlouvy ze dne 25. 11. 1996 obsahující prvky specifické pro přistoupení k závazku a pro dohody o plnění ve splátkách, jsou platnými právními úkony, nelze úspěšně polemizovat ani s právními závěry odvolacího soudu ohledně namítaného promlčení žalobou uplatněného práva. Podle §392 odst. 2 obch. zák. u práva na dílčí plnění běží promlčecí doba pro každé dílčí plnění samostatně. Teprve stane-li se pro nesplnění některého dílčího závazku splatný závazek celý, běží promlčecí doba od doby splatnosti nesplněného závazku. Plnění, které věřiteli poskytla druhá žalovaná (tj. splátky po 5.000,- Kč dne 19. 5. 1997 a 20. 1. 1997, splátku 3.500,- Kč dne 28. 2. 1997 a splátku 1,500,-. Kč dne 22, 4, 1997) má podle §407 odst. 3 obch. zák. účinky uznání dluhu.
Lze uzavřít, že z pohledu dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahového vymezení je rozsudek odvolacího soudu správný.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s .ř. žalované namítají vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu ohledně úroků z prodlení.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Posouzením věci po právní stránce se přitom rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle aplikovaných ustanovení práva a povinnosti ve vztahu k předmětu řízení, a jak byla věc rozhodnuta. V důvodech rozhodnutí je nezbytné vyložit právně aplikační úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. V zájmu přezkoumatelnosti zdůvodnění právního posouzení věci je rovněž třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil právně nesprávné námitky účastníků, v poměrech přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního stupně. Pro rozsudek odvolacího soudu totiž platí toto ustanovení přiměřeně (srovnej §211 o. s. ř.), přičemž odvolací soud při formulování odůvodnění rozsudku vychází z §157 odst. 2 o. s. ř. jen potud, pokud to odpovídá zásadně přezkumné povaze jeho činnosti v odvolacím řízení (srovnej §212 o. s. ř.).
Případná absence řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem znemožňuje dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost a řízení trpí vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srovnej rozsudek Vrchního sudu v Praze ze dne 28. 6. 1994, sp. zn. 7 Cdo 41/93, uveřejněný pod číslem 10 v sešitu 3/1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze); ve svých důsledcích představuje rovněž porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu uvedeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 304/98, uveřejněný pod číslem 12/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Odvolací soud v napadeném rozsudku ve vztahu k výši úroků z prodlení a počátku prodlení neučinil žádné závěry. Nezbývá než přisvědčit žalovaným, že jeho rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. byl v tomto ohledu naplněn. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v části týkající se úroků z prodlení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s .ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř., §243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. prosince 2010
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu