ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.3839.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 3839/2008-304
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce C. (L.) N° 11 S.A., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému V. V., zastoupenému advokátem, o zaplacení 1.452.268,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 921/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2008, č.j. 6 Cmo 34/2008-276, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 6. 2008, č.j. 6 Cmo 34/2008-287, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalovaný napadl dovoláním v záhlaví citovaný rozsudek, kterým vrchní soud potvrdil rozsudek ze dne 5. 1. 2007, č.j. 26 Cm 921/2000-187, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem uložil žalovanému zaplatit žalobci 1.452.268,36 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a náklady řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o.s.ř.“) a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř).
Dovolatel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. namítá, že ve věci není (částečně) pasivně legitimován, neboť do jeho „ práv a povinností vůči žalobci měl nastoupit v tomto řízení“ i dědic po jeho zemřelé manželce T. P., „což bylo po zahájení předmětného sporu stanoveno usnesením Okresního soudu v Teplicích sp.zn. 36 D 834/2003-149 ze dne 22. 4. 2005“ .
Závěr odvolacího soudu, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován (v konečném důsledku) odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu. V souzené věci je podstatné, že předmětem sporu je plnění ze smlouvy o úvěru, kterou na straně dlužníka uzavřel za trvání manželství pouze žalovaný. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 3/2008 pod č. 24, uzavřel, že splnění závazku byť náležejícího do společného jmění manželů, avšak sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů. Z uvedeného logicky vyplývá, že splnění takového závazku nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci ani po právním nástupci manžela, který závazek nesjednal.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nezabýval jeho obranou proti výši žalované pohledávky spočívající v námitkách proti postupu právního předchůdce žalobce při zpeněžení zastavených nemovitostí, kterým měl být žalovaný poškozen, ani výhradou, že žalobce požadovaný úrok nedoložil a vycházel z neoznačené a nepodepsané sjetiny, jedná se o námitky, které vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., který míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, a který je k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezpůsobilý.
Výtkami, že odvolací soud jeho námitku nedostatku pasivní věcné legitimace „ pouze okomentoval“ a že dostatečně neodůvodnil závěr, že smluvené úroky nejsou v rozporu s dobrými mravy, jakož i o nesouhlasu dovolatele s odůvodněním napadeného rozsudku, pokud v něm odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně závěr o důvodnosti uplatněného nároku dovodil ze skutečností popsaných v rozsudku, nikoli z fikce trvání závazku v době jeho uznání, uplatňuje dovolatel dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. však – vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních – nemůže být k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem přihlédnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132).
Dovolání proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu (ať už se jedná o potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně nebo o rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení) není objektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4).
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátkou v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, §2, §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. částkou 10.000,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. února 2010
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu