ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.4610.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 4610/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České pojišťovny, a. s. se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, proti žalované H. P. , zastoupené Mgr. Robertem Šupem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová 199/2, o zaplacení částky 18,087.227,63 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 247/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. dubna 2006, č. j. 25 Co 379/2005-186, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 12. dubna 2006, č.j. 25 Co 379/2005-190, a opravného usnesení ze dne 31. srpna 2006, č.j. 25 Co 379/2005-194, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala po žalované a po PABEKO, spol. s r o., J. P. a P. B. zaplacení částky 18,087.227,63 Kč představující dlužnou jistinu a její příslušenství podle smlouvy o úvěru uzavřené dne 22. 3. 1996 mezi Kreditní bankou, a. s Plzeň jako věřitelem a PABEKO, spol. s r. o. jako dlužníkem; žalovaná, J. P. a P. B. dne 22. 3. 1996 přistoupili k závazku dlužníka z této smlouvy. Žalobkyně pohledávku získala na základě smlouvy o postoupení pohledávky, kterou uzavřela s Kreditní bankou, a. s. Plzeň dne 7. 8. 1996.
Okresní soud v Chebu, poté co jeho předchozí rozsudek ze dne 4. února 2004, č. j. 8 C 247/2002-71, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. února 2005, č.j. 25 Co 60/20005-129, rozsudkem ze dne 13. července 2005, č.j. 8 C 247/2002-149, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 18,087.227,63 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % ročně z částky 8,713.678,45 Kč od 16. 4. 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.Vyšel ze zjištění, že podle smlouvy o úvěru uzavřené dne 22. 3. 1996 poskytla Kreditní banka, a. s. Plzeň obchodní společnosti PABEKO, spol. s r.o. se sídlem v Mariánských Lázních úvěr ve výši 9,000.000,- Kč s úrokovou sazbou ve výši 18 % ročně. Dlužník se zavázal úvěr splácet v pravidelných čtvrtletních splátkách po 750.000,- Kč počínaje 15. 6. 1996 s tím, že poslední splátka ve výši 1,500.000,- Kč měla být zaplacena 15. 11. 1998. Písemnou dohodou ze dne 22. 3. 1996 žalovaná přistoupila k závazku PABEKO spol. s r. o. ze smlouvy o úvěru uzavřené téhož dne. Dlužník úvěr nesplácel podle smluvených podmínek řádně a včas; ke dni 15. 4. 2002 činila pohledávka žalobkyně 8,713.678,45 Kč na dlužné jistině, 3,995.184,79 Kč na dlužném úroku a 5,378.364,39 Kč na úroku z prodlení za dobu od 16. 11. 1998 do 15. 4. 2002. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že žalovaná platně přistoupila k závazku dlužníka podle §533 obč. zák., stala se solidárním dlužníkem vedle původního dlužníka a je povinna žalobkyni žalovanou částku zaplatit.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. dubna 2006, č. j. 25 Co 379/2005-186, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 12. dubna 2006, č.j. 25 Co 379/2005-190 a opravného usnesení ze dne 31. srpna 2006, č.j. 25 Co 379/2005-194, „změnil“ rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 5,141.473,- Kč s 18 % úrokem z prodlení z částky 2,999.548,45 Kč od 16. 4. 2002 do zaplacení, v rozsahu částky 12,945.754,63 Kč a 18 % úroku z prodlení z částky 5.714,130,- Kč od 16. 4. 2002 do zaplacení se žaloba zamítá (výrok I.). Výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba vůči žalovanému P. B. a výroky III., IV. a V. rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a se ztotožnil se s jeho závěrem, že žalovaná dohodou ze dne 22. 3. 1996 platně přistoupila k závazku dlužníka PABEKO, spol. s r.o. vyplývajícímu z úvěrové smlouvy ze dne 22. 3. 1996, reg. č. ÚS 96007/0001. Částečně důvodnou shledal námitku promlčení, kterou žalovaná uplatnila v průběhu odvolacího řízení. Protože žaloba byla podána až dne 29. 4. 2002, došlo k promlčení dohodnutých splátek, jejichž splatnost nastala přede dnem 29. 4. 1998. Nepromlčenými zůstaly pouze splátky, které měly být zaplaceny k 15. 6. 1998 ve výši 750.000,- Kč, k 15. 9. 1998 ve výši 750.000,- Kč a k 15. 11. 1998 ve výši 1,499.548,45 Kč.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ a c/ o. s. ř. V dovolání vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem, že platně přistoupila k závazku PABEKO, spol. s r.o. vyplývajícímu z úvěrové smlouvy uzavřené dne 22. 3. 1996, reg. č. ÚS 96007/0001. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že dohoda, kterou uzavřela dne 22. 3. 1996 s Kreditní bankou, a. s. je absolutně neplatná, neboť závazek, ke kterému měla přistoupit, není vymezen dostatečně určitě. Neplatnost zmíněné dohody dovozuje rovněž z toho, že v době, kdy tuto dohodu podepsala, závazek dlužníka PABEKO, spol. s r.o. ještě neexistoval. Nevznikl totiž již v době uzavření úvěrové smlouvy, ale až poté, kdy Kreditní banka, a.s. jako věřitel převedla na účet dlužníka PABEKO, spol. s r.o. finanční prostředky. Žalobkyně navíc v řízení ani neprokázala, že dohoda o přistoupení k závazku byla podepsána až po uzavření smlouvy o úvěru. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části, jakož i rozsudek soudu prvého stupně ve vztahu vůči ní zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.)
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovanou) řádně zastoupenou advokátem.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky. Odvolací soud sice formuloval svůj výrok I. jako „změnu“ rozsudku soudu prvního stupně, ve skutečnosti však tento rozsudek změnil pouze v části, jíž soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 12,945.754,63 Kč se specifikovaným příslušenstvím, a to tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. V části, jíž soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 5,141.473,- Kč se specifikovaným příslušenstvím, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve skutečnosti potvrdil.
Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). I když žalovaná výslovně uvádí, že své dovolání směřuje „ do celého výroku I. rozsudku a do výroků na tento výrok navazující “, z obsahu dovolání vyplývá, že ve skutečnosti brojí výlučně proti té části rozsudku, jíž odvolací soud ve vztahu k ní ve věci samé potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku. Ostatně proti té části rozsudku, jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu v části, jíž žalobkyně po žalované požadovala zaplacení 12,945,754,63 Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítl, by dovolání žalované nebylo ani subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, popř. rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 154). Změnou rozsudku soudu prvního stupně nebyla žalované - objektivně vzato - způsobena újma na jejích právech odstranitelná „odklizením“ uvedeného výroku. Stejně tak dovolání žalované neobsahuje žádné konkrétní výhrady proti výroku rozsudku, který „ na výrok I. navazuje “, tzn. proti výroku jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou. I kdyby žalobkyně nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení odůvodnila, nebylo by dovolání proti tomuto výroku přípustné (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ se nejedná, přestože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí již druhý rozsudek soudu prvního stupně, neboť soud prvního stupně rozhodl ve věci samé stejně jako ve svém dřívějším rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu tak lze dovozovat jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je zcela vyloučeno; dovolací soud je povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít.
Bez významu je tudíž námitka žalované, že žalobkyně v řízení dostatečně neprokázala, že dohoda o přistoupení k závazku byla podepsána teprve po uzavření smlouvy o úvěru, neboť obě listiny byly podepsány téhož dne, tj. 22. 3. 1996.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná zpochybnila závěr odvolacího soudu, že dohodou, kterou dne 22. 3. 1996 uzavřela s Kreditní bankou a.s. Plzeň ve smyslu §533 obč. zák., platně přistoupila k závazku dlužníka PABEKO, spol. s r.o. vyplývajícímu z úvěrové smlouvy reg. č. US 96007/0001 uzavřené téhož dne.
Nelze přisvědčit námitce dovolatelky, že zmíněná dohoda je neplatná pro neurčitost, neboť závazek, ke kterému přistoupila, v ní nebyl dostatečně určitě identifikován.
Nejvyšší soud se již v řadě svých rozhodnutí vyjadřoval k určitosti právních úkonů, resp. k vnímání právních úkonů z hlediska určitosti jejich předmětu (srov. např. rozsudky ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, a ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97). Dovodil, že právní úkon je neurčitý (a tedy neplatný) tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný, přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel. Ve smyslu občanského zákoníku je třeba právní úkon považovat za určitý, jestliže je z něho patrno, kdo tento právní úkon činí a co je jeho předmětem, přičemž tento předmět musí být vymezen tak, aby nemohlo dojít k záměně za věci obdobného druhu. U nedostatků označení předmětu právního úkonu je pak nutno rozlišit, zda zakládají skutečně vadu umožňující záměnu předmětu úkonu, nebo zda spočívají jen v jinak nepřesném či neúplném označení tohoto předmětu; o takový případ se jedná tehdy, jestliže je správné označení předmětu zjistitelné podle dalších identifikujících znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem. Stejné závěry zaujal při posouzení právních úkonů z hlediska určitosti i Ústavní soud (srov. jeho nálezy ze dne 19. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 222/2000, a ze 13. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 447/2003).
V „ Dohodě o přistoupení k závazku podle §533 obč. z. “, kterou dne 22. 3. 1996 uzavřela žalovaná a její manžel J. P., jako „přistupitel“ a Kreditní banka, akciová společnost Plzeň se sídlem v Plzni, Škrétova 8, jako „věřitel“ (dále jen „dohoda“), se uvádí, že dne 22. 3. 1996 uzavřel věřitel prostřednictvím své filiálky v Mariánských Lázních s PABEKO, spol. s r.o. se sídlem v Mariánských Lázních, Plzeňská tř. 7, IČO 61778354 (dlužníkem) smlouvu o úvěru reg. č. US 96007/0001, podle níž poskytl této obchodní společnosti úvěrové prostředky ve výši 9,000.000,- Kč se splatností 15. 11. 1998 a má vůči ní pohledávku na zaplacení poskytnutých úvěrových prostředků ve výši 9,000.000,- Kč s příslušenstvím (viz. část I.). Přistupitel se zavazují splnit věřitelce za dlužníka jeho závazek uvedený v části I. dohody v případě, že dlužník poruší podmínky dohodnuté ve smlouvě o úvěru reg. č. US 96007/0001 (viz. část II.). V části III. dohody je deklarováno, že její účastníci si dohodu přečetli, souhlasí s jejím obsahem a svými podpisy stvrzují, že byla uzavřena svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, nikoliv v tísni ze nápadně nevýhodných podmínek.
Odvolací soud nepochybil, jestliže dovodil, že z dohody je zcela zřejmé (jednoznačné) jaký peněžitý závazek konkrétního dlužníka se žalovaná a její manžel zavazují za něho splnit. Tento peněžitý závazek je vyčíslen a identifikován rovněž důvodem svého vzniku.
Neobstojí ani názor dovolatelky, že dohoda je neplatná proto, že byla uzavřena předtím, než-li věřitel dlužníku peněžní prostředky podle smlouvy o úvěru skutečně poskytl (poukázal), takže přistupovala k závazku, který dosud nevznikl (neexistoval).
Podle §497 obchodního zákoníku smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Na rozdíl od smlouvy o půjčce, která vzniká reálným předáním předmětu půjčky dlužníku, ke smlouvě o úvěru dojde, jakmile je účinně uzavřena, neboť se jedná o smlouvu konsensuální (závazek dlužníka nevzniká až poskytnutím peněžních prostředků věřitelem).
Protože odvolací soud neřešil dovoláním zpochybněné právní otázky v rozporu s hmotným právem, nemohou činit jeho rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolání žalované tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a dovolacímu soudu nezbylo než dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni, která by jinak měla právo na jejich náhradu, v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. listopadu 2010
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu