ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.866.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 866/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, adresa pro doručení Územní pracoviště Střední Čechy, náměstí Republiky 3, Praha 1, proti žalovaným 1) J. Š. a 2) M. Š., zastoupeným Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem se sídlem v Mělníku, Fibichova 218, o zaplacení 120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 11 C 536/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. října 2009, č. j. 31 Co 422/2006-85, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. října 2009, č. j. 31 Co 422/2006-85, v části, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. března 2006,
č. j. 11 C 536/2005-24, pokud jím byla každému z žalovaných uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 60.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 7. 1. 2006 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. března 2006, č. j. 11 C 536/2005-24, uložil každému z žalovaných povinnost zaplatit žalobkyni částku 60.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% od 9. 11. 1999 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaní s právním předchůdcem žalobkyně (ONV Praha-východ) uzavřeli dne 18. 10. 1989 smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ve výši 120.000,- Kč, ve které se mimo jiné zavázali dokončit stavbu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy. Vrácení příspěvku pro případ nesplnění podmínek smlouvy bylo zajištěno omezením převodu nemovitostí. Kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci až 5. 2. 2002. Žalovaní požádali žalobkyni dopisem ze dne 15. 4. 2004, aby podmínky smlouvy byly považovány za splněné, přičemž odpovědí jim byl dopis žalobkyně ze dne 22. 6. 2004, kterým bylo od vymáhání příspěvku upuštěno. Korespondenci účastníků řízení končící dopisem, jímž žalobkyně žalovaným sdělila, že upouští od vymáhání příspěvku, nepovažoval soud prvního stupně za kontraktační proces ústící v uzavření dohody podle §574 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.), neboť rozhodnutím o upuštění od vymáhání vrácení státního příspěvku nevznikl dvoustranný právní úkon. Dovodil, že výkon práva žalobkyně na vrácení příspěvku neodporuje dobrým mravům, neboť žalovaní si museli být vědomi podmínek, za kterých smlouvu o příspěvku na individuální bytovou výstavbu uzavírali, včetně povinnosti příspěvek vrátit při jejím porušení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. října 2006, č. j. 31 Co 422/2006-42, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Jestliže pod č. j. SPH/1249/2004/V, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Střední Čechy, odbor odloučené pracoviště Praha-východ, účinně upustil od vymáhání příspěvku na základě §34 odst. 14 vyhlášky č. 136/1985 Sb. ve znění vyhlášky č. 385/2000 Sb., je žalobkyně tímto úkonem vázána a její žaloba nemůže obstát.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. dubna 2009, č. j. 33 Cdo 890/2007-65, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2006, č. j. 31 Co 422/2006-42, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Neshledal správným právní závěr odvolacího soudu, podle něhož upustila-li žalobkyně (prostřednictvím své organizační složky) od vymáhání pohledávky vzniklé porušením podmínek smlouvy o poskytnutí příspěvku, je tímto právním úkonem vázána a nemůže se úspěšně domáhat jejího zaplacení. Zdůraznil, že na rozdíl od jednostranného upuštění od vymáhání pohledávky podle §34 odst. 14 vyhlášky č. 136/1985 Sb. a §35 zákona č. 219/2000 Sb. zaniká závazek dlužníka podle §574 odst. 1 obč. zák. dohodou o prominutí dluhu.
Rozsudkem ze dne 6. října 2009, č. j. 31 Co 422/2006-85, Krajský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze tak, že žalobu zamítl v části, jíž se žalobkyně domáhala po každém ze žalovaných úroků z prodlení ve výši 10% z částky 60.000,- Kč od 9. 11. 1999 do 6. 1. 2006, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a o poplatkové povinnosti. Na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, uzavřel, že mezi účastníky nebyla sjednána dohoda o prominutí dluhu, na jejímž základě by došlo k zániku závazku dlužníků vrátit poskytnutý příspěvek v důsledku porušení smluvní podmínky. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že je v rozporu s dobrými mravy výkon práva žalobkyně na zaplacení části úroků z prodlení za dobu od 9. 11. 1999 do 6. 1. 2006. Až do doručení žaloby dne 6. 1. 2006 měli totiž žalovaní na základě dopisu ze dne 22. 6. 2004 důvodně zato, že vrácení příspěvku nebude požadováno. Jelikož úroky z prodlení jsou sankcí za nesplacení dluhu včas, neměla by jít k tíži žalovaných skutečnost, že žalobkyně svůj postoj k jejich závazku následně změnila.
V dovolání směřujícímu proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu žalovaní (dále též „dovolatelé“) odvolacímu soudu vytýkají zejména nesprávnou aplikaci §3 odst. 1 obč. zák., jestliže jím poměřil pouze výkon práva na zaplacení části příslušenství z žalované částky 120.000,- Kč a nikoliv již požadavek na zaplacení samotné jistiny. S přihlédnutím k tomu, že dopisem ze dne 22. 6. 2004, č. j. SPH/1249/2004/P, který považují za správní rozhodnutí, žalobkyně upustila od vymáhání příspěvku, hodnotí výkon práva na jeho vrácení za rozporný s dobrými mravy. Jednání žalobkyně, která nejprve s odkazem na §34 odst. 14 vyhlášky č. 136/1985 Sb. ve znění vyhlášky č. 385/2000 Sb. upustí od vymáhání příspěvku, neboť splnili podmínku získání pravomocného kolaudačního rozhodnutí nejpozději do 13 let ode dne uzavření smlouvy, a následně svůj postoj změní a prohlásí za „neúčinné“ rozhodnutí ze dne 22. 6. 2004, č. j. SPH/1249/2004/P, odporuje principu výkonu „dobré správy“. Soudy se dostatečně nezabývaly tím, že ač byl návrh na kolaudační rozhodnutí podán již 23. 1. 2002, rozhodnutí stavebního úřadu nabylo právní moci teprve 5. 4. 2002. Nezohlednily náležitě ani to, že stavební povolení jim bylo prodlouženo až do konce července 2002, což žalobkyně „akceptovala“ dopisem ze dne 14. 6. 2004, v němž podmiňovala nevymáhání pohledávky předložením kolaudačního rozhodnutí s doložkou právní moci s odůvodněním, že „lhůta pro dokončení stavby (…) byla prodloužena pouze do 31. 7. 2002“. Dovolatelé zdůrazňují, že příspěvek použili k účelu odpovídajícímu smluvním podmínkám. S tímto odůvodněním navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami a bylo shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro neúplnost právního posouzení věci
Žalovaní nenamítají, že je řízení postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jinou vadou řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaní obsahově vymezili.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Otázkou aplikace §3 odst. 1 obč. zák. v případech požadavku na vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 24. září 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007, v němž formuloval a odůvodnil závěr , že vyhláška (č. 136/1985 Sb.) coby speciální předpis - na rozdíl od podmínek vrácení stabilizačního příspěvku, stabilizační půjčky, případně bezúročné půjčky na složení členského podílu na družstevní byt zaměstnancem uvedených v §34 odst. 10 vyhlášky - neupravuje podmínky vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu komplexně. Aplikace občanského zákoníku, včetně jeho §3 odst. 1, coby obecného předpisu není tudíž v rozsahu podmínek vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu speciální úpravou vyloučena. (…) Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy.
V souvislosti s jednostranným právním úkonem žalobkyně spočívajícím v upuštění od vymáhání pohledávky (na které není právní nárok) lze ovšem s přihlédnutím k §34 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., ve znění účinném k 26. 1. 2006, při splnění podmínek požadovaných §34 odst. 14 vyhlášky č. 136/1985 Sb. a existenci listiny sdělující žalovaným, že pohledávka nebude z blíže uvedených důvodů po nich vymáhána, zvažovat, zda změna postoje k vymáhání dluhu a následně podaná žaloba nepředstavují takový (šikanózní) výkon práva, který by neměl požívat soudní ochrany (§3 odst. 1 obč. zák.). Soud prvního stupně neshledal důvod odepřít žalobkyni požadované plnění pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud se otázkou výkonu práva na vrácení státního příspěvku zabýval pouze při posuzování nároku na zaplacení úroků z prodlení, ačkoliv i ve vztahu k požadavku na vrácení státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu byly tvrzeny okolnosti významné pro posouzení věci z hlediska aplikace §3 odst. 1 obč. zák.; možným rozporem výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy nejen co do příslušenství ale i ve vztahu k jistině se nezabýval.
Jeho právní posouzení věci je tak neúplné a tím i nesprávné.
Lze uzavřít, že žalovaným se podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Dovolací soud jej proto v dovoláním dotčené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.), aniž by se zabýval ostatními výhradami dovolatelů, které byly - s přihlédnutím k důvodu, pro který bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno - bezvýznamné.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2010
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu