ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.1376.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 1376/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2010 dovolání obviněného J. M. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 67 To 156/2010, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 8/2010, a rozhodl takto:
Dovolání obviněného J. M. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 4 T 8/2010, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zákon), kterého se dopustil tím, že od 1. 9. 2005 do 31. 5. 2007 v P. ani jinde řádně a pravidelně nepřispíval na výživu své dcery D. M., ačkoliv mu v plnění této povinnosti nebránily žádné objektivní překážky a o této povinnosti věděl, neboť mu byla stanovena rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 16 Co 190/2004 ze dne 7. 9. 2004, který nabyl právní moci dne 28. 1. 2005 a to částkou ve výši 5.000,- Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky Ing. D. M., bytem P., D., přičemž na výživném uhradil v roce 2005 částku ve výši 2.000,- Kč, v roce 2006 částku ve výši 5.500,- Kč, v roce 2007 částku ve výši 4.500,- Kč, v roce 2008 částku ve výši 5.000,- Kč a v roce 2009 částku ve výši 5.000,- Kč a v roce 2010 částku 1.800,- Kč a za uvedené období tak dluží na výživném k rukám matky částku ve výši 9.200,- Kč a k rukám dcery částku ve výši 72.000,- Kč, dohromady tak dluží na výživném celkovou částku ve výši 81.200,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §213 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zákona mu byla uložena povinnost, aby ve lhůtě podmíněného odsouzení řádně splácel dlužné výživné.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný v zákonné osmidenní lhůtě odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 6. 2010 odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný J. M. podal ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e tr. řádu prostřednictvím svého obhájce proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 dovolání, zaměřené proti výroku o vině trestným činem zanedbání povinné výživy, přičemž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku zopakoval již uplatněnou předchozí obhajobu, že svou zákonnou vyživovací povinnost plnil v maximálním rozsahu, v jakém byl reálně schopen tak činit. Pro absolutní nedostatek finančních prostředků své dceři nemohl přispívat více, tyto skutečnosti však nebyly nikdy řádně ověřovány. V době, kdy se stal skutek, měl obviněný tak nízké příjmy, že nebylo reálné, aby mohl platit výživné ve stanovené výši. Prověření jeho příjmu měl soud řešit jako předběžnou otázku významnou pro posouzení viny, a to podle hledisek stanovených v §96 odst. 1 zákona o rodině.
Obviněný namítl rovněž nedostatek subjektivní stránky trestného činu, neboť výživné neplatil výlučně z toho důvodu, že neměl dostatek finančních prostředků, nikoli úmysl neplnit vyživovací povinnost či plnění této se vyhnout. V této souvislosti dovolatel rovněž vytkl soudu, že nesprávně zhodnotil míru společenské nebezpečnosti jeho jednání a také nevzal v potaz okolnost, že jeho vyživovací povinnost skončila již v roce 2007, kdy jeho dcera přestala studovat a začala pracovat, přičemž přes tuto skutečnost obviněný po celé uplynulé tři roky postupně splácel dluh na výživném.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, přičemž další postup ve věci nenavrhl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b odst. 1 tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod sice částečně zpochybnil samotná skutková zjištění soudu tím, že namítl nedostatečné zjištění jeho výdělkových možností v rozhodném období, avšak tím, že v této souvislosti vznesl rovněž námitku nesprávného právního posouzení otázky výše výživného jako předběžné otázky pro posouzení viny, lze mít za to, že v této části je dovolání namířeno proti hmotně právnímu posouzení výše výživného a tedy je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu naplněn.
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
Především neodpovídá zjištěným skutečnostem tvrzení dovolatele, že soud nezohledňoval při rozhodování o vině otázku příjmových možností obviněného. Této otázce se věnoval již soud prvního stupně v reakci na obhajobu obviněného, kdy poukázal i na rozsudek téhož soudu ze dne 18. 9. 2006, sp. zn. 13 C 458/2005, kterým byla zamítnuta jeho žádost o snížení výživného, potvrzeným i Městským soudem v Praze. Majetkové poměry obviněného byly řádně zjištěny jak v řízení civilním, tak i v řízení trestním, kdy obviněný úmyslně neplnil ve stanovené výši svoji zákonnou vyživovací povinnost. Soudy obou stupňů přitom nikterak nezanedbaly povinnost posoudit schopnosti, možnosti a majetkové poměry obviněného, jak ukládá ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině, na který dovolatel sám odkázal zřejmě v mylném domnění, že za ony schopnosti, možnosti a majetkové poměry má být považován pouze a výhradně momentální příjem osoby povinné platit výživné.
Oporu ve skutkových zjištěních nemá ani další tvrzení dovolatele, že nebyla náležitě posouzena subjektivní stránka trestného činu a otázka společenské nebezpečnosti činu. Soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích těmito otázkami řádně zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí své závěry náležitě vysvětlily. Například v odůvodnění soudu druhého stupně je řádně vyloženo, že dovolateli nebylo kladeno za vinu, že by se vyhýbal placení výživného, ale že tuto vyživovací povinnost úmyslně řádně neplnil a že se svého trestného jednání dopustil minimálně ve formě nepřímého úmyslu, neboť o vyživovací povinnosti k dceři věděl, stejně jako o skutečnosti, že neplněním této povinnosti může ohrozit její výživu a pro případ, že ji ohrozí, byl s tím srozuměn. Jeho obhajoba (zopakovaná v rámci dovolání), že jeho jednáním nevznikly žádné škodlivé následky, byla již odvolacím soudem důvodně označena za absurdní, nezpůsobilá jej vyvinit, neboť vyživovací povinnost mají nepochybně oba rodiče.
Za zjevně irelevantní považuje Nejvyšší soud námitku obviněného, že vyživovací povinnost mu skončila již v roce 2007 a soud nevzal náležitě v potaz, že i poté platil určité částky na úhradu dlužného výživného. Již ze samotného popisu skutku ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně je zcela evidentní, že soud správně stanovil dobu, po kterou jeho trestné jednání trvalo a částky, zaplacené po roce 2007, také odečetl z celkové výše dlužného výživného.
Nejvyšší soud tedy uzavřel, že v posuzovaném případě nedošlo k žádnému nesprávnému právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nýbrž že dovolání bylo podáno ryze v důsledku dlouhodobého nesouhlasu dovolatele s povinností platit ve stanovené výši výživné na svoji dceru a jeho úmyslném nerespektování zákona i soudních rozhodnutí, tuto povinnost mu ukládajících. Podané dovolání tedy nelze označit jinak než jako zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání J. M. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný ( §265n tr. řádu ).
V Brně dne 16. listopadu 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á