ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.1521.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 1521/2010-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. prosince 2010 o dovolání obviněného M. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 10 To 322/2010, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 T 26/2010, takto:
Dovolání obviněného M. S. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 17. 5. 2010, sp. zn. 17 T 26/2010, podle §37a tr. zákona zrušil výrok o vině a o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih sp. zn. 2 T 146/2009 ze dne 10. 2. 2010, a to co se týče trestného činu podvodu pod bodem ad 5) tohoto rozsudku, i dalších navazujících výrocích, pokud mají ve výroku o vině svůj podklad, a rozhodl tak, že obviněného M. S. uznal vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona ve znění zákona č. 140/1961 Sb., kterého se obviněný dopustil tím, že
1) dne 20. července 2008 v M. B., v podvodném úmyslu, na základě kupní smlouvy a plné moci k prodeji a odhlášení vozidla převzal od P. V. osobní automobil zn. ŠKODA Octavia 4x4, za účelem jeho prodeje a předání kupní ceny ve výši 230.000,- Kč majiteli vozidla do 20. 8. 2008, dne 1. 8. 2008 automobil prodal do autobazaru T. A. T. J. D. za 175.000,- Kč, které si ponechal, čímž P. V. způsobil škodu ve výši 230.000,- Kč,
2) dne 22. srpna 2008 v obci D. D., okr. T., v podvodném úmyslu získat finanční prostředky, na základě kupní smlouvy převzal od P. V. jeho osobní motorové vozidlo zn. VW Touran s tím, že vozidlo prodá a kupní cenu ve výši nejméně 360.000,- Kč mu předá do 5. 11. 2008, přičemž dne 25. 8. 2008 dal vůz do zástavy do autobazaru Henry Car, s.r.o. P. za částku 180.000,- Kč, kterou si ponechal a užil pro svoji potřebu, čímž P. V. způsobil škodu ve výši 360.000,- Kč,
3) dne 31. 5. 2008 v B. uzavřel jako prodávající s poškozenou B. D. jako kupující kupní smlouvu k automobilu tov. zn. Mini Cooper R50, s kupní cenou 275.000,- Kč, přitom vystupoval jako majitel, ačkoliv věděl, že toto vozidlo je ve vlastnictví R. G., který mu nedal k prodeji vozidla souhlas, na základě toho postupně vylákal od poškozené na zálohách kupní ceny celkovou částku 200.000,- Kč, přitom neměl v úmyslu jí předmětné vozidlo prodat.
Tímto rozsudkem Okresního soudu v Trutnově byl obviněný podle §250 odst. 3 tr. zákona za použití §37a tr. zákona a §35 odst. 2 tr. zákona a za použití §16 odst. 1 tr. zákona odsouzen ke společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zákona byl zrušen výrok o trestu, jakož i výroky na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu, z rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih sp. zn. 2 T 146/2009 ze dne 10. 2. 2010.
Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající ve zprostředkování služeb v oboru maloobchodu s motorovými vozidly na dobu pěti let.
Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený P. V., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Na základě včas podaného odvolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 10 T 322/2010, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2) tr. řádu zrušil v napadeném rozsudku v celém rozsahu výrok o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu v rozsahu tohoto zrušení nově rozhodl tak, že obviněného M. S. odsoudil za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, účinného do 31. 12. 2009, ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, a dále za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2), odst. 3) písm. c) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, účinného do 31. 12. 2009, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 2 T 146/2009, v sazbě ustanovení §250 odst. 3 tr. zákona za použití §37a tr. zákona a §35 odst. 2 tr. zákona ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zákona zařadil do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkování služeb maloobchodu s motorovými vozidly na dobu pěti roků. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zákona zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 2 T 146/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §259 odst. 2 tr. řádu byl z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek doplněn tak, že poškozená B. D., byla podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve výroku o náhradě škody jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 10 To 322/2010, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě podle §265e tr. řádu dovolání. V něm napadl s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu správnost právního posouzení skutku jako trestného činu podvodu pro absenci jeho subjektivní stránky s tím, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde
.
Dovolatel uvedl, že učiněná skutková zjištění prokázala absenci podvodného úmyslu, když se jednalo o obchodněprávní vztah. Podle názoru obviněného nelze usuzovat na podvodný úmysl jen z okolností, že protiplnění za odebrané zboží nebo služby nebylo poskytnuto ve sjednané lhůtě, neboť takový závěr nevyjadřuje volní složku zavinění ve formě úmyslu, tedy že obviněný byl skutečně srozuměn se způsobením protiprávního následku v podobě značné škody na cizím majetku. Rovněž částečná plnění ve prospěch poškozeného a následné dohody o odkladu plateb a poskytnutí protiplnění při zprostředkování nákupu vozidla VW Touareg svědčí dle názoru obviněného o jeho snaze dostát svým smluvním závazkům. Naproti tomu dle jeho názoru nebylo prokázáno, že by se nacházel v takové finanční situaci, kdy by nemohl své závazky vůči poškozenému uhradit a nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že sám měl vysoké pohledávky z podnikání, z jejichž případného výnosu by uhradil pohledávku poškozeného.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal soudu prvního stupně (ačkoli zrušení rozhodnutí tohoto soudu nenavrhl), aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že námitkou nedostatku zavinění se zabýval již soud druhého stupně, který jí nepřisvědčil, přičemž v dané věci není pochybnost o tom, že obviněný již od samého počátku jednal s poškozeným v podvodném záměru. Státní zástupkyně uvedla, že pokud soudy správně dovodily, že obviněný jednal v přímém úmyslu, pak není na místě dovolací námitka, zda obviněný byl či nebyl srozuměn s následkem svého protiprávního jednání. Pokud dovolatel takovou námitku navíc uplatnil s poukazem na pouhou opožděnost plnění dohodnutého závazku, popř. tak postupoval s odkazem na dohodnuté odložení své platební povinnosti na pozdější dobu, pak jde o okolnosti spadající do fáze až po způsobení trestného následku a tím do doby po dokonání podvodného jednání a tedy je nebylo možno při posuzování existence jeho podvodného úmyslu zohlednit.
Ani tvrzení dovolatele o vysokých pohledávkách z jeho vlastního podnikání nemůže dle názoru státní zástupkyně ovlivnit již konstatovaný stav jeho reálných finančních možností dostát závazkům vůči poškozenému, neboť takový údaj nevypovídá o aktuálním stavu jeho finanční připravenosti v uvedeném směru, ale o vymožitelnosti takových majetkových hodnot od osob povinných a tedy o budoucí nejisté události.
Jelikož státní zástupkyně označila podané dovolání za zjevně neopodstatněné, navrhla jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně navrhla, aby takto bylo rozhodnuto podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, vyjádřila také souhlas s tím, že v neveřejném zasedání může být rozhodováno i v případě jinak učiněného rozhodnutí, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzovaném případě je obsah podaného dovolání s uplatněným dovolacím důvodem v souladu, neboť dovolatel v mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin dle názoru dovolatele nejde, neboť nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu nejméně z hlediska subjektivní stránky.
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že námitky obviněného obsažené v jeho mimořádném opravném prostředku jsou zjevně neopodstatněné. V řízení před soudem bylo totiž zcela oprávněně konstatováno, že obviněný uzavíral obchody s motorovými vozidly s poškozeným P. V. již v době, kdy neměl živnostenské oprávnění k takovému obchodování a již z této skutečnosti je nutno dovodit podvodný záměr obviněného od samého počátku již v době jednání s poškozeným, a to i s ohledem na způsob, jakým s motorovými vozidly naložil. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit s výtkami obviněného v tom směru, že by se odvolací soud s jeho námitkami v tomto směru nevypořádal a že by subjektivní stránka jeho jednání absentovala, případně nebyla prokázána, neboť z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zcela zjevné, že pravý opak je pravdou.
Nejvyšší soud se přiklonil k výše uvedenému názoru státní zástupkyně, že dovodily-li soudy obou stupňů zcela správně, že se v posuzovaném případě u obviněného jednalo o úmysl přímý, pak není na místě dovolací námitka obviněného, zda byl či nebyl srozuměn s následkem svého protiprávního jednání. Za správný je nutno označit rovněž výše uvedený závěr státní zástupkyně, že pokud dovolatel takovou námitku navíc uplatnil s poukazem na pouhou opožděnost plnění dohodnutého závazku, popř. tak postupoval s odkazem na dohodnuté odložení své platební povinnosti na pozdější dobu, pak jde o okolnosti spadající do fáze až po způsobení trestného následku a tím do doby po dokonání podvodného jednání a tedy je nebylo možno při posuzování existence jeho podvodného úmyslu zohlednit.
Za zjevně neopodstatněnou je nutno považovat i námitku dovolatele, že nejednal v podvodném úmyslu i z toho důvodu, že předpokládal uhrazení svých závazků z pohledávek, které měl vůči jiným osobám, a to jednak proto, že (jak správně poukázala státní zástupkyně) takové plnění spočívalo na nejisté události, jednak již z povahy věci samé je zřejmé, že obviněný, pokud skutečně počítal s takovým záměrem, již v době jednání s poškozeným tedy musel vědět, že s předmětnými motorovými vozidly, resp. s výtěžkem z jejich dispozice s nimi, bude nakládat jiným způsobem, než ke kterému se poškozenému zavázal. Tato námitka proto – i kdyby jí bylo možno uvěřit – nemůže být relevantní námitkou z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu.
Závěrem tedy Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzované věci zcela zjevně není žádných pochyb o splnění všech podmínek trestní odpovědnosti dovolatele tak, jak byla soudy obou stupňů na podkladě učiněných skutkových zjištění vyvozena a že jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného M. S. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. prosince 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á