ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.660.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 660/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 29. června 2010 dovolání obviněného S. O. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2008, sp. zn. 4 To 83/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 61/2004, a rozhodl takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2008, sp. zn. 4 To 83/2007, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 2 T 61/2004, se podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušují v celém rozsahu.
Současně se podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Teplicích se podle §265l odst. 1 tr. řádu přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 2 T 61/2004, byl obviněný S. O. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona, který spáchal tím, že dne 30. 1. 2004 kolem 13.30 hod. v obci K., okres T. na cestě před pozemkem, vyhrožoval poškozeným M. L. a M. B., že pokud mu neprodají část parcely v obci K., kterou vlastní M. B., bude je mlátit tak dlouho, dokud tento pozemek neprodají. Za tento trestný čin nebyl obviněnému uložen trest vzhledem k ustanovení podle §227 tr. řádu.
Proti tomuto rozsudku podal po jeho vyhlášení obviněný S. O. odvolání zaměřené proti výroku o vině napadeného rozsudku. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. 2. 2008, sp. zn. 4 To 83/2007, odvolání obviněného podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
V zákonné lhůtě podle §265e tr. řádu podal obviněný S. O. prostřednictvím své obhájkyně proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ve spojení s označeným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích dovolání. V něm uvedl, že tímto mimořádným opravným prostředkem napadá výrok soudu druhého stupně v celém rozsahu, přičemž se odkázal na zákonné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu.
V odůvodnění svého dovolání obviněný především namítl, že soudy obou stupňů nevyřešily správně otázku, zda byla v posuzované věci naplněna materiální stránka trestného činu, tedy zda byl zjištěn a dán stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. K této námitce uvedl, že zjištěné skutkové okolnosti nebyly dostatečným podkladem pro to, aby bylo možno učinit závěr, že v daném případě byl stupeň nebezpečnosti činu pro společnost vyšší než nepatrný. Odkázal v této souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 827/2007, včetně citace jeho části. Obviněný vytknul soudům oběma stupňů nesprávné právní posouzení skutku v důsledku, neboť se nezabývaly materiální stránkou zjištěného skutkového děje.
Další námitka obviněného směřovala k náležitému zjištění skutkových okolností týkajících se vlastnických vztahů k předmětné nemovitosti. Dovolatel uvedl, že pokud soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obviněný mohl poškozené vydírat a nutit je k prodeji nemovitosti, tak přitom zcela pominuly skutečnost, že poškození předmětné nemovitosti nikdy neměli ve svém vlastnictví. Závěry soudů obou stupňů se tak ocitly v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem.
Dovolatel rovněž namítl, že v daném případě soudy nectily zásadu subsidiarity trestního stíhání a princip ultima ratio, když poškození mohli občanskoprávní cestou dosáhnout uspokojivé satisfakce, a to případně i v penězích. Dle názoru dovolatele je trestní represe nepřiměřená povaze a okolnostem, za nichž k údajné pohrůžce došlo, popřípadě mohla být věc řešena před přestupkovou komisí obce.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a na ně navazující rozhodnutí a aby věc buď přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby ve věci rozhodl sám zprošťujícím rozsudkem.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Dle jejího názoru byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil právní posouzení skutku jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona s argumentem, že nebyly naplněny jeho znaky ani po stránce formální, ani materiální.
Pokud jde o naplnění formálních znaků trestného činu vydírání, je dle názoru státní zástupkyně zřejmé, že tyto znaky byly jednáním obviněného naplněny. Nedořešené vlastnické nebo spoluvlastnické vztahy k předmětným pozemkům pro uvedenou trestní věc neměly zásadní význam, neboť obviněný byl přesvědčen o tom, že M. B. je vlastníkem pozemků, které měl zájem koupit a také M. B. sám byl přesvědčen o tom, že je vlastníkem těchto pozemků. K námitce dovolatele týkající se uplatnění zásady ultima ratio státní zástupkyně uvedla, že trestný čin vydírání podle §235 tr. zákona je trestným činem proti svobodě a lidské důstojnosti a při posuzování naplnění jeho zákonným znaků nemá zásada ultima ratio zásadní význam.
K námitce dovolatele týkající se posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost státní zástupkyně uvedla, že úsudek, že tento stupeň je nepatrný a že tedy nejde o trestný čin, se může týkat jen případů, kdy posuzovaný čin nevykazuje ani nejnižší úroveň společenské nebezpečnosti u běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Již tím, že zákonodárce určitý trestný čin prohlásil za trestný čin, je dle názoru státní zástupkyně vyjádřeno, že jeho běžně se vyskytující projevy považuje za tak společensky nebezpečné, aby byly trestné i z hlediska materielní podmínky. Daný případ nevykazuje nic, co by mohlo přesvědčivě odůvodnit úvahu o nepatrném stupni nebezpečnosti činu pro společnost; tento stupeň není ničím snižován v tak výjimečné míře, aby se to vymykalo z rámce běžně se vyskytujících případů vydírání. Státní zástupkyně zhodnotila způsob řešení situace zvolený obviněným jako neadekvátní, společensky neakceptovatelný a s ohledem na naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu obsažené v trestním zákoně také jako trestný.
S ohledem na toto stanovisko státní zástupkyně navrhla odmítnutí podaného dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť má za to, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a bylo upuštěno od jeho potrestání a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a v závislosti na jeho naplnění i podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, na které se dovolatel odkázal.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzovaném případě je z obsahu dovolání zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není naplněn v té části dovolání, v níž obviněný namítl nesprávné právní posouzení skutku z hlediska jeho formální stránky, tedy naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání. Jestliže totiž dovolatel v této části svého mimořádného opravného prostředku namítl nedostatečnost skutkových zjištění týkající se vlastnických či spoluvlastnických vztahů k předmětným nemovitostem, je nutno tyto jeho výhrady hodnotit jako námitky primárně směřující proti samotnému skutkovému zjištění soudu. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že této otázce se pečlivě a v dostatečné míře věnoval již soud prvního stupně a jeho skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry odvolací soud správně vyhodnotil a ztotožnil se s argumentací obsaženou v napadeném rozsudku.
Za relevantní z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a v závislosti na tom i §265b odst. 1 písm.l) tr. řádu, je však nutno označit námitku obviněného týkající se právního posouzení skutku z hlediska jeho materiální stránky. V rámci této námitky obviněný nenapadl skutková zjištění soudu, naopak na ně odkázal a své výhrady vznesl proti právním závěrům, které soud prvního stupně – a následně i soud odvolací – z těchto zjištění dovodil. V této části shledal Nejvyšší soud podané dovolání opodstatněným.
Okresní soud v Teplicích v odůvodnění svého rozsudku ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 2 T 61/2004, uvedl, že „společenská nebezpečnost jednání obžalovaného nebyla vysoká, jeho jednání bylo reakcí na chování poškozeného, který svým vystupováním zavdal příčinu k razantnější debatě, avšak došlo k překročení zákonných mezí tím, že padla výhrůžka o násilí a z pohledu poškozených tato výhrůžka na ně působila jako důvodná a uskutečnitelná.“ V odůvodnění rozsudku tomuto závěru předchází detailní přehled provedených důkazů, z nichž soud vycházel. Citovaná část argumentace soudu prvního stupně se zčásti zabývá materiální stránkou, kdy soud konstatoval, že společenská nebezpečnost jednání obviněného nebyla vysoká s tím, že jeho jednání bylo reakcí na chování poškozeného, který svým vystupováním zavdal příčinu k razantnější debatě, zčásti pak formální stránkou trestného činu, kdy soud konstatoval, že v jednání obviněného došlo k překročení zákonných mezí tím, že padla výhrůžka o násilí, která na poškozené působila jako důvodná a uskutečnitelná.
Nejvyšší soud – obdobně jako soud odvolací – konstatuje, že skutková zjištění tak, jak byla učiněna soudem prvního stupně, lze mít za dostatečná k tomu, aby z nich mohl být učiněn správný skutkový závěr i správné právní posouzení skutku. Za nedostačující a prakticky nepřezkoumatelné však považuje samotné právní posouzení zjištěného skutku, konkrétně relevantní právní posouzení otázky míry nebezpečnosti dovolatelova jednání pro společnost. Z citovaného odůvodnění rozhodnutí je sice zřejmý závěr o samotné existenci nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., avšak z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nelze stanovit, zda příslušné právní posouzení rovněž z pohledu ustanovení §3 odst. 2 tr. zákona bylo vůbec učiněno, nebo zda pouze výsledky tohoto posouzení nejsou v těchto rozhodnutích uvedeny. Ze samotného konstatování, že „společenská nebezpečnost jednání obviněného nebyla vysoká“ nelze rozpoznat, které skutečnosti hodnotil soud „jen“ jako skutečnosti, pro které dospěl k závěru o této nikoli vysoké nebezpečnosti, a které skutečnosti naopak vzal v potaz jako ty, pro které by měl být stupeň nebezpečnosti pro společnost hodnocen jako vyšší než nepatrný, i když jinak posuzovaný čin vykazoval znaky trestného činu (§3 odst. 2 tr. zákona). Konstatování soudu o výhrůžce násilím, která na poškozené působila jako důvodná a uskutečnitelná, je nutno považovat za konstatování ve vztahu k naplnění formálních znaků trestného činu, nikoli za hodnotící soud ve vztahu k naplnění materiální stránky.
Nejvyšší soud se nemohl zcela ztotožnit s výše citovaným názorem státní zástupkyně, že již tím, že zákonodárce určitý čin prohlásil za trestný čin, je vyjádřeno, že jeho běžně se vyskytující projevy považuje za tak společensky nebezpečné, aby byly trestné i z hlediska materiální podmínky, a že daný případ nevykazuje nic, co by mohlo přesvědčivě odůvodnit úvahu o nepatrném stupni nebezpečnosti činu pro společnost, resp. že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost není ničím snižován v tak výjimečné míře, aby se to vymykalo z rámce běžně se vyskytujících trestných činů vydírání.
Nejvyšší soud nepovažuje samu skutečnost, že je nějaký čin trestním zákonem v jeho zvláštní části popsán ve svých znacích jako čin trestný, za dostatečnou podmínku jeho skutečné trestnosti. Popis činu jako činu trestného ve zvláštní části trestního zákona, odpovídá-li tomuto popisu skutkové zjištění soudu, vyjadřuje naplnění formálních znaků tohoto kterého trestného činu a není důvodu automaticky předpokládat, že naplněním formálních znaků je současně naplněna i materiální stránka, neboť tak to měl v úmyslu zákonodárce. Materiální stránku je soud povinen zkoumat v každém jednotlivém případě, posoudit stupeň nebezpečnosti činu pro společnost dle kriterií uvedených v §3 odst. 4 tr. zákona a teprve dojde-li k závěru, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je vyšší než nepatrný, může dospět k závěru, že se skutečně jedná o trestný čin. V posuzovaném případě absentuje v rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně přesvědčivé vysvětlení, v jakých okolnostech soud spatřuje dosažení stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného, když na druhé straně konstatuje (a toto konstatování odůvodňuje), že tento stupeň není vysoký.
Tento nedostatek v právním posouzení již soudem prvního stupně a neodstraněný ani soudem odvolacím není dle názoru Nejvyššího soudu možné vyřešit tím, že by chybějící posouzení nahradil svým vlastním rozhodnutím ve věci samé Nejvyšší soud jako soud dovolací tak, jak navrhuje v alternativně formulovaném petitu svého dovolání obviněný.
Nejvyšší soud proto rozhodl o zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a o přikázání věci soudu prvního stupně k novému projednání v potřebném rozsahu a k novému rozhodnutí s tím, že tento soud bude při novém projednání a rozhodnutí vázán výše uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu bylo o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. řádu).
V Brně dne 29. června 2010
JUDr. Danuše N o v o t n á
předsedkyně senátu