ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.41.2010.1
sp. zn. 4 Tz 41/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. září 2010 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. L. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2009 sp. zn. 10 To 350/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 8/2009 a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. takto:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2009 sp. zn. 10 To 350/2009 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného M. L.
Z r u š u j í se napadené usnesení Krajského soudu v Praze a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 4. 2009 sp. zn. 3 T 8/2009.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Příbrami se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 4. 2009 sp. zn. 3 T 8/2009 byl obviněný M. L. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. (č. 140/1961 Sb.), kterého se dopustil tím, že dne 27. 9. 2007 v době kolem 16.40 hod. na silnici č. R4 ve směru P. – S., na 26,34 km v katastru obce M., okr. P., jako řidič osobního vozidla Land Rover Range, při jízdě rychlostí okolo 122 km/hod. porušil ustanovení §4 písm. a), b), ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích v platném znění, tím, že se plně nevěnoval řízení vozidla a plně nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích a nepřizpůsobil rychlost jízdy situaci v silničním provozu a svým schopnostem, v důsledku čehož přední částí svého vozidla narazil do zadní části osobního vozidla Volkswagen Polo, majitele P. Š., odstaveného nebo rychlostí do 15km/h pomalu jedoucího v odstavném pruhu vpravo od vodící čáry okraje vozovky, řidičky P. Š., která při střetu utrpěla sdružené poranění životně důležitých systémů, kterému na místě nehody podlehla a její dcera L. Š., sedící v zádržném systému na zadním sedadle utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu projevující se extrémním zoufalstvím, úzkostí, strachem z lidí, přičemž se jedná o dlouhodobou a chronickou poruchu.
Za to byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků, který mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků a dále mu byl podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 5 let. Poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Krajská pobočka pro Středočeský kraj, územní pracoviště Příbram, byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Příbrami podali obviněný a intervenující státní zástupkyně přímo do protokolu o hlavním líčení odvolání. Obviněný napadl rozsudek soudu prvního stupně ve všech jeho výrocích, když vyslovil nesouhlas s jejich správností a zákonností. Státní zástupkyně okresního státního zastupitelství podala odvolání v neprospěch obviněného a směřovala jej proti výroku o trestu, který označila za mírný.
Obě podaná odvolání pak podle §256 tr. ř. zamítl Krajský soud v Praze jako soud odvolací svým usnesením ze dne 8. 9. 2009 sp. zn. 10 To 350/2009.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2009 sp. zn. 10 To 350/2009 podal obviněný dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Usnesením ze dne 10. 3. 2010 sp. zn. 7 Tdo 136/2010 Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Následovně proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala ministryně spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného M. L. stížnost pro porušení zákona. V této namítla, že nalézací i odvolací soud se v projednávaném případě důsledně neřídily ustanoveními §2 odst. 2, odst. 5, odst. 6 tr. ř. a ve svých rozhodnutích nerespektovaly zásadu „in dubio pro reo“. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 429/2003, publ. ve Sb. nálezů a usnesení ÚS pod č. 141/2003, ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 a ze dne 19. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 224/04, jakož i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001 sp. zn. 4 Tz 172/2001.
V další části podaného mimořádného opravného prostředku stěžovatelka cituje z rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a nesouhlasí s jednoznačně vyslovenými závěry o vině obviněného, jakož i s nedostatečně zjištěnými otázkami míry spoluzavinění nehody poškozenou, když tuto skutečnost je třeba brát v potaz jak při hodnocení příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti obviněného a vzniklým následkem, tak při hodnocení stupně nebezpečnosti jeho jednání pro společnost podle §3 odst. 4 tr. zák., což by mělo ve finální podobě najít svůj odraz i v hodnocení podmínek podle §88 odst. 1 tr. zák. pro použití vyšší trestní sazby a následně i při ukládání trestu.
Dále pak rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že řidička vozidla VW Polo poškozená P. Š. nespoluzavinila vznik předmětné nehody, neboť touto otázkou se nalézací, ani odvolací soud (ale ani znalci přibraní obžalobou) nezabýval, event. se jí zabýval velmi povrchně. Soud nalézací konstatoval, že obviněný nevěnoval řízení pozornost a soustavně telefonoval a tomuto závěru přisvědčil i soud odvolací, když takovýto názor považoval za logický, byť nepozornost obviněného, v jejímž důsledku došlo k nehodě, mohla mít podle odvolacího soudu i jiné příčiny než telefonování. I odvolací soud konstatuje, že pro zjištění, jaký byl pohyb obou automobilů před střetem, nebyly nalezeny žádné objektivní podklady – vozidla nezanechala jízdní ani brzdné stopy, z nichž by mohli znalci vycházet a ti proto pouze teoreticky řešili počítačovými programy různé možnosti, jak mohl podle výpovědi obviněného děj před vlastním střetem probíhat a zda je jeho tvrzení technicky přijatelné. Ani odvolací soud nepochybuje o tom, že vozidlo poškozené zasahovalo svojí levou stranou nejvýše 30 cm do pravého jízdního pruhu (ve kterém jel obviněný) a podélná osa vozidel byla v okamžiku střetu (s možným nevýrazným vychýlením) souběžná s podélnou osou vozovky. Stejně tak odvolací soud uzavírá, že výsledky znaleckého zkoumání nehodového děje s jedinou výjimkou doložily, že verze výpovědi obviněného o průběhu nehodového děje je technicky přijatelná.
Je tedy technicky přijatelné, že k nehodovému ději (při absenci jakýchkoli svědeckých výpovědí k přednehodovému ději) došlo tak, jak to popisuje obviněný a je logické, že za této situace by mohlo přicházet v úvahu použití jedné ze základních zásad trestního řízení, kterou je „in dubio pro reo“. Odvolací soud však uzavřel, že soud nalézací, který důkazy provádí a jediný je oprávněn hodnotit je z hlediska jejich věrohodnosti, obhajobě obviněného oprávněně neuvěřil, když výpovědi obviněného jsou nejednotné, neboť v přípravném řízení uváděl, že mu poškozená vjížděla do cesty, on brzdil a světelnou houkačkou na sebe upozorňoval, ke střetu, k němuž došlo zcela určitě v jeho jízdním pruhu, však už nezabránil a až u hlavního líčení vystoupil s tím, že se poškozené při intenzivním brzdění snažil vyhnout vpravo, ona se tam však vracela, takže se jí již vyhnout nedokázal, když v obou případech je podle názoru odvolacího soudu tvrzení o intenzivním brzdění buď nepravdivé, nebo – vzhledem k vysoké nárazové rychlosti – musel jet obviněný předtím podstatně rychleji, než uvedl (pak by ovšem o jeho vině nebyly rovněž žádné pochybnosti) a bez významu není podle názoru odvolacího soudu ani střetová poloha vozidla poškozené, nenaznačující oblouk vyjíždění z odstavného pruhu či naopak zajíždění do tohoto pruhu zpět a i podle přesvědčení odvolacího soudu nejsou proto pochybnosti o tom, že obviněný je vinen.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že to jak je v trestním spisu popisován na mnoha stránkách možný průběh nehodového děje, včetně nepochybného zjištění míry zavinění obviněného, se ve skutečnosti odehrálo během několika sekund. Popis nehodového děje obviněným (neboť žádný jiný svědek není) je snahou věrně zobrazit to, co se na místě nehody odehrálo ve velmi krátkém čase včetně svých pocitů a reakcí, když např. tvrzení obviněného o intenzivním brzdění (podle odvolacího soudu nepravdivé) je vysvětleno k dotazu znalcem Ing. Š. na č. l. 12 protokolu z hlavního líčení ze dne 24. 3. 2009, jako subjektivní pocit řidiče o intenzivním brzdění těsně před střetem (přestože k němu nedochází), protože současně zde probíhá náběh brzdné síly a existující prodleva technické odezvy vozidla. Stejně tak není zcela v souladu se znaleckými posudky tvrzení odvolacího soudu o tom, že střetová poloha vozidla poškozené nenaznačuje oblouk vyjíždění z odstavného pruhu či naopak zajíždění do tohoto pruhu zpět, když podle znalce Ing. Š. (č. l. 12 protokolu z hlavního líčení ze dne 24. 3. 2009) vozidla souběžně nejela a podle zde uváděných údajů vozidlo poškozené zajíždělo do odstavného pruhu. Stejné skutečnosti obsahují závěry posudku Ústavu soudního inženýrství, VUT v Brně. Uvedené skutečnosti naznačují, že poškozená sama porušila povinnosti, které jí jako řidiči ukládá zákon o provozu na pozemních komunikacích a předmětnou dopravní nehodu spoluzavinila.
Podle ministryně spravedlnosti tak na základě uvedených skutečností nelze přijmout závěry o subjektivní stránce činu, jímž byl obviněný uznán vinným, tj. zodpovězení otázky, zda jeho jednání naplňuje znaky nedbalostního zavinění, zda vůbec, resp. do jaké míry zavinil zjištěný následek, případně jak se na jeho způsobení spolupodílely další příčiny, zejména možná porušení povinností poškozenou řidičkou osobního vozu tov. zn. VW Polo a na ně navazující konečné hodnocení materiálních podmínek podle §88 odst. 1 tr. zák. pro použití vyšší trestní sazby ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného podle ustanovení §224 odst. 2 tr. zák., neboť právní posouzení zjištěného skutku se v tomto stadiu řízení jeví jako nedostatečně podložené, předčasné a prozatím i nepřesvědčivé. Podle zmíněného ustanovení se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. V souladu s judikaturou (viz např. č. 4/1965, č. 34/1976-I Sb. rozh. trest.) je při zkoumání, zda v konkrétním případě je splněna materiální podmínka uvedená v §88 odst. 1 tr. zák., třeba vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost z hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. k čemuž však soudy obou stupňů nepřistoupily, když pro zhodnocení naplnění materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby má nepochybně zásadní význam míra zavinění obviněného.
Též nelze nevidět, že ve věci byly zpracovány celkem čtyři posudky, z nichž jsou nalézacím soudem citovány zejména závěry posudku Ústavu soudního inženýrství, VUT v Brně (přestože tento posudek byl a to bez souhlasu obhajoby čten na rozdíl od poměrně podrobných výslechů znalců Ing. Š. a Ing. K. v rámci hlavního líčení, jejichž obsah konstatován tak podrobně není). Tento posudek předpokládá tři varianty nehodového děje (str. 19 – 21) a uzavírá, že nelze jednoznačně stanovit, že vozidlo poškozené VW stálo, jeho rychlost lze však uvažovat maximálně do 15 km/h (str. 19), konstatuje, že obviněný měl po celou dobu k dispozici koridor o šířce 2,5 m, což by mu umožňovalo bezpečné minutí s vozidlem VW a měl tedy možnost nehodě zabránit (str. 23), konstatuje, že nelze jednoznačně stanovit, zda řidička vozidla VW v okamžiku střetu stála, nebo zda se pohybovala rychlostí do cca 15 km/h a nelze tedy rovněž jednoznačně popsat předstřetový děj (pohyb nebo stání vozidla VW str. 22), dále konstatuje, že vzhledem k nezjištěným stopám vozidel před střetem nelze jednoznačně určit, zda řidič vozidla Land Rover reagoval na vozidlo VW brzděním nebo vyhýbáním (str. 20 a 28), dále konstatuje, že k popisu předstřetového pohybu vozidel není ve spisovém materiálu dostatek technicky přijatelných podkladů (str. 27) a konstatuje, že v době počátku rozjíždění (vozidla VW) bylo vozidlo Land Rover ve vzdálenosti 262 – 320 m a nelze tedy hovořit o tom, že by řidička vytvořila řidiči vozidla Land Rover náhlou překážku (str. 30).
Při hodnocení výpovědi znalce Ing. K. nalézací soud uvedl, že znalec připustil možnost, že poškozená svým vozidlem vytvořila pro obžalovaného překážku náhlou, ale jak uvedl v rámci svého výslechu v hlavním líčení, hledal počítačovou simulací variantu, jak by se situace odehrávala, pokud by odvolatel reagoval na vzniklou situaci tím, že by se pokusil Volkswagen objet zprava, ale v tom se vozidlo Volkswagen začalo do odstavného pruhu vracet. Podle posudku Ústavu soudního inženýrství, VUT v Brně však ve znaleckém posudku Ing. K. není okótována ani popsána poloha místa střetu, analýza nehody není provedena do konečných poloh. Příloha analýzy obsahuje pouze část nehodového děje a uváděné brzdění vozidla Land Rover není technicky podloženo, když soud odkazuje na závěry revizního znaleckého posudku, podle kterého vozidlo Land Rover narazilo rychlostí kolem 122 km/h +/- 5 %, tj. rychlostí 116 – 128 km/h do pravděpodobně stojícího vozidla Volkswagen.
Stěžovatelka konstatuje, že závěr o vině je v této věci činěn na základě počítačové simulace přednehodového děje, simulace nehodového děje, stanovení koridoru průjezdu, bočního odstupu, možného či nemožného, ale technicky přijatelného brzdění s tím, že přes tyto okolnosti dochází znalci k rozdílným závěrům. Za tohoto důkazního stavu je třeba mít zato, že setrval-li znalec Ing. K. na stanovisku, že výpověď o průběhu nehodového děje je technicky přijatelná, stejně jako tvrzení, že vozidlo VW Polo vytvořilo jednoznačně překážku náhlou a to tím, že vyjelo z odstavného pruhu vlevo do pravého jízdního pruhu, na kterou bylo možné reagovat pouze dvěma způsoby – buď brzděním nebo přemístěním vlevo či vpravo a protože vzhledem ke vzdálenosti 150 m nepřicházelo brzdění v úvahu, protože reakční doba řidiče je řádově kolem 1 sekundy a při 130 km rychlosti ujede vozidlo za 1 sekundu 36 m, tak vyhýbací manévr je v podstatě jedinou možností, jak na náhlou překážku zareagovat, pak je současně nutné učinit důsledně na základě zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného závěr o tom, že tomu tak mohlo být. V souvislosti s tímto závěrem je pak na místě se zabývat rovněž otázkou, zda ze strany druhého účastníka nedošlo k porušení povinností stanovených zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a to minimálně v rozsahu prezentovaném v odvolání obviněného.
Nalézací a následně odvolací soud dospěly k závěru, že se obviněný dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. s tím, že porušení pravidel silničního provozu bylo výlučnou příčinou vzniklé dopravní situace, přičemž u porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce anebo uložené podle zákona v posuzovaném případě přichází v úvahu podle názoru soudů obou stupňů pouze poslední alternativa, která spočívá v porušení ust. §4 písm. a), b), ust. §5 odst. 1 písm. b) a ust. §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
Na základě uvedených skutečností se měl odvolací soud zabývat odpovědí na otázku, zda obviněný nehodu nespoluzavinil nesprávnou reakcí na vzniklou situaci, a pakliže ano, stěžovatelka se domnívá, že podle platné judikatury nelze zpravidla posuzovat takové jednání jako porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák. Pro tento případ na rozdíl od soudů obou stupňů poukázala na skutečnost, že se obviněný pohyboval povolenou rychlostí (122 km/h), nepožil alkohol a jednání a chování poškozené lze přičítat z důvodů citovaných shora za jednu ze závažných příčin dopravní nehody. Za této situace je samozřejmě na místě zkoumat, zda jednáním obviněného došlo k porušení důležité povinnosti ve smyslu ustanovení §224 odst. 2 tr. zák. (blíže rovněž obsah a text (Rt) 11 To 597/97), případně zda by v případě uznání na vinu bylo na místě jednání kvalifikovat pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., neboť porušení pravidel silničního provozu tak, jak je konstatováno soudy obou stupňů, není jednak porušením důležité povinnosti uložené mu podle zákona, jednak nebylo výlučnou příčinou vzniklé dopravní nehody, neboť i poškozená zcela nesporně porušila pravidla silničního provozu, a to tím že vyjížděla s vozidlem z odstavného pruhu, aniž by dávala znamení o změně směru jízdy a zejména aniž by dala obviněnému přednost, jak byla povinna učinit.
Tyto, podle ministryně spravedlnosti, velmi závažné skutečnosti zůstaly stranou pozornosti jak nalézacího, tak odvolacího soudu, přestože míra spoluzavinění nehody další osobou měla být nesporně brána v potaz jak při hodnocení příčinné souvislosti mezi porušením povinností obviněným a vzniklým následkem, tak při hodnocení stupně nebezpečnosti jeho jednání pro společnost podle §3 odst. 4 tr. zák., což mělo najít svůj výraz i v hodnocení podmínek §88 odst. 1 tr. zák. pro použití vyšší trestní sazby a následně i při ukládání trestu. Opominutí této skutečnosti vyznívá výrazně v neprospěch obviněného.
V posuzované věci tedy existují i nadále nejasnosti, které jsou podstatné pro posouzení věci, i nadále přetrvávají výrazné pochybnosti, které neumožňují dospět k závěru, že skutkový stav byl zjištěn natolik jistě, aby bylo možno na jeho základě uznat obviněného vinným z jednání, pro něž byl stíhán, a současně dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu z jeho strany. Jinými slovy, důkazy, které byly ve věci shromážděny a v řízení před soudem provedeny, neumožňují při nepřekročení hranice rozumné jistoty a při respektování zásad formální logiky dospět ohledně obviněného k rozhodnutí, které bylo učiněno. S ohledem na tyto skutečnosti měl odvolací soud buď doplnit dokazování obviněným navrhovanými důkazy a tyto posléze vyhodnotit, nebo aplikovat zásadu in dubio pro reo a tuto promítnout do svého konečného rozhodnutí.
Ministryně spravedlnosti na základě výše uvedených skutečností v závěru podané stížnosti pro porušení zákona navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2009 sp. zn. 10 To 350/2009, a v jemu předcházejícím řízení byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného M. L. Podle §269 odst. 2 tr. ř. aby napadené usnesení zrušil a zrušil i předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 4. 2009 sp. zn. 3 T 8/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté aby postupoval podle §270 odst. 1, popř. podle §271 odst. 1 tr. ř.
V prvé řadě je třeba reagovat na skutečnost, že obviněný M. L. v předchozím řízení rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně napadl včas podaným dovoláním, takže Nejvyšší soud se zákonností těchto rozhodnutí již jedenkrát zabýval. Zároveň je však třeba poznamenat, že přezkumná povinnost Nejvyššího soudu v dovolacím řízení má svůj zákonem vymezený rozsah i obsah, který vyplývá ze škály dovolacích důvodů obsažených především v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Pokud tedy Nejvyšší soud zjistil (viz usnesení ze dne 10. 3. 2010 sp. zn. 7 Tdo 136/2010), že obviněný učinil obsahem svých dovolacích námitek převážně námitky skutkové, tedy takové, které směřují proti rozsahu dokazování a proti hodnocení důkazů, tak zcela zákonitě označil vznesené námitky, jako nenaplňující uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. Za námitku skutkového charakteru proto označil tvrzení obviněného, že nebylo dostatečným způsobem zjištěno případné spoluzavinění nehody poškozenou, že poškozená údajně užila k jízdě vozidlo nezpůsobilé k provozu a že jeho verze průběhu nehody je z technického hlediska reálná. Taktéž nebylo možné vzít v úvahu jeho námitku, že byla porušena zásada in dubio pro reo, jelikož se jedná o námitku procesní, a tuto nelze namítat na základě uplatněného dovolacího důvodu (§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.)
Nejvyšší soud v předmětném rozhodnutí zároveň zdůraznil, že je v řízení o dovolání vázán skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Proto při posuzování námitky obviněného, že u něho nebylo možné dovodit porušení důležité povinnosti, jež by bylo příčinou nastalé dopravní nehody, musel Nejvyšší vycházet ze skutkového zjištění učiněného soudem prvního stupně, obsaženého ve výrokové části jeho rozsudku, navíc akceptovaného i soudem odvolacím. Za takového stavu věci pak Nejvyšší soud nemohl jinak, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Stížnost pro porušení zákona podaná ministryní spravedlnosti však rozhodnutí soudů nižších stupňů napadá právě z důvodů, které nebylo možné účinně uplatnit v dovolacím řízení, tedy z důvodů skutkových a důkazních. To jinými slovy zároveň znamená, že stížnost pro porušení zákona ve své podstatě nesměřuje do rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010 sp. zn. 7 Tdo 136/2010 a nedomáhá se tak jeho revize, neboť vady, na které je v ní poukazováno, byly způsobeny nesprávným postupem soudů nižších stupňů a Nejvyšší soud je nemohl v dovolacím řízení napravit. Lze proto konstatovat, že takto podaná stížnost pro porušení zákona je přípustná a Nejvyšší soud se na jejím podkladě byl povinen věcí obviněného M. L. opětovně zabývat.
Nejvyšší soud proto přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona.
V souvislosti s podanou stížností pro porušení zákona Nejvyšší soud zdůrazňuje, že těžiště dokazování leží zásadně v řízení před soudem prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivě skutkové závěry. Je tudíž výsostným právem soudu prvního stupně hodnotit před ním provedené důkazy a ani odvolací soud, který přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti. Do již učiněného hodnocení důkazů smí odvolací soud zasáhnout v rámci své přezkumné činnosti pouze v případě nelogičnosti a nesrovnalostí v jejich hodnocení. Tyto názory se opírají i o existující judikaturu z níž vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, odvolací soud nemůže rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení. (Srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sb. rozh. tr. pod č. 7-8/1992).
Uvedené zásady musí při svém postupu v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona respektovat i Nejvyšší soud. Podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak provedeného dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.
Podaná stížnost pro porušení zákona napadenému usnesení Krajského soudu v Praze a před ním vydanému rozsudku Okresního soudu v Příbrami v podstatě vytýká, že při zjišťování skutkového stavu věci nebyla respektována zásada in dubio pro reo a při stanovení závěrů o vině obviněného bylo nedostatečně zjištěno a tím i zohledněno jednání poškozené a tím i její možný podíl na vzniku dopravní nehody. V důsledku tohoto nedostatku je nepřesvědčivý závěr o vině obviněného, zejména pak závěr o porušení důležité povinnosti, ale i navazující hodnocení materiálních podmínek podle §88 odst. 1 tr. zák. pro použití vyšší trestní sazby (§224 odst. 2 tr. zák.), a v důsledku toho i výrok o uloženém trestu.
Podle výrokové části rozsudku okresního soudu zavinil vznik dopravní nehody výhradně obviněný, protože se plně nevěnoval řízení vozidla a plně nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích a nepřizpůsobil rychlost jízdy situaci v silničním provozu a svým schopnostem. V důsledku toho přední částí svého vozidla narazil do zadní části vozidla poškozené, odstaveného nebo rychlostí do 15 km/h jedoucího v odstavném pruhu vpravo od vodící čáry okraje vozovky.
Z odůvodnění téhož rozsudku pak lze zjistit, že svůj závěr o nevěnování se plně řízení vozidla a nesledování situace v provozu na pozemní komunikaci obviněným soud učinil na základě výpisů telefonických hovorů, jak byly předloženy obviněným a orgány policie. Z těchto dovodil, že obviněný od 16.10 hod. až do nehody, k níž došlo kolem 16.40 hod., soustavně telefonoval, byť s využitím hands-free, tedy jak sám soud konstatuje, v souladu s pravidly silničního provozu. Dále pak z výpovědí osob, které po střetu vozidel na místě samém pomáhaly postiženým účastníkům nehody, z nichž některé, poté co obviněný opustil svoje vozidlo, jej slyšely vyjadřovat údiv nad tím, kde se tam vozidlo poškozené vzalo. V neposlední řadě pak i z vlastních výpovědí obviněného, který jednou tvrdil, že vozidlo poškozené stálo, podruhé zase, že se pohybovalo v odstavném pruhu. Rychlost vozidla obviněného před dopravní nehodou pak soud označil za neodpovídající povětrnostním podmínkám, jelikož v té době silně pršelo.
Pokud jde o vlastní průběh dopravní nehody okresní soud jej dovodil ze znaleckých posudků z oboru dopravy, které byly ve věci postupně zpracovány celkem čtyřmi znaleckými subjekty. Za stěžejní, o jehož závěry se pak téměř výhradně opíral, označil znalecký posudek Ústavu soudního inženýrství, VUT Brno. Ze znaleckých posudků, vyjma posudku Ing. K., podle okresního soudu vyplynulo, že vozidlo poškozené nevytvořilo vozidlu obviněného překážku náhlou. Výhledové poměry v daném úseku byly velmi dobré, takže pokud by obviněný sledoval situaci v provozu, k nehodě by nedošlo, neboť měl možnost odpovídajícím způsobem reagovat. Pokud znalec Ing. K. připustil možnost, že poškozená svým vozidlem vytvořila pro obviněného překážku náhlou, tak podle posudku Ústavu soudního inženýrství VUT není v posudku Ing. K. okótována ani popsána poloha místa střetu, analýza nehody není provedena do konečných poloh, příloha analýzy obsahuje pouze část nehodového děje. Dále v odůvodnění svého rozsudku okresní soud cituje závěry ústavního znaleckého posudku, z nichž mj. vyplývá, že k popisu předstřetového pohybu vozidel není ve spisovém materiálu dostatek technicky přijatelných podkladů. Z analýzy střetu a postřetového pohybu vozidel ale vyplynula technicky přijatelná vzájemná střetová poloha vozidel. Vozidlo obviněného bylo v okamžiku střetu nejméně 0,5 m svými pravými koly v odstavném pruhu a vozidlo poškozené zasahovalo do pravého jízdního pruhu maximálně 0,3 m. Samotný předstřetový pohyb vozidla poškozené byl řešen ve variantách s ohledem na možné stání tohoto vozidla a jeho příčné přemísťování do pravého jízdního pruhu. 1. Jestliže vozidlo poškozené v odstavném pruhu stálo a částečně zasahovalo do pravého jízdního pruhu, a vozidlo obviněného se pohybovalo pravým jízdním pruhem a obviněný z nezjištěných příčin vjel do odstavného pruhu a narazil vypočtenou rychlostí do vozidla poškozené, pak vzhledem k nezjištěným stopám vozidel před střetem nelze jednoznačně určit, zda obviněný reagoval na vozidlo poškozené brzděním či vyhýbáním. 2a. Pokud vozidlo poškozené mírně vjelo do pravého jízdního pruhu a vyjíždělo z nulové rychlosti a najelo polovinou své šířky do pravého jízdního pruhu, celý manévr od rozjezdu po zastavení v místě střetu, popř. snížení rychlosti do 15 km/h na dráze asi 26 m trval asi 7,7 sec. Pokud tedy obviněný reagoval na vyjíždějící vozidlo, počátek jeho reakce lze uvažovat v čase přibližně 4 sec. před střetem, když byl se svým vozidlem asi 136 m před místem střetu, tedy asi 116 m za vozidlem poškozené. Pokud před střetem se vyhýbal vpravo do odstavného pruhu, vyhýbání trvalo 2 sec. až 2,15 sec., pak na vlastní reakční dobu zbývalo 1,85 – 2 sec. Obviněný měl k průjezdu pravým jízdním pruhem v této variantě k dispozici příčný odstup 2,5 m aniž by zasahoval do levého jízdního pruhu. 2b. Pokud by poškozená vyjela a zařadila své vozidlo plně do pravého jízdního pruhu a poté zaregistrovala zezadu jedoucí vozidlo obviněného a vrátila se zpět do místa střetu, pak celý manévr mohl trvat asi 9,4 sec. Pokud tedy obviněný reagoval na vyjíždějící vozidlo poškozené, lze počátek reakce obviněného uvažovat v čase asi 5,7 sec. před střetem, když byl se svým vozidlem asi 194 m před místem střetu, tedy asi 164 m za vozidlem poškozené. Pokud se před střetem vyhýbal vpravo do odstavného pruhu, vyhýbání trvalo asi 2 sec. až 2,15 sec. a na vlastní reakční dobu tedy zbývalo 3,55 až 3,7 sec. Obviněný měl v této variantě k dispozici na účinné zabránění nehodě včetně reakční doby dráhu asi 164 m. Při všech těchto variantách měl obviněný možnost nehodě zabránit.
Okresní soud v Příbrami pak činí konečný závěr, že obviněný z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví a smrt a tento čin spáchal porušením důležité povinnosti uložené mu jako řidiči podle zákona. Porušil totiž ustanovení §§4 písm. a), b), 5 odst. 1 písm. b) a 18 odst. 1 zák., o provozu na pozemních komunikacích, podle nichž je každý povinen při provozu na pozemních komunikacích se chovat ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život či zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní. Své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám a situaci v provozu na pozemních komunikacích, jakož i svým schopnostem a řidič je povinen se věnovat plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích a rychlost jízdy je povinen přizpůsobit zejména svým schopnostem, povětrnostním podmínkám, jakož i jiným okolnostem, které je možné předvídat, a smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Ze svědeckých výpovědí a znaleckých posudků vyplývá, že obviněný jel v daném úseku sice povolenou, ale povětrnostním podmínkám nepřiměřenou rychlostí a navíc se plně nevěnoval řízení motorového vozidla a nesledoval situaci v provozu. Podle závěru revizního znaleckého posudku, který se v podstatě shoduje se závěry posudků ostatních, vyjma znaleckého posudku Ing. K., lze dovodit, že pokud by si obviněný jako účastník silničního provozu počínal v souladu se shora uvedenými ustanoveními, pak by k nehodě s tragickými následky nedošlo. Obviněný M. L. byl proto uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák.
Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, pak ve veřejném zasedání, aniž by k vlastnímu průběhu a příčinám dopravní nehody provedl jakékoli další dokazování, podaná odvolání zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že bylo bez pochybností prokázáno, jaká byla poloha vozidel v okamžiku střetu (s určitou tolerancí), jaká byla jejich střetová rychlost i jaký byl jejich další pohyb do konečných postavení. Tyto skutečnosti mohli znalci vyvodit z výsledků ohledání místa nehody a havarovaných vozidel. Není proto sporu o tom, že vozidlo obviněného v rychlosti okolo horního limitu rychlosti v místě povolené najelo částečně do odstavného pruhu a narazilo do tam stojícího či velmi pomalu jedoucího vozidla poškozené, které z odstavného pruhu přesahovalo nejvýše 30 cm do pravého jízdního pruhu. Podélná osa vozidel byla v okamžiku střetu (s možným nevýrazným vychýlením) souběžná s podélnou osou vozovky. Naproti tomu pro zjištění, jaký byl pohyb obou automobilů před střetem, nebyly nalezeny žádné objektivní podklady - vozidla nezanechala jízdní ani brzdné stopy, z nichž by mohli znalci vycházet. Ti proto pouze teoreticky řešili počítačovými programy různé možnosti, jak mohl podle výpovědi obviněného děj před vlastním střetem probíhat a zda je jeho tvrzení technicky možné. Výsledky tohoto znaleckého zkoumání s jedinou výjimkou doložily, že verze obviněného je technicky přijatelná. Bylo proto na okresním soudu, aby po zhodnocení věrohodnosti všech důkazů dovodil, zda lze akceptovat obhajobu obviněného a přičíst vinu na nehodě zcela nebo zčásti řidičce druhého vozidla, jak se toho obviněný domáhal a jak žádá i v podaném odvolání. Prvý soud, který důkazy provádí a jediný je oprávněn hodnotit je z hlediska jejich věrohodnosti, obhajobě obviněného neuvěřil. Poukázal na to, že obviněný podle výpisu telefonních hovorů prakticky soustavně telefonoval, řízení se tedy zřejmě nevěnoval, a to, že světlé vozidlo poškozené vůbec neviděl, sdělil svědkům ihned po nehodě. Takový závěr považuje krajský soud za logický a ani podle jeho názoru tvrzení obviněného, že nehodu (spolu)zapříčinila poškozená tím, že mu bez jakéhokoliv znamení vjela do jeho jízdního pruhu, neobstojí. K tomu připomíná jeho nejednotné výpovědi, v nichž nejprve uváděl (v přípravném řízení), že poškozená mu vjížděla do cesty, on brzdil a světelnou houkačkou na sebe upozorňoval, ke střetu, k němuž došlo zcela určitě v jeho jízdním pruhu, však už nezabránil. Až u hlavního líčení vystoupil s tím, že se poškozené při intenzivním brzdění snažil vyhnout vpravo, ona se tam však vracela, takže se jí již vyhnout nedokázal. V obou případech tvrzení o intenzivním brzdění buď není pravdivé, nebo – vzhledem k vysoké nárazové rychlosti – musel jet obviněný předtím podstatně rychleji, než uvedl (pak by ovšem o jeho vině nebyly rovněž žádné pochybnosti). Bez významu není ani střetová poloha vozidla poškozené, nenaznačující oblouk vyjíždění z odstavného pruhu či naopak zajíždění do tohoto pruhu zpět. I podle přesvědčení odvolacího soudu nejsou proto pochybnosti o tom, že obviněný v důsledku výpadku pozornosti – ať už pro telefonování či z jiného důvodu – vjel zčásti do odstavného pruhu rychlostní komunikace, tam stojícího či pomalu jedoucího vozidla poškozené si včas nevšiml a v plné cestovní rychlosti se s ním střetl, aniž by stačil jakkoliv reagovat.
Učiněná skutková zjištění pak podle odvolacího soudu okresní soud správně posoudil jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák.
Z rozsudku okresního soudu, jehož správnost potvrdil i soud odvolací, tedy vyplývá, že k dopravní nehodě došlo tím, že obviněný jedoucí se svým vozidlem v pravém jízdním pruhu v rychlosti cca 122 km/h vjel částečně do odstavného pruhu, kde stálo, případně se rychlostí do 15 km/h pohybovalo vozidlo řízené poškozenou, do jehož zadní části přední částí svého vozidla narazil. Za příčinu byla označena nepozornost a nesoustředěnost obviněného, která byla vyvolána tím, že během jízdy v kritické době takřka neustále telefonoval.
Takový závěr ale ve světle provedeného dokazování podle Nejvyššího soudu nemůže obstát. Okresní soud se totiž přiklonil k variantě průběhu dopravní nehody, která byla nejméně pravděpodobná, když navíc pro její předstřetovou fázi chyběly jednoznačné důkazy, resp. rozpory vyplývající z důkazů opatřených a provedených nebyly v řízení před soudem odstraněny. Potřebné důkazy k předstřetové fázi dopravní nehody sice nebyly k dispozici ani pro varianty jiné, ale v takovém případě nebylo možné bez dalšího odmítnout variantu, o níž se ve své výpovědi zmiňoval obviněný, případně se s ní vypořádat způsobem, jak to učinil okresní soud, že i v takovém případě měl obviněný možnost nehodě zabránit a tudíž je za ní výhradně odpovědný. Za stávajícího stavu dokazování ale nebylo korektní učinit tak kategorický závěr.
Obhajoba obviněného, že mu poškozená se svým vozidlem náhle vjela z odstavného do pravého pruhu, v němž se pohyboval, byla odmítnuta mj. s poukazem na nejistou a postupně se měnící výpověď obviněného, který s touto verzí měl přijít až u hlavního líčení. Ve skutečnosti již ve svých předchozích výpovědích uváděl, že mu vozidlo poškozené vjelo zprava do jízdní dráhy a on se snažil zabránit střetu změnou pohybu svého vozidla, což se nepodařilo, protože vozidlo poškozené se vracelo zpět do odstavného pruhu (č. l. 84 spisu). Ve výpovědi obviněného učiněné po zahájení trestního stíhání dne 29. 2. 2008 (č. l. 182 spisu) se doslova uvádí: „Jednal jsem instinktivně a možná jsem se i snažil řízení vozidla strhnout . Pořád jsem věděl a vnímal, že v levém jízdním pruhu jelo bílé vozidlo. Proto jsem věděl, že nemohu jet do levého jízdního pruhu a pořád jsem doufal, že vyjíždějícímu vozidlu se vyhnu “. Je tedy zřejmé, že o snaze vyhnout se vozidlu poškozené jeho tzv. podjetím v odstavném pruhu se obviněný zmiňoval již v přípravném řízení. Ačkoli odvolací soud technickou přijatelnost takové verze uváděné obviněným s ohledem na závěry znaleckých posudků připustil, odkázal současně na nezadatelné právo nalézacího soudu hodnotit provedené důkazy a pokud ten obhajobě obviněného neuvěřil, odvolací soud pokládá takový závěr za logický. To ale jinými slovy znamená, že obviněný na prakticky rovném, přehledném úseku rychlostní komunikace (srovnatelné s dálnicí), bez vnějšího podnětu (důvodu) vyjel z pravého do odstavného pruhu jenom proto, že se z důvodu telefonování plně nevěnoval řízení vozidla a nesledoval situaci v silničním provozu, přičemž okresní soud zároveň akceptuje, že k telefonování docházelo s využitím hands-free, tedy v souladu s pravidly silničního provozu (viz str. 4 rozsudku, č. l. 444 spisu). Obviněný, ačkoli popřel, že by v kritické době, tedy v době kdy došlo k nehodě, telefonoval, upřesnil, že se jednalo o sadu hands-free, kde pouze zmáčkne tlačítko a řekne jméno volaného. Čili takovou, která nároky na řidičovu pozornost a soustředěnost na jízdu, pokud vůbec, snižuje zcela minimálně.
V této souvislosti pak nelze nepoukázat na neodstraněný rozpor ohledně toho, zda obviněný v době střetu vozidel telefonoval a s tím spojenou otázku času, kdy k dopravní nehodě došlo. Na počátku šetření bylo vycházeno z toho, že k nehodě došlo v 16.35 hod. (viz protokol o nehodě v silničním provozu č. l. 2 spisu). Čas dopravní nehody 16.40 hod. se ve spisu poprvé objevil v žádosti policejní komisařky o výpis nákladních vozidel, které projely dne 27. 9. 2007 v době od 16.25 do 16.45 hod. mýtnou bránou, která předchází úseku rychlostní komunikace č. 4 km 26.434, ve směru P. – P. ze dne 4. 4. 2008. Okresní soud pak též uzavřel, že k nehodě došlo kolem 16.40 hod., když to dovodil z pitevního protokolu, v němž je doba smrti poškozené označena na 16.46 hod. a ze zprávy Ředitelství silnic a dálnic ČR, z níž je patrné, že v 16.39 hod. projížděl D.B. s nákladním automobilem mýtnou bránou V. – D. sever a poté přijel k dopravní nehodě.
Nejvyšší soud je ale toho názoru, že na základě uvedených důkazů nelze vyloučit, že k dopravní nehodě došlo v čase krátce před 16.40 hod., nebo v čase po 16.40 hod., tedy v době, kdy obviněný podle výpisu telefonních hovorů z 2. 4. 2008 dodaného Policií ČR, Útvarem zvláštních činností, SKPV, Odborem V3 Praha (č. l. 161 – 162 spisu) netelefonoval. I kdyby ale k nehodě skutečně došlo v 16.40 hod., ani v takovém případě nelze s jistotou tvrdit, že obviněný v této době telefonoval, jelikož v podrobném výpisu hovorů vyžádaném obviněným u společnosti T-Mobile a předaného orgánům přípravného řízení, v době od 16.38.13 hod. do 16.44.56 hod. obviněný žádný telefonní hovor neuskutečnil (č. l. 186 spisu). Navzdory existujícímu nesouladu mezi oběma citovanými výpisy telefonních hovorů obviněného v kritické době, a to pokud jde o hovor uskutečněný v 16.40.35 hod. v délce 70 sec., okresní soud bez dalšího vycházel ze správnosti policejního výpisu, aniž se pokusil v hlavním líčení vzniklý rozpor odstranit výslechem odpovědného příslušníka policie Útvaru zvláštních činností a odpovědného pracovníka společnosti T-Mobile, a stanovil čas dopravní nehody cca na 16.40 hod., a tudíž na dobu, kdy měl obviněný podle policejních údajů o telekomunikačním provozu přijímat telefonní hovor od jiného účastníka.
Tento závěr pak okresní soud podpořil i tvrzením některých svědků (např. MUDr. V. P., R. S.), kteří se dostavili na místo dopravní nehody, že obviněný prohlašoval, že telefonoval a vozidlo poškozené neviděl, resp. se podivoval, kde se tam vozidlo poškozené vzalo. Ke slovním projevům obviněného těsně po nehodě ale nelze přistupovat bez značné dávky obezřetnosti, a to zejména vzhledem k průběhu střetového a postřetového děje, kdy vozidlo obviněného se v jeho konečné fázi dokonce převrátilo na bok. Obviněný tak mohl být otřesen samotným střetem vozidel, jakož i dalším pohybem svého vozidla a traumatizován samotnou událostí či vzniklými následky, které byly jednoznačně viditelné. Z protokolu o nehodě lze dokonce zjistit, že nebyl schopen se podrobit dechové zkoušce. Proto minimálně bez odborného vyjádření neurologa, resp. psychiatra k těmto otázkám, nelze pokládat závěr okresního soudu, že obviněný po nehodě zcela jistě věděl co říká, za dostatečně přesvědčivý a důkazně podložený. Nehledě na to, že pokud by si obviněný po nehodě byl skutečně vědom toho co říká, tak za okolností vyslovených soudem (přejel bez zjevného důvodu částečně z pravého do odstavného pruhu, kde narazil do vozidla poškozené) by stěží vyslovoval podiv nad tím, kde se tam vozidlo poškozené vzalo.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že posuzovaná dopravní nehoda byla přes svou zdánlivou jednoznačnost složitá, a to zejména pokud jde o komplexní příčiny jejího vzniku. O tom konečně svědčí i skutečnost, že ve věci byly postupně podány čtyři znalecké posudky, přičemž poslední z nich byl vypracován Ústavem soudního inženýrství, VUT Brno. To ale rozhodně neznamená, že soudy mohly automaticky vycházet z jím vyslovených závěrů aniž bylo třeba vycházet i z údajů a variant dalších, resp. žádat o jejich zakomponování do již existujících úvah a výpočtů a tím i do již vyslovených znaleckých závěrů. To celé za účelem zjištění skutkového stavu, který reálně přicházel v úvahu, při respektování trestně právní zásady in dubio pro reo.
Za zcela zásadní pochybení okresního soudu lze označit, že v hlavním líčení pouze přečetl ústavní znalecký posudek vypracovaný Ústavem soudního inženýrství, VUT Brno, i když mu to ustanovení §213 odst. 1 tr. ř. umožňovalo. Vzhledem ke komplikovanosti celé problematiky související se vznikem posuzované dopravní nehody mělo být využito ustanovení §110 odst. 2 tr. ř., které ukládá označení osoby nebo osob, jež posudek vypracovaly a mohou být v případě potřeby jako znalci vyslechnuty. V předmětném ústavním posudku jsou takové osoby uvedeny, přesto okresní soud k jejich výslechu nepřistoupil, byť své meritorní rozhodnutí, pokud jde o stanovení příčin dopravní nehody, opřel převážně o tento posudek ústavu, přičemž ale některé významné momenty týkající se zejména předstřetového děje zůstaly nevysvětleny a nezodpovězeny.
Jedná se zejména o vstupní předpoklad, ze kterého zmíněný ústavní posudek vychází u obou variant vyjetí vozidla poškozené do pravého jízdního pruhu (varianta 2a – mírné vyjetí; varianta 2b – vyjetí a zařazení se do pravého pruhu) a tím je přemístění vozidla poškozené z nulové rychlosti (č. l. 337 – 338 spisu). To jinými slovy znamená, že pokud jde o počátek vybočovacího manévru vozidla poškozené z odstavného do pravého pruhu, bylo v obou variantách uvažováno se stojícím vozidlem poškozené. K této úvaze či předpokladu ale není ve spise založen žádný relevantní důkaz. Z dokazování v této souvislosti mj. vyplynulo, že za vozidlem poškozené nebyl v době vzniku dopravní nehody umístěn výstražný trojúhelník , který by nutně označoval stojící vozidlo. Svědky, kteří se na místo havárie následně dostavili, bylo zároveň potvrzeno, že motor vozidla poškozené byl v chodu a byly spuštěny stěrače. Stejné nesouhlasné stanovisko lze na základě týchž výhrad zaujmout i k závěru přejatému okresním soudem, že obviněný se svým vozidlem zezadu narazil do stojícího vozidla poškozené .
Tyto poznatky, při absenci důkazů jiných a při nevyvráceném tvrzení obviněného, že mu vozidlo poškozené vjelo z odstavného pruhu do jízdní dráhy, měly okresní soud vést k vyslovení požadavku, aby zpracovatelé ústavního posudku do svých úvah, pokud jde o varianty 2a, 2b, zahrnuly vstupní předpoklad o nikoli nulové výchozí rychlosti vozidla poškozené při vybočení z odstavného do pravého jízdního pruhu a o určení, zda by takováto změna ovlivnila jejich již dříve vyslovené závěry, a jakým způsobem. Zpracovatelé ústavního znaleckého posudku tudíž měli stanovit, zda vozidlo jedoucí v odstavném pruhu, provádějící vybočovací manévr do pruhu pravého, na něj bude potřebovat stejný časový úsek a ujede přitom stejnou vzdálenost, jako vozidlo které takový manévr učiní z nulové rychlosti. Zároveň měli zodpovědět, zda při takovéto variantě jejich vyslovené závěry ohledně výhledových vzdáleností a prostorových či časových možností obviněného odvrátit střet vozidel budou stejné, či naopak je bude potřeba korigovat a v jakém rozsahu.
Snahu okresního soudu, některé zmíněné nedostatky odstranit v hlavním líčení pouze výslechem zpracovatele jednoho z předchozích znaleckých posudků Ing. J. Š., nelze pokládat za dostačující a procesně akceptovatelnou, neboť pouze zpracovatel předmětného znaleckého posudku (v daném případě ústavního revizního znaleckého posudku) je oprávněn zodpovídat dodatečné otázky soudu (či stran trestního řízení), případně provádět korekce již vyslovených závěrů.
Zde je třeba též zdůraznit, že při absenci některých přesně zjištěných a důkazy doložených údajů, se kterými se ve znaleckém posudku počítá, přičemž se vychází z odhadů, technických předpokladů, tabulkových koeficientů, pomocných výpočtů apod., především pokud je s nimi uvažováno v určitých rozmezích (např. reakční doba řidiče, technická prodleva brzd, přepokládaná střetová rychlost, EES jednotlivých vozidel, rozhledové - výhledové poměry, vzdálenosti atd.), je třeba při jejich dosazování do příslušných výpočtů vycházet vždy z hodnot, které jsou z technického hlediska korektní a objektivně přijatelné, ale přesto nejpříznivější pro obviněného, nikoli z hodnot středních , a to v souladu s již zmiňovanou zásadou in dubio pro reo . Tím spíše pak v situaci, kdy jako v tomto případě předstřetový průběh dopravní nehody nebyl kromě výpovědí obviněného prakticky ničím dalším objektivizován. K takovému postupu ale v projednávaném případě ne zcela zjevně došlo, přičemž okresní soud takovýto postup ani dodatečně u zpracovatelů jednotlivých posudků a zejména pak ústavního znaleckého posudku nepožadoval . Proto např. hodnoty vzdáleností, ve kterých obviněný mohl údajně vozidlo poškozené spatřit (varianty 2a; 2b), a v důsledku toho pak i uváděné jeho možnosti časové a prostorové, umožňující mu střetu vozidel zabránit, nelze z tohoto důvodu pokládat za nesporné . Okresní soud ale aniž by se podrobněji zabýval verzí obviněného, byť byla znaleckými posudky připuštěna jako technicky přijatelná, a současně usiloval o odstranění těchto mezer a nedostatků ve stávajícím ústavním znaleckém posudku, se ve svém rozhodnutí přiklonil k nejméně pravděpodobné variantě, která byla v ústavním znaleckém posudku označena jako varianta 1., tedy že obviněný bez přičinění poškozené, ale i bez jakéhokoli jiného zjevného důvodu vybočil z pravého do odstavného pruhu a zde zezadu narazil do jejího vozidla.
Závěr Nejvyššího soudu o nízké pravděpodobnosti této varianty se kromě absence jakéhokoli skutečně validního důkazu svědčícího o její reálnosti opírá i o veskrze kladné dosavadní hodnocení obviněného, coby řidiče motorových vozidel. Z výpisu evidenční karty řidiče (obviněného) z 16. 12. 2008 a poté z 19. 3. 2009 mj. vyplývá, že se od roku 1983 do roku 2001 postupně stal držitelem (pod) skupin řidičských oprávnění A1, A18, A21, B, B+E, C, C+E, T, přičemž aktuální stav bodového hodnocení je u jeho osoby 0 bodů a nemá záznam o přestupcích. Naproti tomu o řidičskou minulost poškozené, snad z piety k její osobě, se orgány přípravného řízení ani soud prvního, případně druhého stupně nezajímaly vůbec. Ale ani tragičnost následku dopravní nehody nesmí orgány činné v trestním řízení a zejména pak soud přimět k rezignaci na zjištění všech jejích možných příčin.
Tento požadavek vystupuje do popředí i vzhledem k obsahu doplňku odvolání obviněného (č. l. 474-481 spisu), opírající se zejména o doplněk znaleckého posudku Ing. S. K. (č. l. 488-500 spisu). V něm je kromě dalšího zejména poukazováno na nekorektnost některých údajů uváděných znalcem Ing. Š. (např. čas 9 sec. potřebný na provedení celého manévru, tj. jízdu v odstavném pruhu, najetí do pravého jízdního pruhu, vrácení se do odstavného jízdního pruhu a pokračování jízdy v odstavném pruhu), ale jsou v něm učiněny i nesouhlasné námitky vůči některým závěrům znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství. Jedná se především o započítávanou hodnotu reakční doby řidiče (obviněného) s ohledem na konkrétní dopravní situaci (místo 0,8 sec. by bylo objektivnější uvažovat dobu na horní hranici 1,34 až 2 sec.), dále pokud jde o hodnocení některých závěrů znalce Ing. K. ze strany ústavního posudku (neokótování a nepopsání polohy místa střetu vozidel, nízkou vzájemnou relativní rychlost vozidel v okamžiku střetu, otázku možného brzdění vozidla Land Rover před střetem), ale i námitky další.
Ze všeho, co bylo shora uvedeno, vyplývala naprostá nezbytnost předvolat k hlavnímu líčení zpracovatele všech znaleckých posudků a prostřednictvím konfrontace jejich odborných názorů pak teprve bylo možné stanovit objektivně přijatelné a zároveň nezpochybnitelné závěry o průběhu dopravní nehody, zejména o její předstřetové fázi, o možnostech jejího odvrácení a o míře zavinění jejích účastníků. Na tyto skutečnosti ale nebylo odpovídajícím způsobem reagováno ani ze strany odvolacího soudu, když tento ve veřejném zasedání odmítl provést důkaz v podobě doplňku znaleckého posudku Ing. K. a označil jej pro rozhodnutí soudu za nepotřebný a nadbytečný a odvolání obviněného zamítl. Z toho, co bylo uvedeno výše je ale zjevné, že takto paušálně a zjednodušeně nebylo možné na celou problematiku nahlížet a k objasnění příčin dopravní nehody a všech dalších otázek s tím souvisejících bylo nutné provádět další dokazování.
Zde je pak třeba poukázat i na okolnost , která zůstala zcela mimo pozornost jak orgánů přípravného řízení, tak obou soudů nižších stupňů, byť na ni obhajoba poukazovala. Jedná se o poznatek objevující se na dvou místech znaleckého posudku vypracovaného Ing. J. Š. (str. 8 a 26 posudku; č. l. 53 a 71 spisu). Tento poznatek spočívá v tom, že při technické prohlídce automobilu VW Polo, tedy vozidla poškozené, bylo kromě jiného konstatováno, že vyrovnávací nádobka a její okolí vykazuje stopy po úniku přehřáté chladící kapaliny. Zásoba chladící kapaliny podle stavoznaku je pod minimální hladinou. V úředním záznamu policejního orgánu z 28. 9. 2007 (č. l. 100 spisu) se mimo dalších informací objevuje i poznatek od matky poškozené (zemřelé Š.) M. K., že vozidlo VW Polo mělo často poruchu – přehřívala se chladící kapalina.
Z uvedeného tudíž vyplývá i možnost, že vozidlo poškozené bylo stiženo poruchou (závadou) motoru, která se projevovala jeho přehřátím, o čemž svědčily stopy úniku přehřáté chladící kapaliny. Bylo proto třeba zkoumat zda a do jaké míry se taková závada mohla projevit na chodu motoru a tím i na jeho výkonu, rychlosti, akceleraci, případně ovladatelnosti vozidla.
Je pravdou, že Ing. Š., který byl na počátku trestního řízení přibrán policejním orgánem jako znalec k podání znaleckého posudku z oboru strojírenství, odvětví silniční doprava, bylo kromě jiného uloženo i provedení technické prohlídky osobního vozidla VW Polo a zodpovězení otázky, zda na tomto vozidle došlo k technické závadě, zejména na pojezdu, řízení a brzdách, jenž mohla vést k nehodě. Jmenovaný znalec ale přestože, jak již bylo uvedeno výše, ve svém posudku opakovaně konstatoval u tohoto vozidla stopy po úniku přehřáté chladící kapaliny a její zásobu pod minimální hladinou, k případné závadě na motorové jednotce se výslovně nevyjádřil. Ve své odpovědi na položenou otázku pouze uvedl, že nebyla zjištěna závada nebo poškození, které by zapříčinilo ztrátu řiditelnosti a ovladatelnosti vozidla bezprostředně před nehodou. Kontrolou skupiny řízení vozidla nebylo zjištěno poškození, s vyloučením deformací a poškození vzniklých nárazem, které by zapříčinilo ztrátu řiditelnosti. Podrobnou prohlídkou brzdové soustavy nebyla shledána funkční závada, vzniklá před nárazem ( č. l. 71 spisu ).
Z toho jinými slovy řečeno vyplývá, že vozidlo poškozené mělo před nehodou technicky v pořádku řízení a brzdy . Pokud jde o motor , znalec jeho funkčnost a bezvadnost zjevně nezkoumal . Tento nedostatek již v současnosti zřejmě napravit nelze, ale přesto bude nutné se k již shora naznačeným otázkám vyjádřit dodatečně, byť pouze hypoteticky. Bude proto třeba přibrat jiného znalce z oboru strojírenství, odvětví strojírenství všeobecného, specializace na posuzování technického stavu motorových vozidel, aby zodpověděl, zda únik přehřáté chladící kapaliny mohl nasvědčovat poruše motoru, pokud ano, v čem taková porucha mohla spočívat, zda taková porucha byla schopna ovlivnit provozuschopnost vozidla poškozené, zejména pokud jde o jeho výkon, rychlost, akceleraci, ovladatelnost apod.
V této souvislosti pak nelze příliš přeceňovat informaci od manžela poškozené P. Š., vyplývající z úředního záznamu o podaném vysvětlení (č. l. 135-136 spisu), ale i z jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení, že vozidlo bylo v pořádku, asi měsíc před nehodou při jízdě vařilo, ale nechali to opravit. Jedná se totiž pouze o tvrzení, které nebylo doloženo jinými důkazy (např. příslušným dokladem o provedené opravě apod.). I v takovém případě ale vzhledem ke zjištěnému poznatku Ing. Š. ohledně úniku přehřáté chladící kapaliny by nebylo možné vyloučit, že se na vozidle poškozené tato závada opětovně projevila.
Předstřetový děj se proto mohl odehrát i tak, že poškozená s vozidlem majícím závadu na motoru, projevující se jeho přehřátím, vyjela z odstavného částečně do pravého pruhu v okamžiku, kdy se zezadu přibližoval se svým vozidlem obviněný. K vyvinutí odpovídající akcelerace a patřičné rychlosti však vozidlo poškozené nemělo potřebný výkon a jeho zrychlení a výsledná rychlost byly oproti běžnému předpokladu výrazně nižší. Poškozená se proto rozhodla vrátit s vozidlem do odstavného pruhu, možná i v důsledku rychle se přibližujícího vozidla obviněného. Obviněný, před nímž se náhle objevilo vozidlo poškozené, jedoucí podstatně nižší rychlostí než bylo očekávatelné, strhl řízení vpravo (v levém pruhu podle jeho nevyvráceného tvrzení jej předjíždělo jiné vozidlo) a zde na rozhraní pravého a odstavného pruhu pak došlo zezadu k nárazu jeho vozidla do vozidla poškozené.
Jedná se pochopitelně o hypotetický průběh předstřetového děje, který ale ve stávajícím stavu provedeného dokazování nelze vyloučit, ani potvrdit . Vyloučit či potvrdit nelze ani jiný průběh předstřetového děje, ale existovalo zde důvodné podezření, že motor vozidla poškozené nebyl v době před nehodou s největší pravděpodobností technicky v pořádku, o čemž svědčí únik přehřáté chladící kapaliny a její nedostatečné množství ve vyrovnávací nádobce, což mohlo spolupůsobit či ovlivnit vznik dopravní nehody, ale tato okolnost nebyla orgány přípravného řízení dostatečně prověřena a zjištěna a soudy ji při svém rozhodování v úvahu nevzaly.
Bude proto nezbytné, aby dokazování bylo doplněno o poznatky, které vzejdou ze znaleckého posudku z oboru strojírenství, odvětví strojírenství všeobecného, specializace na posuzování technického stavu motorových vozidel, a tyto pak byly vzaty v úvahu při vypracování doplňku znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství k průběhu a příčinám vzniklé dopravní nehody, zejména pokud jde o předstřetovou fázi a to pro určení její nejpravděpodobnější dějové varianty. Soud pak v souvislosti s novými závěry ústavního znaleckého posudku zohlední i okolnost, že stejně jako stojící vozidlo, tak i vozidlo pohybující se v odstavném pruhu netvoří pro vozidlo jedoucí v pravém jízdním pruhu žádnou překážku, a proto řidič tohoto vozidla ani nemá žádný zjevný důvod na vozidlo v odstavném pruhu výrazně reagovat změnou rychlosti či směru své jízdy. K takové reakci může řidiče jedoucího v pravém pruhu přinutit až např. náhlé vybočení (vyjetí) jedoucího vozidla z odstavného pruhu do pravého pruhu, tedy do jeho jízdní dráhy.
Zde pak vyvstává otázka, zda řidič vozidla, které náhle vyjelo z odstavného pruhu do pruhu pravého, vytvořil v něm již jedoucímu vozidlu překážku náhlou, a tudíž zda takový řidič porušil povinnosti vyplývající z ustanovení §25 odst. 6 ve spojení s ustanovením §2 písm. l ) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích … atd. (o silničním zákonu), ve znění účinném do 31. 3. 2008. Podle výsledků dokazování pak tedy může přicházet v úvahu i nutnost posouzení jednání poškozené z hlediska dodržení uvedených předpisů v silničním provozu z její strany, když i např. podle §5 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb, o provozu na pozemních komunikacích … atd. (o silničním provozu), ve znění účinném do 31. 3. 2008, je řidič kromě povinností uvedených v §4 povinen užít vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem. Těmito předpisy jsou kromě jiných zák. č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a vyhl. č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Pokud by pak skutečně přicházelo v úvahu, že poškozená použila k jízdě vozidlo, které nebylo zcela technicky v pořádku, přičemž o této skutečnosti věděla, a toto vozidlo se v důsledku poruchy mohlo podílet na vzniku kolizní situace v silničním provozu a tudíž i na vzniku dopravní nehody, pak by nebylo možné přičítat kompletní vinu za nastalou dopravní nehodu a její následky obviněnému. Bylo by nutné pečlivě zvažovat míru zavinění každého z jejích účastníků individuálně a teprve poté by bylo možné vyslovit závěr o tom, zda obviněný je za vznik této dopravní nehody odpovědný v celém rozsahu, či částečně, případně zda za ní odpovědnost nenese vůbec.
Jak již Nejvyšší soud naznačil prostřednictvím svých shora uvedených výhrad vůči napadeným soudním rozhodnutím, zjištěný skutkový stav v této věci nelze označit za zjištěný v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., podle kterého orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Taktéž nelze říci, že by v přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasnily způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. Soud také nesplnil bezvýhradně povinnost doplnit dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí, i když je prvořadou povinností státního zástupce dokazovat vinu obviněného. Tyto nedostatky pak napovídají i tomu, že hodnocení takto neúplných důkazů nemohlo být souladné s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., neboť takové hodnocení důkazů v sobě nemohlo zahrnovat pečlivé uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Zde je třeba poukázat na některé i opakovaně publikované názory Ústavního soudu týkající se zjišťování skutkového stavu věci.
Jestliže nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je třeba při zachování zásady „ in dubio pro reo“ zvolit variantu pro obviněného nejpříznivější ( viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003, publ. ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 141/2003; nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/04 ze dne 19. 8. 2004, publ. ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 116/2004 ).
K tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu, je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti; pokud tomu tak není, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného ( viz nález Ústavního soudu IV. ÚS 438/2000 ze dne 28. 8. 2001, publ. ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 128/2001 ).
Pokud jde o tzv. opomenuté důkazy, za které lze označit neprovedený a tím i řádně nehodnocený doplněk znaleckého posudku Ing. K., resp. podněty a námitky obhajoby ohledně zjištění technického stavu vozidla poškozené a jeho zohlednění ve vztahu k možným příčinám vzniku dopravní nehody, lze poukázat např. na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004, publ. ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 26/2004, v němž je konkretizováno, kdy je možné neakceptovat důkazní návrh obviněného. V projednávaném případě podmínky pro takovou neakceptaci splněny rozhodně nebyly.
Protože Nejvyšším soudem vytýkané nedostatky v postupu a rozhodnutí okresního soudu nezjistil a nenapravil odvolací soud, lze prohlásit, že nesplnil řádně svou přezkumnou povinnost vyplývající z ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a pokud důvodné odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř., nepostupoval v souladu s tímto zákonným ustanovením.
Na základě všech shora uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2009 sp. zn. 10 To 350/2009 byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. L. v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 4. 2009 sp. zn. 3 T 8/2009. Současně zrušil i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která touto změnou pozbyla svého podkladu. Podle §270 odst. 1 tr. ř. pak věc přikázal Okresnímu soudu v Příbrami, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
To v konkrétním případě znamená, že jmenovaný soud vyžádá výpis z evidenční karty řidiče – poškozené P. Š. a přihlédne k jejímu obsahu. Dále vyžádá odborné vyjádření (případně znalecký posudek) z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie (psychiatrie) k zodpovězení otázky, zda slovní projevy obviněného pronesené vzápětí po nehodě byly projevy zcela lucidní osoby, případně zda mohly být ovlivněny nastalým střetem vozidel, případně následným průběhem a vzniklými následky dopravní nehody a tudíž zda z nich lze činit jednoznačné závěry ke zjištění předstřetové fáze dopravní nehody, či nikoli. Přibere znalce z oboru strojírenství, odvětví strojírenství všeobecné, specializace na posuzování technického stavu motorových vozidel k zodpovězení otázky, zda únik přehřáté chladící kapaliny mohl nasvědčovat poruše motoru a pokud ano, v čem taková porucha mohla spočívat a zda byla schopna ovlivnit provozuschopnost vozidla poškozené, zejména jeho výkon, akceleraci, rychlost, případně ovladatelnost. Vyžádá doplnění znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství, VUT Brno, který zohlední závěry znaleckého posudku z oboru strojírenství a v závislosti na jejich znění stanoví případné nové varianty předstřetové fáze dopravní nehody s důrazem na směr pohybu, rychlost a vzdálenost obou vozidel a na možnosti obviněného a poškozené střetu vozidel zabránit. Znalecký ústav též doplní svůj již existující posudek a závěry o variantu, o níž ve svém rozsudku hovoří Nejvyšší soud na str. 13 a 14, tedy o variantu, kdy vozidlo poškozené se v odstavném pruhu pohybuje ( nikoli tedy že stojí ) a vyjede z odstavného pruhu do pruhu pravého, tedy do jízdní dráhy obviněného. Zároveň bude při stanovování vstupních údajů, které jednoznačně nevyplývají z opatřených důkazů, a při provádění odpovídajících výpočtů vycházet z takových veličin, které jsou technicky přijatelné a objektivní, ale přesto nejvýhodnější pro obviněného. Že se tak v dosavadním postupu ne vždy stalo poukázal v doplňku svého znaleckého posudku Ing. K. ( jehož doplněk znaleckého posudku bude v dalším řízení jako důkaz nutné provést ). Pouze takový postup je v souladu se zásadou in dubio pro reo. Okresní soud též odstraní výslechem odpovědných pracovníků policie Útvaru zvláštních činností a společnosti T – Mobile rozpor spočívající v nesouladu v jimi poskytnutých výpisech telefonních hovorů obviněného pokud jde o existenci jím přijatého hovoru v době od 16.40.35 hod. v délce 70 sec. Poté učiní závěr, zda takový telefonní hovor obviněného skutečně proběhl a pokud ano, zda na základě ostatních provedených důkazů jej lze označit za jednu z hlavních příčin dopravní nehody. V této souvislosti pak i nově určí nejpravděpodobnější čas jejího vzniku. Současně bude nezbytné, aby k hlavnímu líčení byl předvolán alespoň jeden ze zpracovatelů znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství a dále i znalci Ing. Š. a Ing. K., aby jejich odborné názory mohly být vzájemně konfrontovány a bylo tak možné dospět k objektivním a nezpochybnitelným závěrům o celém průběhu a tím i k příčinám vzniku předmětné dopravní nehody, což je i podmínkou řádného zjištění skutkového stavu věci. Tím pak bude lze učinit i odpovídající závěry o možnostech odvrácení dopravní nehody ze strany jejích účastníků, o možném podílu jejich viny a tím v konečném důsledku i o případné míře trestní odpovědnosti obviněného. Nelze pochopitelně vyloučit, že bude třeba opatřit a provést i důkazy další, ukáže-li se to potřebné k dosažení uvedeného cíle, kupříkladu provést rekonstrukci předmětné dopravní nehody včetně vyšetřovacího pokusu k její předstřetové fázi. To ale Nejvyšší soud v tuto chvíli ponechává na úvaze a rozhodnutí soudu prvního stupně.
Pouze za podmínky, že trestní odpovědnost obviněného by byla provedeným dokazováním spolehlivě prokázána, bylo by třeba ji posoudit i podle příslušné právní kvalifikace zák. č. 140/1961 Sb. ( nová právní úprava podle zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, by nebyla pro obviněného příznivější ) a to též s důrazem na otázku, zda jsou zde dány zákonné podmínky pro užití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti nelze opomenout, že k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se přihlédne, pokud stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě při formálním naplnění této okolnosti dosáhne stupně odpovídajícího alespoň dolní hranici zákonné sazby. Taktéž je třeba zdůraznit, že pokud by bylo zjištěno, že jednání poškozené bylo ( resp. v konkrétním případě „reálně mohlo být“ ) jednou z příčin dopravní nehody, bylo by takovou skutečnost nutné zohlednit při posuzování otázky, zda činem obviněného došlo k porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák. Za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona by ale nebylo možné označit pouze důkazy nepodložené porušení základních povinností řidiče, jako tomu bylo v napadeném rozsudku okresního soudu. Vzhledem k posuzovanému případu je třeba uvést, že za porušení důležité povinnosti nelze považovat jednání řidiče, který nesprávně reagoval na nebezpečnou situaci, kterou vyvolal jiný účastník silničního provozu porušením pravidel, takže nezabránil dopravní nehodě, ač při správné reakci jí bylo možné předejít ( srov. přiměřeně rozhodnutí č. 43/1982 Sb. rozh. tr. ). Nelze též pokládat za správné, pokud je za porušení důležité povinnosti považováno každé nepřizpůsobení rychlosti jízdy vozidla, aniž se zkoumají konkrétní okolnosti skutku ( srov. přiměřeně rozhodnutí č. 36/1984 Sb. rozh. tr.).
Jestliže od výsledků dokazování bude záviset právní posouzení jednání obviněného včetně případné právní kvalifikace, pak od použité právní kvalifikace by se pak odvíjela i úvaha soudu o případném postihu obviněného, když za splnění všech zákonných podmínek by nemuselo být vyloučeno použití tzv. odklonu spočívajícího v podmíněném zastavení trestního stíhání podle §307 tr. ř.
Podle §270 odst. 4 tr. ř. orgán, jemuž byla věc přikázána, je vázán právním názorem Nejvyššího soudu a je povinen provést jím nařízené procesní úkony. Jelikož bylo vysloveno, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch ( §273 tr. ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c