ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.7.2010.1
sp. zn. 4 Tz 7/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2010 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 1. 2009 sp. zn. 2 To 120/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 2/2008 a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 53 T 2/2008 byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. (č. 140/1961 Sb., v tehdy účinném znění) a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 13,5 roku. Podle §39a odst. 2 písm. d) uvedeného tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k náhradě škody vůči poškozeným: J. K., ve výši 250.952,- Kč; O. K., ve výši 240.000,- Kč; Z. K. a A. K., každému částkou ve výši 240.000,- Kč.
Trestného činu se obviněný J. H. podle výroku citovaného rozsudku dopustil tím, že pravděpodobně dne 19. 4. 2006 po 16. hodině na přesně nezjištěném místě v úmyslu způsobit smrt Ing. M. K., bytem B., M., a tím se vůči němu zbavit alespoň z převážné části svých finančních závazků, které dle písemné evidence poškozeného činily nejméně 3.219.000,- Kč, a současně i získat Ing. M. K. užívané motorové vozidlo tov. zn. VW Passat Variant 1.9 TDi modré barvy, výstřelem ze střelné zbraně ráže 7,65 mm zasáhl poškozeného do týlní krajiny a způsobil mu střelné poranění mozku s následnou smrtí; tělo Ing. M. K. ukryl v garáži na ulici T. v B., kdy bylo nalezeno dne 2. 10. 2007.
Na základě odvolání obviněného J. H. ve věci jednal Vrchní soud v Olomouci, který usnesením ze dne 20. 1. 2009 sp. zn. 2 To 120/2008 odvolání obviněného podané do všech výroků rozsudku nalézacího soudu podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Usnesení odvolacího soudu obviněný prostřednictvím obhájce napadl dovoláním z důvodu uvedeném v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 8. 7. 2009 sp. zn. 7 Tdo 557/2009 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Výše citovaná rozhodnutí obecných soudů včetně Nejvyššího soudu České republiky obviněný prostřednictvím právního zástupce napadl ústavní stížností. Ústavní soud usnesením ze dne 19. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2447/09 ústavní stížnost obviněného odmítl.
Poté podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného J. H. stížnost pro porušení zákona, a to proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 1. 2009 sp. zn. 2 To 120/2008, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 53 T 2/2008.
V podaném mimořádném opravném prostředku stěžovatelka poukázala na znění ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., §254 odst. 1 a §256 tr. ř. Podle jejího názoru byl v těchto ustanoveních trestního řádu porušen zákon napadeným usnesením odvolacího soudu, který se jimi důsledně neřídil.
Dále stěžovatelka rekapitulovala z obsahu trestního spisu, kdy Krajský soud v Brně ve věci poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 4. 7. 2008 sp. zn. 53 T 2/2008 tak, že obviněný byl podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný. K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci původní rozsudek Krajského soudu v Brně podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Brně s tím, že rozhodnutí je založeno na nedostatečném vyhodnocení důkazů, které již byly provedeny, a rovněž na nedostatečném rozsahu dokazování. Nalézacímu soudu naznačil, jakým směrem má doplnit dokazování, tedy aby si zajistil plánek ulice T. a jejího okolí a aby se zabýval otázkou, kde se obviněný dne 3. 5. 2006 mohl téměř dvě hodiny zdržovat, popř. kam mohl odejít. Vyslechnout k dané problematice opětovně svědka R. V., který v řízení vystupuje jako utajený svědek (v režimu dle §55/2 tr. ř.), předložit mu k vyjádření plánek a požádat jej, aby označil místa, ze kterých byl sledován odchod obviněného na ulici T. a příchod z ní. Zajistit protokol o zadržení obviněného ze dne 3. 5. 2006 a zjistit, co měl obviněný u sebe, zda měl i nějaké klíče. K nově získaným informacím opět vyslechnout obviněného. Krajský soud se měl následně důsledně zabývat výpověďmi svědků J. K., K. Č., P. N. a J. P., co bylo na schůzkách, které se uskutečnily krátce po zmizení poškozeného, hovořeno, zda a jak se obviněný k vozidlu VW Passat, vyjadřoval. Zjištěné skutečnosti poté zhodnotit s provedenými důkazy, zejména je konfrontovat s obhajobou obviněného. Odvolací soud dále doporučil vyslechnout svědka P. K., v jehož autoopravně měl mít v inkriminovanou dobu obviněný vozidlo tov. zn. BMV, a vyhodnotit krevní stopy, které byly zajištěny na kostkované látce a na podlaze před pravým předním sedadlem vozidla, které obviněný vydal (VW Passat) a které patřilo poškozenému, zejména si ověřit, zda zjištěné krevní stopy byly krevními stopami poškozeného.
Poté, kdy Krajský soud v Brně doplnil dokazování v intencích pokynů odvolacího soudu, věc znovu posoudil a rozhodl odsuzujícím způsobem, a to i přesto, že důkazní situace se ve věci zásadním způsobem nezměnila.
Stěžovatelka je toho názoru, že soudy při svém rozhodování zcela tendenčně vyhodnotily provedené důkazy v neprospěch obviněného a podcenily důkazy, které vedou k domněnce, že zločinu se mohl dopustit někdo jiný. Orgány činné v trestním řízení – nalézací soud nevyjímaje – se v podstatě nezajímaly, kdo, resp. jací jsou lidé, kteří vystupují v kauze, a soustředily jednostrannou pozornost na usvědčování obviněného, ačkoli příčina smutného konce poškozeného se mohla skrývat v okolnostech jeho podnikání. Část osob mužského pohlaví, kteří prochází trestním spisem, se dopouštěla trestné činnosti nebo se alespoň občas dostávala na hranu zákona. Tyto osoby tvořily volnou skupinu, jejíž ústřední postavou byl poškozený Ing. M. K., spojoval je obchod s kradenými auty. Dále se zde vyskytují dlužníci poškozeného, z nich někteří se současně podíleli i na obchodu s kradenými auty.
Zištný motiv obviněného s ohledem na jeho nedobrou finanční situaci a dluhy u poškozeného, kdy se měl obávat, že přijde o své nemovitosti, nebyl zcela prokázán. Obviněný má v současné době podstatnou část svých finančních závazků uhrazenu. Co se týče půjček obviněného, které měl u poškozeného, nelze souhlasit s názorem soudů, který bezdůvodně považuje za samozřejmé, že obviněný v období od 23. 12. 2005 do 19. 4. 2006 svůj dluh nesplatil, když podrobnou evidenci o půjčkách poškozený vedl do 23. 12. 2005. Proti tomu svědčí okolnost, že obviněný předložil dvě smlouvy ze dne 17. 2. 2006 o půjčkách v celkové výši 350.000,- Kč, z jejichž formulace vyplývá, že předchozí závazky byly ke dni půjčky zahlazeny. Obviněný rovněž vysvětlil hotovostní půjčku ve výši 3.000.000,- Kč, tuto poškozenému vrátil, když upustil od investičního záměru, na který si ji vzal, přičemž neexistuje důkaz, že tomu tak není. Není ostatně pravděpodobné, že by poškozený poskytl obviněnému další půjčku, kdyby nevrátil tak velkou částku. Stanovení výše dluhu ke dni 23. 12. 2005 je účelovou hrubou chybou soudu. Většina půjček byla nadto jištěna právně závadnými, nevymahatelnými smlouvami. Ve věci zaplacení vozidla VW Passat stojí tvrzení proti tvrzení.
Pokud jde o vztah obviněného ke garáži v dvorním traktu v T. ulici a v něm garážovanému autu, byl tento dne 3. 5. 2006 pozorován v její blízkosti sledovací službou Policie ČR. Zdržoval se zde v době od 11:15 až 11:30 do 12:54 a mohl být v garáži. Podle výpovědi majitele ji obviněný počátkem ledna 2006 pronajal pro třetí osobu, zaplatil zálohu na nájemné a obdržel klíče. Údajný nájemce se však s majitelem garáže nikdy nesetkal a o uzavření smlouvy nic nevěděl, v garáži nikdy nebyl. Obviněný J. H. tvrdí, že garáž pronajal pro poškozeného již v roce 2005, který zde měl parkovat vozidlo Mercedes. Popírá, že by zaplatil nájemné a převzal klíče od garáže, o smlouvě nic neví, jejího signatáře nezná, do garáže neměl přístup. V garáži byl zaparkovaný další VW Passat s německou poznávací značkou pocházející z krádeže. Na sedačce řidiče byla zjištěna pachová stopa obviněného. V garáži však nebyly nalezeny žádné stopy, které by nasvědčovaly tomu, že byla místem vraždy. Stav skříně s mrtvolou ukazuje na to, že sem byla dopravena nedlouho před nalezením. Mimo pachové stopy obviněného v autě nebyl nalezen žádný důkaz jeho přítomnosti v garáži. Z dokazování je známo, že J. H. v nalezeném autě skutečně jel. Podle stavu auta je zřejmé, že se do garáže dostalo dříve než skříň s mrtvolou. Policejní znalec nemohl soudu s určitostí říci, jak stará by mohla být pachová stopa.
Obviněný popírá celý obsah zprávy o sledování a trvá na tom, že v garáži dne 3. 5. 2006 a ani nikdy jindy nebyl.
Při sledování obviněného dne 3. 5. 2006 policista zpozoroval, že sledovaný odhodil do popelnice v blízkosti výše zmíněné garáže igelitovou tašku, kterou si nesl již z domu. V ní byl pár starých rukavic. Na vnitřní straně levé rukavice byla zjištěna DNA praváka J. H. Jde o malé rukavice, které při soudním jednání neoblékl ani J. H., ani přísedící. Soud nepředpokládá, že by je obviněný použil při usmrcení poškozeného, pouze místo jejich nálezu inspirovalo orgány činné v trestním řízení k pátrání v komplexu garáží mezi ulicemi T. – Ú., které je přivedlo až ke garáži a nálezu mrtvoly. Obviněný byl po sledování zadržen a několik hodin vyslýchán. Na rukavice a igelitovou tašku nebyl dotázán a nebylo zkoumáno, zda má u sebe nějaké klíče. Pokud skutečně pohyb obviněného ve dvorním traktu ulice T. dne 3. 5. 2006 a nález rukavic přitáhl pozornost Policie ČR k danému prostoru, vnucuje se otázka, proč nalezení garáže s pozůstatky poškozeného trvalo až do 2. 10. 2007.
Údajně dne 21. 4. 2006 našel obviněný na parkovišti u svého domu VW Passat, s nímž odjel z domova poškozený, zaparkoval jej ve dvoře u známého a několikrát jej použil až do 29. 4. 2006, kdy jej vydal Policii ČR, protože byl upozorněn J. P., že je po voze vyhlášeno pátrání. Dne 21. 4. 2006 také vyzvedl z opravny své vozidlo BMV 540i, které se v ní nacházelo od 14. 4. 2006. Obviněný nedokázal soudu věrohodně vysvětlit, proč by mu poškozený měl předat auto až v době od 19. 4. 2006 do 21. 4. 2006, když mu jeho předání přislíbil a nepochybně věděl, že je obviněný bez vozidla od 14. 4. 2006. Soud zde neuvážil možnost, že poškozený mohl VW Passat zaparkovat u domu obviněného sám a nechat se odvést někým jiným, na parkoviště není od vchodových dveří vidět, takže obviněný jej nemusel hned zaznamenat.
Netečné chování obviněného k J. K., manželce poškozeného, při dvou schůzkách dne 20. 4. 2006 a 29. 4. 2006, na kterých se debatovalo o příčinách zmizení Ing. M. K., mlčení o držení auta VW Passat, má být rovněž důkazem snahy obviněného vozidlo si ponechat. Přičemž krátkodobá nepřítomnost poškozeného nemusela být pro obviněného příčinou znepokojení. Z výpovědí J. K. a svědků nevyplývá, že by před obviněným jednoznačně uvedli, že poškozený odjel právě vozidlem VW Passat, navíc toto nebylo jediným vozidlem, kterým poškozený disponoval.
Zájem obviněného o smazání údajů v počítači poškozeného, soudem interpretovaný jako snaha o zahlazení dokladů o jeho závazcích vůči poškozenému, vzhledem k tomu, že obviněný věděl o trestné činnosti poškozeného a o nelegálním původu některých starožitností v jeho bytě, zní jeho vysvětlení, že chtěl předejít předání policii údajů o obchodních nekalostech poškozeného, docela věrohodně. Nebylo prokázáno, že obviněný věděl o záznamech o pohledávkách poškozeného. Není proto jisté, že měl k vymazání dat z počítače motiv osobního charakteru.
Poškozený byl zastřelen zblízka zezadu osobou, která čin pečlivě naplánovala. O plánovitosti má svědčit včasná příprava garáže obviněným a způsob ukrytí mrtvoly poškozeného. Ve spise však není žádný důkaz o tom, že obviněný skutečně měl zbraň, policie se neptala ani svědků, zda ji u obviněného viděli. Tvrzení o pronájmu garáže od ledna 2006 stojí pouze na tvrzení svědka – majitele garáže Ing. F. J. Nebylo vůbec vysvětleno, jak by obviněný získal smlouvu s podpisem M. S., ani není vyvráceno, že se k ní mohl Ing. F. J. dostat jinou formou než přes obviněného J. H. Je pozoruhodné, že svědek Ing. F. J. strpěl dlouhodobé neplacení nájmu a nepokusil se nájemce kontaktovat.
Mezi obviněným a poškozeným byl prokázán vzájemný telefonický kontakt dne 18. 4. 2006, kdy v 11:34 hodin poškozený volal obviněnému a ve 13:59 hodin mu zaslal SMS, jakož i dne 19. 4. 2006, když v 15:57 hodin zaslal obviněný SMS poškozenému. Soud z toho vyvodil, že oba muži byli v kontaktu a nepochybně měli možnost se setkat, neboť nebylo prokázáno, že by se pohybovali kdekoliv jinde než ve městě B. Bylo prokázáno, že poškozený se s obviněným domlouval na odvozu nábytku na den 19. 4. 2006 odpoledne. K odvozu nábytku nedošlo, neboť poškozený se již obviněnému neozval. Buňky mobilních operátorů zaznamenaly dne 19. 4. 2006 pohyb poškozeného po velké části území B., a to nejméně 2 km od místa bydliště obviněného, přičemž v 15:57 přijal SMS od obviněného a ve 20:34 od svědka K. Č. Důvod a obsah posledního kontaktu orgány činné v trestním řízení nezajímal. Mobilní telefon obviněného se po celý den hlásil z buňky blízké jeho bydlišti. Přibližně v době, kdy mobilní telefon Ing. M. K. vyslal z P. potvrzení o přijetí SMS od jeho přítelkyně z 19. 4. 2006, obviněný J. H. telefonoval ze svého bydliště.
Z uvedeného podle stěžovatelky vyplývá, že všechny ve věci provedené důkazy jsou sporné, nezhojitelnou vadou postupu orgánů činných v trestním řízení v této kauze je nedbání presumpce neviny ve spojení se zásadou „in dubio pro reo“. Ani jeden důkaz nebyl v pochybnostech hodnocen soudem ve prospěch obviněného.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 1. 2009 sp. zn. 2 To 2/2008 a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §254 odst. 1 a §256 tr. ř. v neprospěch obviněného J. H. Podle §269 odst. 2 tr. ř. aby napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil v celém rozsahu a zrušil rovněž tak rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 53 T 2/2008, včetně všech dalších rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté pak aby postupoval podle §270 odst. 1, 3 tr. ř.
Ke stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil obhájce obviněného, který uvedl, že se s jejím obsahem zcela ztotožňuje, a to jak po skutkové, tak právní stránce, kdy předmětná stížnost pro porušení zákona komplexně, objektivně a nezaujatě popisuje zjevná pochybení orgánů činných v trestním řízení v této trestní věci včetně správně označených zákonných ustanovení, k jejichž porušení došlo. Důsledkem tohoto stavu je pak nezákonné odsouzení obviněného pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. č. 140/1961 Sb., resp. nezákonné uložení trestu odnětí svobody. Podle obhájce obviněného tato pochybení i přes jejich zjevnost namohla být napravena Nejvyšším soudem České republiky v řízení o dovolání obviněného, a to vzhledem k zavedené rozhodovací praxi ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napravit je lze výlučně mimořádným opravným prostředkem, jímž je stížnost pro porušení zákona. V závěru svého vyjádření se obhájce obviněného ztotožnil se závěrečným návrhem učiněným ministryní spravedlnosti.
Obviněný J. H. písemně rovněž vyjádřil svůj souhlas s obsahem podané stížnosti pro porušení zákona a setrvává na svém neměnném stanovisku, že se jednání, za něž byl odsouzen, nedopustil.
V písemném vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se poukazuje na skutečnost, že obviněný obdobnou argumentaci popsanou ve stížnosti pro porušení zákona uplatnil již ve svém předchozím dovolání. Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 8. 7. 2009 sp. zn. 7 Tdo 557/2009 vyslovil, že rozhodnutí odvolacího soudu netrpí namítanými vadami, ani nelze shledat extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními. Obviněný podal proti vydaným soudním rozhodnutím ústavní stížnost, která se taktéž opírala o obdobná tvrzení. Ústavní soud ji ale usnesením ze dne 19. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2447/09 odmítl, když neshledal zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Státní zástupce dále konstatuje, že Nejvyšší soud České republiky z podnětu dovolání již jednou posoudil řádnost a zákonnost obviněným napadených rozhodnutí, které akceptoval svým usnesením, jenž lze již dále napadnout pouze prostřednictvím obnovy řízení. Řádnost postupu soudů byla posouzena a přijata i rozhodnutím Ústavního soudu. Podaná stížnost pro porušení zákona se tak snaží přimět Nejvyšší soud České republiky k jeho revizi, což s ohledem na ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky není možné. V této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 5.2005 sp. zn. 4 Tz 52/2005. Z těchto důvodů pak navrhl, aby stížnost pro porušení zákona byla zamítnuta podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Nejvyšší soud musel v prvé řadě reagovat na skutečnost, že obviněný J. H. v předchozím řízení rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně napadl včas podaným dovoláním, takže Nejvyšší soud se zákonností těchto rozhodnutí již jedenkrát zabýval. Zde je třeba poznamenat, že přezkumná povinnost Nejvyššího soudu v dovolacím řízení má svůj zákonem vymezený rozsah i obsah, který vyplývá ze škály dovolacích důvodů obsažených především v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Pokud tedy Nejvyšší soud zjistil (viz usnesení ze dne 8. 7. 2009 sp. zn. 7 Tdo 557/2009), že obviněný učinil obsahem svých dovolacích námitek převážně námitky skutkové, tedy takové, které směřují proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů či proti skutkovým zjištěním, zcela zákonitě označil takto vznesené námitky, jako nenaplňující uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. Za námitku skutkového charakteru označil i tvrzení obviněného, že nebyla nade vší pochybnost prokázána jeho vina a tudíž byla v jeho případě porušena zásada in dubio pro reo, jelikož se jedná o námitku procesní, kterou nelze namítat na základě uplatněného dovolacího důvodu (§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.).
Kromě toho ale Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení předmětnou věc přezkoumával i z hlediska práva na spravedlivý proces, tedy zda právní závěry učiněné soudy nižších stupňů nejsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04). Jde o případy, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.
Bylo by nadbytečné, aby zde bylo doslova opakováno vše, čím se Nejvyšší soud v rámci tohoto přezkumu zabýval. Lze jen ve stručnosti konstatovat, že se vyjádřil k námitkám obviněného týkajícím se pronájmu garáže od F. J., k automobilu VW Passat, který zde byl ukryt, k pachové stopě náležející obviněnému, jenž byla v tomto automobilu zajištěna. Dále pak k otázce sledování obviněného v okolí této garáže dne 3. 5. 2006 a k DNA obviněného zjištěné na rukavicích, které odhodil do nedaleké popelnice. Na těchto rukavicích pak byly též zjištěny ojedinělé částice charakteristické pro povýstřelové zplodiny. Poukázal na výpovědi svědků z nichž vyplývalo chování obviněného krátce po zmizení poškozeného Ing. K., zejména v souvislosti s užíváním jeho vozidla, což nikomu neoznámil a automobil policii vydal až po uplynutí dalších deseti dnů. Též na to, že obviněný v té době, ačkoli podle svého vlastního tvrzení nevěděl co se s Ing. K. stalo a tudíž ani nemohl vědět zda se vzápětí neobjeví, především usiloval o to, aby z počítače poškozeného byla vymazána určitá data a sám se jeho manželce nabízel, že to udělá. To bylo logicky dáno do souvislostí se značnými finančními závazky obviněného vůči poškozenému, které jej vedly ke snaze se takto většiny těchto závazků zbavit, což bylo psychiatrickým a psychologickým znaleckým posudkem označeno za možný motiv jednání obviněného, když mu jinak hrozilo, že jej poškozený připraví o nemovitosti (či některou z nich), na nichž lpěl. V neposlední řadě to pak byl i předmět činnosti obviněného i poškozeného, kdy se tito podíleli na obchodování s automobily z nelegálních zdrojů a zájem obviněného na získání vozidla, které používal poškozený.
Uvedené skutečnosti ve spojení s podrobnými závěry v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i s důvody a podstatnými nepřímými důkazy o vině obviněného sumarizovanými odvolacím soudem v jeho usnesení pak vedly dovolací soud k přesvědčení, že obviněný trestný čin vraždy spáchal, když i opatřené a provedené nepřímé důkazy tvoří spolehlivý podklad pro závěr o jeho vině. Z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů je totiž zřejmé, které skutečnosti vzaly za dostatečně prokázané a jejich závěry vyplývají z provedeného dokazování. Provedené důkazy, hodnocené v souhrnu i jednotlivě, vedly ke zjištění skutkového stavu o němž nebyly důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudů. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a to z důvodu jediné hmotně právní námitky o nenaplnění znaků trestného činu.
Kromě Nejvyššího soudu se následně věcí obviněného J. H. zabýval i Ústavní soud, a to na podkladě obviněným podané ústavní stížnosti. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 19. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2447/09 kromě jiného zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Co do provedeného dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy platí, že Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly; je toliko povinen posoudit, zda dokazování bylo provedeno způsobem souladným s těmi zásadami trestního práva procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Při určení náležitého rozsahu prováděného dokazování v trestních věcech obecné soudy vycházejí zejména z tzv. zásady materiální pravdy; z jejího vymezení v §2 odst. 5 tr. ř. též plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý, soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran, a je limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“. Soudy přitom musí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné.
Z uvedeného rámce dokazování jsou soudy povinny vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímým důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy; i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů, může být ku zjištění skutkového stavu v mezích §2 odst. 5 tr. ř. postačující.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
V projednávané věci obecné soudy nepřekročily rámec výše uvedených zásad a z celé řady navzájem se podporujících nepřímých důkazů dovodily skutkový stav, o němž není důvodných pochybností.
Jednotlivé námitky stěžovatele představují vesměs polemiku s hodnocením konkrétních nepřímých důkazů, jak je provedly a hodnotily obecné soudy.
Ad 1/ Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel měl se svým domem na ul. K. finančně náročně podnikatelský záměr (srov. str. 6 rozsudku soudu prvního stupně) a hrozba majetkové ztráty byla znalkyní (specializace klinická psychologie) shledána nejpravděpodobnější motivační variantou. Stěžovatel sám uvedl, že poškozený již v minulosti jinou osobu v souvislosti s půjčkami „připravil o chalupu“. Z výpovědi přítelkyně poškozeného D. Š. (č. l. 2204 tr. spisu) vyplynulo, že v období roku 2006 již byl poškozený podrážděný a nervózní, a vykládal jí o prodeji domu na ul. K. – za částku „snad nad desítku milionů“ – kvůli splacení půjčky, kterou poškozený poskytl na jeho stavbu. Z uvedeného obecné soudy dovodily, že v souvislosti s jeho finančními závazky vůči poškozenému, stěžovateli akutně hrozila ztráta jeho nemovitého majetku, který měl pro něj mimořádnou důležitost.
Stěžovatelem zdůrazňované obtíže při zjišťování výše jeho dluhů vůči poškozenému nasvědčují tomu, že jednání, pro které byl odsouzen, mohlo představovat způsobilý prostředek k zamezení vymáhání jejich podstatné části.
V těchto intencích vyznívají další – stěžovatelem neoponovaná – zjištění obecných soudů ohledně jeho zcela nestandardního chování poté, co poškozený dne 19. 4. 2006 „náhle zmizel“.
Nejvyšší soud výstižně rekapituloval (usnesení, str. 7-8), že ač se jednalo o osobu s kterou měl stěžovatel, jak sám uvedl, „mírně přátelský vztah“, setkávali se i jejich rodiny a jejich vztahy byly dobré, a již následujícího dne, tj. 20. 4. 2006 při schůzce s manželkou poškozeného J. K., a svědky K. Č. a P. N., kteří se snažili zjistit, kde by poškozený mohl být, proč se ztratil a kde je jeho auto, se podle výpovědí těchto svědků stěžovatel především zajímal o to, aby z počítače poškozeného byla vymazána určitá data a sám se nabízel, že to udělá. V době, kdy tedy ještě nebylo zřejmé, zda se poškozený zase nevrátí, se stěžovatel choval jako osoba, již je známo, že tomu tak již nebude a které je osud poškozeného znám. Z toho vyplývá logický závěr, že stěžovatel již v této době věděl, že se s poškozeným nemůže dostat do případného konfliktu pro vymazání dat z počítače, a naopak, pokud by se mu to podařilo, zbavil by se tím svých dluhů vůči němu. Svědkyně J. K. k tomu uvedla, že jí stěžovatel přímo slovně nutil vymazat z manželova počítače data, která se jej týkala, a to včetně jeho dluhů, a ještě ten večer chtěl jet k ní a data případně vymazat sám (č. l. 1749 – 1750 tr. spisu). Tamtéž svědkyně rovněž uvedla, že při následné schůzce z iniciativy stěžovatele ji tvrdil, že poškozenému dluží jen 350 000,- Kč a předložil jí smlouvy, podle kterých by údaje jejího manžela z trezoru a počítače nebyly pravdivé a „dluh je menší“.
Ad 2/ Irelevantní je, že stěžovatel měl vlastní auto „v opravě“. Z výpovědí svědka K. (ani k dotazům obhajoby) nevyplynulo, že stěžovatel měl v rozhodnou dobu „od poškozeného vypůjčeno vozidlo“ VW Passat Variant 1.9 TDi, (procesní spis, č. l. 2416-2418, 2469); předmětná otázka však byla v řízení objasněna jinými důkazními prameny.
Obecné soudy vycházely z výpovědi svědkyně D. Š., podle které stěžovatel měl o auto užívané poškozeným zájem, ale poškozený mu je nechtěl dát k dispozici dříve, než mu stěžovatel převede peníze na účet, že stěžovatel na toto auto „hodně spěchal“, ale poškozený mu řekl, že „pokud nebudou peníze na účtu, tak žádné auto nebude“ (procesní spis, č. l. 2205, 2206). Stěžovatel přitom ve své první výpovědi dne 19. 10. 2007 tvrdil, že již v den převodu vozidla na HD invest, s. r. o., uhradil poškozenému za prodej tohoto vozidla kupní cenu v hotovosti (procesní spis, č. l. 2177), a protože vozidlo patřilo HD invest, s. r. o., po zmizení poškozeného „neviděl jediný důvod“, proč by měl auto předat manželce poškozeného (procesní spis, č. l. 2181).
Z řečeného soudy dovodily, že stěžovatel měl zájem o toto vozidlo užívané poškozeným, mohl ho však získat až po zaplacení předmětné částky, a mělo se tak stát právě v den zmizení poškozeného.
Podle obecných soudů o vině stěžovatele svědčí rovněž užívání vozidla poškozeného v průběhu následujících dní, až do 29. 4. 2006, kdy jej odevzdal na Policii ČR. Toto vozidlo Volkswagen Passat bylo totiž již od 6. 2. 2006 formálně registrováno na společnost HD invest Brno, s. r. o., kde stěžovatel působil jako jednatel i společník. Přestože již 20. 4. 2006 se měl dozvědět o zmizení poškozeného, resp. že je hledán i s autem poškozeného, které podle své výpovědi měl najít následující den 21. 4. 2006 zaparkované před svým bydlištěm na ul. L., běžně toto auto užíval (ačkoli již mohl užívat vlastní vozidlo, které si téhož dne vyzvedl z opravny) a vydal ho polici až dne 29. 4. 2006, kdy se tohoto dne tímto vozidlem dopravil na další schůzku s manželkou poškozeného a svědkem J. P. v cukrárně na ul. M. Až tehdy jim řekl, že má vozidlo poškozeného, a když mu svědek J. P. řekl, že po vozidle je vyhlášeno celostátní pátrání, téhož dne jej stěžovatel odevzdal polici. Do té doby se nikomu nezmínil, že předmětné vozidlo užívá.
Ad 3/ Stěžovatel oponuje zjištěním obecných soudů ohledně vzájemné známosti svědka Ing. F. J. a poškozeného (tj. jejich konstatování, že F. J. poškozeného neznal) ku podpoře svého tvrzení, že „fakticky“ si najímal garáž na ulici T. právě poškozený, čehož si měl být F. J. vědom. Obecné soudy však na základě detailních úvah (procesní spis, č. j. 2481-2483, 2548) dospěly k závěru, že to byl stěžovatel, kdo si od F. J. v lednu 2006 („fakticky“) pronajal předmětnou garáž (ve které bylo po roce a půl nalezeno tělo usmrceného poškozeného) a převzal od něj svazek klíčů k této garáži (měl tedy nad garáží „kontrolu“, procesní spis, č. j. 2553). Lze dodat, že stěžovatel neobjasnil, proč bylo třeba, aby „zprostředkoval“ pronájem garáže – jak namítá – poškozenému, když se údajně F. J. s poškozeným „znali“ a „spolupracovali spolu“ (tamtéž, č.l. 2502).
Ad 4/ Stěžovatelem tvrzený původ pachové stopy ve vozidle umístěném v garáži na ul. T. výsledek řízení efektivně zpochybnit nemůže.
Ad 5/ Že stěžovatel byl dne 3. 5. 2006 sledován policií, potvrzuje podle obecných soudů žádost o povolení sledování osob a věcí ze dne 29. 4. 2006 (procesní spis, č. l. 896), povolení ke sledování osob a věcí z téhož dne (tamtéž, č.l. 898-901), stěžovatelovo zadržení dne 3. 5. 2006 ve 13:39, jakož i okolnost, že Policie ČR bezprostředně po nálezu rukavic přistoupila k vypracování odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická genetická expertíza (tamtéž, č.l. 2551). Není pochybností, že soud prvního stupně v řízení po vydání kasačního usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2008, č. j. 2 To 74/2008-2368, požadavkům trestního řádu ohledně vedení dokazování dostál; o „založení“ výsledku řízení „v převážné míře“ na výslechu „utajeného svědka“ nemůže být ve stěžovatelově věci řeč.
Ad 6/ Neudržitelné je tvrzení stěžovatele, že znalecký posudek, provedený v trestním řízení, „jednoznačně vyvrátil přítomnost povýstřelových zplodin na předmětných rukavicích“. Podle znaleckého posudku z oboru kriminalistika, specializace zbraně palné, sečné, bodné a militárie, byly na rukavicích zajištěny ojedinělé částice charakteristické (nikoli jednoznačně indikující) povýstřelové zplodiny a velké množství částic olova (procesní spis, č.l. 2399 a násl.). Za zaznamenání stojí, že ačkoli stěžovatel připustil, že rukavice obsahující jeho biologické stopy (DNA), měl „v ruce“ (tamtéž, č. l. 2503, 2541), neuvedl bližší okolnosti, které by byly způsobilé ozřejmit důvod výskytu posuzovaných prvků (poznamenal pouze, že mohlo jít o „výřad nepotřebného oblečení na ulici L.“, tamtéž, č.l. 2457).
Ad 7/ Bez ústavněprávní relevance též zůstává, že v řízení nebyly ztotožněny všechny biologické stopy z místa nálezu pozůstatků poškozeného, resp. stanovena osoba, která dne 20. 4. 2006 zapnula mobilní telefon poškozeného.
Ad 8/ Úvahy, že jeho přítomnost v ulici T. (kterou popírá) nemusela souviset s vraždou poškozeného, že vozidlo mohl na ulici L. (dne 21. 4. 2006, tj. dva dny po svém zmizení) umístit sám poškozený, že trichologický materiál v garáži musel nutně náležet pachateli, resp. že zde byla i další osoba ve svízelné osobní a hospodářské situaci vyvolané dluhem vůči poškozenému, vznáší stěžovatel coby pouhé spekulace, bez adekvátní konkretizace důvodů, na jejichž základě by bylo možné přesvědčivě uzavřít, že by tyto výhrady mohly mít objektivně průmět do obsahu skutkových závěrů, které obecné soudy přijaly.
Uvedeným je současně doloženo, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval námitky, jež uplatnil již v předchozích stadiích řízení, a – nepřípustně – očekává, že rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již dříve zaznamenáno, že postavení čtvrté opravné instance mu nepřísluší.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, pročež Ústavní soud posoudil jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Na tomto místě Nejvyšší soud pokládá za nutné zdůraznit, že těžiště dokazování leží zásadně v řízení před soudem prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry. Je proto výsostným právem soudu prvního stupně hodnotit před ním provedené důkazy a ani odvolací soud, který přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti. Tím méně lze požadovat po Nejvyšším soudu, aby postupoval v rozporu s touto zásadou. Tyto názory se opírají i o existující judikaturu z níž vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, odvolací soud nemůže podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sb. rozh. tr. pod č. 7-8/1992).
Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat se zřetelem na výše uvedenou judikaturu též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při současném vyhodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), které neodporuje zásadám formální logiky, Nejvyšší soud nemohl dospět k závěru o porušení zákona, neboť k tomu v daném případě neměl důvod. Ani Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona totiž nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
Vzhledem k tomu, že stížnost pro porušení zákona argumentovala zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, považuje Nejvyšší soud za potřebné v obecné rovině zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným, jako je tomu v přezkoumávané věci. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998 sp. zn. III. ÚS 286/98, publikované pod č. 73 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Přitom je namístě použít pravidlo „in dubio pro reo“ jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jako tomu bylo i v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory.
Nejvyšší soud proto musí konstatovat, že Krajský soud v Brně, jako soud prvního stupně, ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy také krajský soud náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o vině obviněného J. H. Při dokazování soud prvního stupně respektoval zejména zásady ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro správné hodnocení důkazů, a to rovněž v posuzovaném případě, když bylo třeba věnovat velkou pozornost provedeným důkazům, a to i za situace, kdy se obviněný H. k trestnému činu nedoznal. Zejména v takové důkazní situaci správné rozhodnutí o vině záleží na velmi pečlivém vyhodnocení každého důkazu zvlášť i celého jejich souhrnu. To se týká zejména výpovědí i celkového chování obviněného a svědků, u nichž je nezbytné, aby si mohl soud na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž soud prvního stupně důkazy hodnotil, jakož i skutkové závěry o vině obviněného H., které z důkazů vyvodil, odpovídají požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v podrobném a přesvědčivém odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Tyto závěry pak byly ještě doplněny o argumentaci odvolacího soudu, který ve svém rozhodnutí reagoval zejména na námitky obsažené v podaném odvolání obviněného a tudíž ani z tohoto hlediska nelze napadenému meritornímu rozhodnutí cokoli podstatného vytknout.
Podle Nejvyššího soudu tedy byla vina obviněného v celém rozsahu dostatečně prokázána, čili správně posouzena pokud jde o učiněné skutkové zjištění i jeho právní kvalifikaci.
Pokud pak stížnost pro porušení zákona vznáší vůči postupu krajského, ale i vrchního soudu a proti jejich rozhodnutím některé konkrétní námitky, lze k tomu uvést, že tyto námitky byly obhajobou vesměs uplatněny již v průběhu hlavního líčení a posléze v řízení odvolacím. Následně jimi bylo široce argumentováno též v řízení dovolacím. Všechny soudy obecné justice, které doposud v dané věci rozhodovaly, k těmto výhradám při svém rozhodování přihlížely a také v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně jasně a pregnantně vyjádřily, které důkazy a proč považují za stěžejní pro stanovení viny obviněného J. H. Přitom zároveň i vysvětlily proč pokládají tvrzení obviněného za odporující ostatním provedeným důkazům a tudíž za smyšlené a nepravdivé. Nejvyšší soud již nehodlá znovu a opakovaně vyjmenovávat veškeré jednotlivé důkazy, jakož i jejich hodnocení, na základě nichž byl obviněný uznán vinným spáchaným jednáním. V tomto lze bez výhrad odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí jednotlivých soudů, které byly v předmětné věci vydány.
Za zcela zásadní je ale třeba označit skutečnost, která byla již shora zmíněna, a to, že trestní věcí obviněného J. H. se na podkladě jím podané ústavní stížnosti zabýval Ústavní soud, který ji po zevrubném přezkoumání (viz výše citovaný obsah odůvodnění) odmítl svým usnesením ze dne 19. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2447/09.
Podle čl. 89 odst. 1 Ústavy České republiky je rozhodnutí Ústavního soudu vykonatelné jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak. Podle odst. 2 citovaného ustanovení vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.
Podle §267 odst. 1 tr. ř. ve stížnosti pro porušení zákona musí být vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu a i z jakých důvodů napadá a čeho se ministr spravedlnosti domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle §267 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, kterýmžto způsobem Nejvyšší soud postupoval.
Stížnost pro porušení zákona, jak je podrobně výše citováno, napadá rozsah provedeného dokazování a zejména pak hodnocení důkazů, jak je učinil soud prvního stupně a potvrdil odvolací soud, a z toho vyplývající skutková zjištění včetně závěrů právních. Nejvyšší soud v této souvislosti musí konstatovat, že z důvodu v podstatě totožné argumentace byla obviněným podána ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem odmítnuta, jak je výše podrobně rozvedeno, včetně odůvodnění příslušného usnesení Ústavního soudu. Stížnost pro porušení zákona tak, jak je koncipována, se tudíž snaží přimět Nejvyšší soud nejen k revizi rozhodnutí soudů nižších stupňů, ale ve svém důsledku i k revizi rozhodnutí Ústavního soudu, k čemuž není Nejvyšší soud oprávněn vzhledem k ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
Protože v řízení o stížnosti pro porušení zákona bylo Nejvyšším soudem konstatováno, že napadený výrok o vině meritorního rozhodnutí byl vydán v souladu se zákonem, další výroky tohoto rozhodnutí přezkoumávány nebyly, jelikož zmíněný mimořádný opravný prostředek proti nim nesměřoval a jejich vliv na správnost výroku o vině shledán nebyl (viz §267 odst. 3, 4 tr. ř.).
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona, kterou ministryně spravedlnosti podala ve prospěch obviněného J. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 1. 2009 sp. zn. 2 To 120/2008 zamítl jako nedůvodnou podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř., a to v neveřejném zasedání (viz §274 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec