ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.1210.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 1210/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2010 o dovolání, které podal obviněný Ing. I. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 3 To 18/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 14/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 29 T 14/2009, byl obviněný Ing. I. S. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1991 Sb., trestní zákon, ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), za což mu byl podle §255 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon soud podle §60a odst. 1 tr. zák. a §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců s vyslovením dohledu. Dále krajský soud uložil obviněnému Ing. I. S. trest zákazu činnosti podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci v oblasti podnikání, shromažďování peněžních prostředků od účastníků penzijního připojištění a státu poskytnutých ve prospěch účastníků, nakládání s těmito prostředky a vyplácení dávek penzijního připojištění ve smyslu zákona č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem, v trvání čtyř roků. Krajský soud odsoudil obviněného také k peněžitému trestu ve výši devadesáti tisíc Kč, a to v souladu s §53 odst. 1 tr. zák. a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl tento trest vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Zároveň bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného Ing. L. D.
Vrchní soud v Olomouci z podnětu odvolání obviněných Ing. I. S. a Ing. L. D. rozhodl rozsudkem ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 3 To 18/2010, jímž zrušil podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že pod bodem 1/ uznal obviněného Ing. I. S. vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., ve znění zákona č. 306/2009 Sb., trestní zákoník, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „trestní zákoník“), za který byl odsouzen podle §220 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců s podmíněným odkladem podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku v trvání dvou roků. Obviněnému byl podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci v oblasti podnikání, shromažďování peněžních prostředků od účastníků penzijního připojištění a státu poskytnutých ve prospěch účastníků, nakládání s těmito prostředky a vyplácení dávek penzijního připojištění ve smyslu zákona č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem, v trvání čtyř roků. Dále soud uložil obviněnému podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku peněžitý trest v rozsahu 180 denních sazeb ve výši 500,- Kč, tedy v celkové výši 90.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil vrchní soud podle §69 odst. 1 trestního zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Současně odvolací soud rozhodl o vině a trestu obviněného Ing. L. D.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci směřoval obviněný Ing. I. S. podání ze dne 15. 8. 2010, jež označil jako „dovolání k Nejvyššímu soudu“. Vzhledem k tomu, že podání nebylo zpracováno a předloženo prostřednictvím obhájce, jak vyžaduje ustanovení §265d odst. 2 tr. ř., nemůže být považováno za dovolání. Nejvyšší soud tedy nemohl na jeho podkladě přezkoumat rozsudky soudů obou stupňů, proti nimž toto podání směřovalo, a k jeho obsahu nepřihlížel. Obviněný však současně předložil řádné dovolání, vyhotovené dne 20. 8. 2010, které zpracoval obhájce JUDr. Miloš Slabý. Napadl jím citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, a to v rozsahu výroku o vině a opřel je o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V úvodu svého mimořádného opravného prostředku dovolatel připomněl, že se v jeho trestní věci jedná již o druhé dovolací řízení, kdy z podnětu jeho prvního dovolání Nejvyšší soud zrušil ve věci učiněná rozhodnutí s tím, aby Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci věc znovu projednal a rozhodl. V návaznosti na to obviněný Ing. I. S. obsáhle citoval argumentaci, již uplatňoval ve svém prvním mimořádném opravném prostředku. V další části svého dovolání pak dovolatel vznášel výtky proti obsahu usnesení Nejvyššího soudu vydaném v předcházejícím dovolacím řízení, vyjádřil přesvědčení, že Nejvyšší soud vyslovil závěry, které neměly oporu v provedeném dokazování a tímto svým nesprávným názorem zavázal oba nižší soudy k novému rozhodnutí. Podle obviněného si krajský soud nejprve „posypal hlavu popelem“ a akceptoval Nejvyšším soudem tvrzený záměr nedodržet splátkový kalendář a dále „nedůstojně opakoval závěry dovolacího soudu“ a vrchní soud se dopustil stejných pochybení jako soud prvního stupně, přičemž došlo k porušení zásady zákazu změny k horšímu. Nakonec dovolatel shrnul, že jeho námitky směřují proti hmotně právnímu posouzení jednoho ze znaků dané skutkové podstaty, a to existenci a výši škody, čímž napadá samotný skutek, který podle jeho názoru nemůže být trestným činem. Z uvedených důvodů obviněný Ing. I. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek vrchního soudu a zprostil jej obžaloby podle §226 písm. a) nebo písm. b) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného Ing. I. S. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který dovolací námitky považoval za nedůvodné. Byl toho názoru, že Nejvyšší soud v předcházejícím rozhodnutí o dovolání pouze potvrdil závěry krajského státního zástupce vyjádřené již v obžalobě, jimž dokazování před soudem prvního stupně zcela odpovídalo. Ohradil se proti hodnocení obviněného, jenž právní názory dovolacího soudu označil za „veletoč“ a závazné pokyny za „strašení“ soudů nižších stupňů. V postupu dovolacího soudu ani soudů nižších stupňů, pokud respektovaly právní názor Nejvyššího soudu, jakoukoli vadu nespatřoval, a proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, tzn. předmětem dovolacího přezkumu může být postup soudu, spočívající v podřazení skutkových zjištění pod ustanovení hmotného práva, v naprosté většině pod ustanovení trestního zákona, resp. trestního zákoníku. Tento dovolací důvod je tedy naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Není možné se jej dovolávat výhradami proti aplikaci procesních ustanovení soudy, tj. především ustanovení trestního řádu. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Podobně nelze s odkazem na citovaný důvod dovolání namítat ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod. Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotně právní charakter.
Pokud obviněný Ing. I. S. uplatnil ve svém dovolání námitky odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud je posoudil jako zjevně neopodstatněné.
Pro přehlednost Nejvyšší soud připomíná, že v dané trestní věci byl obviněný Ing. I. S. odsouzen pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. již rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 29 T 10/2003, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 3 To 84/2008. Uvedená rozhodnutí byla na podkladě dovolání obviněného ze dne 30. 3. 2009 zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 5 Tdo 538/2009, a vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, přičemž krajský soud poté rozhodl odsuzujícím rozsudkem, který je citován v úvodu tohoto usnesení. Důvodem pro zrušení a vrácení věci dovolacím soudem bylo soudy obou stupňů učiněné vadné právní hodnocení okolností charakterizujících důvody vzniku škody a její výši. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně na jedné straně vycházel z obsahu provedených důkazů a v souladu s ním je zhodnotil, na druhé straně se v části svých úvah ocitl mimo logické interpretace svých vlastních zjištění. Při určení příčiny vzniku škody tak soud nakonec neakceptoval své vlastní úvahy týkající se důvodu navýšení kupní ceny (tedy výhoda splátek), za jejíž základ samy smluvní strany vzaly hodnotu určenou znaleckými posudky, na něž smlouvy výslovně odkazovaly. Přestože tedy soud prvního stupně konstatoval, že možností splácet kupní cenu průběžně bylo zdůvodněno sjednání vyšší kupní ceny, než jak ji vymezily znalecké posudky, důvod vzniku škody spatřoval výlučně v samotném nedodržení splátek. Výši škody pak stanovil v souladu se závěry znalců, kteří provedli hypotetický výpočet zhodnocení peněžní částky, o niž byla navýšena kupní cena oproti ceně určené znaleckými posudky, a kterou mohl poškozený Penzijní fond VIVA, a. s., získat při „běžném“ způsobu investování. Jak již Nejvyšší soud podrobně vysvětlil ve svém předcházejícím rozhodnutí v této věci, takto stručně připomenuté dřívější úvahy soudů nižších stupňů (odvolací soud prakticky akceptoval beze změny závěry soudu prvního stupně) byly nejen vnitřně nesouladné, ale především neodpovídaly skutkovým zjištěním. Pokud totiž obviněný nehodlal využít výhody odkladu plateb, zjevně potom v rozsahu rozdílu mezi kupními cenami a cenami určenými znaleckými posudky byl penzijní fond, jehož jménem dovolatel vystupoval, poškozen, neboť tyto peníze byly vynaloženy zcela bezdůvodně v neprospěch Penzijního fondu VIVA, a. s. Otázka, nakolik mohly být takto zbytečně vydané finanční prostředky zhodnoceny, byla za takových skutkových okolností, k nimž dospěl již krajský soud v prvním rozsudku, zcela irelevantní a varianta, k níž se krajský soud přiklonil (tedy že za škodu považoval možné zhodnocení částky, o niž byly navýšeny kupní ceny), byla výsledkem nesprávného právního hodnocení dokazováním zjištěných skutečností.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci a Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací byly tedy usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 5 Tdo 538/2009, upozorněny na nesprávné právní závěry ohledně vzniku škody jakožto znaku skutkové podstaty trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., (podle tehdy platné právní úpravy). Nejvyšší soud tedy spatřoval pochybení původních rozhodnutí ve věci ve vadném hmotně právním posouzení v dostatečném rozsahu provedených skutkových zjištění. Skutkový stav věci, k němuž dospěly krajský a vrchní soud (tj. že hodnotu nemovitostí stanovily znalecké posudky v nižší částce, než za kterou byly smluvně převedeny, že navýšení kupních cen bylo vykompenzováno výhodným odkladem jejich uhrazení ve formě splátkového kalendáře, který však nebyl dodržen, neboť kupní ceny za obě nemovitosti byly splaceny předčasně), zůstal nedotčen, pouze ho dovolací soud jinak právně posoudil. Skutečnosti, že Nejvyšší soud se zabýval otázkou čistě hmotně právní povahy, si byl nakonec vědom i sám dovolatel, který pod bodem VII. svého mimořádného opravného prostředku uvedl: „…právní posouzení existence škody (tj. naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu) a její výše záleželo v hmotněprávních otázkách.“ Obviněný se tímto ocitl v rozporu se svými vlastními dovolacími argumenty, podle nichž překročil dovolací soud svým předcházejícím rozhodnutím meze své pravomoci, a poté rozhodující soudy nekriticky převzaly názory vyslovené Nejvyšším soudem. Jestliže totiž, a to zcela správně, obviněný otázky související se vznikem škodlivého následku včetně jednání, které mu předcházelo, podřadil normám hmotného práva, pak musí současně tolerovat závaznost právního názoru v této otázce tak, jak byl vysloven nadřízeným soudem v dovolacím řízení v souladu s ustanovením §265s odst. 1 tr. ř.
Obviněný sám zpochybnil možnost „kritiky“ předcházejícího rozhodnutí o dovolání, a výhrady k němu spojil se svou vlastní „pošetilostí“ a „kontraproduktivností možného výsledku“. Nejvyšší soud proto pouze připomíná, že dovolání je přípustné pouze proti rozhodnutím uvedeným taxativně v ustanovení §265a tr. ř., přičemž trestní řád v ustanovení §265n výslovně zapovídá možnost podání dovolání proti rozhodnutím Nejvyššího soudu učiněným v dovolacím řízení. V rozsahu námitek, jež byly namířeny proti předchozímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, bylo dovolání obviněného Ing. I. S. nepřípustné. Soudům obou stupňů pak obviněný Ing. I. S. vytkl, že respektovaly právní závěry dovolacího soudu, čímž došlo ke zhoršení jeho postavení v trestním řízení. Důsledně vzato, takový druh námitky neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, a v posuzované věci byla navíc nedůvodná. Nejvyšší soud se k ní proto vyjádří jen velice stručně, a to nad rámec dovolání.
Na zákaz změny rozhodnutí k horšímu ve smyslu ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. upozornil dovolací soud již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci a vyložil nutnost respektovat tuto zásadu v rámci nového rozhodnutí (nešlo tedy o obviněným tvrzenou „lítost“ nad nutností vycházet z té výše škody, jakou stanovil soud prvního stupně v předcházejícím rozsudku). Smyslem zásady zákazu reformationis in peius je zamezit tomu, aby nové rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení (po zrušení a vrácení věci Nejvyšším soudem) v jakémkoli směru zhoršovalo postavení obviněného v těch případech, kdy bylo dovolání podáno výlučně obviněným nebo nejvyšším státním zástupcem v jeho prospěch. V praxi se změna k horšímu může projevit především v právní kvalifikaci skutku, druhu a výměře trestu či ochranného opatření, v rozsahu a způsobu náhrady škody, atd. (srov. č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). Na druhou stranu nejde o porušení uvedené zásady, pokud je popis skutkových okolností ve výroku o vině v novém řízení rozšířen, resp. doplněn o ta zjištění, která mají zásadní význam pro jejich právní posouzení, tj. vyjadřují znaky skutkové podstaty toho trestného činu, kterým je obviněný uznán vinným. Musí se však jednat o taková zjištění, která vzal za prokázané již soud prvního stupně, jen je nevyjádřil v popisu skutku.
Obdobně tomu bylo v posuzované věci, když soud prvního stupně v novém řízení uznal obviněného vinným stejným trestným činem jako ve svém prvním rozsudku, který byl zrušen na podkladě mimořádného opravného prostředku podaného obviněným. Samotný popis skutku byl soudem upraven, avšak jen o takové okolnosti, které lépe než předtím vyjadřovaly jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu, a které vyplývaly již z původního dokazování. Pokud jde o způsobenou škodu, nedoznal skutek změny, a její výši ponechal krajský soud v částce odpovídající velikosti zhodnocení finančního rozdílu mezi odhadní cenou nemovitostí a cenou dohodnutou v předmětných smlouvách. V odůvodnění svého rozhodnutí pak soud správně vysvětlil důvody, pro které nebyl popis skutku v této části pozměněn, a to právě s ohledem na respektování zásady zákazu změny v neprospěch obviněného (srov. str. 39 – 40 rozsudku krajského soudu). Úpravou tzv. skutkové věty v novém odsuzujícím rozsudku totiž nedošlo k rozšíření skutkových zjištění, ke zpřísnění právního posouzení skutku, obviněnému nebyl uložen vyšší trest, či více druhů trestů apod. V žádném ohledu tak v novém řízení nedošlo ke zhoršení postavení obviněného, naopak odvolací soud, který rozhodoval o řádném opravném prostředku obviněného, postupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 1 trestního zákoníku a aplikoval novou právní úpravu, která je pro obviněného příznivější. Nejvyšší soud tedy nesdílí názor obviněného a napadený rozsudek považuje za správný i z hlediska respektování zákazu reformationis in peius.
Uvedený výklad je zcela v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž zákaz změny k horšímu nebrání odvolacímu soudu (analogicky ani soudu prvního stupně při uplatnění kasačního způsobu rozhodnutí, tj. po zrušení jeho rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí), aby z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného doplnil ve výroku svého rozsudku popis rozhodných skutečností tak, aby v něm byly obsaženy také skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty daného trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku (srov. č. 38/2006-II. Sb. rozh. tr.). Obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 42/2008, v němž byl vyjádřen názor, že odvolací soud je oprávněn napravit skutková i právní pochybení soudu nižšího stupně, a to zejména pokud mají skutková pochybení podstatný význam pro právní kvalifikaci skutku. Ostatně právě na shora citovaná rozhodnutí Nejvyšší soud upozorňoval již ve svém předcházejícím usnesení.
K podanému dovolání a jeho důvodům tak Nejvyšší soud připomíná, že v rámci prvního dovolacího řízení vyslovil tento soud právní názor ohledně existence a výše škody způsobené jednáním obviněného Ing. I. S. (bez ohledu na součinnost spoluobviněného Ing. L. D.), jímž byly soudy nižších stupňů vázány ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud tak mohl učinit, neboť vada původního rozsudku soudu prvního stupně, kterou ponechal beze změny i soud odvolací, spočívala v nesprávném právním posouzení skutku. Otázky související se vznikem škody jsou upraveny hmotným právem (srov. §420 a násl. občanského zákoníku) a Nejvyšší soud tak nezasahoval do procesních otázek souvisejících se způsobem provádění důkazů. Současně byla respektována i zásada zákazu změny k horšímu, na niž dovolací soud sám upozornil, a soudy při vymezení skutku vycházely pouze z výsledků dokazování tak, jak byly zjištěny již v předcházejícím řízení před soudem prvního stupně.
Napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení tedy nebylo zatíženo vadami v hmotně právním posouzení skutku a Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného Ing. I. S. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. listopadu 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová