ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.1327.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 1327/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2010 o dovolání, které podal obviněný Ing. F. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 12 To 55/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 56/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. F. N. byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 3 T 56/2006, uznán vinným trestnými činy poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), a porušení povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání podle §126 tr. zák. ve znění účinném do 30. 4. 2000. Za tyto trestné činy mu soud podle §256 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Současně byl obviněnému uložen podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání jako fyzické osoby s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodních společností na dobu deseti roků.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Kladně podal obviněný Ing. F. N. odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 12 To 55/2010, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a výroku o trestu odnětí svobody a o zákazu činnosti nově rozhodl, že výkon trestu odnětí svobody se podle §81 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., ve znění zákona č. 306/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“), podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání pěti roků.
Obviněný Ing. F. N. napadl rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 12 To 55/2010, dovoláním, které podal prostřednictvím svého obhájce a opřel je o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel zpochybnil především naplnění subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele. Tvrdil, že hodlal na společnost TEMPO Slaný, a. s., převést všechny své závazky (tedy závazky, jež mu vznikly z podnikání jako fyzické osoby), a skutečnost, že k tomu nedošlo pro nesouhlas některých věřitelů, mu nelze klást k tíži. Ohledně závěru soudu druhého stupně, že obviněný nemohl reálně předpokládat souhlas svých věřitelů s postoupením jejich pohledávek za obviněným jako podnikající fyzickou osobou na nově vzniklou akciovou společnost, poukázal na nedostatek důkazů podporujících takový závěr, resp. dokonce vyloučil, že by nějaký takový důkaz byl vůbec v trestním řízení soudy proveden. Odkázal v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09, a další rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu. Ve vztahu k trestnému činu poškozování věřitele pokládal za nenaplněnou rovněž objektivní stránku. Svůj názor zdůvodnil tím, že aktiva na akciovou společnost převáděl za úplatu odpovídající reálné hodnotě převáděného majetku. Fakt, že následně za zcizený majetek společnost TEMPO Slaný, a. s., nezaplatila, nemohl již on sám ovlivnit, a škodlivý následek obchodních transakcí přisuzoval jednak majoritnímu akcionáři – společnosti EZOP Consult, s. r. o., a dále správci konkursní podstaty JUDr. Pavlu Pikolovi.
Co se týče trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 tr. zák. účinného do 30. 4. 2000, obviněný Ing. F. N. vyjádřil přesvědčení, že nebyla naplněna jeho skutková podstata, neboť „nikdy vědomě nemařil nebo hrubě neztěžoval výkon funkce správce konkursní podstaty“. Dovolatel se ohradil proti závěru soudů obou stupňů o věrohodnosti svědka JUDr. Pavla Pikoly, který byl podle jeho názoru v extrémním nesouladu s provedenými listinnými důkazy. Uvedl, že v okamžiku prohlášení konkursu na svůj majetek již žádné akcie nevlastnil a skutečnost, že akcie společnosti TEMPO Slaný, a. s., postoupil společnosti EZOP Conzult, s. r. o., sdělil správci písemně dne 15. 11. 1999. Navíc v soupisu majetku a závazků ze dne 14. 10. 1999 obviněný specifikoval rovněž i svou pohledávku za společností EZOP Consult, s. r. o. Upozornil také na svědectví J. H. a Mgr. J. H., s nimiž je výpověď správce konkursní podstaty v rozporu. Dále obviněný vytkl soudům, že nekonkretizovaly podle zákona o účetnictví doklady, jež měl předat správci konkursní podstaty. Konečně předmětný skutek nenaplňoval podle dovolatele ani materiální stránku trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu.
Z uvedených důvodů obviněný Ing. F. N. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze (správně rozsudek Krajského soudu v Praze) a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který označil rozhodnutí soudů obou stupňů ze správná a v souladu jak s provedenými důkazy, tak s hmotným právem. Část dovolacích námitek odpovídala uplatněnému důvodu dovolání, byť nebyla důvodná, část pak není možné podřadit žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Proto navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný Ing. F. N. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení a jeho podstatou je tak podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může dojít zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jakým byl uznán vinným, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jestliže jsou v dovolání napadány otázky související s dodržením procesních ustanovení, tj. především ustanovení trestního řádu, včetně §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, pak se již dovolatel ocitá mimo zákonný rozsah tohoto dovolacího důvodu, jehož kritériem nemohou být vady ve skutkových zjištěních soudů. K jeho naplnění totiž dochází pouze tam, kde soudy v rozhodnutí nesprávně aplikovaly hmotné právo na jimi zjištěný skutkový stav. Jedná se totiž o mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti pravomocnému rozhodnutí, a jeho prostřednictvím nelze vytýkat stejnou šíři vad, jako v odvolání.
Podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I) obviněný spáchal trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. v podstatě tak, že jako podnikatel fyzická osoba Ing. F. N. – T. S., v době od 16. 12. 1998 do 17. 9. 1999 v S., okres K., poté, co se ocitl v platební neschopnosti a z tohoto důvodu ukončil k 31. 12. 1998 svou činnost, nepodal návrh na prohlášení konkursu a v úmyslu vyhnout se splacení závazků v době splatnosti a pokračovat v podnikání prostřednictvím právnické osoby, vědom si toho, že zmaří uspokojení svých věřitelů, dne 16. 12. 1998 založil se svou manželkou Ing. I. N. společnost TEMPO Slaný, a. s., se sídlem Ouvalova 554, Slaný, se stejným předmětem podnikání jako měl obviněný jako podnikající fyzická osoba, zapsanou do obchodního rejstříku dne 5. 1. 1999, na niž převedl majetkové hodnoty, zaměstnance a obchodní aktivity fyzické osoby Ing. F. N. – T. S., a to dne 5. 1. 1999 skladové zásoby v hodnotě 39.480.458,- Kč za stejnou kupní cenu, jež měla být uhrazena 72 měsíčními splátkami do 31. 12. 2005, dne 5. 1. 1999 pohledávky za odběrateli v nominální výši 40.911.567,- Kč, když skutečná hodnota pohledávek podle znaleckého posudku činila 2.036.500,- Kč, za částku 10.227.875,- Kč, která měla být uhrazena do 31. 12. 2005, dne 31. 5. 1999 soubor movitých věcí (vybavení skladu, software, počítače, ...) v hodnotě 31.460.013,- Kč za kupní cenu 29.640.821,- Kč, jež měla být splácena od ledna 2000 do července 2006, a na společnost EZOP Consult, s. r. o., převedl dne 10. 8. 1999 akcie společnosti TEMPO Slaný, a. s., v hodnotě 18.700.000,- Kč za částku 7.125.000,- Kč, která měla být uhrazena ve splátkách v roce 2000, přičemž za tento převáděný majetek v celkové hodnotě 91.676.971,- Kč obviněný neobdržel odpovídající protiplnění, ponechal si pouze majetek v hodnotě 4.965.400,- Kč, čímž zmařil uspokojení celkem 116 věřitelů, jimž dlužil dohromady 152.545.774,49 Kč, a které vyzval k souhlasu s převodem jejich pohledávek na akciovou společnost TEMPO Slaný, a. s., ačkoli ta neměla dostatečné finanční zázemí k úhradě závazků a její představenstvo dne 13. 4. 1999 neodsouhlasilo takový přechod závazků; na návrh věřitelů ze dne 22. 4. 1999 byl dne 17. 9. 1999 na majetek obviněného jako podnikatele fyzickou osobu prohlášen konkurs, v němž byla mezi věřitele rozdělena částka 2.828.817,92 Kč, a dne 2. 10. 2000 byl prohlášen konkurs i na majetek společnosti TEMPO Slaný, a. s., přičemž uvedeným trestným činem obviněný způsobil celkovou škodu ve výši 91.676.971,- Kč.
Trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu popsaného v rozsudku okresního soudu pod bodem II) výroku o vině se měl obviněný dopustit ve stručnosti tím, že od 18. 9. 1999 do 15. 11. 1999 v S., okres K., v úmyslu hrubě ztěžovat výkon funkce správce konkursní podstaty, jako fyzická osoba Ing. F. N. – T. S., na jejíž majetek byl dne 17. 9. 1999 prohlášen konkurs, v rozporu s ustanovením §17 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, nepředložil bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dní od vyhlášení konkursu, správci konkursní podstaty JUDr. Pavlu Pikolovi úplný a správný seznam majetku a závazků, neboť nesdělil správně výši pohledávky vůči firmě EZOP Consult, s. r. o., a důvod vzniku pohledávky, jímž byl prodej akcií společnosti TEMPO Slaný, a. s., za 7.125.000,- Kč, a ani neuvedl, že má pohledávky za společností TEMPO Slaný, a. s., na základě kupních smluv ze dne 5. 1. 1999 a 31. 5. 1999, a neuvedl dále konkrétně své závazky, čímž ohrozil úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty a zpeněžení tohoto majetku, neboť s majetkem úpadce fakticky nakládala společnost TEMPO Slaný, a. s., přičemž akcie této společnosti obviněný převedl na společnost EZOP Consult, s. r. o., která je dále převedla na společnost GMS, s. r. o., se sídlem ve Slovenské republice, a takto ztížil možnost vymáhat navrácení peněz z neplatných smluv uzavřených mezi obviněným jako fyzickou osobou a obchodní společností TEMPO Slaný, a. s.
Námitky, jež odpovídaly deklarovanému důvodu dovolání, posoudil Nejvyšší soud jako neopodstatněné.
Trestný čin byl spáchán úmyslně, jestliže podle §4 písm. a) tr. zák. pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý) nebo pokud ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý či eventuelní). Z hlediska nepřímého úmyslu tedy bylo třeba zkoumat, zda pachatel v postavení dlužníka nakládal (reálně či fiktivně) určitým způsobem se svým majetkem, ačkoli si z okolností musel být vědom toho, že svým jednáním mohl přivodit zmaření uspokojení svých věřitelů, a pro případ, že se tak skutečně stane, byl s tím srozuměn. Nejvyšší soud se zcela ztotožnil se soudy obou stupňů, podle nichž ve věci zjištěné skutečnosti dávají jednoznačný podklad pro závěr, že dovolatel musel být srozuměn s tím, že převodem téměř veškerého svého majetku, který byl způsobilý uspokojit věřitele, na akciovou společnost TEMPO Slaný, a. s., a ekonomickými možnostmi této akciové společnosti (jakož i následným prodejem akcií naprosto neznámému subjektu) nebudou uspokojeni věřitelé, jejichž závazky vznikly z podnikání obviněného jako fyzické osoby.
Sám dovolatel ve svém podání uznal, že díky jeho odvolání se otázkou zavinění podrobněji zabýval soud odvolací. Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na argumenty uvedené v napadeném rozsudku na str. 8 – 10, kterými krajský soud podpořil zcela správný závěr soudu prvního stupně o charakteru a naplnění subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele. Obviněný ve svém dovolání v podstatě vyslovil nesouhlas se způsobem hodnocení těch důkazů, na něž soudy v souvislosti s právním posouzením zavinění jako znaku skutkové podstaty odkázaly, a zopakoval svůj dosavadní způsob obhajoby založený především na své údajné snaze pokračovat v podnikání ve změněné podobě – tedy prostřednictvím právnické osoby s tím, že snadněji získá finanční úvěr od bankovní instituce, což se však nakonec nestalo. Takovou formulací námitek se však již ocitl mimo rámec hmotně právního charakteru dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že dovolatel věděl o již neutěšené ekonomické situaci svého podnikání jako fyzické osoby – jednak od své tehdejší manželky svědkyně Ing. I. N., která mu v rozhodné době (rok 1997) pomáhala s účetnictvím, rovněž svědkyně Ing. E. K., jež mu zpracovávala daňová přiznání, potvrdila, že jej upozornila na vysoký stav zásob a důsledky rostoucích závazků pro další podnikatelskou činnost. V podstatě se obě svědkyně shodly na tom, že obviněný spíše odmítal uvěřit jejich odborným výhledům a v podstatě nejméně o půl roku prodloužil nepříznivý vývoj vlastního podnikání. Obviněný sám doznal, že se vzniklou situaci (tedy záporný hospodářský výsledek v podnikání) snažil řešit za pomoci získání úvěru od banky, přičemž byl poučen, že jeho možnosti se v tomto ohledu zlepší, pokud by žádal úvěr jménem právnické osoby. Aniž by však měl jakékoli vážné a reálné záruky, že získá finanční výpomoc, navíc v tak vysokém rozsahu, aby byl schopen hradit již v té době značné finanční závazky vůči věřitelům, převedl prakticky veškerá aktiva ze svého majetku jako fyzické osoby ve prospěch nově založené společnosti TEMPO Slaný, a. s. Obviněnému jako podnikající fyzické osobě zůstaly převážně pouze závazky, které zcela evidentně neměl z čeho splácet.
Pokud se dovolatel hájil tím, že vyzval vlastní věřitele k součinnosti, aby jejich pohledávky za obviněným byly převedeny na nově založenou akciovou společnost TEMPO Slaný, a. s., ani tato okolnost ho nemůže zbavit trestní odpovědnosti. K tomu, na co již soudy správně v této souvislosti upozorňovaly, je možné dodat, že obviněný tak činil poté, co již podstatnou část svého majetku na akciovou společnost převedl, navíc se věřitelům nelze divit, pokud svůj souhlas s převzetím dluhu (srov. §531 a násl. zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) obviněnému neudělili. Obviněný totiž nebyl v rozhodné době (natož po následném převodu akcií) schopen poskytnout věřitelům jakoukoli garanci, že nový subjekt, který by dluhy obviněného z podnikání převzal, uspokojí jejich splatné pohledávky lépe či dříve, než původní dlužník. Tento jasný závěr je dále podpořen i tím, že sama dozorčí rada společnosti TEMPO Slaný, a. s., dne 13. 4. 1999 požádala představenstvo o přijetí úsporných opatření, neboť akciová společnost hospodařila za první čtvrtletí roku 1999 „se zřejmou ztrátou“ (viz č. l. 435). Přesto však obviněný pokračoval ve zbavování se majetku za stavu, kdy již na akciovou společnost bylo v lednu 1999 převedeno zboží a pohledávky, dne 31. 5. 1999 v její prospěch zcizil také vybavení skladu a kanceláří, software, počítače, vozidla a motorové vozíky v hodnotě přes třicet milionů Kč. Konečně tvrzení obviněného, že věřitelům nebylo zaplaceno v důsledku odmítnutí souhlasit s převzetím dluhu, byla vyvrácena reálným výsledkem hospodaření samotné akciové společnosti TEMPO Slaný, a. s., na jejíž majetek byl vyhlášen konkurs již dne 2. 10. 2000. Nakonec ti věřitelé, kteří vyslovili souhlas s převzetím dluhu obviněného jako fyzické osoby novým subjektem – akciovou společností, např. společnost BARVY TEBAS, s. r. o., (později změna názvu na Barvy Tebas, s. r. o., a v současnosti HARFA Plus, s. r. o.), byli nakonec uspokojeni pouze částečně (viz č. l. 7048 trestního spisu) až v rámci konkursního řízení prohlášeného na majetek úpadce Ing. F. N. Z celkové pohledávky ve výši 1.172.870,- Kč se tomuto uvedenému věřiteli BARVY TEBAS, s. r. o., dostalo plnění ve výši 23.388,- Kč (viz vyjádření zástupce poškozené společnosti na č. l. 7005 trestního spisu). Obdobně společnost TEMPO Slaný, a. s., jako nový dlužník nezaplatila závazek vůči společnosti BARVY A LAKY Praha, s. r. o., který převzal od obviněného dne 11. 1. 1999 (srov. Souhlas věřitele s „privátní intercesí“ na č. l. 7176 a písemné sdělení právní zástupkyně věřitele, resp. jeho nástupnické společnosti Česká typografie, a. s., jež dále změnila obchodní firmu na CTY GROUP, a. s., č. l. 7169). Konečně celou situaci, která jen dokresluje již zmíněné skutečnosti, jež jsou rozhodné pro určení subjektivní stránky ve formě srozumění obviněného se způsobením škodlivého následku svých majetkových dispozic, završil prodej akcií společnosti TEMPO Slaný, a. s., jež vlastnil obviněný. K uzavření smlouvy mezi jmenovanými stranami došlo dne 10. 8. 1999, tedy např. i krátce poté, co na výzvu Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Kladně (dne 27. 7. 1999 viz č. l. 396, svazek II. trestního spisu) ubezpečuje obviněný, že předmětné akcie dosud vlastní jak on tak i jeho manželka a že nebyly převedeny na třetí osobu. Obviněný Ing. F. N. přitom odprodal předmětné akcie společnosti EZOP Consult, s. r. o., o níž, jak sám přiznal ve své výpovědi, neměl jakékoli reference, neznal žádného jejího zástupce a tudíž tak nemohl mít jakoukoli záruku, že nový akcionář bude pokračovat v podnikání, nebo alespoň je tak dobře finančně zabezpečen, že bude moci splnit veškeré závazky, které akciová společnost TEMPO Slaný, a. s., v době převodu měla, tj. i ty, které převzala z podnikání obviněného jako fyzické osoby. Obviněný se tak dobrovolně zbavil poslední případné možnosti působit ve společnosti ve prospěch svých vlastních věřitelů, jimž původně přislíbil uhrazení dluhů novým dlužníkem – TEMPO Slaný, a. s. Působil sice ještě i nadále v představenstvu akciové společnosti jako jeho člen, ale pouze krátce, neboť dne 22. 11. 1999 byl z této funkce odvolán. Navíc Nejvyšší soud upozorňuje i na to, že za společnost EZOP Consult, s. r. o., podepisovala smlouvu o odkupu akcií svědkyně M. K., která tak činila na základě plné moci tehdejšího jednatele, sama se na krátkou dobu stala jednatelkou této společnosti (od 15. 9. do 20. 12. 1999), poté z ní odešla. I následný převod předmětných akcií další obchodní společnosti se sídlem ve Slovenské republice, k němuž došlo ještě před splatností kupní ceny společnosti TEMPO Slaný, a. s. (a především před splacením ceny za akcie), svědčí o účelovosti předmětné obchodní transakce, jíž se obviněný zbavil této části svého majetku. Veškeré okolnosti převodu akcií tedy potvrzují přinejmenším srozumění obviněného s tím, že věřitelům nebudou uhrazeny jejich splatné pohledávky, a to v důsledku zbavení se převážné části majetku, který mohl být k uspokojení použit. Nejvyšší soud ještě připomíná, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle §256 odst. 4 tr. zák. postačovalo i nedbalostní zavinění (§5 tr. zák.), ale v dané věci zcela správně soudy nižších stupňů rozhodly, že obviněný spáchal tento trestný čin v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák. Pro úplnost je třeba dodat, že soudní praxe považuje podmínky subjektivní stránky ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. za splněné i v případech, kdy cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku než škodlivého, z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná. Jestliže pachatel věděl, že v důsledku jeho jednání může stejně tak namísto zamýšleného výsledku nastat následek uvedený v trestním zákoně, který mu může být i nepříjemný, přičemž nepočítal s žádnou konkrétní skutečností, která by takovému vývoji zabránila, a přesto tak jednal, neboť nechtěl ani za cenu tohoto rizika od svého záměru ustoupit, byl s takovým následkem srozuměn ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákona (srov. rozhodnutí č. 3/2006 Sb. rozh. tr.).
Správný závěr soudů o naplnění objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele nemohla zvrátit ani námitka obviněného, že na akciovou společnost převáděl svá aktiva za úplatu. Z kontextu jednotlivých okolností, na něž již poukázaly oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, a těch, které ještě zdůraznil Nejvyšší soud, je zřejmé, že obviněný nemohl předpokládat reálnou možnost splnění smluvního závazku, k němuž se nově založená akciová společnost TEMPO Slaný, a. s., předmětnými smlouvami o převodu majetku zavázala. Je nade vší pochybnost, že pokud v ekonomicky nepříznivé situaci, v níž se sám jako podnikající fyzická osoba nacházel, převedl na nově založenou akciovou společnost většinu svého dosavadního majetku, a jak zdůrazňoval, hodlal totéž učinit i se svými závazky, postavení akciové společnosti na trhu nemohlo být o nic výhodnější, než jakého dosáhl obviněný coby podnikatel (byl ve stavu úpadku). Jak bylo jednoznačně potvrzeno především listinnými důkazy, pokud by akciová společnost nezískala velice dobře finančně zajištěného partnera, o čemž obviněný ani neuvažoval, nemohla ani v případě poskytnutí bankovního úvěru (jednalo by se totiž o další finanční závazek), nadále pokračovat v podnikatelské činnosti nákupu a prodeje zboží v takovém hospodářském výsledku, aby byla schopna plnit převzaté závazky při zajištění běžného provozu, tj. i nákupu nového zboží tak, aby mohla vytvářet zisk. Pokud tedy bylo soudy zjištěno, že od společnosti TEMPO Slaný, a. s., nebylo možné očekávat splácení závazků převzatých od obviněného, pak již zcela určitě nebylo ve finančních možnostech akciové společnosti zaplatit desítky milionů obviněnému za nákup skladových zásob, vybavení skladu, pohledávek apod. a této skutečnosti si obviněný musel být vědom. Takové skutkové podklady dovolují jasný závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a Nejvyšší soud neshledal žádnou z uplatněných dovolacích námitek obviněného oprávněnou.
Ustanovení §126 tr. zák. ve znění účinném do 30. 4. 2000, poskytovalo ochranu řádnému výkonu funkce správce konkursní podstaty při výkonu práv a povinností v souvislosti s konkursem, resp. náležitému uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který se nacházel v úpadku. Postup při provádění konkursu a vyrovnání upravoval v době, kdy se obviněný měl dopustit trestné činnosti, zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2007 (dále jen „zákon č. 328/1991 Sb.“). Smyslem této právní úpravy bylo uspořádání majetkových poměrů úpadce, čehož měl dosáhnout správce konkursní podstaty za součinnosti dalších osob, mimo jiné i samotného dlužníka – úpadce. Ten byl povinen předložit správci seznam majetku a závazků (§17 zákona č. 328/1991 Sb.), který byl podstatným předpokladem pro úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty, když sám zákon jej považoval za podklad pro provedení soupisu konkursní podstaty (viz §18 zákona č. 328/1991 Sb.).
Zcela irelevantní je za takové situace námitka, jíž dovolatel vytýkal soudům nižších stupňů, že nekonkretizovaly podle zákona o účetnictví doklady, které správci konkursní podstaty nepředal. Povinnost úpadce sestavit a odevzdat správci konkursní podstaty seznam svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků, věřitelů a jejich adres, odevzdat správci své účetnictví, všechny potřebné doklady a poskytnout mu nutná vysvětlení, upravoval zákon č. 328/1991 Sb., který soud prvního stupně v popisu skutku také správně citoval (viz §17 tohoto zákona), a nikoli zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 5 Tdo 777/2005, uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 811, sešit 17, ročník 2005, vydávaný Nakladatelstvím C. H. Beck Praha, podle něhož „spočíval-li trestný čin v nepředání účetních dokladů správci konkursní podstaty, je třeba takové doklady ve skutkové větě specifikovat podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví“, nelze na věc obviněného Ing. F. N. aplikovat. Pokud snad dovolatel zamýšlel zpochybnit vůbec možnost, aby formální znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti v řízení o konkursu byly naplněny nedodržením povinností uložených zákonem č. 328/1991 Sb., takový názor nelze akceptovat. Nejvyšší soud přímo v dovolatelem citovaném usnesení vyslovil právní názor, že předmětného trestného činu „se lze dopustit i jednáním, které nespočívá přímo v porušení či neplnění povinností stanovených v zákoně o konkursu a vyrovnání“. O možnosti dopustit se trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu tím, že úpadce nepředá správci konkursní podstaty seznam majetku a závazků, nepochybovala ani právní teorie (srov. Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. Vydání třetí. Praha, C. H. Beck 1998, str. 121 a 123). Především však je zcela zřejmé, že podstatou porušení povinnosti v řízení o konkursu bylo v prvé řadě jednání, které bylo v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z normy, jež konkursní řízení upravovala, tj. zákona č. 328/1991 Sb.
Aniž by tedy správce konkursní podstaty k tomu musel úpadce vyzývat, měl mu úpadce seznam majetku a závazků (nebo rovněž seznam aktiv a pasiv) předat do 30 dnů od prohlášení konkursu. O tom byl obviněný Ing. F. N. výslovně poučen Krajským soudem v Praze (viz č. l. 471 trestního spisu), který dne 17. 9. 1999 prohlásil na majetek Ing. F. N. konkurs. Správce konkursní podstaty JUDr. Pavel Pikola přesto dne 27. 9. 1999 písemně vyzval úpadce Ing. F. N. k sestavení a předání seznamu aktiv a pasiv (č. l. 135). Požadovaný seznam sice obviněný sestavil dne 14. 10. 1999, který však naprosto neodpovídá požadavkům zákonné úpravy, jak byla citována shora (viz č. l. 72 trestního spisu). Seznam obsahoval jako aktiva nemovitosti (konkrétně parcely) ve společném jmění manželů N., akcie ČKD Slaný, a. s., a pohledávku za společností EZOP Consult, s. r. o., ve výši 29.879.677,- Kč. Pasiva nebyla v seznamu konkretizována vůbec s tím, že jejich soupis úpadce slíbil dodat později. Obviněný tak správci konkursní podstaty zcela zatajil významné pohledávky v souhrnné výši přes 70 milionů Kč, jež měl za společností TEMPO Slaný, a. s., vzniklé na základě smluv z 5. 1. 1999 a 31. 5. 1999 a o jejichž existenci nepochybně věděl, když je sám sjednal a podepsal. V tomto ohledu a současně také ohledně pasiv nebyl seznam majetku a závazků úplný, což zcela správně vyjádřil i soud prvního stupně ve výroku o vině pod bodem II). Zároveň kladly soudy obviněnému za vinu, že seznam aktiv a pasiv nebyl správný, proti čemuž dovolací soud nemá rovněž žádné výhrady. Chybným byl údaj o výši pohledávky za společností EZOP Consult, s. r. o., jež správně činila 7.125.000,- Kč, neboť za tuto částku prodal obviněný Ing. F. N. své akcie společnosti TEMPO Slaný, a. s., společnosti EZOP Consult, s. r. o., která mu tak rozhodně nemohla dlužit deklarovaných 29.879.677,- Kč. V trestním řízení bylo tedy jednoznačně prokázáno, že obviněný Ing. F. N. předal správci konkursní podstaty seznam majetku a závazků, který nesplňoval zákonné požadavky ve smyslu §17 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., tj. nebyl úplný a správný.
Z hlediska trestní odpovědnosti podle §126 tr. zák. ve znění účinném do 30. 4. 2000 však porušení některé z povinností, jež má pachatel v konkursním řízení, samo o sobě nepostačovalo. Bylo třeba, aby tímto způsobem pachatel mařil nebo hrubě ztěžoval výkon funkce správce konkursní podstaty, čímž v konečném důsledku bylo ohroženo úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku. Podle zjištění Nejvyššího soudu obviněný svým jednáním podstatně, resp. hrubě ztěžoval výkon funkce správce konkursní podstaty JUDr. Pavla Pikoly, který musel k řádnému sepsání majetku patřícího do konkursní podstaty vynaložit neúměrně více úsilí, finančních prostředků i času, než kolik by bylo nutné se správným a úplným seznamem majetku a závazků. V důsledku toho pak zcela přirozeně bylo znesnadněno zpětné vymáhání majetku převedeného před prohlášením konkursu jak na majetek společnosti TEMPO Slaný, a. s., která s ním mezitím mohla volně disponovat, tak na majetek obchodní společnosti EZOP Consult, s. r. o., jež bez toho, že by uhradila kupní cenu, prodala akcie společnosti TEMPO Slaný, a. s., zahraničnímu subjektu.
Z listinných materiálů, jež obsahuje trestní spis, je patrné, jak správce konkursní podstaty musel vlastními silami nejprve dohledávat majetek úpadce Ing. F. N. a následně jej také komplikovaně (např. formou soudních žalob) navracet do konkursní podstaty. Dopisem z 4. 11. 1999 vyzval správce konkursní podstaty dovolatele, aby mu vydal akcie společnosti TEMPO Slaný, a. s. (č. l. 616). V odpovědi datované dnem 15. 11. 1999 mu bylo sděleno, že požadované akcie již vlastní nový subjekt, společnost EZOP Consult, s. r. o. (viz č. l. 557). Správce docílil ohledně akcií i vydání předběžného opatření, podle něhož bylo obviněnému a jeho tehdejší manželce Ing. I. N. zakázáno nakládat s akciemi a uloženo, aby akcie vydali správci konkursní podstaty (č. l. 619), a to dne 9. 11. 1999. S konečnou platností pak byla pohledávka za společností EZOP Consult, s. r. o., zahrnuta do konkursní podstaty až dne 12. 10. 2000 (srov. Dodatek k soupisu konkursní podstaty č. 5, č. l. 588). Vlastním šetřením si správce konkursní podstaty JUDr. Pavel Pikola musel opatřit údaje o pohledávkách za společností TEMPO Slaný, a. s., na niž převedl obviněný většinu svého majetku. Rovněž v tomto případě se musel správce konkursní podstaty obrátit na Krajský soud v Praze. Na návrh správce konkursní podstaty soud předběžným opatřením ze dne 16. 11. 1999 zakázal společnosti TEMPO Slaný, a. s., jakékoli dispozice s majetkem, který nabyla na základě smluv z 5. 1. 1999 a 31. 5. 1999 od obviněného (viz č. l. 476). Následně pak v dubnu roku 2000 došlo k předání zbylých skladových zásob, hardware, software, zařízení pro tisk apod. I přes veškerou snahu JUDr. Pavla Pikoly však nakonec ze zpeněžení konkursní podstaty zůstala pro rozdělení mezi věřitele úpadce Ing. F. N. pouze částka ve výši 2.828.817,92 Kč (viz Konečná zpráva o konkurzním řízení ke dni 31. 5. 2001, č. l. 542).
Okresnímu soudu, s jehož závěry se v podstatě zcela ztotožnil i soud odvolací, tak nelze ničeho vytknout na závěru, že dovolatel svým jednáním v době po prohlášení konkursu na jeho majetek jako na podnikatele – fyzickou osobu hrubě ztěžoval výkon funkce správce konkursní podstaty JUDr. Pavla Pikoly a ohrozil tak úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty a jeho zpeněžení. Nejvyšší soud tedy neshledal žádné pochybení v užité právní kvalifikaci ani ohledně druhého trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným.
V rozsahu dalších námitek, jimiž obviněný Ing. F. N. vytýkal, že závěry odvolacího soudu nemají jakoukoli oporu v provedených důkazech a jsou zcela v rozporu se zjištěným skutkovým stavem [ve vztahu ke skutku pod bodem I) výroku o vině rozsudku okresního soudu], dále že ohledně skutku pod bodem II) téhož výroku jsou závěry krajského soudu v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a také v rozsahu výtky proti věrohodnosti svědka JUDr. Pavla Pikoly, bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že nesprávné právní posouzení ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže spočívat v porušení procesních ustanovení ani ve způsobu hodnocení důkazů či rozsahu dokazování. Dovolací soud je při posuzování otázky, zda tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je oprávněné, vždy vázán konečným skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a k verzi průběhu skutku předložené dovolatelem nemůže přihlížet. Dovolání tedy není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný Ing. F. N. v části svého dovolání nevytýkal nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení a tyto jeho skutkové námitky tak neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud bylo možné akceptovat tu část jeho podání, v níž brojil proti hmotně právnímu posouzení skutku – subjektivní stránce trestného činu poškozování věřitele a objektivní stránce trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu, posoudil ji Nejvyšší soud jako nedůvodnou. Podané dovolání proto Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Závěrem považuje Nejvyšší soud za nutné nad rámec dovolacího přezkumu upozornit na pochybení, kterého se v rámci rozhodování o odvolání obviněného dopustil Krajský soud v Praze. Na podkladě řádného opravného prostředku podaného obviněným totiž krajský soud podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroků o trestu, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., ve znění zákona č. 306/2009 Sb., trestní zákoník, obviněnému „výkon trestu odnětí svobody“ podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud přistoupil k uvedené změně vzhledem k tomu, že odvolací řízení konal již za účinnosti nové právní úpravy trestního práva hmotného, k níž došlo citovaným trestním zákoníkem. Přitom zohlednil tu část nové právní úpravy, která umožňuje podmíněný odklad trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři roky bez nutnosti vyslovit nad obviněným dohled, jak stanovil trestní zákon č. 140/1961 Sb., účinný v době činu. Odvolací soud tak nepřípustně aplikoval ustanovení §2 odst. 1 trestního zákoníku o časové působnosti trestního zákona pouze na část výroku o trestu, ačkoli soudní praxe poměrně dlouhou dobu vychází ze zásady, že dřívějšího nebo nového zákona je třeba vždy užít jako celku (srov. č. 32/1951 a č. 19/1962 Sb. rozh. tr.). Zjištěná vada vyznívá ve prospěch obviněného a nebyla jím ani namítána.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka R o u š a l o v á