ECLI:CZ:US:2010:3.US.722.09.1
sp. zn. III. ÚS 722/09
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaj) - ze dne 7. ledna 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09 ve věci ústavní stížnosti L. K. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. 6 Tdo 1520/2008, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. 5 To 740/2007 a proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 9. 2007 sp. zn. 3 T 120/2005, jimiž byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně jako účastníků řízení a za účasti města Děčín jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. 6 Tdo 1520/2008, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. 5 To 740/2007 a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 9. 2007 sp. zn. 3 T 120/2005 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být dotčena její základní práva garantovaná článkem 36 odst. 1 a článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 3 T 120/2005, který si Ústavní soud vyžádal, byla stěžovatelka (v trestním řízení obžalovaná) v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 9. 2007 uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. l trestního zákona, kterého se měla dopustit tím, že "v Děčíně v době od 1. 8. 2003 do 31. 5. 2004 přesto, že byla dne 2. 2. 2000 poučena, že musí oznámit každou změnu, rozhodnou pro přiznání sociální dávky městskému úřadu, a že zároveň pobírala příspěvek na bydlení, neoznámila tuto skutečnost odboru sociálních věcí a zdravotnictví Městského úřadu v Děčíně, a tak jí byla neoprávněně vyplacena dávka sociální péče - opakovaný peněžitý příspěvek ve výši 10 688 Kč ke škodě města Děčín". Za tento trestný čin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. řádu bylo poškozené město Děčín odkázáno s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. 5 To 740/2007, kterým byl prvoinstanční rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud nově rozhodl tak, že stěžovatelku opět uznal vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. l trestního zákona, avšak ve výroku rozsudku formulačně upravil popis skutku. Trestného činu se měla stěžovatelka dopustit tím, že "v Děčíně v době od 1. 8. 2003 do 31. 5. 2004 přesto, že byla dne 29. 2. 2000 poučena, že musí oznámit městskému úřadu každou změnu rozhodnou pro trvání nároku na sociální dávku, její výši a výplatu a že zároveň pobírala příspěvek na bydlení, neoznámila tuto skutečnost odboru sociálních věcí a zdravotnictví Městského úřadu v Děčíně, a tak jí byla neoprávněně vyplacena dávka sociální péče - opakovaný peněžitý příspěvek ve výši 10 688 Kč ke škodě města Děčín". Odvolací soud uložil obžalované stejný trest jako prvoinstanční soud; také výrok o náhradě škody zůstal nezměněn.
Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka ještě dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. 6 Tdo 1520/2008 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
III.
Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv zejména v tom, že obecné soudy se vůbec nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu podvodu, pouze lapidárně konstatovaly, že "obžalovaná jak po objektivní, tak po subjektivní stránce naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu". Soudy prý nikde neodůvodnily, z čeho vyvozují zavinění minimálně ve formě nepřímého úmyslu, jak vyžaduje trestní zákon. V absenci odůvodnění a popisu subjektivní stránky v rozhodnutí obecných soudů spatřuje stěžovatelka porušení práva na spravedlivý proces.
Dále stěžovatelka namítá, že obecné soudy vůbec nezohlednily skutečnost, že sice došlo k formálnímu nesplnění její oznamovací povinnosti, avšak že se tak stalo z omluvitelných důvodů (z neznalosti systému sociálních dávek a protože se domnívala, že dva orgány sociální péče, které rozhodly o přiznání obou sociálních dávek, jsou součástí téže instituce a budou se vzájemně informovat o vyplácení těchto dávek). Ona sama prý žila v domnění, že má na obě dávky nárok. Poukazuje dále na fakt, že k žádné škodě vůči městu Děčín nikdy nedošlo, protože eventuální přeplatek jedné z dávek by byl zcela vykompenzován tím, že sama neuplatnila další oprávněný nárok na zvýšení příspěvku na bydlení po odchodu syna ze společné domácnosti. Ve skutečnosti je prý situace taková, že oprávněné nároky stěžovatelky převyšují celkovou částku vyplacenou u obou konkurujících si plnění. V nesprávném vyhodnocení skutkového stavu obecnými soudy spatřuje stěžovatelka porušení principu in dubio pro reo.
Konečně stěžovatelka namítá porušení ústavní zásady rovnosti účastníků řízení tím, že obecné soudy připustily a provedly toliko obžalobou navržené důkazy, které měly svědčit o její vině, zatímco nepřipustily provedení jí navrhovaných ospravedlňujících důkazů.
IV.
Ústavní soud si podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Účastníci vyjádřili přesvědčení, že v původním řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky ani právních norem platných a účinných v České republice, včetně trestního zákona a trestního řádu, a navrhli odmítnutí, případně zamítnutí ústavní stížnosti. Pro bližší argumentaci odkázali účastníci na odůvodnění svých rozhodnutí.
Vedlejší účastník (město Děčín) ve svém vyjádření setrval na svém stanovisku zastávaném již v průběhu trestního řízení, že stěžovatelka svým inkriminovaným jednáním - totiž nesplněním povinnosti ohlásit příslušnému orgánu sociálního zabezpečení veškeré změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávky sociální péče - porušila své povinnosti plynoucí z právních předpisů, a tím způsobila vyplacení dávek, na které neměla nárok.
V.
Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze v řízení o ústavní stížnosti se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci a vedlejší účastník v projednávané věci souhlas dali, a od ústního jednání bylo proto upuštěno.
VI.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. K porušení ústavním pořádkem zaručených práv osob dochází zejména tehdy, pokud orgány veřejné moci nesprávně aplikují právní normy, takže se právní závěry v jejich rozhodnutích dostávají do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 401/98 ze dne 13. 1. 1999 (N 3/13 SbNU 11); veškeré nálezy Ústavního soudu jsou dostupné též v internetové databázi na http://nalus.usoud.cz].
V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť napadenými pravomocnými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky.
VII.
Správná je námitka stěžovatelky, že obecnými soudy nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu. Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona je úmyslným trestným činem. Úmysl pachatele se musí vztahovat ke všem znakům objektivní stránky trestného činu, tj. jak k jednání pachatele, tak k následku trestného činu.
V daném případě mělo jednání obžalované spočívat v tom, že
1. jednak neoznámila plátci dávky sociální potřebnosti (opakovaného peněžitého příspěvku dle §4 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, v tehdy platném znění), tj. odboru sociálních věcí a zdravotnictví Městského úřadu v Děčíně, že současně pobírá tzv. dávky státní sociální podpory [příspěvek na bydlení dle §2 písm. a) bodu 3 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, v tehdy platné znění]; tím měla zamlčet podstatné skutečnosti rozhodné pro přiznání sociální dávky,
2. jednak neoprávněně přijala opakovaný peněžitý příspěvek v celkové výši 10 688 Kč ke škodě města Děčín; tím se měla ke škodě cizího majetku obohatit.
V odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů se konstatuje, že "byla naplněna subjektivní stránka" trestného činu podvodu. Obecné soudy se explicite nevyjadřují k tomu, zda má jít o úmysl přímý či nepřímý, lze však usoudit, že patrně mají na mysli úmysl nepřímý ve smyslu §4 písm. b) trestního zákona.
Ústavní soud zjišťuje, že rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení ústavních práv stěžovatelky především proto, že závěr o úmyslném zavinění vyslovený obecnými soudy je v extrémním nesouladu s dokázanými skutkovými okolnostmi. Tvrzení vyslovené ve stížností napadených rozhodnutích, že se podařilo prokázat zavinění (nejméně ve formě nepřímého úmyslu), tj. že obžalovaná věděla, že svým jednáním (neoznámením současného pobírání dvou dávek státní sociální podpory) může způsobit neoprávněnou výplatu opakovaného peněžitého příspěvku v celkové výši 10 688 Kč, a že s tím byla srozuměna, nemá žádnou oporu v provedených důkazech.
Je všeobecně známou skutečností, že prokazování subjektivní stránky trestného činu, zejména pak prokazování zavinění, je velmi složité. Zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a spočívá na složce vědění a složce vůle. Zvláště nesnadné je prokazovat nepřímý úmysl, zejména jeho volní složku, tj. srozumění pachatele s tím, že poruší nebo ohrozí chráněný zájem. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. Velmi obtížné je objasňování a posuzování subjektivní stránky v případech tzv. omisivních deliktů, kdy jednání pachatele má spočívat v opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen (§89 odst. 2 tr. zák.).
V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o nepřímém úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a proto také z nich lze na formu zavinění usuzovat. Tyto okolnosti je však třeba hodnotit všechny v jejich souvislosti. Nelze přikládat zásadní význam jen některé z nich (viz judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 85/2001).
Závěry o zavinění nesmějí, jak již bylo zdůrazněno, nabýt povahy jakýchsi presumpcí (viz např. č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).
Ústavní soud na tyto názory, vyslovené jak v judikatuře obecných soudů, tak v jeho vlastních judikátech [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 433/02 ze dne 1. 4. 2004 (N 49/33 SbNU 11)], znovu poukazuje a konstatuje, že v posuzovaném případě nebyly respektovány.
V této trestní věci neexistoval žádný přímý důkaz o eventuálním úmyslu obžalované se neoprávněně obohatit zamlčením podstatné skutečnosti - souběžného pobírání dávky sociální potřebnosti a dávek státní sociální podpory (příspěvku na bydlení). Obžalovaná tvrdila od samého počátku trestního stíhání, že obě sociální dávky pobírala v dobré víře, že jí právem náležejí. Z jejích verbálních projevů, ať již v době činu, tak při výpovědích v průběhu trestního řízení, ani z žádného jiného přímého či nepřímého důkazu nelze vyvodit její srozumění s tím, že se ke škodě cizího majetku neoprávněně obohacuje.
Ústavní soud nepokládá závěr obecných soudů o nepřímém úmyslu za náležitě zdůvodněný. Rozhodně jej nelze dovozovat z pouhé skutečnosti, že obžalovaná byla údajně poučena o povinnosti oprávněného písemně ohlásit příslušnému orgánu sociálního zabezpečení do osmi dnů změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku sociální péče. Sama obžalovaná existenci řádného poučení popírala, tvrdila, že na jím převzatém tiskopisu správního rozhodnutí o přiznání sociálních dávek se takové poučení nenacházelo a že ani v případě, že by tam takové poučení bylo vytištěno, nebyla by schopna se s ním seznámit, protože trpí vážnou oční vadou a nemůže přečíst drobné písmo (musí používat silné brýle - osm dioptrií). Tato obhajoba nebyla v trestním řízení náležitě vyvrácena. Navíc je třeba dodat, že i kdyby bylo prokázáno, že obžalovaná byla orgánem sociální péče náležitě poučena o ohlašovací povinnosti, nestačilo by to samo o sobě k vyvození závěru o nepřímém úmyslu v trestněprávním smyslu; ze samotného opomenutí povinného jednání nelze totiž automaticky dovozovat též existenci srozumění s neoprávněným obohacením. Obě zákonné podmínky nepřímého úmyslu stanovené v §4 písm. b) trestního zákona, tj. vědění a srozumění, musejí být splněny kumulativně.
Ústavní soud již v předchozích judikátech upozorňoval na to, jak ostatně uznává právní teorie i praxe, že sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu [viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 301/98 ze dne 26. 3. 1999 (N 45/13 SbNU 325) a sp. zn. IV. ÚS 433/02 ze dne 1. 4. 2004 (N 49/33 SbNU 11)].
Použité nepřímé důkazy, mají-li posloužit k jednoznačnému závěru o vině, musí tvořit systém, jehož jednotlivé články musejí být v souladu jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností, tj. v daném případě s existencí eventuálního úmyslu. V tomto případě nejsou tyto požadavky souladnosti nepřímých důkazů a jejich vztahu k dokazované skutečnosti splněny.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy při úvahách o zavinění nedostatečně zhodnotily řadu relevantních skutečností, např. to, že:
- právní úprava podmínek pro poskytování sociálních dávek je v České republice poměrně velmi komplikovaná a podléhá častým změnám, takže pro běžného občana je velmi nesnadné se v ní orientovat;
- obžalovaná je sociálně hendikepovaná, má pouze základní vzdělání, je dlouhodobě nezaměstnaná, trpí vážnou poruchou zraku, takže o její schopnosti náležitě se seznámit s právními předpisy a s úředními dokumenty a komunikovat s úřady lze vážně pochybovat;
- nebyla vyvrácena obhajoba obžalované, že byla přesvědčena o oprávněném pobírání obou sociálních dávek, protože obě jí byly přiznány dvěma různými odbory (jednak odborem sociálních věcí a zdravotnictví, jednak odborem státní sociální podpory) téhož Magistrátu města Děčín, tedy speciálně kvalifikovanými veřejnými orgány, u nichž mohla oprávněně předpokládat vzájemnou komunikaci; mohla proto odůvodněně očekávat, že oba tyto odbory vědí o paralelním pobírání obou dávek a že by v případě jakýchkoliv nesrovnalostí samy uvedly ex officio záležitost do pořádku;
- z obhajoby uplatněné obžalovanou v průběhu trestního stíhání se tedy nabízela reálně odůvodněná verze, že obžalovaná mohla omisivně jednat ve skutkovém, eventuálně právním omylu, což by mělo zásadní význam pro závěr o jejím zavinění; z principu vyhledávacího (srov. §2 odst. 5 tr. řádu) plyne pro orgány činné v trestním řízení povinnost objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obžalovaného, a to i bez návrhu stran.
Z důvodů shora uvedených nezbývá než uzavřít, že právní závěr obecných soudů o tom, že ze strany stěžovatelky byla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními obecných soudů, čímž se vymyká z mezí ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. řádu a je současně i v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. řádu) kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Pro uvedené nelze než konstatovat, že obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nedostály požadavkům, jež v rovině práva jednoduchého plynou pro ně z kautel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů a zásady in dubio pro reo (§2 odst. 2 a 6 tr. řádu).
V rovině ústavního práva tím došlo k porušení článku 40 odst. 2 Listiny.
VIII.
Obiter dictum Ústavní soud konstatuje:
Jen důsledné respektování principu trestání jako prostředku ultima ratio zaručuje, že omezení základních práv jednotlivců v důsledku trestních sankcí je možno považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením [viz též nálezy sp. zn. IV. ÚS 469/04 ze dne 2. 6. 2005 (N 116/37 SbNU 489), I. ÚS 631/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 205/43 SbNU 289), II. ÚS 254/08 ze dne 18. 11. 2008 (N 197/51 SbNU 393); v odborné literatuře viz např. Albrecht, P.: Strafrecht - ultima ratio. Baden-Baden : Nomos-Verl.-Ges., 1992 nebo Lüderssen, K. (ed.): Modernes Strafrecht und Ultima-ratio-Prinzip. Frankfurt am Main : Lang, 1990]. Obecně uznávaný princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby prostředky trestního práva byly v právním státě používány jen tam, kde nepostačí ochrana poskytovaná jinými právními odvětvími (právem občanským, obchodním, správním, finančním atd.).
V posuzovaném případě se nelze ubránit dojmu, že orgány činné v trestním řízení podlehly mylné představě o univerzálním použití trestního práva jako způsobu řešení jakýchkoli právních problémů. Ústavní soud nechce a nehodlá řešit otázku, zda stěžovatelka měla či neměla nárok na paralelní pobírání obou sociálních dávek a zda splnila či nesplnila svou povinnost ohlásit pobírání těchto dávek; takové otázky nemají primárně či subsidiárně řešit ani orgány činné v trestním řízení. Bylo plně v kompetenci příslušných orgánů sociální péče, aby tuto otázku samy definitivně vyřešily a aby se v případě eventuálního pochybení postaraly o nápravu dostupnými prostředky, které mají ve své dispozici - např. prostředky správního či občanského práva, exekučním řízením apod.
Nikoliv každé porušení jiných oblastí práva je zároveň trestněprávním deliktem, jak se patrně v dané věci mylně domníval vedlejší účastník při podávání trestního oznámení a jak tuto představu akceptovaly též orgány činné v trestním řízení. Eventuální porušení právních povinností nedosahující patřičného stupně společenské nebezpečnosti (závažnosti) lze sankcionovat i jinými právními nebo též mimoprávními prostředky (jako přestupek či jiný správní delikt, jako občanskoprávní delikt apod.).
Pečlivé zhodnocení všech specifických okolností tohoto případu, jakož i přihlédnutí k vcelku velmi nízké peněžní hodnotě údajně neoprávněného obohacení, vede Ústavní soud k závěru, že trestněprávní postih v typově analogických případech není namístě, protože tím dochází k přepínání trestní represe a k nepatřičnému zatěžování systému trestní justice.
IX.
Ústavní soud proto shledal, že v projednávané věci postupem soudů došlo k porušení základního práva stěžovatelky dle článku 8 odst. 2 Listiny, totiž práva být stíhán jen z důvodů a způsobem stanoveným zákonem. Zároveň bylo porušeno i její základní právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny. Nadto tím, že obecné soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, porušily i základní právo stěžovatelky na presumpci neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížností napadená rozhodnutí dle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit.
Bude na obecných soudech, aby pokračovaly v řízení postupem podle §314h a násl. tr. řádu.