ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.1539.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 1539/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2010 o dovolání, které podal obviněný D. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 31 To 525/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 164/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 5 T 164/2005, byl obviněný D. S. uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zák., (bod 1. výroku o vině), zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. (bod 2. téhož výroku), pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. (bod 3. tamtéž) a krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. (4. bod výroku o vině), za které okresní soud obviněnému uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon zařadil obviněného podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně soud zrušil výroky o trestech uložených obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 6 T 60/2007, a trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 1 T 58/2006, a rovněž zrušil všechna rozhodnutí obsahově na zrušené výroky navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále okresní soud uložil obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti roků.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný D. S. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 31 To 525/2008, tak, že napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. v části výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl. Uložil obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků podle §250 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému trest zákazu činnosti, a to zákazu koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti roků. Zároveň krajský soud podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výroky o trestech, jež byly obviněnému uloženy rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 8. 8. 2008, sp. zn. 4 T 50/2008, a trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 1 T 58/2006, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na zrušené výroky navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. J. K. dovoláním ze dne 3. 6. 2009, jež však kromě citovaných rozsudků směřovalo i proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 31 To 509/2008, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 8. 8. 2008, sp. zn. 4 T 50/2008. Nejvyšší soud proto dovolatele prostřednictvím soudu prvního stupně vyzval, aby odstranil vady dovolání. Obviněný tedy podáním ze dne 19. 11. 2009 doplnil své dovolání, omezil je na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 31 To 525/2008, a opřel je o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Rozsah i důvody v prvním podání zcela korespondují doplněnému podání ze dne 19. 11. 2009.
Dovolatel směřoval svůj mimořádný opravný prostředek výslovně proti bodům 1. a 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tedy skutkům kvalifikovaným jako trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. K bodu 1. výroku o vině konstatoval obviněný, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu a zopakoval svou obhajobu spočívající v tom, že odebíral zboží s řádným podnikatelským záměrem a neměl v úmyslu je nezaplatit. V této souvislosti obviněný vyslovil nesouhlasný názor ze způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s jeho námitkou týkající se věrohodnosti svědků J. Š., J. Č., J. N., M. J., A. K., M. H. a jejího syna M. H. Dále obviněný nesouhlasil s tím, že by věděl o výpovědi z nájmu nebytových prostor od předchozího nájemce A. T., či o dluzích váznoucích na prodejně od předchozího nájemce a současně poukazoval na ztracené listiny z trestního spisu, popř. listinné důkazy, které soudy vůbec nehodnotily v jeho prospěch.
K bodu 3. výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně kvalifikovanému jako trestný čin pojistného podvodu obviněný namítl, že do objektu prodejny vnikla neznámá osoba, což v řízení mohlo být prokázáno odebráním otisků prstů. Tento důkaz však orgány činné v trestním řízení neprovedly a podle přesvědčení dovolatele tak nemohlo být spolehlivě zjištěno, že nešlo o trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák.
Závěrem svého doplněného podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila k dovolání prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obviněný D. S. nabídl nekvalifikovanou dovolací argumentaci, která nemohla naplnit jím uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod, a proto Nejvyššímu soudu navrhla jeho dovolání v neveřejném zasedání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], a to kromě té jeho části, v níž obviněný vyslovil nesouhlas s odůvodněním napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť nelze podat dovolání proti důvodům rozhodnutí (§265a odst. 4 tr. ř.). Dovolání bylo podáno osobou oprávněnou pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], na místě, kde lze podání učinit, a bylo podáno včas ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Jak však Nejvyšší soud zjistil, obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předmětem správnosti právního posouzení skutku je pro Nejvyšší soud ten skutek, který byl zjištěn soudy nižších stupňů a nikoli ten, který v mimořádném opravném prostředku nabízí dovolatel. Předpokladem existence dovolacího důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vada v aplikaci hmotného práva a to buď ve vztahu k hmotně právnímu posouzení skutku nebo k hmotně právnímu posouzení jiné skutkové okolnosti. Otázka provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů není upravena v hmotném právu, nýbrž ustanoveními trestního práva procesního (zejména §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uvedený výklad důvodů dovolání vychází mj. z principů, na nichž je založen trestní proces, kdy dokazování je soustředěno do řízení před soudem prvního stupně, který má nejširší možnosti k uplatnění zásad ústnosti a bezprostřednosti zakotvených v ustanovení §2 odst. 11 a 12 tr. ř. a které realizují čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky publikované pod č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších zákonů, a čl. 6 odst. 3 písm. c) d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších zákonů). Skutkové závěry soudu prvního stupně má možnost korigovat soud odvolací, proto odvolání jako řádný opravný prostředek lze podat v daleko širším rozsahu než úzce vymezené a taxativně vymezené dovolání, které je však opravným prostředkem mimořádným. Nejvyšší soud tak není třetí soudní instancí, aby mohl zasahovat do již pravomocných soudních rozhodnutí z jiných než výlučně zákonem stanovených důvodů.
Podle výroku o vině rozsudku okresního soudu se obviněný D. S. dopustil trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (bod 1.) ve stručnosti tím, že v L. od 8. 12. 2003 do 19. 1. 2004 odebral na faktury od společností T. E., a. s., se sídlem ve S., H. T. Z., s. r. o., a J. Š. zboží s úmyslem za ně nezaplatit, čímž uvedeným dodavatelům způsobil škodu v celkové výši 975 550,50 Kč.
Trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. spáchal dovolatel podle téhož výroku o vině v bodě 3. v podstatě tak, že dne 16. 2. 2004 v L. na pobočce K. P., a. s., uplatnil nárok na plnění z pojistné smlouvy z titulu odcizení zboží z prodejny v hodnotě nejméně 30.000,- Kč, aniž však k odcizení zboží došlo.
Pokud jde o trestný čin podvodu popsaný pod bodem 1. výroku odsuzujícího rozsudku okresního soudu, tak dovolatel sice vyslovil názor, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky činu, avšak na podporu tohoto svého tvrzení pouze připomněl tu část své dosavadní obhajoby, podle níž při odebírání zboží měl v úmyslu jeho cenu dodavatelům uhradit. Jak ale vyplývá z popisu skutku i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jeho obhajoba byla v řízení před tímto soudem vyvrácena, soud poměrně důkladně provedl zhodnocení jednotlivých ve věci provedených důkazů a dospěl k závěru, že úmyslem obviněného nebylo uhradit cenu odebíraného zboží. Okresní soud přitom postupoval zcela v souladu s obsahem jednotlivých důkazů a to jak výpovědí svědků, tak i důkazů listinných, a ve svém souhrnu učinil jasné skutkové zjištění, které naprosto správně právně posoudil jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Otázku zavinění posoudil soud v souladu s výsledky provedeného dokazování, z něhož vyplynulo, že obviněný pokračoval v podnikání prodejem a nákupem především tzv. bílého zboží po svém předchůdci A. T. Jednotliví dodavatelé se shodli na tom, že s ním nikdy neměli jakékoli potíže ani ve vztahu k placení vystavených faktur, a s důvěrou tak z počátku přistupovali i k obviněnému. Proto mu do určité doby poskytovali zboží a vystavovali faktury. Dále bylo zjištěno, že obviněný převzaté věci prodával výrazně pod jejich cenou především do zastaváren, avšak ani inkasované peníze neodevzdal prodávajícím, nýbrž je užil výhradně pro svou potřebu, případně zboží daroval spřízněným osobám. Zcela jasně tak jednání obviněného postrádalo jakoukoli snahu plnit své závazky vůči dodavatelům, naopak v rozhodném období navyšoval svůj dluh dalším odběrem, čímž došlo především u jednoho z poškozených k výrazné škodě. Stejně správným způsobem vyhodnotil soud prvního stupně otázku vědomosti obviněného o výpovědi z nájmu nebytových prostor, v nichž probíhalo podnikání, a o výši dluhu (60 000,- Kč), který představoval dosud neuhrazené a odebrané zboží svědkem A. T.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a dostatečným způsobem reagoval v napadeném rozhodnutí na odvolací námitky obviněného. Přestože je podání dovolání proti odůvodnění rozhodnutí nepřípustné, musí Nejvyšší soud konstatovat, že v hodnotících úvahách krajského soudu neshledal žádný rozpor jak s obsahem jednotlivých důkazů, zejména svědeckých výpovědí, na něž obviněný poukázal, tak ani se zásadami obecné logiky a interpretace jednotlivých důkazů.
Přestože tedy dovolatel v části týkající se bodu 1. výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně formálně uplatnil vadu, která by za splnění dalších podmínek mohla odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, nepodpořil ji žádnými argumenty, jež by měly souvislost s nesprávným hmotně právním posouzením tohoto skutku. Pro dovolací soud je určující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině okresního soudu, s nímž se ztotožnil i soud odvolací. Obviněný ve svém dovolání navrhuje jiný průběh skutkového stavu, než z jakého vycházely soudy nižších stupňů, přičemž Nejvyšší soud by při jeho akceptování musel zásadním způsobem změnit rozhodná skutková zjištění a to podle verze obviněného a teprve poté učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku. K takovému postupu však dovolací soud není oprávněn a v podstatě je možné dodat, že ve svém důsledku se této změny v právní kvalifikaci dovolatel ani výslovně nedomáhá. Neuvedl totiž žádnou konkrétní námitku, která by směřovala proti naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu, nýbrž přednesl pouze svůj nesouhlas s obviněním, resp. svým odsouzením. Nejvyšší soud tak v podstatě nemohl jinak, než posoudit tuto část dovolání jako neodpovídající zákonnému vymezení dovolacích důvodů.
Tentýž závěr se týká i další části podání obviněného směřující proti bodu 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný totiž v rozporu se zjištěním soudů nižších stupňů opakoval svou obhajobu v tom, že do prodejny neoprávněně vnikla třetí osoba, a odcizila odtud zboží. Nesouhlasil tak s tím, že vniknutí do prodejny nebylo prokázáno, a tuto chybu spatřoval v neprovedení důkazu sejmutí otisku prstů na údajném místě činu. Na tomto vadném postupu orgánů činných v trestním řízení tak obviněný založil svůj názor, že díky absenci tohoto důkazů nemohl být spáchán trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. (Nejvyšší soud pouze dodává, že z písemného podání dovolatele není zcela zřejmé, jestli k jím vytýkanému vadnému postupu při ohledání místa činu mělo dojít v řízení týkajícím se této trestní věci, anebo v řízení konaném po trestním oznámení obviněného o údajném vloupání do prodejny, kdy věc byla policejním orgánem odložena.)
Obviněný tak v podstatě vytýká nedostatečný rozsah dokazování, resp. neprovedení důkazu, který by jej podle jeho přesvědčení mohl zbavit obvinění z trestného činu pojistného podvodu. I na tomto místě svého dovolání tak obviněný v podstatě vychází z jiného skutku, než který soudy zjistily. Jak vyplývá z trestního spisu, orgány vyšetřující oznámení obviněného o provedení vloupání dospěly k jednoznačnému závěru, že obviněný uplatnil nárok na pojistné plnění v důsledku pojistné události, přičemž se domáhal náhrady za zboží v hodnotě 30 000,- Kč, které mu odcizeno nebylo. Tímto skutkovým závěrem soudů je Nejvyšší soud vázán a námitka týkající se neprovedení důkazu nemůže tuto skutečnost zvrátit. V trestním řízení totiž otázka provedení vyhledaných a navržených důkazů závisí výlučně na úvaze soudu ve věci rozhodujícího. Jde o výraz principu nezávislosti soudů zakotveného v čl. 82 Ústavy České republiky a ve shodě s ním rozhoduje i Ústavní soud České republiky (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, spl. zn. II. ÚS 101/95). V dané konkrétní věci je však podstatné zdůraznit, že s ohledem na charakter důkazu spočívajícího v sejmutí a následném vyhodnocení daktyloskopických stop na místě údajného vloupání, bylo v podstatě vyloučené jeho provedení především s ohledem na dobu, která od doby, kdy mělo k činu dojít uplynula. Soudy rozhodující o obvinění z pojistného podvodu však měly k dispozici listinné důkazy ohledně šetření ve věci oznámení obviněného o vloupání do prodejny, jakož i důkazy další (např. sdělení K. p., a. s., a další).
Obviněný D. S. tak ve svém dovolání sice formálně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale svými konkrétními námitkami se ocitl mimo zákonné meze tohoto důvodu dovolání. Obviněný totiž nevytýkal soudům nižších stupňů právní posouzení skutkového stavu, který byl ve věci zjištěn, nýbrž skutková zjištění soudů zpochybnil, resp. přednesl v podstatě zcela odlišnou skutkovou verzi, z ní teprve dovodil, že trestné činy, pro něž byl odsouzen, nespáchal. Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž mohl věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo, odmítl dovolání obviněného. Mohl tak učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. ledna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová