ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.23.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 23/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. února 2010 o dovolání obviněného P. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 61 To 306/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 34/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 1 T 34/2006, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestního zákona (dále jen tr. zák.), kterého se měl dopustit tím, že jako předseda představenstva společnosti S. G., a. s., namísto uhrazení splatných závazků vůči společnosti R. CZ, s. r. o., ve výši 995.139,44 Kč převedl z jejího majetku na společnost A., s. r. o., nemovitosti za celkovou cenu 17.700.000,- Kč, jež však nebyla fakticky zaplacena, čímž znemožnil splacení pohledávek společnosti R. CZ, s. r. o., jíž tak způsobil škodu ve výši 995.139,44 Kč. Za to byl obviněný odsouzen podle §256 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců s podmíněným odkladem podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání tří a půl roku. Současně soud obviněnému stanovil přiměřené omezení podle §59 odst. 2 tr. zák., a to povinnost ve zkušební době uhradit podle svých sil a možností způsobenou škodu. Dále podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému P. K. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností na dobu čtyř roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o povinnosti obviněného nahradit škodu společnosti R. P., s. r. o., (20. 11. 2006 provedena v obchodním rejstříku změna sídla na ulici T.), B., ve výši 995.139,44 Kč.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný P. K. odvolání, jež Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 10. 2009, sp. zn 61 To 306/2009, zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
Citované usnesení Městského soudu v Praze napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovoláním napadl obviněný P. K. usnesení městského soudu v celém rozsahu. Úvodem dovolatel stroze konstatoval, že v popisu skutku odsuzujícícho rozsudku není obsaženo zjištění odpovídající zákonnému znaku „zmaření uspokojení věřitele“. Popřel, že by se vědomě dopustil skutku, jímž byl uznán vinným a za nějž mu byl uložen trest. Zasedání představenstva společnosti konaného v J. se nezúčastnil, nebyl seznámen s ekonomickým stavem společnosti S. G., a. s., ani nemohl, pokud se účetnictví nacházelo mimo jeho dosah, a zdůraznil, že jménem společnosti žádné dokumenty nepodepisoval. Dovolatel nesouhlasil s tou částí odůvodnění rozhodnutí městského soudu, v níž soud vyslovil závěr o nepravdivosti dovolatelových tvrzení ohledně jeho nečinnosti v záležitostech týkajících se společnosti S. G., a. s. Soud vycházel ze skutečnosti, že obviněný byl soudem jmenován likvidátorem společnosti. Obviněný však namítl, že se tak stalo proti jeho vůli ve smyslu §71 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Dále se dovolatel hájil s odkazem na svědectví účetní společnosti S. G., a. s., podle které společnost v roce 2000 vykazovala zisk, z čehož dovodil, že i kdyby převedl část majetku společnosti na jiný subjekt, nemohl spáchat trestný čin, za který byl odsouzen. Uvedenými námitkami tedy obviněný P. K. zpochybnil naplnění všech znaků skutkové podstaty podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů. Nespecifikoval však již další postup dovolacího soudu v této trestní věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž opřel obviněný svůj mimořádný opravný prostředek, lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení a jeho podstatou je tak podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Tento dovolací důvod je tedy naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Otázka dodržení procesních ustanovení, tj. především ustanovení trestního řádu, včetně ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nehraje žádnou roli, protože není kritériem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto se obviněný ocitl mimo dosah tohoto dovolacího důvodu námitkami, jimiž vytýkal soudům vady v provedeném důkazním řízení. Uplatněnému dovolacímu důvodu tak obviněný nesprávně podřadil způsob, jakým soud hodnotil svědecké výpovědi a znalecký posudek, a nedostatky v rozsahu dokazování, jež spatřoval v tom, že „nebylo prokázáno“, že byl obeznámen s ekonomickým stavem společnosti. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Z hlediska dotčeného důvodu dovolání tak nebylo relevantní ani tvrzení obviněného o jeho absolutní nečinnosti v rámci fungování společnosti S. G., a. s., jež bylo v přímém rozporu se skutkovými závěry soudů prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že dovolání není dalším odvoláním, ale mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých nejzávažnějších a výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto nelze podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání (jako se stalo v této věci, když většinu odvolacích námitek obviněný zopakoval i ve svém dovolání) a ani není možno se prostřednictvím tohoto mimořádného opravného prostředku úspěšně domáhat revize skutkových zjištění soudy nižších stupňů či přezkoumání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry je oprávněn doplňovat a korigovat soud odvolací, který za tím účelem může provádět dokazování.
Námitky obviněného P. K. tak byly převážně skutkového charakteru a deklarovaný dovolací důvod nenaplnily. Co se týče právně relevantních, avšak výrazně strohých výhrad proti naplnění znaku zmaření uspokojení věřitele a subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele, Nejvyšší soud je posoudil jako neopodstatněné.
K námitce nedostatku skutkových okolností ve vztahu ke znaku zmaření uspokojení věřitele společnosti S. G., a. s., je třeba především uvést, že obviněný ji v podstatě formuloval tak, že v popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně nejsou tyto okolnosti nezbytné pro spáchání trestného činu vůbec vyjádřeny, resp. že nebyly v průběhu trestního řízení zjištěny. Nejvyšší soud však dospěl ke zcela opačnému závěru.
Podle §256 odst. 1 tr. zák. dojde ke zmaření uspokojení věřitele tím, že dlužník jednáním vůči svému majetku některou z forem uvedených v citovaném ustanovení (v posuzované věci zcizením) způsobí stav, kdy věřitel nemůže ani částečně dosáhnout uspokojení své pohledávky. Podstatou zcizení majetku v dotčeném smyslu je zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by se mohl věřitel uspokojit. Jde o snížení skutečné hodnoty majetku, tedy o reálné zmenšení jeho rozsahu o ty majetkové hodnoty, jimiž by bylo možné dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele, a to i jejich případným převodem, prodejem apod. I když zákon zde předpokládá zničení, poškození, zatajení, zcizení atd. jen části svého majetku, logickým výkladem (argumentum a minori ad maius) lze dospět k závěru, že tím spíše bude dlužník trestně odpovědný, pokud se jednáním zde uvedeným zbaví veškerého svého majetku použitelného k uspokojení věřitele, jako tomu bylo v trestní věci obviněného P. K.
Soud prvního stupně ve výroku o vině svého rozsudku zcela jasně vyjádřil mimo jiné i okolnost, že zcizením nemovitostí z majetku společnosti S. G., a. s., bylo fakticky znemožněno splnění závazků vůči věřiteli – společnosti R. CZ, s. r. o., které existovaly již od roku 1998. Dlužník – obchodní společnost S. G., a. s., totiž za převáděné nemovitosti nic neobdržel do svého majetku, což je mj. vyjádřeno i slovy „cena nebyla fakticky nikdy uhrazena … a tímto ve skutečnosti bezúplatným převodem nemovitého majetku … znemožnil úhradu pohledávek společnosti R., s. r. o., … ve výši 995.139,44 Kč“. Namísto zaplacení kupní ceny, jež činila ve svém souhrnu za obě nemovitosti 17.700.000,- Kč, společnost A., s. r. o., provedla ke dni 4. 7. 2002 jednostranný zápočet vzájemných pohledávek a závazků (viz č. l. 43 – 44). Výsledkem těchto transakcí tak byla situace, kdy jediný majetek, z něhož by mohl být věřitel R. CZ, s. r. o., uspokojen, byl ze společnosti S. G., a. s., vyveden. Tomuto skutkovému závěru odpovídá také zpráva nezávislého auditora Ing. Jaromíra Kláska za rok 2001, podle něhož bylo obratu společnosti S. G., a. s., za rok 2001 ve výši 22.180.000,- Kč dosaženo především prodejem majetku. Zásadním pro naplnění znaku zmaření uspokojení věřitele je pak skutkové zjištění ohledně ekonomického stavu společnosti po prodeji nemovitostí, neboť společnost po této majetkové transakci již dosahovala záporných čísel, a to téměř deseti milionů korun (srov. č. l. 742). Díky protiprávnímu jednání obviněného tak již věřitel – společnost R., s. r. o., neměla možnost uspokojit svou pohledávku ze závazkového vztahu se společností S. G., a. s., z jiného jejího majetku.
Významné okolnosti vyjadřující formální znak zmaření uspokojení věřitele tak byly v popisu skutku obsaženy, obvodní soud je zasadil do úvodní i finální části tzv. skutkové věty („... místo toho, aby uhradil již splatné závazky ...“, resp. „... a tímto ve skutečnosti bezúplatným převodem nemovitého majetku své společnosti znemožnil úhradu pohledávek společnosti R., s. r. o.“). Nejvyšší soud proto nemá ke způsobu formulace skutkových okolností charakterizujících trestný čin podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. žádné výhrady. Pouze podotýká, že odvolací soud nesprávně považoval za nepodstatnou okolnost, že cena za nemovitosti nakonec nebyla uhrazena, důraz soud kladl výhradně na zcizení majetku. Jednalo se však o nevýznamnou vadu v odůvodnění správného závěru o naplnění všech znaků trestného činu poškozování věřitele.
Nejvyšší soud považuje za vhodné doplnit výše uvedené úvahy o stručnou poznámku k eventuální trestní odpovědnosti také jiných fyzických osob nežli pouze obviněného. Z trestního spisu je totiž evidentní, že prvotní přímý úmysl vyvést ze společnosti S. G., a. s., její majetek a převést jej na další obchodní společnosti, pojaly osoby činné do počátku roku 2001 v orgánech této společnosti. Jak zjistil dovolací soud z veřejně dostupných webových stránek katastru nemovitostí a elektronického výpisu z obchodního rejstříku, většinu zcizených nemovitostí určených podle jednotlivých parcelních čísel, v současnosti vlastní společnost R., a. s., (celkem jedenáct a pět jich pak bylo převedeno na odlišné subjekty). Předsedou představenstva zmíněné společnosti byl od konce roku 1999 do října 2003 V. Z., který vykonával funkci statutárního orgánu společnosti S. G., a. s., před obviněným P. K. Jedním z členů dozorčí rady společnosti R., a. s., byl od roku 1997 do prosince roku 2002 Ing. M. P., jenž po dobu dvou roků působil současně také ve společnosti S. G., a. s., a to jako člen představenstva. Existuje tedy důvodné podezření, že celý skutek zosnovali někteří z bývalých členů orgánů společnosti S. G., a. s., jejichž cílem bylo zbavit tuto společnost jejího majetku a převést jej na subjekty s nimi spřízněné, čehož však dosáhli díky součinnosti obviněného P. K. Ten podepsal jmenovací dekret, jímž byl uveden do funkce provozního ředitele společnosti S. G., a. s., Z. O., který vypovídal během hlavního líčení. Uvedl, že ve společnosti S. G., a. s., působil od ledna 2001 asi dva roky jako provozní ředitel, jmenovací dekret sice nesl podpis obviněného P. K., ale postupoval podle pokynů V. Z. mladšího, který měl jako ředitel společnosti J., s. r. o., se sídlem v O., udělenou plnou moc od obviněného P. K. Z. O. tedy podepsal se společností J., s. r. o., mandátní smlouvu, že bude na omezenou dobu vykonávat funkci provozního ředitele S. G., a. s. Součástí mandátní smlouvy byla klauzule zakazující mu uzavírat nové smlouvy jménem společnosti, která již pouze dodělávala staré zakázky a jejíž zaměstnanci postupně odcházeli (viz výpověď svědka na č. l. 625 a násl.).
Obviněný P. K. tak zjevně nese výrazně nižší míru zavinění nežli strůjci celého protiprávního jednání včetně jeho škodlivých následků, aktivně participoval na skutku rovněž nesrovnatelně méně a i jeho zisk z trestné činnosti nedosahoval ani zdaleka výše profitu ostatních zúčastněných osob, v jejichž prospěch dispozice s majetkem S. G., a. s., proběhla. Ostatně obdobný postoj zaujaly některé orgány činné v tomto trestním řízení již v jeho předcházejících stadiích, zejména sám dozorující státní zástupce, který ve svém usnesení ze dne 7. 10. 2005 (č. l. 397), mj. konstatoval, že obviněný P. K. byl jen tzv. „bílým koněm“ a že je třeba provést úkony ke zjištění skutečných pachatelů, jež měli z předmětného jednání značný majetkový prospěch a věc připravili a umožnili. Pokud však k naplnění pokynů státního zástupce obvodního státního zastupitelství nedošlo, soudy v tomto směru nemohou účinně zasáhnout, neboť jsou vázány zásadou obžalovací (srov. §2 odst. 8 tr. ř.).
Přes uvedené skutečnosti není možné vyvinit obviněného ze skutku, za nějž byl odsouzen a potrestán. Sám ve své výpovědi připustil, že byl osloven P. H. a „panem Š.“, zda by nechtěl „být činný ve společnosti S. G., a. s., jako člen představenstva“ (srov. protokol o výpovědi obviněného na č. l. 10 a násl. a výpověď u hlavního líčení, č. l. 443 a násl.). Dovolatel na tento návrh přistoupil, a to z nezastíraných důvodů – slíbené peněžní odměny. O další záležitosti spojené s tímto úkonem se podle svého vyjádření již nezajímal, přestože je oprávněné od něho v této pozici požadovat alespoň minimální znalost skutečností, jež s sebou výkon funkce statutárního orgánu v obchodní společnosti přináší. Každému průměrně vzdělanému a zdravě uvažujícímu jedinci musí být zřejmé, že osoba vykonávající vrcholnou pozici v obchodní společnosti bude vázána zákonem určenými povinnostmi a to jak vůči jednotlivým akcionářům a dalším statutárním orgánům tak i navenek vůči třetím osobám. Znalost obsahu a rozsahu povinností statutárního zástupce je vždy důležitá i proto, aby se taková osoba vyhnula případné odpovědnosti za jejich porušení. Pokud tak obviněný neučinil, jednal v evidentním srozumění s případnými negativními důsledky nerespektování zákonných povinností statutárního zástupce právnické osoby. Platí totiž, že neznalost zákona v takovém případě neomlouvá. Nutno dodat, že naopak okolnosti, za nichž mu byla funkce nabídnuta, měly obviněného od celé věci spíše odradit, neboť se doslova nabízela možnost, že funkce předsedy představenstva akciové společnosti, po němž se vlastně za úplatu žádá nečinnost, bude cíleně zneužita.
Příslušná právní úprava, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jednoznačně stanoví, že představenstvo je statutárním orgánem, jenž řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem, rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady, a nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva (§191 odst. 1 citovaného zákona). Dovolatel se v hlavním líčení před soudem prvního stupně hájil, že nevěděl předem o tom, že bude předsedou představenstva. To ovšem neznamená, že by jako „pouhý“ člen nemohl nést jistou míru odpovědnosti za právní úkony společnosti, zvláště když i jednotliví členové představenstva ji mohou navenek zastupovat, pokud stanovy neurčují jinak. Další povinnosti vyplývající ze zákona členům představenstva jsou uvedeny v ustanovení §194 odst. 5 obchodního zákoníku, podle něhož členové představenstva jsou mimo jiné povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva. Podobně ani o majetkové záležitosti společnosti S. G., a. s., nejevil obviněný zájem. V souladu s ustanovením §192 odst. 1, 2 obchodního zákoníku, zabezpečuje představenstvo obchodní vedení společnosti včetně řádného vedení účetnictví a nejméně jednou za účetní období předkládá valné hromadě zprávu o podnikatelské činnosti společnosti a o stavu jejího majetku. Bylo tudíž další jeho povinností informovat se o hospodaření společnosti, zejména seznámit se s jejím účetnictvím. Namítal, že neměl přístup k účetním dokumentům uloženým v O., což jej však nijak neomlouvá. Nesporně existují i jiné způsoby nahlédnutí do účetnictví, např. V. Z. uvedl, že účetnictví společnosti S. G., a. s., bylo k dispozici v elektronické podobě (viz č. l. 468 a násl.).
Dovolatel tedy zcela zásadním způsobem zanedbal základní předpoklady k řádnému výkonu funkce člena statutárního orgánu akciové společnosti. Ve svém vlastním zájmu se měl s podmínkami účasti v tomto orgánu seznámit, z kontextu celé věci však plyne, že se o to ani nesnažil. Spokojil se s tím, že mu z propůjčení jeho jména a identifikačních údajů plynuly finančními prostředky, a naprosto neoprávněně spoléhal na to, že z jeho účasti v představenstvu nevzejde žádný protiprávní následek.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, pokud obviněný chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [tzv. úmysl přímý, viz §4 písm. a) tr. zák.], nebo pokud ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý). Podle obvodního soudu, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, spáchal dovolatel trestný čin poškozování věřitele v úmyslu nepřímém. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze soudům nižších stupňů ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestného činu ničeho vytknout.
Přestože prokazování subjektivní stránky, zejména potom u úmyslu nepřímého, není jednoduchou záležitostí, v případě dotčeného skutku o jejím naplnění nemá ani Nejvyšší soud jakékoli pochyby. Soudy nižších stupňů nevycházely při posuzování srozumění obviněného s možnými nepříznivými následky z pouhých presumpcí, ale založily své závěry na objektivních skutečnostech. Jak bylo již uvedeno výše, především skutečnost, že obviněnému byla nabídnuta finanční odměna za to, že bude pouze formálně vykonávat funkci člena představenstva, již mělo dovolatele varovat. Osoby, jež ho kontaktovaly, obviněnému nesdělily žádné bližší informace týkající se činnosti a ekonomického stavu společnosti, na což si dovolatel stěžoval a současně se tím hájil v průběhu celého trestního řízení, ale v inkriminované době mu to divné nepřišlo a na nic bližšího se ani neptal. Rovněž z osobních vlastností pachatele lze vyvozovat zavinění (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 8/2010) a proto má v tomto smyslu význam i dřívější odsouzení obviněného P. K. za obdobnou trestnou činnost Okresním soudem v Kladně v roce 2004, jak příhodně konstatoval městský soud (viz str. 3 odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu a opis z evidence rejstříku trestů založený na č. l. 816). V neposlední řadě třeba zmínit i motiv poskytnutí součinnosti, a to majetkový prospěch, byť v porovnání se ziskem, jaký měly ze stíhaného skutku další osoby, dovolatel z vyvedení majetku ze společnosti S. G., a. s., profitoval nepochybně v minimálním rozsahu.
Lze tedy shrnout, že zjištěné okolnosti svědčí o tom, že volní složka úmyslu nepřímého, tj. srozumění na straně obviněného s možností porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, byla dána. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ustálená soudní praxe řadí mezi případy naplnění subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu i ty situace, kdy pachatel se svým jednáním snaží primárně dosáhnout jiného, pro trestní právo bezvýznamného, výsledku, a případný následek předvídaný trestním zákonem mu byl třeba i nepříjemný (viz č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). Podmínkou je, aby pachateli byla známa rizika jeho jednání, na jejichž eliminaci nemohl s určitostí spoléhat, právě tak jako obviněný P. K. nemohl důvodně spoléhat, že jeho formální členství v představenstvu nebude zneužito, vše napovídalo spíše tomu, že se tak bezesporu stane.
Pokud se obviněný P. K. ohradil proti tomu, jak odvolací soud vysvětlil závěr o činnosti obviněného jakožto statutárního zástupce společnosti S. G., a. s., jednalo se o námitku důvodnou. Ačkoli městský soud založil své úvahy na výkonu funkce likvidátora společnosti, Nejvyšší soud musí dát za pravdu dovolateli, že soud skutečně může jmenovat do funkce likvidátora společnosti některého ze společníků nebo statutární orgán anebo člena statutárního orgánu i bez jeho souhlasu, jak tvrdí obviněný P. K. Byť se však jednalo o výtku důvodnou, nemohla mít vliv na otázku trestní odpovědnosti obviněného. Jak konstatoval dovolací soud již shora, obviněný P. K. nebyl očividně hlavním strůjcem a vykonavatelem protiprávního jednání, avšak z hlediska jeho pachatelství je mimo jiné podstatnou ta část skutkových zjištění, podle níž to byl on, kdo podepsal příslušné smlouvy o převodu obou nemovitostí. Na tomto skutkovém základě musí být i posuzována otázka subjektivní stránky trestného činu, a za těchto okolností Nejvyšší soud nemá jakýchkoli pochybností o správnosti právního posouzení skutku soudy ve věci rozhodujícími.
Konečně se dovolací soud stručně vyjádří i k námitce, že společnost S. G., a. s., ještě v roce 2000 vykazovala zisk, a tudíž i kdyby obviněný nemovitosti převedl na jiný subjekt, nemohl tušit, že tím znemožní uspokojení některého z jejích věřitelů. Tato úvaha postrádá opodstatnění. Je totiž zcela jistě reálné, aby se společnost, jež v jednom účetním období dosahovala kladných čísel, dostala v krátké době do záporných čísel, a to nejpravděpodobněji právě v důsledku vyvedení téměř veškerého jejího majetku. To byl právě případ společnosti S. G., a. s., která po prodeji svého majetku v roce 2001 jiná stálá aktiva neměla a v podstatě utlumila i svou vlastní výrobní činnost (viz již výše citovaná zpráva auditora Ing. Jaromíra Kláska, č. l. 742). Z celého kontextu poznatků, jež byly v této věci opatřeny totiž vyplývá, že změna ve vedení společnosti byla uskutečněna osobami s firmou dosud spjatými právě za účelem ukončení podnikání, jemuž mělo předcházet vyvedení veškerého majetku mimo společnost a jeho převzetí těmi, kdo celou transakci vymysleli. Obviněný byl tím, kdo uvedený cíl fakticky zrealizoval.
Nejvyšší soud tedy posoudil tu část dovolacích námitek, jež naplnily deklarovaný důvod dovolání, jako nedůvodnou. Ostatními námitkami uplatněnými obviněným v jeho dovolání se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť neodpovídaly zákonnému vymezení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V provedeném trestním řízení soudy správně posoudily svá skutková zjištění tak, že obviněný P. K. naplnil zákonné znaky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. tak, jak jsou popsány ve výroku odsuzujícího rozsudku. Napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení tak nebylo zatíženo vadami v hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a to v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. února 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová