ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.56.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 56/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2010 o dovolání, které podal obviněný A. Ch. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. 9 To 169/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 80/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný A. Ch. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 3 T 80/2008, uznán vinným dvěma trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a) a c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zák.“) a trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), kterých se dopustil skutky blíže konkretizovanými pod body 1. až 3. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto trestné činy byl obviněný A. Ch. odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný zařazen pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného uhradit poškozenému, jímž jsou Strojírny Kolín, státní podnik, jako náhradu škody peněžní částku ve výši 5 870 000,- Kč.
O odvolání obviněného A. Ch. podaném proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. 9 To 169/2009, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Dne 2. 11. 2009 podal obviněný A. Ch. prostřednictvím svého obhájce proti citovanému usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Obviněný popírá spáchání posuzovaných skutků, přičemž soudům nižších stupňů vytýká, že neprovedly důkazy, které navrhoval a jimiž lze prokázat neexistenci jeho úmyslu poškodit majetek státního podniku Strojírny Kolín. Dále obviněný obsáhle argumentuje, v čem a proč podle jeho názoru soudy nižších stupňů hodnotily důkazy nesprávně a v rozporu s ustanoveními §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, a tím údajně porušily i zásady trestního řízení, když v posuzované věci nerespektovaly zejména zásadu presumpce neviny, pravidlo „in dubio pro reo“ a právo obviněného na obhajobu.
Závěrem svého dovolání obviněný A. Ch. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a aby obviněného zprostil obžaloby, anebo aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby mu Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. řádu přerušil výkon trestu odnětí svobody, do kterého nastoupil dne 28. 10. 2009.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného A. Ch. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný uplatnil takové dovolací námitky, které neodpovídají nejen uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, nýbrž ani žádnému dalšímu dovolacímu důvodu uvedenému v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 tr. řádu. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný A. Ch. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný A. Ch. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy že ve věci rozhodl vyloučený orgán. K naplnění citovaného dovolacího důvodu se vyžaduje, aby byly současně splněny dvě podmínky. Podle první z nich je třeba, aby ve věci rozhodl vyloučený orgán, který vydal meritorní rozhodnutí (např. rozsudek nebo usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o vině a trestu, resp. bylo takové rozhodnutí potvrzeno). V žádném případě však nepostačuje, že za podjatého je označen např. státní zástupce, neboť uvedený orgán činný v trestním řízení není oprávněn meritorně rozhodnout o vině a trestu ohledně konkrétního obviněného. Druhá podmínka uplatněného dovolacího důvodu spočívá v tom, že dovolatel nevěděl o důvodech k vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení v původním řízení nebo tuto okolnost namítl před rozhodnutím orgánu druhého stupně.
Jak je ovšem patrné z podaného dovolání, obviněný A. Ch. sice formálně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, nicméně k němu neuvedl žádný konkrétní argument jak ohledně toho, který orgán by měl být vyloučen z rozhodování v trestní věci obviněného, tak ani k tomu, z jakých důvodů byl takový orgán vyloučen. Obviněný totiž založil obsah svého dovolání na skutečnostech a důvodech, které věcně neodpovídají uplatněnému (ani žádnému jinému) dovolacímu důvodu. Přitom Nejvyšší soud je vázán obsahem dovolání a důvody v něm uplatněnými (§265i odst. 3, 4 tr. řádu).
Tvrzení obsažená v dovolání obviněného A. Ch. pak nejsou způsobilá naplnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle něhož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný sice neuplatnil tento dovolací důvod, ale ve svém dovolání činí závěr o „nesprávném právním posouzení skutků, které jsou mu kladeny za vinu“ (viz zejména str. 12 dovolání). K výkladu citovaného dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný A. Ch. však nesouhlasí s učiněnými skutkovými (nikoli právními) závěry, když podle jeho názoru soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily důkazy provedené ve věci a nevyhověly některým důkazním návrhům obviněného. Dále obviněný vytýká soudům nižších stupňů porušení některých zásad trestního řízení, přičemž výslovně zmiňuje zejména zásadu presumpce neviny, pravidlo „in dubio pro reo“ a právo na obhajobu. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu shledává v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů spočívajícím v nesprávném hodnocení důkazů a v nedostatečném rozsahu provedeného dokazování, přičemž z toho obviněný vyvozuje i nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné, odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech vytýkaných vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný A. Ch. namítal nesprávnost právního posouzení skutků, pro jejichž spáchání byl odsouzen, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z námitek proti hodnocení provedených důkazů a z nedostatečného rozsahu dokazování, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda byl v posuzované věci naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného A. Ch. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se ztotožnil též odvolací soud. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaných skutků, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestných činů zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a) a c) tr. zák. a porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), jak správně uzavřely soudy nižších stupňů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Svými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obviněný A. Ch. nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto obviněný podal dovolání z jiných důvodů, které neodpovídají nejen dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ten ostatně ani neuplatnil), ale ani žádnému jinému důvodu dovolání podle §265b tr. řádu, tedy ani jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Obviněný totiž nevytkl, který orgán a proč by měl být vyloučen z rozhodování v jeho trestní věci, a ani nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutků, resp. proti hodnocení provedených důkazů a rozsahu dokazování. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Obdobný závěr platí rovněž pro ty dovolací námitky obviněného A. Ch., jejichž prostřednictvím vytýká porušení zásady presumpce neviny a pravidla „in dubio pro reo“. I v tomto případě jde o instituty procesního práva, jejichž případné porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. řádu. Navíc trestněprávní zásada presumpce neviny se sice ve vztahu k obviněnému uplatňuje ze strany orgánů činných v trestním řízení ve všech stadiích trestního řízení, ovšem jen tehdy, dokud ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o vině obviněného (viz ustanovení čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. řádu). Proto se bez dalšího nelze dovolávat presumpce neviny poté, co již byl obviněný pravomocně uznán vinným trestným činem, tedy ani např. v řízení o mimořádných opravných prostředcích. Nejvyšší soud tudíž považuje i zmíněné námitky za takové, které nenaplňují žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu, takže je nemohl učinit předmětem svého posuzování.
Nad rámec shora uvedené argumentace Nejvyšší soud k námitce obviněného A. Ch., v které soudům nižších stupňů vytýká neprovedení některých jím navrhovaných důkazů, doplňuje následující. I v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V trestní věci obviněného A. Ch. se tak stalo, protože jak soud prvního stupně (viz str. 14 a 15 jeho rozsudku), tak odvolací soud (viz str. 10 jeho usnesení) odůvodnily, proč nevyhověly návrhům obviněného na provedení dalších důkazů.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný A. Ch. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tímto způsobem o podaném dovolání v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Pokud jde o podnět obviněného A. Ch., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu i na podkladě rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zdůraznit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu. Navíc obviněný tento svůj návrh neopřel o žádné důvody, které by snad u něj byly neslučitelné s výkonem uloženého trestu odnětí svobody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y v. r.