ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.75.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 75/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2010 o dovolání, které podal obviněný J. N. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 9 To 4/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 3/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. N. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2008, sp. zn. 46 T 3/2007, uznán vinným jednak v bodě 1) výroku o vině trestnými činy zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, trestního zákona, dále jen tr. zák., a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. spáchanými v jednočinném souběhu a dále v bodě 2) téhož výroku byl uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. za použití §143 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný J. N. odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pět a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit poškozené společnosti a. M., a. s., částku ve výši 10.504.000,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. soud odkázal jmenovanou poškozenou společnost se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze a obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 9 To 4/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1), ve výroku o trestu, jakož i ve výroku o náhradě škody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §143 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon zařadil obviněného podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně vrchní soud podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc v rozsahu zrušení soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl. V době konání dovolacího řízení Nejvyšší soud z obsahu trestního spisu zjistil, že Městský soud v Praze již rozhodoval o zrušené části svého prvního odsuzujícího rozsudku a uznal obviněného J. N. vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. rozsudkem ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 46 T 3/2007, a odsoudil jej k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 9 To 4/2009, včetně obsahově navazujících rozhodnutí a rozhodoval dále o náhradě škody. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. 6 To 64/2009, zamítnuto jako nedůvodné podle §256 tr. ř. Je proto zřejmé, že výrok o trestu, který byl obviněnému uložen dovoláním napadeným rozsudkem, již byl v době rozhodování dovolacího soudu zrušen.
Obviněný J. N. podal již dne 28. 5. 2009 prostřednictvím svého obhájce dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 9 To 4/2009, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu g), tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud připomíná, že trestní spis byl předložen k rozhodnutí o dovolání až dne 20. 1. 2010.
Mimořádným opravným prostředkem napadl dovolatel rozsudek vrchního soudu v rozsahu bodu 1. výrokové části, jíž byl jednak ponechán beze změny výrok o vině pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, a jíž byl obviněnému nově uložen trest, a dále napadl rozsudek městského soudu v rozsahu výroku o vině pod bodem 2), jímž byl uznán vinným trestným činem podle §140 odst. 2 alinea 2. tr. zák. Obviněný především namítl, že vzhledem k procesním vadám v řízení před soudem prvního stupně nebyl v plném rozsahu zjištěn skutkový stav věci. Vytkl městskému soudu, že se s některými provedenými důkazy a zejména s jeho vlastní obhajobou nevypořádal, jak mu ukládá ustanovení §125 tr. ř. Zásadní pochybení spatřoval dovolatel v tom, že Městský soud v Praze odmítl doplnit dokazování, přičemž své rozhodnutí přesvědčivě nezdůvodnil. V této souvislosti odkázal na „nález ÚS 48/2000“, podle něhož nelze odmítnout provedení důkazu pouze účelově, bez jakéhokoli faktického důvodu, anebo pokud se má důkaz týkat odborné stránky věci. (Nejvyšší soud na tomto místě upozorňuje na nesprávné označení rozhodnutí Ústavního soudu, s obsahem dovolatelem zmíněného nálezu však koresponduje nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 441/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 48, sv. 17.) Konkrétně obviněný nesouhlasil s objasněním subjektivní stránky skutku. Tvrdil, že v okamžiku uplatnění směnky nevěděl, že byla opatřena nepravým podpisem K. B. Směnku mu předal jako pravou občan Ukrajiny I. V. P., který tuto skutečnost potvrdil písemným prohlášením ze dne 6. 5. 2008 sepsaným v ukrajinském jazyce a opatřeným překladem do češtiny s tlumočnickou doložkou. Proto se obviněný dožadoval výslechu autora uvedeného prohlášení. V další části svého podání obviněný poukázal na nejasnosti ohledně data předložení směnky Ing. F. N. a Y. K. A. a vyslovil přesvědčení, že v trestním řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Toto své tvrzení podepřel obecným odkazem na judikaturu Ústavního soudu, v níž měl tento soud vyslovit zákaz deformace důkazů a zákaz libovůle v rozhodování soudů. Citoval také „nález ÚS 38/06“, z něhož podle obviněného vyplývá, že nabude-li pachatel padělané nebo pozměněné peníze dovoleným způsobem, aniž si je jejich nepravosti vědom, a udá je následně jako pravé, nedopustí se trestného činu podle §140 odst. 2 alinea 2. tr. zák. Závěrem svého dovolání obviněný vyslovil přesvědčení o porušení jeho práva vyplývajícího z čl. 39 Listiny – být shledán vinným spácháním trestného činu jen za jednání stanovené v zákoně. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně [pravděpodobně pouze v rozsahu bodu 2) výroku o vině, proti němuž v úvodu dovolání tento mimořádný opravný prostředek výslovně směřoval], jakož i napadený rozsudek vrchního soudu ve výroku o trestu (v době podání dovolání nebyl tento výrok ještě zrušen) a sám buď ve věci rozhodl rozsudkem podle §265m odst. 1 tr. ř. anebo přikázal městskému či vrchnímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Zároveň obviněný učinil návrh, aby Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu §265l tr. ř. o přerušení nebo odkladu výkonu rozhodnutí (citované ustanovení se však ve skutečnosti zabývá přikázáním věci k novému projednání a rozhodnutí).
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný J. N. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten byl, jak je již patrno shora, uplatněn ve spojení s dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem existence uvedeného důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, jako např. ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., které obviněný J. N. ve svém dovolání citoval. Tento důvod tak nemohou naplnit námitky vytýkající nesprávné skutkové zjištění nebo vadný způsob hodnocení provedených důkazů a rozsah dokazování, jež dovolatel prakticky v celém svém dovolání uplatňoval.
Obviněný sice formuloval část svých argumentů tak, že ve věci nebyly opatřeny podklady pro právní kvalifikaci skutku, resp. k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Avšak podstatou pochybení především soudu prvního stupně bylo podle tvrzení dovolatele především vadné hodnocení provedených důkazů, nedostatečné zdůvodnění nevěrohodnosti obhajoby a nevyhovění návrhu na provedení výslechu svědka z Ukrajiny. V těchto skutečnostech tak obviněný spatřoval porušení hmotného práva, kdy „nebyl prokázán znak žalovaného trestného činu“ a došlo k porušení ustanovení §2 odst. 5 a §125 tr. ř. a zejména jeho ústavně garantovaných práv.
Obviněný J. N. ve svém mimořádném opravném prostředku tedy sice částečně namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor opřel výlučně o jinou verzi skutkového stavu, než k jaké dospěly soudy, a kterou nabízel již v rámci své obhajoby v řízení před soudem prvního stupně. Obviněný tak vůbec nevytýkal soudům nesprávné hmotně právní posouzení skutku či jiné skutkové okolnosti, když netvrdil, že skutek nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, nebo že nejde o žádný trestný čin, nýbrž nepovažoval za správný postup soudů, kterým hodnotily provedené důkazy a rozhodovaly o tom, zda jejich rozsah je dostačující pro spolehlivý závěr o vině obviněného. Dovolatel tak v podstatě předložil vlastní verzi skutkového stavu a soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva nýbrž práva procesního. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.].
Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek nelze uplatnit ve stejné šíři jako odvolání. Proces dokazování je soustředěn především do řízení před soudem prvního stupně, přičemž jeho skutkové závěry je možné korigovat ještě v odvolacím řízení, neboť soud druhého stupně má možnost provádět důkazy (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Nejvyšší soud není oprávněn v řízení o dovolání bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, neboť nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám provádět či opakovat důkazy, jak vyplývá z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř. Dovolací soud tak nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění, kterých se v podstatě dovolatel domáhá. Dovolací soud je tak v podstatě vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy nižších stupňů, a v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak může výlučně přezkoumávat postup ve věci rozhodujících soudů při aplikaci norem hmotného práva.
Námitky, které uplatnil obviněný J. N. ve svém dovolání, proto formálně neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s důvodem pod písmenem g) téhož ustanovení, a Nejvyšší soud se jimi tudíž nemohl zabývat.
Pouze nad rámec dovolání Nejvyšší soud považuje za vhodné vyjádřit se stručně k zásadním skutkovým námitkám, jimiž dovolatel brojil proti svému odsouzení. Obviněný J. N. předně popřel, že by věděl o nepravém podpisu výstavce směnky K. B., a soudu předložil postupně dvě zcela odlišné verze okolností, za nichž měl předmětnou směnku získat. Nejprve v přípravném řízení ale i v hlavním líčení tvrdil, že mu ji předal sám K. B. v kanceláři společnosti a. M., a. s. Podrobně vysvětlil i důvod, proč k vystavení směnky ve prospěch obviněného mělo vůbec dojít. Jednalo se údajně o formu zajištění závazku, aby obviněnému v budoucnu byla vyplacena poměrná část za jeho akcie společností a. M., a. s., a B. G., a. s., jež převedl na K. B., který se tak stal jediným akcionářem v obou společnostech (viz protokol o výslechu ze dne 25. 10. 2006, č. l. 238 a násl. nebo protokol o hlavním líčení ze dne 7. 11. 2007, č. l. 2784 a násl., kde ještě obviněný setrval na verzi, že dostal směnku od K. B.). Až dne 9. 5. 2008 během hlavního líčení konaného u Městského soudu v Praze předložil obviněný J. N. jako listinný důkaz prohlášení osoby ukrajinské národnosti I. V. P.(založené ve spise na č. l. 2881). Obsahem této listiny jsou údaje týkající se směnky výstavce K. B., od něhož ji tato osoba měla získat v době, kdy spolu jednali o možném prodeji obchodní společnosti a. M., a. s. Když se I. V. P.dozvěděl o finančních problémech obviněného, tak mu údajně tuto směnku předal jako pravou. Proč tento důkaz nepředložil dříve, vysvětlil dovolatel tak, že po konfrontaci s K. B. u hlavního líčení „… v tom jeho výrazu jsem četl tu jeho zarputilost a já jsem na základě toho začal konat to, že jsem zavolal I. …“ (srov. č. l. 2870). Obviněný J. N. přitom zdůvodnil pozdní uvedení těchto zásadních skutkových okolností tím, že původně nechtěl, aby jeho známý z Ukrajiny byl s celou záležitostí spojován (srov. č. l. 2872).
Způsob, jakým především soud prvního stupně hodnotil jednotlivé ve věci provedené důkazy, zcela odpovídá jejich obsahu a přijaté závěry logicky zapadají do širšího rámce ostatních ve věci učiněných zjištění. Na rozdíl od obviněného i Nejvyšší soud v podstatě souhlasí se soudem odvolacím, resp. soudem prvního stupně, který označil obhajobu obviněného ohledně opatření směnky i v jeho druhé verzi za nevěrohodnou. Takovéto posouzení totiž bylo učiněno po důkladném a pečlivém uvážení a stejným způsobem bylo i zdůvodněno. Nelze tudíž akceptovat výtku dovolatele, že by rozhodnutí soudů byla nepřezkoumatelná. Samozřejmě nemůže být kladeno obviněnému za vinu, pokud se v průběhu řízení hájí jakýmkoli způsobem dovolenými prostředky. Na druhou stranu nelze zpochybnit skutečnosti, že na důvěryhodnosti objektivně získává ten, kdo vypovídá konstantně a jehož verzi odpovídají i ostatní ve věci provedené důkazy (zde však, jak konstatoval odvolací soud, byla obhajoba obviněného dostupnými důkazy vyvrácena). Ačkoli se dovolatel domníval, že náhlou změnu své obhajoby řádně zdůvodnil, Nejvyšší soud s tímto nesouhlasí. Především zcela postrádá logiku, aby K. B. vystavil ve prospěch obviněného směnku na šest milionů a dvě stě tisíc korun jen z toho důvodu, že měl zájem navázat obchodní vztahy s ukrajinským občanem, na něž navíc ani po celou dobu trestního řízení nic nepoukazovalo. Ve skutečnosti pak K. B. prodal společnosti a. M., a. s., a B. G., a. s., americké společnosti M. C., I.., za kupní cenu 1 Euro (srov. výpověď K. B., č. l. 2715), což bylo zapsáno v obchodním rejstříku v listopadu, resp. prosinci 2006. Zejména však, jak již zdůraznil Městský soud v Praze (viz str. 29 odůvodnění jeho rozsudku), je zcela absurdní, aby K. B. vystavil směnku ve prospěch někoho jiného (v tomto případě obviněného) než toho, s nímž hodlá obchodovat (I. V. P.).
Prvotní výpovědi obviněného ohledně původu směnky se rozchází i s časovým sledem událostí ve firmě. Ke dni vystavení směnky 5. 12. 2003 totiž ještě nebylo ve společnosti zjištěno, že by jí scházely nějaké peněžní prostředky, jak správně upozornil soud prvního stupně ve svém rozsudku na str. 27. V této souvislosti je nutné připomenout, že skutek pod bodem 2) výroku o vině rozsudku městského soudu souvisí se skutkem pod bodem 1) téhož výroku, v jehož rozsahu však dovolání podáno nebylo. O tomto skutku městský soud opětovně rozhodl dne 27. 4. 2009 rozsudkem sp. zn. 46 T 3/2007, tak, že uznal obviněného vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., který spočíval v podstatě v tom, že z účtu společnosti a. M., a. s., vybral v průběhu roku 2003 postupně celkovou finanční částku 10.504.000, Kč a použil ji k nezjištěnému účelu. Poslední výběr z účtu uskutečnil obviněný přitom dne 19. 12. 2003 a jeho společník se o chybějících penězích dozvěděl v lednu 2004. Na směnce bylo však uvedeno datum 15. 12. 2003 a údajně byla výsledkem dohody o prodeji akcií ve vlastnictví obviněného K. B. s tím, že pokud firma skončí v likvidaci, obviněný směnku nepoužije, ale pokud firmu K. B. prodá, bude směnka představovat zajištění jeho nároku na zaplacení za převedené akcie (srov. výpověď obviněného u hlavního líčení, č. l. 2786). V době údajného vystavení směnky se však o neutěšeném hospodářském stavu společnosti ještě nevědělo a už vůbec nebylo uvažováno o jejím prodeji. Za takového skutkového stavu pak vysvětlení obviněného (resp. dovolatelova „verze č. 1“) působí značně nevěrohodně, nehledě na to, že tato vysvětlení sám popřel náhlou změnou výpovědi těsně před vyhlášením odsuzujícího rozsudku.
Důvodným proto shledal dovolací soud také zamítnutí návrhu obviněného na doplnění dokazování výslechem údajného autora prohlášení ze dne 6. 5. 2008. Nebylo možno souhlasit ani s výtkou, že soud své zamítavé rozhodnutí ohledně navrženého doplnění dokazování výslechem ukrajinského občana řádně nezdůvodnil. Podle protokolu o hlavním líčení bylo zamítnutí na místě stručně zdůvodněno (viz č. l. 2872), v odůvodnění svého rozsudku pak Městský soud v Praze podrobněji rozvedl, proč takové rozhodnutí učinil. Pokud obviněný v rámci odvolacího řízení uplatnil stejné návrhy, vrchní soud jim nevyhověl, a svůj postup řádně zdůvodnil na str. 9 odůvodnění napadeného rozsudku. Oba soudy tak respektovaly ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a rovněž i nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 575/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 58, sv. 26, na nějž obviněný poukázal ve svém dovolání. Ústavní soud v tomto rozhodnutí kladl důraz na to, aby soudy odmítnutí navržených důkazů zdůvodnily přesvědčivým způsobem, který nese úvahy natolik logické a rozumné, že jejich argumentace bude srozumitelná účastníkům řízení. Tomuto požadavku oba soudy v dané věci rozhodující dostály. Především soud prvního stupně zcela jasně vysvětlil, co jej vedlo k závěru o nadbytečnosti provádění výslechu ukrajinského občana (str. 28 rozsudku). Nejvyšší soud pak může pouze doplnit zcela správné a logické úvahy soudů nižších stupňů v tom, že považuje za vysoce nepravděpodobné, aby obviněný poté, co je seznámen se skutkem jemu kladeným za vinu a především s jeho právní kvalifikací, kdy je ohrožen poměrně vysokou trestní sazbou, neuplatní všechny skutečnosti, jimiž by podezření ze spáchání takového činu vyvrátil, ale učiní tak prakticky před skončením řízení u soudu prvního stupně bez toho, aniž by existovaly závažné okolnosti, pro které by nemohl svou obhajobu uplatnit dříve.
Rovněž se v této trestní věci nejednalo o situaci, kdyby se soud o některých důkazech či návrzích na jejich provedení ve svém rozhodnutí ani nezmínil, jako tomu bylo ve věci, v níž rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 441/99, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 48, sv. 17. (Tento nález měl s největší pravděpodobností obviněný J. N. na mysli, když citoval v dovolání „nález ÚS 48/2000“.) Pro úplnost je možno připomenout konstantní rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž soudy nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu, ale pro případ, že jim nevyhoví, musí vyložit, proč navržené důkazy neprovedly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 122, sv. 23, nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09), což Městský soud v Praze i Vrchní soud v Praze učinily.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že nezjistil ani žádné náznaky libovůle v rozhodování soudů nižších stupňů, jak namítl dovolatel opět s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, aniž by ji však specifikoval.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 109, sv. 15, definoval „libovůli“ postupu soudu tak, že odvolací soud změní meritum věci a odchýlí se od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, přičemž své odlišné stanovisko nezaloží na opakovaném provedení důkazů ani na nově provedených důkazech (obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 80, sv. 14, nebo nález ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06). Současně konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu shledala, že uvedený postup odvolacího soudu a jeho nečekaně (překvapivě) pozměněné rozhodnutí má za důsledek nemožnost obviněného efektivně se hájit, čímž je zasaženo jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to porušením základních zásad trestního řízení (zásady ústnosti a bezprostřednosti). Skutek tak může v odvolacím řízení doznat změny jen tehdy, pokud odvolací soud buď opětovně provede pro skutkové zjištění podstatné důkazy, nebo provede důkazy nové, jež v hlavním líčení provedeny nebyly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06). V posuzované věci se o takový případ zjevně nejednalo, soud druhého stupně nezasahoval nijak do výroku o vině, tzv. skutková věta pod bodem 2. výroku o vině rozsudku městského soudu nedoznala žádné změny, přičemž na skutek aplikoval soud shodné ustanovení trestního zákona jako obžaloba (viz č. l. 2682 a násl.). Se skutkovými závěry a jejich právním hodnocením soudem prvního stupně se vrchní soud ztotožnil a jeho postupem tak obviněný nemohl být zasažen ve svých obhajovacích právech ve smyslu shora citovaných nálezů Ústavního soudu.
Zcela nepřiléhavý je pak odkaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 38/06, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 124, sv. 41, neboť ten řešil skutkově i právně odlišný případ. Ústavní soud ve svém rozhodnutí vytkl soudům nižších stupňů vadnou interpretaci devizového zákona, resp. že se řídily judikaturou vydanou v době, kdy platily odlišné devizové předpisy, nežli v době spáchání skutku. V důsledku nesprávného výkladu jiného právního předpisu tak skutek měl být posouzen podle §141 tr. zák. a nikoli §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. S projednávanou věcí obviněného tak není možné uvedený případ srovnávat.
Z obsahu dovolání je patrno, že odkazem na předchozí nález Ústavního soudu obviněný podpořil svou námitku, že o nepravosti směnky, resp. podpisu výstavce nevěděl. Tímto však brojí proti skutkovým zjištěním vzešlým především z řízení před soudem prvního stupně a dále tímto dovolatel v podstatě polemizoval se skutkovými závěry soudů, což deklarovaný dovolací důvod nepřipouští. Městský soud v Praze na podkladě provedeného dokazování jednoznačně uzavřel, že dovolateli bylo známo, že se jedná o nepravý podpis a tudíž padělanou směnku (viz str. 29 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Pro shrnutí Nejvyšší soud uvádí, že obviněný J. N. svými dovolacími námitkami ve skutečnosti nevytýkal nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, a proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl dán. Obviněný nezpochybnil právní závěry učiněné v napadených rozhodnutích, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti provádění důkazů, jejich hodnocení a rozsahu dokazování. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit. V řízení o dovolání se Nejvyšší soud zásadně nezabývá zákonností a úplností provedeného dokazování, ani neposuzuje správnost hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (srov. např. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 48/2008, usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006).
Navíc, pokud dovolatel zpochybňuje správnost a přesvědčivost odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, je nezbytné připomenout, že podle §265a odst. 4 tr. ř. není přípustné dovolání jen proti důvodům rozhodnutí.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. N. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř. podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž mohl věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo, odmítl dovolání obviněného. Nejvyšší soud tak mohl rozhodnout v neveřejném zasedání, jak mu to umožňuje ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Obviněný J. N. v úplném závěru svého dovolání učinil návrh, aby Nejvyšší soud rozhodl „ve smyslu ustanovení §256l tr. ř.“ o přerušení či odkladu výkonu rozhodnutí. Dovolací soud citované ustanovení považoval za písařskou chybu, neboť se týká přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí. Obsahově návrhu obviněného odpovídá ustanovení §256o tr. ř., podle kterého může předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. V průběhu dovolacího řízení bylo Nejvyššímu soudu zasláno podání obviněného vypracované obhájcem JUDr. Richardem Novákem, který současně předložil i plnou moc od obviněného (dovolání podával dosavadní obhájce obviněného JUDr. Eduard Bruna, PhD.). V tomto samostatném podání obhájce jménem obviněného žádal, aby Nejvyšší soud postupoval podle ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. a odložil výkon trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Důvody pro svůj návrh spatřoval ve zdravotním stavu obviněného, který mu nedovoluje nastoupit trest. Vzhledem k tomu, jak Nejvyšší soud již citoval v úvodní části svého rozhodnutí o dovolání, že v předmětné trestní věci byl zrušen výrok o trestu v rámci ukládání souhrnného trestu, postup navrhovaný obviněným v obou podáních tak ani nebylo možné realizovat. Bez ohledu na další skutečnosti, zejména s ohledem na způsob rozhodnutí o dovolání, Nejvyšší soud, resp. předsedkyně senátu nemohla ani uvažovat o možném odkladu výkonu rozhodnutí, neboť trest uložený napadeným rozsudkem byl v době rozhodování dovolacího soudu již zrušen.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. února 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová