Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.05.1999, sp. zn. III. ÚS 93/99 [ nález / HOLLÄNDER / výz-3 ], paralelní citace: N 80/14 SbNU 161 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:3.US.93.99

sp. zn. III. ÚS 93/99 Nález Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 27. května 1999 v senátě, ve věci ústavní stížnosti Ing. H. B. za účasti vedlejšího účastníka Katastrálního úřadu v J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1998, č. j. 33 Ca 63/98-23, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu v J. ze dne 17. února 1998, č. j. V 7/593/98, o zamítnutí návrhu na vklad vlastnických práv, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1998, č. j. 33 Ca 63/98-23, se zrušuje. Odůvodnění: I. Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 19. února 1999, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1998, č. j. 33 Ca 63/98-23, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu v J. ze dne 17. února 1998, č. j. V 7/593/98, o zamítnutí návrhu na vklad vlastnických práv. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí být dotčena v základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 33 Ca 63/98, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující: Katastrální úřad v J. rozhodnutím ze dne 17. února 1998, č. j. V 7/593/98, zamítl návrh stěžovatelky na vklad vlastnického práva s odůvodněním, dle něhož předmět převodu v listinách, které jsou podkladem pro zápis v katastru (jimiž byly dohoda o vypořádání majetku z bezpodílového spoluvlastnictví manželů po jeho zániku ze dne 24. července 1996 a výpis z této dohody ze dne 9. února 1998), je neurčitý (ve smyslu §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V opravném prostředku, směřujícím proti rozhodnutí správního orgánu, stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že označení předmětu smlouvy je dostatečně určité, když obsahuje č. p. budovy i pozemek, na kterém tato stojí. Poukázala přitom jednak na běžnou praxi ostatních katastrálních úřadů a jednak na odbornou literaturu. Městský soud v Praze v ústavní stížností napadeném rozsudku rozhodnutí katastrálního úřadu potvrdil, a to ze zcela jiných příčin, než jsou uvedeny v zamítavém rozhodnutí katastrálního úřadu, a než těch, na které se opravný prostředek odvolává. Soud vyšel ze zjištění, dle něhož bezpodílové spoluvlastnictví manželů zaniklo na základě soudního rozhodnutí, které nabylo právní moci dne 9. srpna 1993, přičemž návrh na vklad vlastnických práv podle dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, uzavřené dne 24. července 1996, resp. podle výpisu z této dohody ze dne 9. února 1998, byl podán až dne 16. února 1998. tj. v době, kdy již uplynula lhůta uvedená v dříve platném ustanovení §149 odst. 4 občanského zákoníku. Za těchto okolností dospěl soud k právnímu závěru, dle něhož se v předmětné věci uplatní zákonná domněnka, že nemovité věci náležející do zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů jsou v jejich podílovém spoluvlastnictví, a že jejich podíly jsou stejné, když ve lhůtě tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebyl podán návrh na vklad vlastnických práv k nemovitostem podle dohody o jeho vypořádání do katastru. Pouze jako obiter dictum soud uvedl, že sdílí námitky stěžovatelky ohledně určitosti vymezení předmětu převodu, avšak že tuto úvahu považuje již za bezpředmětnou, když návrhu na vklad nelze vyhovět z jiných důvodů. V ústavní stížnosti se zejména poukazuje na tu skutečnost, že Městský soud v Praze potvrdil opravným prostředkem napadené rozhodnutí katastrálního úřadu ze zcela jiného důvodu, než shledal správní orgán, a to poté, kdy konstatoval, že důvody jeho zamítavého rozhodnutí neobstojí. Dle přesvědčení stěžovatelky soud tak zaměnil svoji přezkumnou funkci, kterou vykonává podle §244 a následujících o. s. ř., pokud jde o zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné (státní) správy, za funkci orgánu nalézajícího, v důsledku čehož rozhodl v podstatě prvoinstančně, a tím protiprávně odňal právo opravného prostředku. Kromě toho ústavní stížnost obsahuje i námitky, týkající se právních závěrů Městského soudu v Praze. Je v ní vyjádřen názor, dle něhož ze žádného ustanovení obecně závazných právních předpisů nelze dovodit, že by dohoda o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů musela být v tříleté lhůtě dle §149 odst. 4 občanského zákoníku předložena katastrálnímu úřadu s návrhem na vklad do katastru nemovitostí. Z ustanovení §47 odst. 3 občanského zákoníku se pak dovozuje závěr, dle něhož návrh na vklad práva vlastnického postačí podat do tří let od uzavření takové dohody, přičemž pouze nedodržení této lhůty by mělo za následek zánik dohody ze zákona použitím fikce odstoupení. Ze všech uvedených důvodů se stěžovatelka napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze cítí být dotčena v základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 11. března 1999 Městský soud v Praze k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 33 Ca považuje stížností napadené rozhodnutí za správné, přičemž v základních bodech odkazuje na jeho odůvodnění. K výhradám navrhovatelky, obsaženým v ústavní stížnosti, pak dále uvádí, že v tomto případě jde o přezkum rozhodnutí správního orgánu podle části páté hlavy třetí občanského soudního řádu a nikoli o řízení podle hlavy druhé. V řízení podle §250l o. s. ř. jsou podle názoru senátu Městského soudu v Praze, který o věci rozhodoval, dány meze přezkumné činnosti soudu výrokem správního orgánu, který je napaden opravným prostředkem, a nikoli důvody, které uvádí navrhovatel ve svém opravném prostředku, jak je tomu v řízení podle §247 a následujících o. s. ř. Jelikož soud, přezkoumávající rozhodnutí správního orgánu podle ustanovení §250l a následujících o. s. ř., může ve svém rozhodnutí zaujmout jiný právní názor nežli zaujal správní orgán, jehož rozhodnutí přezkoumává, nelze dle přesvědčení městského soudu poukazovat na to, že soud rozhodoval prvoinstančně a že účastníkům odňal právo podat opravný prostředek. Ve vyjádření se konečně upozorňuje na skutečnost, že podle zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva předpokladem účinnosti smlouvy, a proto nemá pro smlouvy týkající se věcných práv k nemovitostem ustanovení §47 odst. 2 občanského zákoníku žádný praktický význam a tyto případy pod režim tohoto zákonného ustanovení nespadají. S ohledem na všechny uvedené důvody městský soud ve svém vyjádření navrhuje, aby ústavní stížnosti navrhovatelky nebylo vyhověno. II. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva. Základní námitkou obsaženou v ústavní stížnosti je nemožnost účastníka řízení vyjádřit se k právnímu názoru soudu, jenž potvrdil v řízení o opravném prostředku rozhodnutí správního orgánu, avšak z důvodů jiných, než byly důvody přezkoumávaného rozhodnutí. K otázce uplatnění základního práva na reálnou a efektivní možnost účastníků řízení jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat, plynoucího z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, se Ústavní soud vyjádřil již v řadě svých nálezů: Ústavní soud v této souvislosti již v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 218/95 zaujal stanovisko, dle něhož v situaci, kdy soud odvolací při řešení případu opustil režim zákona č. 87/1991 Sb. a věc posoudil z hlediska obecné ochrany vlastnického práva v občanském zákoníku, aniž však v řízení vydání jeho rozhodnutí předcházejícím dal možnost stěžovatelům se k tomuto posouzení vyjádřit a uplatnit tak námitky, které obecně právní úprava připouští, tím v podstatě porušil zásadu dvojinstančního řízení a ve svých důsledcích tak uvedeným postupem zasáhl do práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Shodné stanovisko zaujal i ve věci sp. zn. III. ÚS 139/98, a to v souvislosti s ústavně konformní interpretací ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ze strany Nejvyššího soudu, když tento v postupu odvolacího soudu neshledal nesprávnost, ačkoli účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v právu právně i skutkově argumentovat. Rovněž i ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 257/98, ve které krajský soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli je nepovažoval za věcně správné, konstatoval Ústavní soud nejen porušení ustanovení §219 o. s. ř., nýbrž také v odnětí reálné a efektivní možnosti účastníku řízení jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení základního práva plynoucího z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Vycházeje ze své dosavadní judikatury, Ústavní soud v souvislosti s posuzovanou věcí považuje za potřebné zdůraznit následující: Dle ustanovení §250q odst. 2 o. s. ř. o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu rozhodne soud rozsudkem, kterým přezkoumané rozhodnutí buď potvrdí nebo je zruší a vrátí věc k dalšímu řízení. Pojem potvrzení rozhodnutí v obecném smyslu znamená takové rozhodnutí státního orgánu vyšší instance, jímž je potvrzeno opravným prostředkem napadené rozhodnutí orgánu instance nižší jako věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení (viz J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář.2. vydání, Praha 1996, s. 583). Jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat jednotlivá ustanovení o. s. ř. v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Z ustanovení čl. 36 odst. 1 čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod plyne i základní právo na reálnou a efektivní možnost účastníků řízení jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat. Změna právního názoru soudu v řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů je tudíž důvodem kasace, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Pakliže se ve vyjádření účastníka řízení poukazuje na skutečnost, že v řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů se neuplatňuje dispoziční zásada, pročež je soud oprávněn potvrdit správní rozhodnutí i z důvodů odlišných, než jsou důvody obsažené v přezkoumávaném rozhodnutí, Ústavní soud pouze konstatuje, že i akceptace tohoto stanoviska (uvědomuje si jeho spornost - viz J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha 1996, s. 779) nemění nic na povinnosti soudu interpretovat ustanovení §250q odst. 2 o. s. ř. pohledem zachování základních práv a svobod, vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1998, č. j. 33 Ca 63/98-23, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu v J. ze dne 17. února 1998, č. j. V 7/593/98, o zamítnutí návrhu na vklad vlastnických práv, zrušil [§82 odst. 1 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat. V Brně dne 27. května 1999