ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.863.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 863/2010-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2010 o dovolání, které podal obviněný Ing. R. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. 55 To 66/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 47/2001, takto:
Z podnětu dovolání obviněného Ing. R. Š. se podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. 55 To 66/2008, v celém rozsahu.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený rozsudek, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný Ing. R. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 4 T 47/2001, uznán vinným třemi trestnými činy neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31.12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), kterých se dopustil skutky popsanými pod body 1., 2. a 5. ve výroku o vině tohoto rozhodnutí, a dále trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., kterých se dopustil skutkem popsaným pod bodem 3. ve výroku o vině zmíněného rozsudku. Obviněný byl týmž rozsudkem uznán vinným i trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil skutkem popsaným pod bodem 4. ve výroku o vině rozsudku.
Za trestné činy uvedené pod body 1. až 4. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byl obviněnému Ing. R. Š. uložen podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 1 T 177/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání a členství ve správních a dozorčích radách podnikatelských organizací a družstev na dobu 6 let.
Za trestný čin popsaný pod bodem 5. ve výroku o vině ve výše zmíněném rozsudku Okresního soudu v Olomouci byl obviněnému Ing. R. Š. uložen podle §147 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 1 roku nepodmíněně, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Olomouci napadl obviněný Ing. R. Š. odvoláním, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 2 To 79/2005, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný Ing. R. Š. dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 894/2005, tak, že z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 2 To 79/2005, jakož i rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 4 T 47/2001. Podle §265k odst. 2 tr. řádu dovolací soud zrušil rovněž všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud jejich zrušením pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na podkladě citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu se Okresní soud v Olomouci znovu zabýval touto věcí obviněného Ing. R. Š. a rozsudkem ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 4 T 47/2001, ho uznal vinným třemi trestnými činy neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil skutky konkretizovanými pod body 1., 2. a 3. ve výroku o vině ve zmíněném rozsudku.
Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 29 T 7/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 3 To 153/2006, byl obviněný Ing. R. Š. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci v oblasti podnikání, zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb, nákup zboží za účelem dalšího prodeje a prodej a výroba textilní a oděvní s výjimkou barvení látek a přízí na dobu 7 let. Obviněnému byl podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen rovněž peněžitý trest ve výměře 30 000,- Kč. Podle §35 odst. 2 tr. zák. pak byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 29 T 7/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 3 To 153/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 3 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost CORFINA, a. s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Naproti tomu soud prvního stupně podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obviněného Ing. R. Š. obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 4 Zt 945/2001, a ze dne 15. 7. 2003, sp. zn. 1 Zt 1160/2001, neboť skutky uvedené v těchto obžalobách a konkretizované ve zprošťujícím výroku nejsou trestnými činy.
Rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 4 T 47/2001, napadl obviněný Ing. R. Š. odvoláním, které Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 2 To 394/2006, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný Ing. R. Š. dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 5 Tdo 944/2007, tak, že z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 2 To 394/2006. Podle §265k odst. 2 tr. řádu dovolací soud zrušil rovněž všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené usnesení, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na podkladě citovaného usnesení Nejvyššího soudu se Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci věcí znovu zabýval a rozhodl rozsudkem ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. 55 To 66/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) a c), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 4 T 47/2001, v celé jeho odsuzující části. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného Ing. R. Š. uznal vinným trojnásobným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil skutky konkretizovanými pod body 1., 2. a 3. ve výroku o vině ve zmíněném rozsudku odvolacího soudu.
Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 29 T 7/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 3 To 153/2006, byl obviněný Ing. R. Š. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci v oblasti podnikání, zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb, nákup zboží za účelem dalšího prodeje a prodej a výroba textilní a oděvní s výjimkou barvení látek a přízí, a to na dobu 7 let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen rovněž peněžitý trest ve výměře 30 000,- Kč. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 29 T 7/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 3 To 153/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalších částech pak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Dne 10. 4. 2009 podal obviněný Ing. R. Š. prostřednictvím své obhájkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. 55 To 66/2008, dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného odvolací soud posoudil spáchané skutky v rozporu s judikaturou jako trestné činy neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve smyslu §147 odst. 1 tr. zák. Pokud totiž dospěl odvolací soud ke skutkovému závěru, že obviněný neměl k dispozici jednotlivé povinné platby a srážel je zaměstnancům toliko účetně, pak nemohl naplnit znak objektivní stránky citovaného trestného činu. Obviněný ovšem nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož měl za špatného hospodářského stavu příslušné obchodní společnosti ukončit její podnikání. Podle obviněného totiž žádná z obchodních společností, o které jde, nebyla v takovém stavu, aby zde byla povinnost ukončit její podnikání. Jak přitom obviněný zdůraznil, odvolací soud ani nezjistil uvedenou okolnost. Dále obviněný popírá naplnění subjektivní stránky označeného trestného činu, o čemž má svědčit jeho snaha vyvést obchodní společnosti z krize uskutečněním podnikatelského plánu, na který obdržel úvěr od České spořitelny, a. s. Konečně obviněný ve svém dovolání zpochybnil i naplnění materiální stránky posuzovaného trestného činu, přičemž podle názoru obviněného se odvolací soud dostatečně nezabýval tímto znakem a nezohlednil zejména okolnost, že se snažil především zachovat pracovní místa pro své zaměstnance.
Závěrem podaného dovolání proto obviněný Ing. R. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby podle §265l tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného Ing. R. Š. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru skutková zjištění obsažená v tzv. skutkových větách ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu odpovídají u všech tří skutků formálním znakům trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve smyslu §147 odst. 1 tr. zák., a to včetně jeho subjektivní stránky. Státní zástupce nepovažuje za důvodné ani námitky obviněného týkající se nedostatku materiálního znaku citovaného trestného činu. Jak přitom státní zástupce v této souvislosti výslovně uvedl, snaha podnikatele udržet ekonomickou činnost podnikatelského subjektu, a tedy i pracovní místa zaměstnanců, bývá častým motivem páchání posuzovaného trestného činu, takže tuto okolnost nelze považovat za natolik významnou, aby bylo možné zpochybnit naplnění materiální podmínky trestnosti ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, protože je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. R. Š. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím své obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 a 4 tr. řádu z podnětu dovolání obviněného Ing. R. Š. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je důvodné.
Jak již Nejvyšší soud zdůraznil ve svých dřívějších dovolacích usneseních v této věci ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 894/2005, resp. ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 5 Tdo 944/2007, trestní odpovědnost za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. byla možná jen za situace, když pachatel skutečně srazil příslušné částky povinných plateb z mezd (případně z platů) zaměstnanců, tj. měl je k dispozici, avšak neodvedl je oprávněným příjemcům a následně je užil k jinému účelu nebo si je nadále ponechal ve své dispozici (viz k tomu rozhodnutí publikované pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr.). Trestnost pachatele pak nebyla vyloučena ani tehdy, když sice jako podnikatel v důsledku špatné hospodářské situace neměl dostatek finančních prostředků na odvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na zdravotní pojištění, ale přesto neukončil svoji podnikatelskou činnost a pokračoval v ní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001, publikovaný pod č. T 297. ve svazku 12 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2001, nebo obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 456/2002, publikované pod č. T 458. ve svazku 19 téhož Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha 2002). Pokud totiž podnikatel není schopen v rámci výkonu podnikatelské činnosti plnit své podstatné zákonné povinnosti, nelze takové podnikání po delší dobu realizovat a je povinen je ukončit, a to např. i podáním návrhu na prohlášení konkurzu, resp. zahájením insolvenčního řízení, jsou-li k tomu splněny zákonné podmínky. Význam povinnosti odvádět částky sražené poplatníkům a v návaznosti na ni i nutnost trestní odpovědnosti za neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve smyslu §147 tr. zák. přitom zdůraznil i Ústavní soud v nálezu svého pléna ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 21/2000, publikovaném pod č. 188 ve svazku 20 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a pod č. 7/2001 Sb.
Krajský soud v Ostravě – pobočka Olomouci, jemuž byla věc obviněného Ing. R. Š. podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázána k novému projednání a rozhodnutí usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 5 Tdo 944/2007, se však ve svém rozsudku ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. 55 To 66/2008, znovu důsledně neřídil zmíněnými závěry a neodstranil všechny opakované nedostatky vytknuté citovaným dřívějším dovolacím rozhodnutím Nejvyššího soudu.
Jak je totiž zřejmé ze skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v nyní napadeném rozsudku odvolacího soudu, v případě skutků uvedených zde pod body 1. a 2. obviněný Ing. R. Š. jako odpovědný představitel obchodních společností BELURA, v. o. s., a OTOL, s. r. o., nechal účetně srážet příslušné platby z mezd zaměstnanců jmenovaných obchodních společností, přičemž tyto platby následně neodvedl. Současně ovšem tzv. skutková věta ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu stupně obsahuje i výslovné konstatování, podle něhož obviněný nemohl odvést zmíněné platby vzhledem ke špatné hospodářské situaci uvedených obchodních společností a tyto platby nechal srážet jen účetně. Takto vyjádřená skutková zjištění jsou pak rozvedena v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz zejména jeho str. 11 až 13) v tom směru, že podle soudu není vyvrácena obhajoba obviněného ohledně nedostatku finančních prostředků obchodních společností BELURA, v. o. s., OTOL, s. r. o., potřebných k tomu, aby bylo možné provádět odvody sražených částek za zaměstnance, jelikož – jak je patrné zejména ze znaleckých posudků – jmenované obchodní společnosti byly předluženy a ze zbývajícího kapitálu se zajišťovalo pouze nezbytné financování výroby a mezd. Přitom odvolací soud dospěl k jednoznačnému skutkovému závěru, podle něhož obviněný za popsaného stavu prováděl srážky z mezd zaměstnanců jen účetně, byť neukončil podnikání jmenovaných obchodních společností, které byly zejména v posledním období své existence značně předluženy.
Ze zmíněných závěrů odvolacího soudu ovšem nelze podle Nejvyššího soudu bez pochybností dovodit, že se obviněný Ing. R. Š. v souvislosti s výše uvedenými okolnostmi popsanými ve výroku o vině dopustil trestných činů neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., neboť soud zároveň konstatoval nedostatek finančních prostředků k odvodu příslušných zákonných plateb a nemožnost obviněného odvádět je. Jinými slovy vyjádřeno, dosavadní skutková zjištění jsou nejednoznačná a rozporná, neboť je z nich na jedné straně patrné, že obchodní společnosti BELURA, v. o. s., a OTOL, s. r. o., neměly k dispozici dostatečné finanční prostředky potřebné k tomu, aby obviněný mohl jménem těchto obchodních společností odvádět za jejich zaměstnance příslušné zákonné platby, ale na druhé straně se obviněnému klade za vinu, že i přesto byl povinen tyto platby odvádět, ale nečinil tak. To je ovšem závěr, který nemůže obstát, jak již Nejvyšší soud zdůraznil s poukazem na stále aktuální judikaturu vyjádřenou zejména v rozhodnutí publikovaném pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr., protože trestní odpovědnost podle §147 tr. zák. byla podmíněna možností a schopností odvádět příslušné platby, tj. existencí dostatečných finančních prostředků, které měl pachatel k dispozici, ale v rozporu se zákonem je použil k jinému účelu nebo si je ponechal nadále v dispozici a neodvedl je.
Jak je přitom patrné z rozhodných skutkových zjištění obsažených pod body 1. a 2. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ke srážení příslušných zákonných plateb docházelo toliko formálně, přičemž uvedená skutečnost se odrazila jen v účetnictví obchodních společností BELURA, v. o. s., a OTOL, s. r. o. Tyto subjekty se však nacházely v tíživé hospodářské situaci, takže fakticky ani neměly k dispozici finanční prostředky k provedení zákonných odvodů. Na posuzovanou věc proto zcela nedopadá shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001, publikovaný pod č. T 297. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 12, ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 456/2002, publikované pod č. T 458. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19, z nichž také vycházel odvolací soud při posuzování v trestní věci obviněného Ing. R. Š. Jde sice o rozhodnutí, na která poukázal též Nejvyšší soud ve svém předchozím kasačním usnesení, ale jak již Nejvyšší soud výše uvedl, v projednávané věci (viz skutky popsané pod body 1. a 2. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu a částečně i skutek pod bodem 3. téhož výroku o vině) bylo jednoznačně prokázáno, že ke sražení příslušných plateb z mezd zaměstnanců došlo jen formálně v rámci účetnictví jmenovaných obchodních společností. Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu požadující ukončení ztrátového podnikání, které neumožňuje odvádění povinných plateb za zaměstnance, totiž vycházejí z úvahy, že pachatel skutečně srazil zaměstnancům tyto platby, avšak následně je neodvedl s poukazem na špatnou hospodářskou situaci svého podnikání či na tzv. druhotnou platební neschopnost. V takovém případě je nezbytné pečlivě posoudit i dobu, po kterou pachatel jako podnikatel neúspěšně provozoval své podnikání, dále otázku, zda a jak se snažil řešit jeho svízelnou situaci, které kroky učinil ke zlepšení stavu atd. V trestní věci obviněného Ing. R. Š. to tedy znamená, že i když byl v zásadě povinen ukončit podnikání obchodních společností, za které jednal a vystupoval, protože šlo o podnikání, jež bylo po dobu několika let ztrátové, nelze obviněného ohledně jednání popsaného pod body 1., 2. a částečně i pod bodem 3. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu činit trestně odpovědným za trestné činy neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., neboť podle výslovného konstatování odvolacího soudu zde nedošlo k faktickému sražení příslušných zákonných plateb z mezd zaměstnanců a obviněný vůbec nemohl tyto platby odvádět oprávněným příjemcům.
Proto dovolací námitky obviněného Ing. R. Š. lze považovat ve výše uvedeném směru za opodstatněné a jeho dovolání za důvodné. Z příslušných skutkových zjištění formulovaných odvolacím soudem ve výroku o vině v jeho rozsudku totiž nelze dospět k závěru o tom, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestných činů neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., kterými ho odvolací soud uznal vinným.
Pokud jde o skutek uvedený pod bodem 3. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, obsahuje popis tohoto skutku v podstatě dva dílčí útoky. Z uvedeného popisu totiž vyplývá jednak to, že obviněný Ing. R. Š. jako odpovědný představitel obchodní společnosti ŠAR, s. r. o., nechal v období od ledna 1999 do listopadu 2000 skutečně (tedy nikoli jen formálně v účetnictví jmenované obchodní společnosti) srážet příslušné platby z mezd zaměstnanců této obchodní společnosti, ale neodvedl je a použil je jinak, resp. použil je pro potřeby vlastního podnikání. Současně však zmíněná skutková věta obsahuje i závěr, podle něhož obviněný v období od prosince 2000 do srpna 2002 jako odpovědný představitel obchodní společnosti ŠAR, s. r. o., nechal jen účetně srážet příslušné platby z mezd zaměstnanců, které sice neodvedl, ale vzhledem ke špatné hospodářské situaci jmenované obchodní společnosti je ani odvést nemohl, byť nadále po delší dobu podnikal a toto podnikání neukončil. V případě posledně uvedeného dílčího útoku tedy platí stejný závěr jako v případě skutků obsažených pod body 1. a 2. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Ani toto skutkové zjištění totiž nemůže být podkladem pro závěr o naplnění zákonných znaků trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., jestliže odvolací soud obviněnému vytkl neodvedení příslušných plateb, ovšem zároveň konstatoval jen jejich účetní sražení z mezd zaměstnanců a nemožnost jejich odvedení oprávněným příjemcům.
Jinak je tomu v případě zbývajícího dílčího útoku uvedeného pod bodem 3. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, podle něhož obviněný Ing. R. Š. jako odpovědný představitel obchodní společnosti ŠAR, s. r. o., nechal v období od ledna 1999 do listopadu 2000 srážet příslušné platby z mezd zaměstnanců této obchodní společnosti, ale neodvedl je a použil je jinak, resp. použil je pro potřeby svého podnikání. Zde by totiž připadalo v úvahu posoudit jednání obviněného jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., neboť je z popisu rozhodných skutkových zjištění patrné, že ačkoli obviněný skutečně provedl srážky konkrétních plateb, nesplnil své zákonné povinnosti odvést je oprávněným příjemcům, ale použil je jinak. Z uvedeného popisu skutku ovšem nelze bez pochybností dovodit, zda byl naplněn i znak spočívající v nesplnění zmíněné povinnosti „ve větším rozsahu“, neboť odvolací soud při formulaci příslušné skutkové věty důsledně nerozlišil jednotlivá období, v nichž obviněný neodvedl zákonné platby za zaměstnance obchodní společnosti ŠAR, s. r. o., přičemž od ledna 1999 do listopadu 2000 tak měl a mohl učinit, zatímco od prosince 2000 do srpna 2002 vzhledem ke špatné hospodářské situaci jmenované obchodní společnosti to možné nebylo. V novém řízení je proto třeba, aby odvolací soud odstranil uvedený nedostatek a jednoznačně v příslušné skutkové větě ohledně tohoto dílčího útoku vyjádřil, v jaké výši obviněný za období od ledna 1999 do listopadu 2000 skutečně srazil příslušné platby z mezd zaměstnanců a neodvedl je oprávněným příjemcům. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že „větší rozsah“ ve smyslu §147 odst. 1 tr. zák. byl naplněn v případě, když výše neodvedených plateb dosáhla částky nejméně 50 000,- Kč, protože při stanovení tohoto rozsahu se nepřímo vycházelo z vykládacího pravidla obsaženého v ustanovení §89 odst. 11 tr. zák., v němž byly uvedeny hranice jednotlivých kategorií škody způsobené trestným činem.
Pokud jde o námitky obviněného Ing. R. Š. zpochybňující naplnění subjektivní stránky trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. a jeho materiální stránky, nemohl se jimi Nejvyšší soud zabývat, protože by to bylo předčasné za situace, kdy není zřejmé, zda obviněný vůbec naplnil všechny formální znaky objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Po zjištění, že dovolání obviněného Ing. R. Š. je v uvedených směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. 55 To 66/2008, v celém rozsahu. Podle §265k odst. 2 tr. řádu dovolací soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený rozsudek odvolacího soudu, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci tak v rozsahu vyplývajícím z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu opětovně projedná trestní věc obviněného Ing. R. Š. a důsledně odstraní vady vytknuté v dovolacím řízení. Přitom odvolací soud především konkretizuje skutková zjištění týkající se dílčího skutku obsaženého pod bodem 3. ve výroku o vině v odsuzující části napadeného rozsudku tak, aby bylo nepochybné, v jaké výši obviněný nesplnil svou zákonnou povinnost k odvodu příslušných plateb za zaměstnance v období od ledna 1999 do listopadu 2000, a následně v návaznosti na tato skutková zjištění upraví příslušnou skutkovou větu, resp. dále podrobněji rozvede okolnosti a způsob spáchání skutku v odůvodnění svého rozhodnutí, aby to nebylo v rozporu s právními závěry ve výroku o vině. Odvolací soud pak opětovně posoudí, zda se obviněný tímto dílčím útokem obsaženým pod bodem 3. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu skutečně dopustil trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., či nikoli, zejména zda jím naplnil jeho znak vyjádřený slovy „ve větším rozsahu“. Ve vztahu ke skutkům uvedeným pod body 1. a 2. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a ohledně dílčího útoku pod bodem 3. téhož výroku, jehož se měl obviněný dopustit v období od prosince 2000 do srpna 2002, pak odvolací soud musí respektovat, že jejich popis vylučuje, aby se jednalo o trestný čin.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a podle §265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného Ing. R. Š. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. 9. 2010
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y