ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.279.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 279/2010-I
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 4. 2010 o dovolání, které podal obviněný Ing. L. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 5 To 70/2009, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 5/2007, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 5 To 70/2009, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 53 T 5/2007.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §2651 odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 53 T 5/2007, byl obviněný Ing. L. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák., §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř., podle §229 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvoláních, která podali obviněný proti výroku o vině a dalším výrokům, státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu a čtrnáct poškozených, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 5 To 70/2009. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Krajského soudu v Brně podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl uložen podle §250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody na pět roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti na pět roků. Odvolání obviněného a jednoho z poškozených byla podle §256 tr. ř. zamítnuta. Odvolání ostatních třinácti poškozených byla zamítnuta podle §253 odst. 1 tr. ř.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Napadl výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a výrok, jímž bylo vyhověno odvolání státního zástupce. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., a to pro nedostatek jeho úmyslného zavinění. Vyjádřil názor, že by se mohlo jednat o zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.). Další námitky obviněného směřovaly proti výroku o trestu z toho hlediska, že trest uložený napadeným rozsudkem je výsledkem nedostatečného a nesprávného zhodnocení polehčujících okolností. Obviněný v této souvislosti zvláště zdůraznil nepřiměřenou délku řízení, která dosáhla bezmála jedenácti let a za kterou se mu nedostalo žádné výraznější kompenzace. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné, byť se neztotožnil se všemi námitkami obviněného.
Jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci, spočíval v podstatě v tom, že obviněný nejméně od 1. 1. 1996 do konce října 1997 sám nebo prostřednictvím svých zaměstnanců či jiných pověřených osob v Brně a jinde sepisoval se zájemci smlouvy o zhodnocení finančních prostředků, na základě těchto smluv od nich vybíral finanční prostředky, které měly být použity pro následné půjčky třetím osobám, přičemž se zavázal ve stanovených lhůtách vrátit vkladatelům jejich vklad i zhodnocení, které mnohonásobně převyšovalo úroky poskytované bankami, takto získané prostředky půjčoval třetím osobám, které měly platit úroky rovněž mnohonásobně převyšující úroky požadované bankami, avšak řádně neprověřoval možnosti a schopnosti svých dlužníků vrátit v termínech splatnosti půjčené peníze, takto jednal, ačkoliv byl srozuměn s tím, že nebude schopen dostát své povinnosti ve stanovených lhůtách vklady vracet vkladatelům, neboť osoby, kterým půjčil peníze pocházející od vkladatelů, půjčky nevracely, finanční prostředky převzaté od vkladatelů používal převážně na vyplácení vkladů a provizí ze svých předchozích závazků a takto poškodil 227 vkladatelů o celkovou částku 56.829.035,- Kč (tito poškození jsou specifikováni ve výroku o vině včetně částky, o kterou byl každý z nich poškozen).
Pochybnosti o úmyslném zavinění obviněného, které se vyžaduje ke spáchání trestného činu podvodu, vyvolává ta část výroku o vině, podle níž se obviněný posuzovaného jednání dopustil s tím, že „možnosti a schopnosti svých dlužníků v termínech splatnosti vrátit půjčené peníze řádně neprověřoval“. Toto zjištění je ve vztahu k celému rozsahu posuzovaného jednání sotva způsobilé naplnit zákonné znaky nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., který soudy u obviněného konstatovaly. Uvedené zjištění primárně ukazuje na nedůsledný, liknavý, povrchní, ledabylý či lehkomyslný postup obviněného při poskytování půjček a tedy spíše na jeho nedbalost, alespoň pokud jde o vznik situace, v níž nebyl schopen vracet vklady, natož pak jejich zhodnocení, a v níž se ocitl až v určitém pokročilejším stadiu své činnosti. Toho si byl Krajský soud v Brně zřejmě vědom, neboť v další části výroku o vině uvedl, že obviněný „byl srozuměn s tím, že nebude schopen dostát své povinnosti ve stanovených lhůtách vracet vkladatelům vklady, když mu osoby, jimž zapůjčil peníze od vkladatelů, půjčky nevracely, a finanční prostředky převzaté od vkladatelů používal ... na vyplácení ... předchozích svých závazků“. Tato konstrukce svědčí o tom, že Krajský soud v Brně považoval jednání obviněného za trestný čin podvodu teprve od toho stadia, kdy se obviněný ocitl v situaci, v níž mu byla jasná nereálnost vrácení přijímaných vkladů. Takovou konstrukci lze akceptovat i z hlediska subjektivní stránky trestného činu podvodu jako úmyslného trestného činu. Jestliže obviněný věděl, že jeho dlužníci nevracejí poskytnuté půjčky, že v plněních dlužníků nemá k dispozici zdroj k uspokojovaní dřívějších vkladatelů, že další přijímané vklady je nucen používat ke splnění svých dříve vzniklých závazků a že nově přijímané vklady mají charakter prostředků, které i přes deklarované sliby evidentně nebude moci novým vkladatelům vrátit, pak závěr soudů o nepřímém úmyslu obviněného podle §4 písm. b) tr. zák. je naprosto logický. Za uvedených okolností nelze usoudit na nic jiného než na to, že obviněný věděl, že nevrátí přijímané vklady, a byl s tím srozuměn. Srozumění obviněného s tímto následkem vyplývá ze zjevné neodvratnosti a snadné předvídatelnosti uvedeného následku v situaci, kdy obviněný neměl nic, z čeho by nové vkladatele uspokojil, pokud jejich vklady použil ve svůj prospěch, byť to bylo na splnění dřívějších závazků. Závěr o nepřímém úmyslu obviněného je slučitelný i s tím, že obviněný se ve stavu nezpůsobilosti vracet nově přijímané vklady ocitl primárně z důvodů, které vyjadřují spíše jen jeho nedbalost ve vztahu k ověření možností a schopností příjemců půjček vracet prostředky, které jim poskytl.
Správné stanovení rozsahu trestného činu při popsané konstrukci odpovědnosti obviněného za trestný čin podvodu závisí na zjištění, od kdy lze obviněnému přičítat nepřímý úmysl. Úvahy, které Krajský soud v Brně rozvinul na str. 49 – 50 odůvodnění svého rozsudku, vyústily v konstatování, že okolnosti, z nichž byl vyvozován nepřímý úmysl obviněného, byly obviněnému známy „koncem roku 1996 či počátkem roku 1997“. Není proto jasné, proč Krajský soud v Brně jako dobu spáchání trestného činu stanovil dobu již od 1. 1. 1996 a proč do okruhu konkrétních případů specifikovaných v bodech 1 – 227 zahrnul i případy, které se evidentně vymykají z doby vymezené pojmem „koncem roku 1996 či počátkem roku 1997“, neboť v rámci roku 1996 spadají do dřívější doby, kterou lze sotva označit za konec roku. Konkrétně jde o útoky spáchané ve dnech 6. 2. 1996, 10. 6. 1996, 23. 9. 1996 (viz body 106, 112, 120 výroku o vině). K tomu přistupuje nekonkrétnost, nejasnost a neurčitost pojmu „koncem roku 1996 či počátkem roku 1997“. Je logické, že povědomí obviněného o okolnostech, z nichž vyplýval jeho nepřímý úmysl, se utvářelo a vyvíjelo postupně v průběhu nějaké doby a že je tedy obtížné stanovit jednoznačné rozhraní mezi těmi dílčími akty posuzovaného jednání, které ještě nejsou zahrnuty nepřímým úmyslem obviněného, a těmi akty, které již takovým úmyslem zahrnuty jsou. Tuto otázku je nutno řešit při respektování zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Doba, od které bylo jednání obviněného zahrnuto jeho nepřímým úmyslem, měla být jednoznačně stanovena tak, aby to bez pochybností byla doba, kdy již je úmysl obviněného evidentní. Uvedenému požadavku rozhodně neodpovídá vymezení „koncem roku 1996 či počátkem roku 1997“. Z tohoto hlediska útoky, ke kterým podle zjištění Krajského soudu v Brně došlo např. ve dnech 20. 11. 1996, 26. 11. 1996, 5. 12. 1996, 16. 12. 1996, 3. 1. 1997, 14. 1. 1997, 5. 2. 1997 (viz body 144, 146, 151, 173, 192, 199, 205 výroku o vině), vzbuzují opodstatněnou pochybnost v tom směru, zda jsou skutečně zahrnuty zaviněním obviněného ve formě nepřímého úmyslu a zda měly být pojaty do rozsahu trestného činu. Krajský soud v Brně měl se zřetelem k zásadě „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ učinit konkrétní, jasné a určité zjištění nejzazší doby, od které je možno spolehlivě a bez pochybností usuzovat na nepřímý úmysl obviněného, a pojmout do rozsahu trestného činu jen útoky spáchané od této doby.
Dovolání, pokud v něm obviněný namítal nedostatek subjektivní stránky trestného činu podvodu, tedy Nejvyšší soud přisvědčil v tom směru, že je považoval za důvodné ve vztahu k útokům pojatým do rozsahu trestného činu v rozporu s požadavkem na konkrétní, jasné a určité stanovení doby, od které byl u obviněného dán nepřímý úmysl. V důsledku toho, že i tyto útoky byly pojaty do výroku o vině obviněného trestným činem podvodu, jsou napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně rozhodnutími, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného, pokud bylo podáno s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zrušil rozsudky obou soudů, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud neakceptoval právní názor, který prezentoval obviněný v dovolání a podle kterého skutek měl být posouzen jako zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku (míněno patrně ustanovení §220 odst. 3). Základním důvodem je to, že uvedené ustanovení, stejně jako obsahově obdobné dřívější ustanovení §255 tr. zák., je aplikovatelné jen na případy, kdy pachatel při splnění dalších podmínek způsobí škodu na cizím majetku, ale není zjištěno, že by tím byl někdo zároveň neoprávněně obohacen. Za situace, kdy škoda na straně vkladatelů, navíc způsobená klamavým jednáním obviněného, měla odpovídající protipól v obohacení obviněného, který přijatými vklady uhrazoval své závazky, nepřichází v úvahu posuzovat skutek jako porušení povinnosti při správě cizího majetku.
Výrok o trestu nemůže obstát již v důsledku toho, že je vadný výrok o vině. To znamená, že výrok o trestu byl bez dalšího zrušen proto, že byl zrušen výrok o vině. Nejvyšší soud se tedy výrokem o trestu nezabýval z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Při novém projednání věci Krajský soud v Brně odstraní vady vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu. Jinak pokládá Nejvyšší soud za nutné připomenout, že z hlediska ústavně garantovaného práva obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) musí nové rozhodnutí poskytnout obviněnému odpovídající kompenzaci za nepřiměřenou délku řízení, kterou v odůvodnění svého rozsudku konstatoval již Krajský soud v Brně a která nyní dosáhla prakticky již dvanácti let. Tato kompenzace musí být v rozhodnutí vyjádřena konkrétně ověřitelným způsobem, z něhož je patrný rozsah zmírnění oproti tomu, jak by bylo postupováno v případě respektování práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. na projednání věci v přiměřené lhůtě. Při výběru konkrétního trestněprávního institutu, při stanovení způsobu jeho použití a při určení míry jeho uplatnění musí soud vykládat příslušná ustanovení trestního práva nikoli jen z formální pozice jejich doslovného znění, ale především se zřetelem k tomu, že jde o ochranu jednoho ze základních práv chráněných v rovině ústavního práva (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1305/09, a další nálezy, na které je v tomto nálezu odkazováno).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec