ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.33.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 33/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. ledna 2010 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. L. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 2 To 254/2009, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 17/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. 7. 2009, sp. zn. 3 T 17/2009, byl obviněný M. L. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
Obviněný spáchal trestný čin tím, že dne 18. 10. 2008 kolem 11:30 hodin v dílně firmy K. U. v Z. , okres Š. , fyzicky napadl L. H. , a to tak, že ho udeřil do obličeje, kdy v důsledku tohoto úderu došlo k pádu poškozeného a úderu hlavou o schodiště, poškozený utrpěl zranění, a to zhmoždění obličeje a podvrtnutí krční páteře s dobou léčení v pracovní neschopnosti do 31. 10. 2008, kdy poškozenému byl přiložen Schanzův límec.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 2 To 254/2009, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Uvedl, že již v odvolání upozorňoval na řadu zásadních rozporů ve výpovědích poškozeného a svědků K. , K. a S. , a skutečností vyplývajících z lékařských zpráv a z nich chybně vyvozených závěrů soudů. Tyto rozpory podle obviněného vyžadují podrobné zhodnocení a vyhodnocení soudem i s ohledem na důvěryhodnost jejich zdroje. Soudy však provedené důkazy pečlivě a zákonně nevyhodnotily, čehož důsledkem je zásadní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Obviněný pak v dovolání obsáhle rekapituloval tvrzené rozpory. Poškozený v přípravném řízení dne 17. 12. 2008 uvedl, že dostal od obviněného jednu ránu pěstí do obličeje. Z lékařské zprávy ze dne 18. 10. 2008 však vyplývá, že byl do obličeje udeřen opakovaně a totéž je uvedeno ve znaleckém posudku. Tyto rozpory, ačkoli je obviněný uvedl v odvolání, soud II. stupně nijak nehodnotil. Soudy se dále údajně nezabývaly ani rozpory týkajícími se mechanismu pádu poškozeného, který uvedl, že po ráně pěstí upadl směrem dozadu na schodiště, přičemž se hlavou udeřil o zeď. Podle obviněného pokud by poškozený upadl dozadu, nemohl logicky spadnout na schodiště. Soudy se nezabývaly ani tvrzeními, že se poškozený udeřil hlavou o zeď a dle jiného tvrzení narazil na schody. Skutkový děj nebyl podle obviněného prokázaný ani výpovědí svědka K. , který tak pouze rozšířil rozpory ve výpovědích poškozeného o další verze, avšak v žádném případě nebylo podpořeno tvrzení poškozeného, že spadl a hlavou se uhodil o zeď nebo o schody. Dalším zásadním rozporem v tvrzení poškozeného, je údaj o tom, kam měl být obviněným udeřen, zatímco při hlavním líčení tvrdil, že byl udeřen do levé části tváře, lékaři v chirurgické ambulanci tvrdili, že byl udeřen do právě části tváře. Obviněný poukázal na skutečnost, že je levák a čelem stojící osobu by mohl zasáhnout do pravé části obličeje. Pád na pravý bok byl znalcem vyloučen. Další rozpor spatřuje obviněný v tvrzení poškozeného o velké bouli na hlavě, jejíž existenci však neuvedl žádnému z lékařů a nezmínil se o ní ani své přítelkyni ani žádnému ze svědků. Poprvé se o ní zmínil až při hlavním líčení dne 5. 3. 2009. Svědci K. , K. a S. podle obviněného ani nepotvrzují jakékoli poranění v obličeji poškozeného. Těmito a dalšími rozpory se soudy podle názoru obviněného nezabývaly a neuvedly, které tvrzení považují za pravdivé a proč odporujícímu tvrzení neuvěřily. Odvolací soud uvedené nesrovnalosti ignoroval bez jakéhokoli hodnocení, což podle obviněného představuje porušení §2 odst. 2, 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. V této souvislosti s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu dovozuje, že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Pokud by uvedené rozpory nebyly tak zásadní, aby zde byly pochybnosti, zda vůbec poškozený byl obviněným udeřen, je tyto rozpory nutno vzít v úvahu a vyhodnotit je z důvodu zhodnocení věrohodnosti osoby poškozeného. Z výpovědí poškozeného a svědků, z požadované a ničím nepodložené náhrady škody, je podle obviněného zřejmá motivace poškozeného, jíž byl veden při svých výpovědích. Není zřejmé, k jakým vnitřně rozporným tvrzením poškozeného soud skutečně přihlédl a proč, a jaké vzal za podklad pro své rozhodnutí. Zhodnocení výše uvedených rozporů je podle obviněného důležité ke zhodnocení materiální stránky trestného činu. Obviněný uvedl, že soud, nejen že nedostatečným zhodnocením provedených důkazů neobjasnil jeho jednání tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, ale nemohl ani řádně zhodnotit následek a materiální stránku daného činu. Nebyla zodpovězena otázka, pokud k útoku skutečně došlo, byl tento útok prokazatelně takové závažnosti, že šlo o trestný čin nebo zda šlo o pouhý přestupek. Jako pochybení a libovůli považuje obviněný závěry soudu ohledně svého zdravotního stavu a jeho schopnosti zaútočit s předestíraným následkem. Skutečnost uvedená ve zdravotní dokumentaci o tom, že aktivní a pasivní pohyb je v normě, podle obviněného nic nevypovídá o funkčnosti určité konkrétní části těla, zejména ruky, že je v ní dostatečná síla a dynamika nutná k útoku. Soud tak nedostál své povinnosti prokázat skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nedostál své povinnosti prokázat, že obviněný byl žalovaného jednání schopen, a že jej také provedl. Soud rovněž opomněl zhodnotit fyzické předpoklady poškozeného (185 – 190 cm, plnoštíhlý, 120 – 130 kg) ve vztahu k fyzickým předpokladům obviněného (po těžkém úraze, 83 kg, pohybující se o berlích). Soud se dále údajně nezabýval otázkou zdravotního stavu poškozeného před útokem. Ten při hlavním líčení uvedl, že se léčil s krční páteří. Podle obviněného tak není zřejmé, je-li zde vůbec příčinná souvislost mezi údajným napadením a tvrzeným následkem. Porušení práva na obhajobu spatřuje obviněný tedy i v otázce vyhodnocení a přijetí závěru o následku údajného útoku obviněného na poškozeného.
Obviněný zrekapituloval, že modřinu nebo viditelné zranění vyloučili svědci S. , K. a K. , stejně jako jakékoli omezení v běžném způsobu života. Soud přesto bez dalšího uvěřil poškozenému, aniž by uvedl, proč výpovědi ostatních svědků v úvahu nevzal.
S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 775/2002, podle nějž pro závěr o existenci ublížení na zdraví jako následku trestného činu nestačí jen subjektivní pocit poškozeného, ale změny zdravotního stavu musí být odpovídajícím způsobem objektivizovány, obviněný brojil proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví s tím, že podvrtnutí krční páteře bylo diagnostikováno pouze na základě subjektivních stesků poškozeného, které nelze objektivně prokázat. Podle obviněného se tedy nepodařilo objektivizovat zranění tak, jak požaduje judikatura a i dle samotného znalce je to v tomto případě nemožné. Podle obviněného tak existují pochybnosti o existenci tvrzeného zranění.
Obviněný dále namítá, že mu nebyla prokázána ani subjektivní stránka daného trestného činu, neboť nebyl-li bez pochybností objasněn skutkový děj, nelze zcela jednoznačně a bez pochybností hovořit o úmyslu obviněného způsobit poškozenému zranění s dobou léčení minimálně 7 dní. V této souvislosti obviněný znovu popisoval místo činu, osobu poškozeného a svou osobu, poukazoval na rozpory ve výpovědích svědků K. a K. , které považuje za nepravděpodobné a zpochybňující. Obviněný uzavřel, že se nepodařilo zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a mělo být v jeho případě postupováno podle principu in dubio pro reo.
Obviněný navrhl, aby ho Nejvyšší soud České republiky zprostil obžaloby v celém rozsahu z důvodů podle §226 písm. a) tr. ř. nebo §226 písm. b) tr. ř. nebo §226 písm. c) tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dovolání obviněného přes svoji obsáhlost neobsahuje prakticky žádnou námitku, ve které by obviněný namítal nesoulad skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě, v odůvodnění soudních rozhodnutí, a zákonných znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. nebo nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Obviněný sice operuje s pojmy jako následek, subjektivní stránka trestného činu, materiální stránka trestného činu, jejich absenci však nedovozuje ze skutkových zjištění, jak byla soudy učiněna, ale fakticky brojí výlučně proti hodnocení důkazů soudy, provádí vlastní skutková hodnocení a na základě této polemiky prosazuje závěr, že skutek popsaný v tzv. skutkové větě se vůbec nestal nebo že se stal podstatně jinak než jak je ve skutkové větě vylíčen. Státní zástupce má tedy za to, že námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. O primárně skutkovém charakteru námitek svědčí i v petitu dovolání uvedené alternativní požadavky obviněného, aby byl zproštěn obžaloby. Z uplatňovaných skutkových námitek podle státního zástupce nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního rozporu, když obviněný se v podstatě domáhá jen toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným způsobem. Hodnotící úvahy soudů při tom podle jeho názoru nevybočily z mezí §2 odst. 6 tr. ř. a skutkové závěry soudů z provedených důkazů logicky vyplývají.
Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu výše citovaného dovolání je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné pod tímto dovolacím důvodem výše uvedeným požadavkům neodpovídají a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti úplnosti dokazování, proti hodnocení důkazů provedeného soudy, a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Obviněný navíc uplatnil obdobné námitky již ve svém řádném opravném prostředku a odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi. Jejich opakováním v dovolání tak, v podstatě staví Nejvyšší soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší.
Obviněný svými námitkami, kterými poukazoval na rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků, jakož i na údajnou nesprávnost a neprůkaznost závěrů uvedených ve znaleckých posudcích, výhradami vůči věrohodnosti výpovědí poškozeného, nebo námitkami, kterými obviněný poukazoval na fyzické proporce poškozeného a své osoby, namítal svou schopnost zaútočit na poškozeného, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními obou soudů. Obviněný tak ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování a vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Obviněný popírá svou vinu, v dovolání rozebírá jednotlivé výpovědi poškozeného a svědků s tím, že jsou nevěrohodné, rozporné a neurčité, hodnotí provedené důkazy a vyvozuje z nich své vlastní závěry odlišné od závěrů soudů obou stupňů. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Nejvyšší soud se nezabýval ani obecnými hmotně právními námitkami obviněného ohledně údajné absence subjektivní stránky uvedeného trestného činu, nesprávného zhodnocení materiální stránky, jakož i nesprávně zjištěného následku trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Je totiž zřejmé, že obviněný také tyto námitky založil na námitkách skutkové povahy, když soudům vytýkal, že mu subjektivní stránka uvedeného trestného činu nebyla prokázána, neboť nebyl objasněn celý skutkový děj, že se nepodařilo objektivně prokázat zranění poškozeného, neboť poškozený mohl svá zranění simulovat, že nedostatečným zhodnocením důkazů (zejména rozporů ve výpovědích poškozeného a svědků) soudy nemohly řádně zhodnotit ani materiální stránku uvedeného trestného činu. Z uvedeného vyplývá, že takové námitky je nutno posuzovat jako součást již shora uvedených námitek skutkových, jejichž cílem bylo ve své podstatě docílit změny skutkového stavu věci na základě jiného hodnocení provedených důkazů. Za těchto okolností pak pouhý odkaz na problematiku hmotně právní, nemůže být považován za právně relevantní námitku naplňující důvod dovolání, když nevychází ze skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně.
Pokud jde o údajné porušení zásady in dubio pro reo, nelze tuto považovat za relevantně uplatněnou výhradu. Tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Je tedy zřejmé, že obviněný uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím brojil proti správnosti skutkových zjištění úplnosti dokazování a hodnocení důkazů. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda zde nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Soudy přesvědčivě vyložily, proč obhajobě obviněného neuvěřily a jaké důkazy k potvrzení viny obviněného vzaly za prokázané. Pak skutek popsaný ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně právně kvalifikovaly jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že uplatněnými námitkami obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale domáhá se změny skutkových zjištění učiněných soudy, opakovaně nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně, v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění, by pak mělo podle něj dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí, ale je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněný dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnily, a proto není dán ani důvod podle písm. l) tohoto zákonného ustanovení. Proto bylo dovolání obviněného M. L. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš