ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.333.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 333/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 14. dubna 2010 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Š. S . proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 12 To 61/2009, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 5/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 1 T 5/2009, byl obviněný Š. S. uznán vinným pod bodem 1) až 11) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., dílem dokonaným a dílem nedokonaným, ukončeným dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a dílem ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. Pod bodem 1), 2), a 4) až 7) trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Podle §247 odst. 4 a §35 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 6 let, pro jehož výkon byl podle §39 odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 let. Tímž rozsudkem bylo odsouzeno také dalších pět spoluobviněných.
Proti tomuto rozhodnutí podali obvinění Š. S. a R. K. odvolání. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 12 To 61/2009, podle §258 odst.1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti – řízení motorových vozidel u obou obviněných. V ostatních výrocích zůstal rozsudek nezměněn.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný Š. S. prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení podle §247 odst. 4 tr. zák. ve vztahu ke skutkům ad 6), ad 9) a ad 11). Namítá, že k jednoznačnému objasnění existence subjektivní stránky trestného činu krádeže nebyly zohledněny při úvahách soudu veškeré dostupné důkazní prostředky. Konkrétně u skutku pod bodem ad 6) rozsudku obviněný setrvává na svém tvrzení, že neměl v úmyslu vozidla odcizit. Že s vozidly bylo manipulováno, že byly zasunuty klíčky v zapalování a podle stop ve vozidlech bylo zřejmé, že v nich někdo seděl, jsou skutečnosti nepopírané obviněným a nevyvracejí jeho verzi, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu krádeže. Zjištění soudu prvního stupně, a následně i soudu odvolacího, že trestná činnost v předchozích případech směřovala k odcizení vozidla, nemůže nahradit absenci úmyslu u tohoto skutku. U skutku ad 9) obviněný rovněž trvá na tom, že neměl v úmyslu ani on ani obviněný R. K. vozidlo odcizit. Chtěl vozidlo pouze přechodně užívat a rovněž jeho další jednání s tímto záměrem koresponduje. Zde byla odvolacím soudem zdůrazněna výpověď obviněného R. K. v přípravném řízení, který však při hlavním líčení úmysl odcizit vozidlo popřel. Závěr soudu byl opřen o následně změněnou výpověď a opět o zjištění, že trestná činnost v předchozích případech směrovala k odcizení vozidla. Také v případě skutku ad 11) soud ve svých úvahách substituoval neprokázaný úmysl u tohoto skutku prokázanou existencí úmyslu v případě skutku jiného. Svou úvahu o existenci úmyslu opřel o jeho následně změněnou výpověď v přípravném řízení, a dále o skutečnost, že v jeho vlastním vozidle byly nalezeny klíče od vozidla. Zcela však opomenul skutečnost, že klíč od vozidla VW, který byl nalezen, nebyl označen číslem VIN a nebylo tudíž možné jej bez dalšího přiřadit ke konkrétnímu vozidlu. Nebylo tak prokázáno, že by obviněný věděl k jakému vozidlu patří. Na základě provedených důkazů by jednání ad 6) a ad 9) rozsudku měla být posuzována jako neoprávněné užívání cizí věci ve smyslu ustanovení §249 tr. zák., případně jako poškozování cizí věci. Pokud jde o skutek ad 11), nebyl prokázán úmysl k odcizení vozidla, a proto by měl být ve vztahu k tomuto skutku obviněný obžaloby zproštěn.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo sám rozhodl tak, že mu uloží ve smyslu §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zák. přiměřený trest odnětí svobody při spodní hranici zákonné sazby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že uplatněné námitky směřují výlučně proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu výše uvedeného dovolání je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné pod tímto dovolacím důvodem výše uvedeným požadavkům neodpovídají a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Obviněný navíc uplatnil obdobné námitky již ve svém odvolání (na č. l. 1483 spisu), s kterými se soud II. stupně zabýval a vypořádal se s nimi.
Ačkoli obviněný namítá, že skutky v bodech 6), 9) a 11), nevykazují znaky uvedeného trestného činu, že v nich absentuje subjektivní stránka, staví tyto námitky na argumentech, že by při řádném hodnocení důkazů nebyl prokázán úmysl odcizit vozidla, nebyla brána v úvahu jeho výpověď, že chtěl vozidlo pouze přechodně užívat, nebo že absence úmyslu u těchto skutků byla nahrazena prokázanou existencí úmyslu v jiných skutcích. Ve skutečnosti tak brojí proti skutkovým zjištěním, jež soud I. stupně učinil na základě provedeného dokazování a vychází z odlišného skutkového základu, než soud zjistil a následně právně kvalifikoval. Rovněž námitkami, že soud opřel své závěry o změněnou výpověď obviněného R. K., pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudem. Obviněný v dovolání popisuje svoji verzi průběhu skutkového děje, nesouhlasí s právní kvalifikací skutků, avšak z konkrétních námitek je zřejmé, že skutky zjištěné soudem popírá a považuje je za neprokázané zejména v těch částech, kde soud dospěl ke skutkovému závěru, že jeho jednání směřovalo k odcizení vozidel. Neuvádí tak žádné námitky, které by vycházely ze skutku uvedeného ve výroku rozsudku a mohly by zpochybnit použitou právní kvalifikaci. Navíc tyto námitky byly obviněným použity v řádném opravném prostředku a odvolací soud se s nimi dostatečně vypořádal. Proto Nejvyšší soud plně odkazuje na odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Obviněný tedy uplatněnými námitkami nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale domáhá se změny skutkových zjištění, opakovaně nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně, v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění, by pak mělo dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí, ale je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Je tedy zřejmé, že obviněný uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím brojil proti správnosti skutkových zjištění, úplnosti dokazování a hodnocení důkazů. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. Typicky se tak děje v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda zde nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Takový rozpor ostatně ani obviněný nenamítal.
Proto bylo dovolání obviněného Š. S. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš v. r.