ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.416.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 416/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. dubna 2010 v Brně, v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného L. B. , které podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2009, sp. zn. 11 To 64/2009, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 12/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 1 T 12/2008, byl obviněný L. B. uznán vinným trestnými činy kuplířství podle §204 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák. /bod ad 1) – 4) výroku o vině/, nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. /bod ad 5) výroku o vině/, znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. /bod ad 6) výroku o vině/, a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. /bod ad 7) výroku o vině/.
Za trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 4 T 42/2007, byl podle §241 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, v trvání 2 let. Současně byl zrušen výrok o trestu z uvedeného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 4 T 42/2007, včetně obsahově navazujících rozhodnutí.
Za další trestné činy podle §204 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák., §187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a podle §235 odst. 1 tr. zák., byl L. B. odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. rovněž zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen také trest propadnutí věci, a to věcí konkrétně uvedených ve výroku rozsudku.
Tímž rozsudkem byl obviněný L. B. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby ohledně dalšího jednání, a bylo rozhodnuto i o dalších spoluobviněných O. B. a H. M.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný L. B. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2009, sp. zn. 11 To 64/2009, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný L. B. řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Dovolání směřuje do výroku o vině pod body A/1) – 2), A/5c), d), e), A/6), a A/7) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, ve kterých obviněný shledává nesprávné právní posouzení skutku jako důsledek procesních pochybení v postupu soudů obou stupňů. Postup orgánů činných v trestním řízení celkově považuje za nanejvýš sporný, pokud rozhodly o jeho vině, aniž si plně ozřejmily všechny skutečnosti důležité pro správné posouzení namítaných skutků.
Soudy podle názoru obviněného při hodnocení důkazů nedostály zákazu tzv. deformace důkazů, když odvolací soud hodnocení výpovědi svědkyně N. V. znalcem (specializace klinická psychologie) Mgr. V. Šnorkem, použil i ve vztahu k výpovědím dalších svědků, přičemž tentýž znalec obecnou věrohodnost svědkyně M. M. naopak hodnotil jako sníženou. V souvislosti s tím poukazuje na zásady presumpce neviny a v pochybnostech ve prospěch obviněného, které jsou promítnuty v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. s tím, že ve dvou či více možných výkladech provedených důkazů, nelze učinit zjištění nejvíce zatěžující obviněného. Takovéto hodnocení důkazů je porušením zákazu libovůle, jak to Ústavní soud ČR definoval např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 501/2004. Konstatování soudu, že kde se provozuje prostituce a konzumují drogy, je dost obvyklým jevem násilí ze strany tzv. ochránců, považuje proto obviněný za nedostatečné k rozhodnutí o jeho vině, zvláště pak za situace, že výrok o vině je založen na výpovědi jediného přímého svědka a není podepřen jiným důvěryhodným důkazem. Odvolací soud tak podle názoru obviněného rezignoval na správné zjištění skutkového stavu věci a tím je dán i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když v řízení předcházejícím odvolání, byl dán minimálně důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a též předcházející vadné řízení, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že konkrétní námitky obviněného nevyhovují podstatě uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože směřují proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu, s nimiž se odvolací soud po právu zcela ztotožnil, případně proti hodnocení provedených důkazů. Není-li ve věci dán tento uplatněný důvod dovolání, nemůže být úspěšně uplatněn ani další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud předně zjistil, že obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na jehož existenci založil další uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Jak vyplývá z výše citovaného dovolání obviněného, jeho konkrétní námitky neodpovídají důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení, ale jsou zaměřeny výhradně proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Vzhledem ke změně výpovědi některých svědkyň v hlavním líčení ve prospěch obviněného (N. V., L. V.), se obviněný zejména domáhá jiného hodnocení věrohodnosti změněných výpovědí těchto svědkyň, které soudy měly jako věrohodné vzít v úvahu a vycházet z nich při zjišťování skutkového stavu věci. Obviněný tak neuvádí žádnou námitku, kterou by zpochybňoval hmotně právní posouzení namítaných skutků tak, jak byly zjištěny již soudem I. stupně, a jak jsou uvedeny ve výroku o vině rozsudku, ale na základě jiného hodnocení důkazů se domáhá jejich změny v podstatě s tím závěrem, že se předmětného jednání nedopustil. Takovéto námitky ale nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Obdobnými námitkami proti stejným výrokům o vině se přitom z podnětu odvolání obviněného zabýval již Vrchní soud v Praze, který se plně ztotožnil se závěry soudu I. stupně, tak jak jsou podrobně a logicky odůvodněny v rozsudku.
Nejvyšší soud již opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval (viz např. sp. zn. 3 Tdo 472/2007), že dovolání není další odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání – včetně dovolacích důvodů – nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Jediným důvodem mimořádného zásahu do skutkových zjištění v řízení o dovolání by mohl být pouze tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněných skutkovými zjištěními. Existenci tohoto rozporu, ale Nejvyšší soud ve věci neshledal a ostatně ani obviněný jej nenamítal.
Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš