ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.633.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 633/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. června 2010 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. K . proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 8. 2009, sp. zn. 7 To 41/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 75/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 T 75/2009, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a podle tohoto ustanovení byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. 8. 2009, sp. zn. 7 To 41/2009, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl a obviněného odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zákona a §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně Krajský soud v Ústí nad Labem podle §35 odst. 2 tr. zákona zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Děčíně ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 2 T 147/2008.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, rozhodně nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona. Namítá, že soudy vycházely pouze z výpovědi poškozeného, který v průběhu řízení 2x změnil svou výpověď. Dále tvrdí, že k násilí z jeho strany nedošlo a údajná pohrůžka násilí injekční stříkačkou byla tak problematická, že nemohla svou intenzitou naplnit skutkovou podstatu trestného činu loupeže. Subjektivní pocit ohrožení poškozeného nemůže být určující pro právní kvalifikaci jeho jednání. S poškozeným se družně bavili a strach dostal až ve chvíli, kdy mu obviněný sdělil, že užívá drogy. Podle dovolatele peníze vydal poškozený dobrovolně, částku kterou nepotřeboval poškozenému vracel. Údajná pohrůžka nebyla objektivně způsobilá tento strach vyvolat. Nakonec dovolatel uvádí, že ve stíhaném skutku lze maximálně spatřovat trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona.
:
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a rovněž zrušil rozhodnutí obsahově navazující. Dále alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby sám rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného, do dne rozhodnutí Nevyššího soudu o něm, nevyjádřila.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a namítl, že ze zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil nesprávné právní závěry, uplatnil zčásti námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, proti správnosti skutkových zjištění, která učinil soud I. stupně a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i odvolací soud.
Námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Námitkami, že nedošlo z jeho strany k násilí, a také, že soudy vycházely pouze z výpovědi poškozeného, obviněný pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními, domáhá se jiného hodnocení rozhodných důkazů, přičemž výsledkem by měla být zcela jiná skutková zjištění. Také tvrzením, že mu poškozený vydal peníze dobrovolně nenapadá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, nýbrž opět hodnotí provedené důkazy ve svůj prospěch a vyvozuje z nich své vlastní závěry. Obviněný v dovolání popisuje svoji verzi průběhu skutkového děje, zcela pomíjí skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů a neuvádí tak námitky, které by mohly zpochybnit použitou právní kvalifikaci. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že obviněný těmito námitkami nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný se těmito námitkami domáhá změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle ní dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil.
Jako právně relevantní shledal Nejvyšší soud námitku obviněného, že jeho jednání rozhodně nevykazuje všechny znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona. Jak vyplývá z obsahu dovolání, zpochybnění tohoto právního posouzení skutku obviněný zakládá na tvrzení, že pohrůžka píchnutím injekční stříkačkou není násilím ve smyslu ustanovení §234 tr. zákona. Předně je nutno uvést, že obviněný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona spáchal již tím, že vůči poškozenému v úmyslu zmocnit se jeho věci užil násilí tím, že s ním smýkl na druhou stranu kupé. Vyhrožování píchnutím injekční stříkačkou je rovněž pohrůžkou násilí, protože se jedná o pohrůžku zásahem do tělesné integrity poškozeného stejně jako v případě píchnutí jiným předmětem (bodcem, šroubovákem, nožem, atp.). Menší intenzita násilí pouze snižuje stupeň společenské nebezpečnosti činu. Proto ani menší intenzita násilí či pohrůžky bezprostředního násilí nemá vliv na právní posouzení takového jednání jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona.
Další námitku spadající do rozsahu uplatněného dovolacího důvodu, že ve stíhaném skutku lze maximálně spatřovat trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona, Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému shledal zjevně neopodstatněnou. K tomu uvádí, že trestného činu loupeže se podle §234 tr. zákona (zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jak tomu bylo i v tomto případě.
Za pohrůžku bezprostředního násilí se považuje pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale podle konstantní judikatury stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, nebo jednání, z kterého vyplývá odhodlání použít ihned násilí apod.), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. O trestný čin vydíraní podle §235 tr. zákona jde, jestliže se pachatel chce zmocnit cizí věci, neužije vůči napadenému násilí a užije jen pohrůžky násilí, tj. násilí, které se má uskutečnit teprve v budoucnosti (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 50/1957 Sb. rozh. tr. nebo rozhodnutí uveřejněné pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě ze skutkových zjištění, které učinil soud I. stupně, vyplývá, že obviněný vyhrožoval poškozenému píchnutím injekční stříkačkou s jehlou, smýkl s poškozeným na druhou stranu kupé, znovu mu vyhrožoval injekční stříkačkou s jehlou a pak mu prohledal kapsy kalhot, z kterých si vzal 3.000,- Kč. Z tohoto jednání je zřejmé, že obviněný použil násilí a také pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, což se také nastalo, čímž bezpochyby spáchal trestný čin loupeže a nikoliv trestný čin vydírání, jak tvrdí v dovolání. Trestného činu vydírání by se dopustil v případě, že by poškozenému hrozil násilím, které by se mělo uskutečnit teprve v budoucnu, o co se v daném případě prokazatelně nejednalo, když tato pohrůžka násilí byla vyvinuta na poškozeného bezprostředně a v souvislosti se současným zmocněním se věcí poškozeného. Přitom trestný čin loupeže je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž byl tento úmysl uskutečněn.
Protože námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zčásti nespadaly pod tento dovolací důvod a další námitky Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými, bylo dovolání obviněného J. K. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš