ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.84.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 84/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. května 2010 o dovolání obviněného Ing. J. Z. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2009, sp. zn. 4 To 400/2009, který rozhodl jako soud odvolací ve trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 74/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 91 T 74/2007, byl obviněný Ing. J. Z. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců. Podle §58 odst.1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tři a půl roku. Podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest 150.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán.
Jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §148 odst. 1 tr. zák. soud posoudil skutek, který obviněný spáchal tím, že jako statutární orgán – člen představenstva a ředitel společnosti TECHNOART, a. s., sídlem Újezd u Brna, Komenského 427, okr. Brno-venkov, nesplnil svou zákonnou povinnost odvést povinné platby za zaměstnance spadající pod fakticky vytvořenou a v příslušných přihláškách takto označovanou nižší organizační jednotku společnosti – divizi Brno, Lidická 81, samostatně registrovanou u dále uvedených institucí, a to
- za zdaňovací období od srpna 1998 do prosince 1998 včetně, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti Městské správě sociálního zabezpečení v Brně, Veveří 5, ve výši 1.122.487,- Kč,
- za zdaňovací období od srpna 1998 do prosince 1998 včetně, daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků Finančnímu úřadu Brno I, Příkop 25, Brno, ve výši 2.537.031,- Kč,
- za zdaňovací období od srpna 1998 do prosince 1998 včetně, zdravotní pojištění Všeobecné zdravotní pojišťovně, pobočce Brno, Dominikánské nám. 3, ve výši 737.312,- Kč,
přičemž celková výše neodvedených povinných plateb tak činí 4.396.830,- Kč.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 10. 2009, sp. zn. 4 To 400/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že výkon uloženého trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců obviněnému podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Ing. J. Z. (dále jen „obviněný“) prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl nesprávné právní posouzení skutku, které spatřuje v tom, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávným závěrům o naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. Soudy nesprávně posoudily zejména otázku, zda byl v postavení plátce se zákonnou povinností za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Soudy podle něj nesprávně vycházely z toho, že společnost TECHNOART, a. s., byla fakticky rozdělena do dvou divizí, přičemž za divizi Brno měly být povinné platby odváděny zvlášť. Obviněný poukázal na to, že z provedených důkazů nevyplývá závěr o tom, že by skutečně došlo k rozdělení společnosti na dvě divize. Upozornil, že provedené dokazování bylo nedostatečné, a že měly být provedeny další důkazy, které by prokázaly, že účetnictví společnosti TECHNOART, a. s., bylo zpracováváno za celou společnost a nikoli za jednotlivé divize. Obviněný je proto přesvědčen, že mu nikdy nevznikla povinnost odvádět povinné platby za divizi Brno, neboť ta nikdy nebyla samostatným plátcem těchto plateb. Obviněný také vytkl soudům nižších stupňů, že se nezabývaly tím, zda byly k dispozici dostatečné finanční prostředky k provedení povinných plateb. Obviněný poukázal na znalecké posudky Ing. Josefa Burdy a Ing. Pavla Průdka, přičemž oba znalci podle názoru obviněného neměli dostatečné podklady pro objektivní zjištění ekonomického stavu společnosti TECHNOART, a. s. Podle obviněného provedené důkazy vylučují závěry, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů. Soudům také vytkl, že neprovedly další jím navrhované důkazy.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2009, sp. zn. 4 To 400/2009, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 91 T 74/2007, a aby ho zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., neboť skutek uvedený v obžalobě není trestným činem, nebo aby přikázal odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně uvedla v písemném vyjádření k dovolání obviněného, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn jen v té části dovolání, v níž obviněný namítl, že není subjektem trestného činu podle §147 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů. Poukázala na to, že obdobnou námitkou obviněného se dovolací soud zabýval již ve svém usnesení ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 200/2005, a shledal ji zjevně neopodstatněnou. Za takovou ji považuje nejvyšší státní zástupkyně také nyní.
Dále zdůraznila v souvislosti s většinou námitek obviněného, že dovolací soud je vzhledem k zákonnému vymezení uvedeného dovolacího důvodu povinen přezkoumat správnost právního posouzení skutku ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, z něhož při svém rozhodování vycházely Městský soud v Brně i Krajský soud v Brně a nesmí přihlížet k těm částem dovolání, v nichž obviněný projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů a s tím, jak soudy hodnotily důkazy. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního, je aplikace hmotného práva trestního, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Pro takové posouzení je rozhodující, že jeho předmětem je skutek, který byl zjištěn soudy obou stupňů, a nikoliv verze skutkového stavu věci, kterou se snaží prosazovat obviněný, jež však nemá oporu v dokazování. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto nelze podřadit námitky obviněného proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily ekonomickou situaci společnosti Technoart, a. s., se sídlem v Újezdě u Brna, v níž obviněný v době spáchání trestné činnosti působil jako statutární orgán. Obviněný v této části dovolání v podstatě napadá skutková zjištění, na jejichž základě se soudy vypořádaly s tím, že trestnost jednání spočívajícího v neodvedení daně, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. je podle všeobecně respektovaného právního názoru podmíněna zjištěním, že zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj., že příslušné částky skutečně srazil svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd, avšak v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům, přičemž tuto skutečnost je třeba v trestním řízení prokázat postupem podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. č. 20/2001 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby dovolací soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání konaném podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného Ing. J. Z. je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav věci. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení.“ Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení trestně procesních, a nikoliv hmotně právních.
Právo na dovolání není zaručeno v Ústavě České republiky, v Listině základních práv a svobod ani v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána. Zakotveno je pouze právo na odvolání v některých trestních věcech podle článku 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. Právo na dovolání jako na mimořádný opravný prostředek jde tedy nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění (srov. ÚS 18/2002-u). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolání nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (co do důvodů, okruhu napadnutelných rozhodnutí, oprávněných osob atd.), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 2001-2002).
Judikatura Nejvyššího soudu České republiky vychází z názoru, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterým se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Porovnáním námitek uplatňovaných v řízení před soudy obou stupňů s námitkami, o něž obviněný opřel dovolání, je zřejmé, že jde o obsahově shodné námitky.
K jednotlivým námitkám:
Podle §147 odst. 1 tr. zák. trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti spáchá ten, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.
Právní námitkou je námitka obviněného, že nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák., protože obviněný nebyl v postavení plátce se zákonnou povinností odvést za poplatníka tzv. povinné odvody, tj. daň, pojistné na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Jde o námitku, kterou obviněný uplatňoval v rámci své obhajoby v průběhu celého trestního stíhání. Nejvyšší soud se jí zabýval též ve svém usnesení ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 200/2005, při rozhodování o dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 4 To 685/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 452/2002. Právní názor v něm uvedený nedoznal změny ani poté, co bylo v témže řízení znovu rozhodnuto o vině a trestu obviněného. Nejvyšší soud České republiky v něm uvedl následující: „Námitkou, že obviněný není subjektem trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. se podrobně zabýval již soud prvního stupně, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku zejména na straně 7. Poukázal přitom na stanovy společnosti Technoart, a. s., (č. l. 334 až 344 trestního spisu), z nichž vyplývá (čl. 15.1 stanov), že tříčlenné představenstvo společnosti je statutárním orgánem, jenž řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem. Za představenstvo jedná navenek předseda představenstva nebo místopředseda nebo člen představenstva, a to každý samostatně, ale i na obdobné ustanovení §191 obchodního zákoníku. K postavení obviněného v divizi společnosti se vyjádřil též svědek ing. V. K., který potvrdil, že obviněný byl ředitelem brněnské části společnosti, a že již od ledna 1998 byly vytvořeny dvě samostatné účetní, finanční a obchodní části společnosti, které měly samostatné vztahy k příslušným orgánům státní správy, přičemž toto rozdělení směřovalo k rejstříkovému rozdělení společnosti, k němuž mělo dojít v roce 1998 (str. 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) Také svědek P. Ch. potvrdil, že obviněný byl statutárním orgánem společnosti a byl jako jediný oprávněn podepisovat platební příkazy. Obviněný měl podle svědka absolutní rozhodovací pravomoc v části společnosti, kterou řídil. Soud prvního stupně na základě těchto a dalších důkazů (č. l. 382 spisu) uzavřel, že obviněný je pachatelem trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. S jeho názorem se ztotožnil i soud odvolací. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., je trestným činem s omezeným okruhem pachatelů (§90 odst. 1 tr. zák.), neboť může být spáchán jen osobou, která jako plátce ve větším rozsahu nesplní za poplatníka povinnost odvést platby uvedené v citovaném ustanovení trestního zákona. Pokud je tímto plátcem právnická osoba, pak s ohledem na ustanovení §90 odst. 2 tr. zák. nese trestní odpovědnost fyzická osoba, která jedná jménem právnické osoby (zpravidla její statutární orgán). Není však vyloučeno, že za plátce bude při plnění této zákonné povinnosti jednat jiná fyzická osoba, např. vedoucí zaměstnanec právnické osoby (srov. rozhodnutí pod č. 53/2000 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud nemá důvodu se odchylovat od tohoto názoru, který byl uveřejněn ve svazku č. 3/2004 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha.
S touto námitkou se dostatečně a správně vypořádaly soudy obou stupňů, zejména soud prvního stupně (č. l. 828 – 831 spisu), na něž dovolací soud pro stručnost odkazuje. Stejně tak se s touto otázkou vypořádal i odvolací soud, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí (srov. č. l. 876 – 878 spisu). Není povinností Nejvyššího soudu podrobně reprodukovat části odůvodnění zmíněných rozhodnutí, která byla obviněnému doručena a jsou mu dostupná. Přesto Nejvyšší soud České republiky považuje za nutné připomenout podstatná skutková zjištění soudů, která vyvracejí obhajobu obviněného. Především jde o zjištění, že společnost Technoart, a. s., se sídlem Újezd u Brna, Komenského 427, okr. Brno-venkov, byla v době páchání trestné činnosti obviněným rozdělena na dvě tzv. divize, přičemž ředitelem divize označené jako Technoart, a. s., divize Brno, Lidická 81, byl obviněný Ing. J. Z. Tato divize byla registrována jako nižší organizační složka (což zákon nevylučuje), u Finančního úřadu v Brně I., u Všeobecné zdravotní pojišťovny, Okresní pojišťovny Brno-město a později též u Městské správy sociálního zabezpečení v Brně. Tato organizační složka akciové společnosti byla samostatně vedena v registru příslušných správců daně, resp. pojistného (srov. č. l. 828 spisu). Ze skutkových zjištění též vyplývá, že to byl jen obviněný, který rozhodoval o tom, co bude ve společnosti placeno, a co nikoliv (srov. č. l. 829 spisu). Obviněný namítal, že nedošlo k právnímu rozdělení akciové společnosti a že z tohoto důvodu měla veškeré platby odvádět akciová společnost Technoart se sídlem v Újezdě u Brna. S touto námitkou se soudy obou stupňů dostatečně zabývaly. Dovolací soud proto pro stručnost odkazuje na jejich správné právní závěry, které soudy učinily na základě dokazování.
Obviněný dále namítl, že se soudy nezabývaly tím, zda byly k dispozici finanční prostředky k provedení povinných odvodů a údajně se soustředily pouze na zjišťování finančních prostředků v rámci právně neexistující divize Brno. Přestože tato námitka je primárně námitkou skutkovou, je třeba zmínit, že se soudy uvedenou námitkou zabývaly v průběhu trestního stíhání obviněného, neboť je jejich povinností dokazovat znaky trestného činu. Je to zřejmé i z předcházejících rozhodnutí, a to rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 6 T 452/2002, i usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 4 To 685/2003. V této souvislosti třeba zmínit část odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 200/2005, v níž uvedl: „Soudy obou stupňů dospěly k právnímu závěru, že se obviněný dopustil trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. Pokud jde o formální znak trestného činu, bylo dokazováním zjištěno, že zaměstnancům společnosti byly daně i oba druhy pojistného strženy v zákonné výši, obviněný však tyto platby za zaměstnance spadající pod jím řízenou nižší organizační jednotku společnosti Technoart, a. s., se sídlem Újezd u Brna, Komenského 427, okr. Brno-venkov, a to divizi Brno, Lidická 81, neodvedl. Závěr o subjektivních znacích trestného činu založily soudy na skutkových zjištěních, která vyplynula z provedeného dokazování, a dovodily zavinění obviněného nejméně ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. z toho, že obviněný byl v době páchání trestné činnosti v postavení člena statutárního orgánu, člena představenstva společnosti, je absolventem vysoké školy ekonomické a vzhledem ke všem okolnostem si proto musel být vědom skutečnosti, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem ( str. 10 rozsudku soudu prvního stupně).“
Ústavní soud nálezem ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 490/04, všechna výše uvedená rozhodnutí zrušil s odůvodněním, že soudy prvního a druhého stupně se nezabývaly tím, zda plátce – zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj., že příslušné částky ze mzdy zaměstnancům, z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům. To se podle názoru Ústavního soudu v trestní věci obviněného nestalo a Nejvyšší soud se nijak touto otázkou s odkazem na procesní ustanovení občanského soudního řádu nezabýval a případ tzv. opomenutého důkazu tak nabyl „ústavně právní relevance“.
Podle §314h odst. 1 tr. ř. po doručení nálezu Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení nebo jeho části, pokračuje tento orgán v tom stadiu řízení, které bezprostředně předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí, nestanoví-li zákon nebo nález Ústavního soudu jinak. Přitom je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Ústavní soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Ústavní soud nařídil.
Vázanost právním názorem Ústavního soudu nebrání Nejvyššímu soudu v tom, aby se k němu vyjádřil. Především je třeba se vyjádřit k tomu, že se „v posuzované trestní věci nestalo“, že by byla dokazována skutečnost, zda plátce – zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj., že příslušné částky srazil z hrubých mezd svým zaměstnancům a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům. Tuto skutečnost je třeba v trestním řízení spolehlivě prokázat zejména v případě, když protiprávní jednání trvalo po relativně krátkou dobu šesti měsíců.
Nejvyšší soud k tomu jen stručně musí poukázat na obsah trestního spisu proti obviněnému Ing. J. Z. i na rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, která byla zmíněným nálezem zrušena, že vytýkaná skutečnost byla předmětem dokazování a soudy učinily právní závěr o naplnění znaků trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. Za této situace odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 200/2005, nemohlo být v rozporu s doktrínou tzv. opomenutých důkazů. Ústavní soud odkázal na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, aniž by uvedl, proč jimi argumentuje. Pokud to bylo proto, že doba spáchání trestné činnosti obsáhla jen šest měsíců, musí Nejvyšší soud zdůraznit, že jeho judikatura nevychází jen z doby páchání trestné činnosti, ale i z rozsahu, v němž pachatel splnil svoji zákonnou povinnost uvedenou v §147 odst. 1 tr. zák., přestože trestnou činnost spáchal během kratší doby. Podle skutkových zjištění soudu obviněný tuto povinnost nesplnil v rozsahu celkem 4.396.830,- Kč, přičemž tento rozsah se blíží prospěchu velkého rozsahu.
Pokud Ústavní soud navíc v souvislosti s tzv. opomenutým důkazem výslovně uvedl, že se „Nejvyšší soud touto otázkou s odkazem na procesní ustanovení občanského soudního řádu vůbec nezabýval“, prokázal tím elementární neznalost právního řádu. Je namístě připomenout, že řízení o dovolání je upraveno v trestním řádu a také případné důkazy v tomto řízení musí být prováděny podle příslušných ustanovení trestního řádu a nikoliv podle občanského soudního řádu.
Nejvyššímu soudu bylo také vytýkáno, že „obešel“ ustanovení §20 zákona o soudech a soudcích, když údajně ve stěžovatelově věci fakticky změnil svou dosavadní judikaturu. Z výše uvedeného je zřejmé, že nebyly podmínky pro to, aby věc obviněného byla předložena k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia a že tedy nedošlo k žádnému obcházení zákona.
Zůstala tak neodpovězena otázka, co bylo podkladem kasačního rozhodnutí Ústavního soudu. Nejvyšší soud České republiky ponechává tuto otázku bez komentáře.
Pokud jde o rozhodnutí napadené dovoláním, je zřejmé, že Městský soud v Brně vycházel ze znaleckého posudku Ing. Pavla Průdka, podle něhož poslední značná úhrada odvodů za zaměstnance divize Brno mohla být provedena do měsíce prosince 1998 včetně, resp. k 31. 1. 1999, kdy bylo na pokladních a bankovních účtech divize Brno dostatek finančních prostředků k úhradě zákonných odvodů za zdaňovací období od srpna 1998 do prosince 1998 (srov. č. l. 836 spisu) a dále že „v řízení bylo prokázáno, že tyto daně i oba druhy pojistného byly zaměstnancům z jejich mezd strženy v rozsahu shora uvedeném, přičemž zaměstnanci obdrželi pouze čistou mzdu, avšak příslušným orgánům citovaným ve výrokové části (rozumí se rozsudku) již nebyly odvedeny“ (č. l. 840 spisu). Stejně tak se krajský soud ve svém rozsudku ze dne 6. 10. 2009, sp. zn. 4 To 400/2009, vypořádal s obdobnými námitkami obviněného když uvedl: „Odvolací soud tak dospěl k závěru, že důkaz znaleckým posudkem a výslechem znalce, který soud I. stupně provedl je zákonným a tento důkaz také soud I. stupně v odůvodnění napadeného rozsudku hodnotí. Ve znaleckém posudku se znalec vyjádřil k ekonomické situaci společnosti Technoart, a. s., a to až do ledna 1999 a posuzoval finanční prostředky, s nimiž společnost disponovala na bankovních účtech a hotovosti, a to jak za společnost Technoart a. s. jako celek, tak i za účty a pokladny, s nimiž disponovala tzv. divize Brno. Soud I. stupně vzal za prokázaný závěr, že poslední možná úhrada odvodu za zaměstnance divize Brno mohla být provedena do měsíce prosinec 1998 včetně, když na pokladních a bankovních účtech divize Brno bylo dostatek finančních prostředků k úhradě zákonných odvodů za zdaňovací období od srpna do prosince 1998. Čisté mzdy byly průběžně hrazeny. Znalec se rovněž vyjádřil k úvěrové smlouvě z 10. 9. 1998 a bylo zjištěno, že skutečně úvěr byl poskytnut, a to jednorázově dne 11. 9. 19998 v částce 2.600.000,- Kč. Podstatná část takto čerpaného úvěru však byla použita na splátku jistiny staršího úvěru, případně na splátky úroků z tohoto úvěru a pouze zanedbatelná část byla vybrána v hotovosti. Skutečnosti, které soud I. stupně zjistil ze znaleckého posudku a výslechu znalce hodnotí pak společně s dalšími důkazy, které ve věci provedl a dospěl k závěru, že takto zjištěný skutkový stav je dostatečný pro rozhodnutí ve věci. Zamítl proto další důkazní návrhy postupem dle §216 odst. 1 trestního řádu. Uvedl, proč nebyl proveden důkaz výslechem dalších osob podle návrhu obhajoby. S ohledem na závěry znaleckého posudku nepokládal za nezbytné zkoumat, zda v roce 1999 mohla společnost získat další finanční prostředky, z nichž by eventuelně mohla dluhy hradit a za nadbytečné považoval také zevrubné zkoumání přehledu veškerých účtů v navrhované listinné podobě. Rovněž odvolací soud má za to, že soud I. stupně zjistil provedeným dokazováním skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti a provádění dalších důkazů pokládá za nadbytečné (č. l. 878 – 879 spisu).
Polemika obviněného se závěry zmíněného znaleckého posudku nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, stejně jako návrhy obviněného na doplnění dokazování, případně jakým způsobem měly být důkazy prováděny. V tomto směru lze jen dodat, že dokazování v trestním řízení je založeno na zásadě zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a na zásadě vyhledávací, které jsou zakotveny v §2 odst. 5 tr. ř. na zásadě volného hodnocení důkazů upravené v §2 odst. 6 tr. ř. Z nich vyplývá, že rozsah dokazování určuje soud, který také provedené důkazy hodnotí podle kritérií uvedených v §2 odst. 6 tr. ř.
V řízení o dovolání vychází právní úprava z týchž zásad jako procesní úpravy převážné většiny států Evropské unie z toho, že mimořádný opravný prostředek, tedy dovolání se může dotýkat jen posuzování právních otázek (le pourvoi ne concerne pas que des questions de droit), a dále že soudci Nejvyššího soudu zásadně nejsou povoláni k tomu, aby přezkoumávali skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů, nejsou tedy tzv. les juges du fait. Tyto základní principy dovolacího řízení, které jsou obecně známy z judikatury Nejvyššího soudu České republiky dovolání obviněného zcela ignoruje, když s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který se týká nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení, uplatňuje z převážné části námitky proti skutkovému stavu věci, který zjistily soudy nižších stupňů, jímž je dovolací soud vázán a zásadně jej nemůže přezkoumávat.
Úkolem Nejvyššího soudu České republiky je především přezkoumat napadené rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně a předcházející řízení z hlediska důvodů dovolání uplatněných vůči napadeným výrokům, a proto důkazy by měl provádět jen v rozsahu nezbytném k tomu, aby o dovolání mohl rozhodnout. Meze dokazování jsou ovšem limitované též tím, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě vad určitých rozhodnutí ve věci samé, nikoli k přezkoumávání skutkového stavu věci (srov. Šámal, P., Král, V. Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl. 4. vydání. Praha; C. H. Beck 2002, str. 1696).
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného Ing. J. Z. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2010
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek