ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1007.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1007/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. září 2010 o dovolání obviněného P. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 7 To 468/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 35/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 2 T 35/2006, byl obviněný P. P. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 27. 5. 2004 v B., na ulici Č., na schůzce v hotelu A., nabídnul
za úplatek 150.000,- Kč až 200.000,- Kč L. Š., možnost obstarání obecního bytu velikosti 2 + 1 v B., mimo určený pořadník, za pomoci jeho známého, úředníka Úřadu městské části B., který se zabývá bytovou agendou, přestože žádnou intervenci u tohoto ani jiného úředníka zabývající se bytovou agendou neměl v úmyslu, přičemž za další finanční prostředky pro něj a pro osoby, které pro něj podobné věci zařizují, nabídnul i urychlené přehlášení do nového místa pobytu v B., získání fiktivní nájemní smlouvy v B., získání fiktivního partnera pro předstírání založení rodiny v B., když následně dne 7. 6. 2004 pro L. Š. obstaral za úplatu 2.000,- Kč fiktivního partnera M. Č., a téhož dne pak prostřednictvím D. W., pro ni zajistil fiktivní nájemní smlouvu na byt v B., nám. S., za což rovněž požadoval pro zprostředkovatele částku 15.000,- Kč, když ještě téhož dne pak prostřednictvím D. W. zprostředkoval za úplatu 3.000,- Kč pro jednoho z úředníků Magistrátu města B. urychlené vyřízení občanského průkazu“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 3 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 70.000,- Kč; současně mu podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.
Dlužno dodat, že Městský soud v Brně v dané věci rozhodoval již v minulosti. Stalo se tak rozsudkem ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 2 T 35/2006, jímž byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro (obdobně popsaný) skutek, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 2 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. [týmž rozsudkem byl druhý obviněný JUDr. J. J. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 2 tr. zák.]. Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl státní zástupce činný u Městského státního zastupitelství v Brně odvoláním podaným v neprospěch obou obviněných (tj. JUDr. J. J. a P. P.), o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 7 To 608/2007, tak, že napadený rozsudek zrušil ohledně obou obviněných a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Následně Městský soud v Brně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 2 T 35/2006, oba jmenované obviněné podle §226 písm. b) tr. ř. opět zprostil obžaloby pro zmíněné skutky a trestné činy. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce činný u Městského státního zastupitelství v Brně znovu odvolání v neprospěch obou obviněných, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 7 To 475/2008, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla nejvyšší státní zástupkyně dovoláním podaným v neprospěch toliko obviněného P. P., o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 311/2009, tak, že zrušil ve zprošťující části týkající se obviněného P. P. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 7 To 475/2008, stejně jako rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 2 T 35/2006, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Proti (v pořadí již třetímu) rozsudku soudu prvního stupně (popsanému v úvodu odůvodnění tohoto usnesení) podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesení ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 7 To 468/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný P. P. ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Polácha podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Dovolatel v prvé řadě namítal, že rozsudkem soudu prvního stupně bylo prolomeno ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., které závazně stanoví, co může být podkladem pro rozhodnutí soudu v hlavním líčení. V předmětném ustanovení se promítá zásada obžalovací, jako jedna ze základních zásad, na nichž je trestní právo procesní založeno. Důsledkem této zásady je povinnost soudu rozhodovat jen o skutku uvedeném v obžalobě a v ní vymezeném žalobním návrhu. Zároveň je těmito pravidly formulován i požadavek zachovat totožnost skutku, protože soud je v hlavním líčení limitován obžalobou a může rozhodovat jen o stejném skutku, jak je uveden v obžalobě.
Obviněný připomněl, že obžalobou byl viněn ze spáchání přijímání úplatku podle ustanovení §160 odst. 2 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., avšak rozsudkem soudu prvního stupně byl uznán vinným jako hlavní pachatel trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 2 tr. zák. Podle jeho názoru je tak bez dalšího zřejmé, že soud při vydání svého rozsudku shora uvedenou zásadu zachování totožnosti skutku prolomil. Nesoulad mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně je zcela patrný. Obviněný nepopřel, že trestní řád dává soudu možnost (dokonce to od soudu přímo vyžaduje), aby při svém rozhodnutí přihlédl ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení; je však zásadně nemožné, aby v důsledku takového „upřesnění“ byla změněna podstata skutku. V daném případě je však přesvědčen, že se tak stalo.
Dovolatel dále uvedl, že z hlediska zachování totožnosti skutku (v poměru mezi obžalobou a rozhodnutím soudu o ní) bude tato zachována pokud: a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, nebo b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, nebo c) jednání nebo následek (či obojí) jsou alespoň částečně shodné, shoda však musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu.
Při porovnání skutku uvedeného v obžalobě a skutku uvedeného v odsuzujícím rozsudku s ohledem na výše uvedené zásady totožnosti skutku je podle názoru obviněného zcela zřejmě vyloučena úplná shoda v jednání a rovněž není dána ani částečná shoda „v jednání“. V jednom případě jde totiž o pomocné jednání (ve formě tlumočení žádosti o úplatek) směřující k tomu, aby byl třetí osobě předán úplatek za to, že tato osoba bude působit na provádění záležitostí ve veřejném zájmu za účelem získání výhody. V druhém případě jde o jednání (ve formě žádosti o úplatek) směřující k uvedení v omyl ke škodě jiného za účelem vlastního obohacení. Jediným shodným rysem obou jednání je tedy žádost o úplatek pro třetí osobu – tato shoda však není v žádném případě postačující, neboť tato žádost o úplatek v obou případech představuje pouze jednu složku skutku/jednání, přičemž k naplnění té či oné skutkové podstaty je třeba, aby k této jedné složce připadlo několik dalších nikoli nevýznamných složek. Proto je přesvědčen, že i když se jednání popsané v obžalobě a v napadeném rozhodnutí shodují v jedné složce, jedná se o dva zcela odlišné skutky.
Jde-li tedy o změnu právní kvalifikace oproti obžalobě, soud je podle názoru obviněného sice oprávněn k této změně přistoupit, avšak i v tomto případě vždy musí být zachována alespoň částečná shoda jednání nebo následku. Jak stanoví judikatura, k porušení pravidla zakotveného v §220 odst. 1 tr. ř. (totožnost skutku zachována nebude) dojde tehdy, jestliže je změna právní kvalifikace vyvolána takovými skutkovými změnami, kterými se mění již podstata skutku. Tento závěr zastává jak odborná literatura (odkázal např. na Šámal, P., a kol., Trestní řád - Komentář, II. díl, 6. vydání, C.H.BECK, str. 1743), tak i ustálená rozhodovací praxe soudů (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 31/1992 Sb. rozh. trest.). Soud prvního stupně jako soud nalézací, ani soud odvolací se však s touto skutečností nikterak nezabývaly.
Soudy obou stupňů se podle názoru dovolatele řádně nevyrovnaly ani s otázkou zákonem vyžadované „společenské nebezpečnosti“ jednání, kterým měl naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Soud prvního stupně bez jakéhokoli logického a racionálního odůvodnění uzavřel, že ,,o výši společenské nebezpečnosti v tomto případě v míře vyšší než nepatrné nelze pochybovat.“ Přestože tento závěr soudu prvního stupně zůstal bez jakéhokoli odůvodnění, z nějž by byly patrny úvahy, kterými se soud nalézací řídil, odvolací soud toto pochybení nikterak neodstranil a naopak se i s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožnil. Jelikož není známo, na čem soud nalézací závěry o otázce „společenské nebezpečnosti“ založil, je o to víc zarážející, že se odvolací soud s těmito „utajenými závěry“ soudu prvního stupně ztotožnil.
Obviněný se domnívá, že tzv. společenská nebezpečnost v míře vyšší než nepatrné v tomto případě dána není. V prvé řadě poukázal na to, že svědkyni L. Š. v důsledku jeho jednání nevznikla žádná škoda. Právě tato svědkyně byla tím, kdo měl v úmyslu vynaložit finanční prostředky za nezákonným účelem (na poskytnutí úplatku), v důsledku této skutečnosti měla zájem získat určitý prospěch (přidělení obecního bytu mimo určený pořadník) a za tímto účelem jeho prostřednictvím kontaktovala třetí osobu. Domnívá se, že pokud někdo vědomě, po dohodě s třetí osobou, vydá této třetí osobě peníze na nezákonný účel (na úplatek – na spáchání trestného činu), nemůže čekat, že nesplnění takové dohody, tj. použití peněz v rozporu s touto dohodou, bude právním řádem sankcionováno. Je zcela absurdní, aby onen „podvedený“ a jím vydané finanční prostředky byly chráněny. V opačném případě, tj. pokud by tato ochrana poskytována byla, by totiž, dovedeno do situace ad absurdum, bylo nutné stíhat za podvod i zloděje, který nesplní původní dohodu s komplicem o rozdělení lupu a svého komplice „podvede“.
V závěru podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 7 To 468/2009, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 2 T 35/2006, a dále postupoval podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně podle §256r odst. 1 písm. c) tr. ř. sdělil, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v zásadě pouze opakuje výhrady, které vznášel již v rámci dosavadní obhajoby a vyjádřil rovněž v odvolání. Těmito námitkami se ovšem krajský soud zabýval a neshledal je důvodnými, a to především s ohledem na argumentaci vyjádřenou v (dřívějším) rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání podaném v této věci. Pokud ovšem bylo náležitě provedeno přezkumné řízení ve druhém stupni, nemá Nejvyšší soud důvod znovu přezkoumávat opakované námitky obviněného jen proto, že ten nesouhlasí s výsledkem řízení o odvolání. Je tomu tak proto, že dovolací řízení nelze chápat jako nějaké opakované projednání řádného opravného prostředku či jako třetí stupeň řízení před obecnými soudy.
Státní zástupce dále uvedl, že obviněný především rozsudku soudu prvního stupně vytýká takovou změnu popisu skutku od původně stíhaného jednání, že v něm spatřuje porušení zásady totožnosti skutku. Při srovnání popisu skutku v obžalobě Městského státního zastupitelství v Brně, sp. zn. 3 ZT 458/2004, a v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 2 T 35/2006, lze zjistit, že soud víceméně do skutku vtělil novou větu „přestože žádnou intervenci u tohoto ani jiného úředníka zabývajícího se bytovou agendou neměl v úmyslu“, čímž definoval podvodný úmysl obviněného. K tomuto úmyslu se obviněný sám spontánně doznal a byl potvrzen i dalším dokazováním, a protože se jedná toliko o dílčí fazetu podstaty jeho reálného jednání v této věci, přičemž hrozící následek se nezměnil, soud důvodně popis skutku upravil v souladu se svými zjištěními. Tímto doplněním se ovšem nijak nezměnila podstata skutku, takže námitka obviněného v tomto směru je zcela nedůvodná.
Kromě toho státní zástupce považoval za nutné poznamenat, že obviněný meritornímu rozhodnutí formálně vytýká vadu zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá námitku existence vadné aplikace ustanovení hmotného práva na skutkový stav vzešlý z dokazování. Dovolatel ovšem výše reprodukovanou výtkou nevznáší žádnou hmotně právní námitku, neboť tato jeho argumentace směřuje proti průběhu a výsledkům dokazování, jež probíhalo před soudem prvního stupně. Těmito výhradami však dovolatel nezpochybňuje správnost právních závěrů soudu, jež se týkají skutku popsaného ve výroku rozsudku, nýbrž právě jeho závěry skutkové. Tím očividně sleduje cíl spočívající v nastolení odlišných skutkových východisek. Takovéto výhrady ovšem nemohou deklarovaný důvod dovolání naplnit a neodpovídají ani žádnému jinému ze zbývajících dovolacích důvodů, jak jsou vyjmenovány v ustanovení §265b tr. ř.
Podle státního zástupce je třeba jako zcela lichou odmítnout představu obviněného, že soud je při projednávání věci jakkoli vázán ve svém právním názoru právní kvalifikací skutku uvedenou v obžalobě. Dovolatel zřejmě přehlédl ustanovení §220 odst. 3 tr. ř., kde je výslovně stanoveno, že právním posouzením skutku v obžalobě soud vázán není. Opačný názor není obhajitelný ani nepodloženým poukazem na údajné narušení totožnosti skutku.
Poněkud zvláštně působí podle státního zástupce také argumentace dovolatele, jíž se snaží bagatelizovat společenskou nebezpečnost svého jednání poukazem na údajně společensky nebezpečnější jednání „poškozené“ svědkyně L. Š. Dovolatel zřejmě pozapomněl, že jmenovaná jej kontaktovala jako televizní reportérka zpracovávající podklady k reportáži, a to právě na základě upozornění na korupci v hospodaření se státními byty ve městě B., a že její jednání proto bylo naopak společensky prospěšné. Koneckonců také díky ní se o trestní jednání obviněného začaly zajímat orgány činné v trestním řízení. Ani z tohoto pohledu tedy nelze dovolání obviněného označit za důvodné.
Státní zástupce připomněl, že dovolatel uplatnil rovněž důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě. Pro naplnění tohoto důvodu však je nezbytným předpokladem prokázání existence jiného důvodu dovolání, který by zatěžoval již řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Jak je vysvětleno výše, taková vada meritorního rozhodnutí v této věci zjištěna nebyla, a proto nemůže být dovolání obviněného úspěšné ani z důvodu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Podanému dovolání nelze ostatně přisvědčit již s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v jeho dřívějším usnesení ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 311/2009.
V závěru podání státní zástupce uvedl, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí žádnou vadou, jež by zakládala uplatněný či jiný důvod dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, přičemž z podstatné části bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně výslovně souhlasil s tím, aby navrhované popřípadě jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve druhý z nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z předchozího textu je zřejmé, že tento dovolací důvod obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze ze předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Obviněný argumenty uvedenými v rámci tohoto důvodu dovolání soudům (zejména soudu prvního stupně) vytýkal v prvé řadě to, že nebyla zachována totožnost skutku, když tvrdil, že nalézací soud provedl změnu popisu skutku od původně stíhaného jednání.
K uvedené problematice Nejvyšší soud považuje za potřebné akcentovat, že institut totožnosti skutku je institutem nikoli trestního práva hmotného, nýbrž trestního práva procesního, jelikož je upraven v ustanovení §220 tr. ř. Už proto jej pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec nelze podřadit.
I přesto Nejvyšší soud pro úplnost a bližší vysvětlení této problematiky dodává, že je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku.
V souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v §2 odst. 8 tr. ř., která je dále rozvedena v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle §176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 tr. ř. Trestní stíhání lze zahájit za podmínek uvedených v §160 odst. 1 tr. ř. jen usnesením o zahájení trestního stíhání, jehož výrok musí obsahovat zejména popis skutku, ze kterého je osoba obviněna tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Zejména je tedy nutné uvést ty znaky, které dostatečně konkretizují skutek (přesné označení osoby obviněného, místo a čas kdy se skutek stal, způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele a jeho zavinění, následek a příp. další okolnosti, které jej charakterizují). Ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání však nemusí být v popisu skutku uvedeny veškeré skutečnosti, protože v době zahájení trestního stíhání nejsou ještě všechny okolnosti skutkového děje známy a prokázány (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006).
Z tohoto pohledu jednání obviněného popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (srov. shora) evidentně nepředstavuje jiný skutek, než ten, který byl uveden a popsán nejprve v usnesení o zahájení trestního stíhání, jenž byl posléze uveden v obžalobě a jímž byl obviněný nakonec uznán vinným. V tomto směru je třeba (ve shodě se státním zástupcem) zdůraznit, že soud prvního stupně víceméně do skutku doplnil větu „… přestože žádnou intervenci u tohoto ani jiného úředníka zabývajícího se bytovou agendou neměl v úmyslu …“ , čímž v podstatě jen vyjádřil podvodný úmysl obviněného (k němu se ostatně sám obviněný spontánně doznal a byl potvrzen i dalšími provedenými důkazy).
Nejvyšší soud v této souvislosti ještě připomíná, že z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. a §220 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku, jak se dovolatel mylně domnívá. Požadavek ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. trest. aj.). Lze proto shrnout, že totožnost skutku je zachována nejen při naprosté shodě jednání i následku, ale též tehdy, je-li tato shoda ve významných skutečnostech alespoň částečná a v případech, kdy shoda existuje toliko v jednání při rozdílném následku nebo v následku při rozdílném předchozím jednání pachatele. Při srovnání skutku, jak byl obsažen v usnesení o zahájení trestního stíhání, jak byl vylíčen v obžalobě a jímž byl obviněný v dovoláním napadených rozhodnutích uznán vinným, z pohledu těchto úvah a pravidel není žádných pochybností o tom, že totožnost skutku zůstala zachována.
Jestliže by až dosud uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také výhradu, která je pod citovaný dovolací důvod podřaditelná. Konkrétně šlo o námitku, jíž brojil proti závěru soudů obou stupňů o naplnění materiální stránky posuzovaného trestného činu. Nejvyšší soud však současně shledal, že taková námitka je zjevně neopodstatněná.
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty shora uvedeného trestného činu či nikoliv, je rozhodující nejen skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i na něj navazující tzv. právní věta. Právě z ní vyplývá, že se obviněný „dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu spočívajícího v tom, že ke škodě cizího majetku uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou, čehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo“.
K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. platí, že trestným činem je pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Z uvedeného vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu tak vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně osoby pachatele. V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Proto není trestným činem takový čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák.
Při řešení otázky, zda jednání obviněného vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv.
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak posuzovaného trestného činu, je nutno (podle právní teorie i praxe soudů) vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest.). O to se v posuzovaném případě evidentně nejednalo.
Nejvyšší soud v tomto směru přisvědčil správnosti argumentace státního zástupce obsažené v jeho vyjádření k podanému dovolání, že snaha obviněného bagatelizovat společenskou nebezpečnost jeho jednání s odkazem na údajně společensky nebezpečnější jednání svědkyně L. Š., není namístě. Dovolatel v tomto směru zcela přehlíží, že tato svědkyně jej kontaktovala jako televizní reportérka zpracovávající podklady k reportáži, a to právě na základě upozornění na korupci v hospodaření se státními byty ve městě B., takže její jednání bylo naopak společensky prospěšné (i díky ní se o jednání obviněného začaly zajímat orgány činné v trestním řízení).
Nejvyšší soud se proto s právním posouzením zjištěného skutku ztotožnil a dospěl k závěru, že výhrady obviněného nemají opodstatnění. Rozsudek soudu prvního stupně ani rozhodnutí odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí, oba soudy v souladu se zákonem vyložily a řádně odůvodnily všechny rozhodné závěry z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela správně shledaly naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a