ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1049.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1049/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. září 2010 o dovolání obviněného S. O., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 6 To 139/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 139/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. O. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 9 T 139/2009, byl obviněný S. O. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §201 odst. 1 tr. zák., §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti, a to zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Podle §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest 30.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden měsíc.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že dne 13. 10. 2009 v době kolem 00.50 hodin v Č. T. na ul. S. a na ul. S. po předchozím požití značného množství alkoholických nápojů, když jeho organismus byl ovlivněn alkoholem v úrovni nejméně 1,50 g/kg alkoholu v dechu, řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Ford Mondeo, přičemž byl na parkovišti u domu kontrolován hlídkou Městské policie Č. T.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 6 To 139/2010, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině. S odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle dovolatele skutek, kterým byl uznán vinným, nebyl jednoznačně prokázán, jelikož soudy svůj závěr o jeho vině opřely o důkazy, které nebylo možné jako důkaz před soudem použít. Upozornil, že jako usvědčující důkazy byly hodnoceny výpovědi zasahujících policistů V. B., T. K. a J. S. a strážníků Městské policie R. F. a K. J. Tito svědci vypovídali o skutečnostech, které se dozvěděli z podání vysvětlení, které obviněný učinil na místě, kde bylo z jejich strany vůči jeho osobě prováděno operativní šetření. Mínil, že došlo k porušení ustanovení §158 odst. 5 tr. ř., protože obsah vysvětlení, které nemá povahu neodkladného a neopakovatelného důkazu, není možno použít jako důkaz před soudem. Měl za to, že důkazy, o něž soudy opřely své rozhodnutí, nebyly provedeny v souladu s procesními předpisy, neboť v důkazním řízení existují pochybení, která mají povahu podstatných vad řízení. Neměly k dispozici žádný usvědčující důkaz, který by prokázal, že se jednání, jímž byl uznán vinným, dopustil, žádný z příslušníků Policie České republiky ani městských strážníků jej neviděl motorové vozidlo řídit. Strážníci Městské policie potvrdili, že vozidlo obviněného ztratili na určitou dobu z dohledu, tento časový interval trval přibližně půl minuty, avšak není možné vyloučit, že z vozidla obviněného vystoupila třetí osoba z místa řidiče, aniž by tato byla strážníky zaregistrována. Podle obviněného existují důvodné pochybnosti o správnosti právních závěrů soudů, poněvadž důkazy, které bylo možno v řízení před soudy jako důkaz použít, jej není možné s odkazem na zásadu in dubio pro reo spolehlivě usvědčit. Nebylo prokázáno, že naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky, v důsledku čehož byl skutek nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv se o trestný čin nejedná.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, alternativně aby po zrušení napadeného usnesení Nejvyšší soud sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání předeslal, že obviněný v rámci své argumentace předložené v dovolání sice zpochybnil právní posouzení daného skutkového děje, nicméně tento svůj závěr opíral o tvrzení, že se nedopustil takového jednání, které je mu kladeno za vinu, popřípadě o tvrzení napadající správnost a úplnost dokazování. Popsané námitky se tak zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Nad rámec řečeného zmínit, že s ohledem na ustanovení §158 odst. 5 tr. ř. a rozhodnutí publikované pod č. 26/1989 Sb. rozh. tr. skutečně není možné k obsahu úředního záznamu o vysvětlení vyslýchat policejní orgán, který ho pořídil, neboť by to znamenalo obcházení ustanovení trestního řádu. V dané věci ovšem v okamžiku zásahu především strážníků Městské policie Č. T. R.F. a K. J., resp. následně policistů Policie České republiky V. B., T. K. a J. S., obviněný nijak nebyl vyzván k podání vysvětlení ve smyslu §158 odst. 3 písm. a) tr. ř. a realizovaný úkon spočíval ve služebním zákroku. Strážníci a policisté tudíž vypovídaly v postavení svědků pouze o tom, jak tento zákrok probíhal a co při něm svými smysly vnímali, což může zahrnovat i spontánní výroky obviněného, aniž by tak nastal rozpor se závěry zmíněného rozhodnutí č. 26/1989 Sb. rozh. tr. Obviněným tvrzené procesní pochybení tedy ani nenastalo. Navrhl proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky, které směřovaly proti zákonnosti opatřených a provedených důkazů, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Karviné a z nichž vycházel v napadeném usnesení Krajský soud v Ostravě.
Dovolatel především namítal, že rozhodnutí o jeho vině soudy opřely o důkazy, které nebyly provedeny v souladu s procesními předpisy. Jako usvědčující důkazy byly totiž hodnoceny výpovědi policistů a městských strážníků, kteří vypovídali o skutečnostech, které se dozvěděli z podání vysvětlení, které učinil na místě, kde bylo z jejich strany prováděno operativní šetření. Argumentoval též tím, že nebyl opatřen žádný důkaz, který by prokazoval, že řídil motorové vozidlo, a poukazoval na to, že žádný z policistů ani městských strážníků jej neviděl řídit. Strážníci shodně potvrdili, že jeho vozidlo ztratili na určitou dobu, přibližně půl minuty, z dohledu, a nelze tak vyloučit, že z vozidla vystoupila osoba z místa řidiče, aniž by ji strážníci zpozorovali. S odkazem na zásadu in dubio reo vyvozoval, že nebylo prokázáno, že se skutku, v němž byl spatřován trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky, dopustil.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti zákonnosti trestního stíhání a správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (nebyly opatřeny důkazy spolehlivě prokazující, že řídil motorové vozidlo) a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a dovolatel takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (zejména strana 3 rozsudku soudu prvního stupně, strana 3 až 5 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědí obviněného, svědkyně J. L. na straně jedné a policistů Obvodního oddělení Policie České republiky Č. T. V. B., T. K., J. S. a strážníků Městské policie Č. T. R.F. a K. J. na straně druhé, soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Závěr o vině obviněného byl opřen o výpovědi zasahujících policistů a městských strážníků. Soudy obou stupňů ve svých úvahách nepochybily, pokud tyto svědecké výpovědi vzaly za podklad svého rozhodnutí svědomitě vysvětlily, proč z nich vycházely a proč neuvěřily obhajobě obviněného, byť podporované tvrzením svědkyně J. L., jeho tehdejší přítelkyně. Odvolací soud, který reprodukoval podstatné části výpovědí policistů a strážníků městské policie, výstižně shrnul, že na místě činu byl zastižen toliko obviněný, nikdo jiný nebyl v okolí vozidla zpozorován a obviněný také bezprostředně po příjezdu strážníků městské policie a policistů nehovořil o tom, že vozidlo řídila jiná osoba. Třebaže strážníci městské policie skutečně uvedli, že je možné, že po nějakou krátkou dobu mohli vozidlo obviněného ztratit z dohledu (udávali interval 20 sekund až 1 minuta), nelze rozumně tvrdit, že osoba z místa řidiče by stačila ještě dojet na místo, vozidlo zastavit a opustit jej, aniž by byla zaregistrována. Ani podle dovolacího soudu není žádných rozumných pochybností o tom, že to byl právě obviněný, kdo vozidlo řídil.
Obviněnému nelze dát za pravdu ani v názoru, že výpovědi policistů a strážníků městské policie nebyly opatřeny v souladu s procesními předpisy, jelikož svědci vypovídali o skutečnostech, které se dozvěděli z podání vysvětlení, která obviněný učinil na místě, kde vůči jeho osobě prováděli operativní šetření. V daných souvislostech bylo již zdůrazněno, že jako usvědčující důkazy byly hodnoceny výpovědi policistů a strážníků městské policie, kteří vozidlo obviněného sledovali a posléze se s obviněným kontaktovali a prováděli šetření na místě činu. Údaje, které jsou obsaženy v jejich výpovědích, jasně dokládají, že vypovídají o těch skutečnostech relevantních pro trestní řízení, které jako fyzické osoby vnímaly svými smysly. Poznatky o tom, za jakých okolností jmenovaní obviněného sledovali, v jakém stavu se obviněný na místě zastavení vozidla nacházel, popř. k důvodům jízdy, které jim udával, získali jako svědci, evidentně se nejednalo jen o informace údajně obsažené ve vysvětlení obviněného coby institutu, který je upraven v ustanovení §158 odst. 3 až 8 tr. ř. Ten ostatně ani formálně není součástí spisového materiálu a záznam o zahájení úkonů trestního řízení nebyl sepisován žádným z příslušníků Policie České republiky, kteří prováděli šetření. Proto se na daný případ vůbec nevztahuje právní názor obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 To 27/88, jež bylo publikováno pod č. 26/1989 Sb. rozh. tr. Soudy proto nepochybily, pokud na podkladě provedených důkazů a svých úvah dospěly k závěru o vině obviněného.
Je zjevné, že v dané věci nebyl zjištěn případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu a že důkazy, o které soudy opřely své rozhodnutí, nebyly opatřeny nezákonným způsobem. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad in dubio pro reo a v důsledku toho též spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. září 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková