ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1066.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1066/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. září 2010 o dovolání obviněného doc. MUDr. I. Č., CSc., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 5 To 24/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 65/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného doc. MUDr. I. Č., CSc., odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 1 T 65/2009, byl obviněný doc. MUDr. I. Č., CSc., uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §58 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dvacet čtyři měsíce. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dvacet čtyři měsíce. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným A. Š. částku 72.362,- Kč, J. K. částku 78.521,- Kč, L. M. částku 4.554,- Kč, K. P. částku 42.524,- Kč a Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, pobočka B., částku 44.712,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že dne 17. 12. 2008 v době kolem 14.45 hodin jel jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Opel Corsa 1,2V, po silnici I. třídy ve směru S.-B., přičemž se v kilometru 20,776 uvedené komunikace v katastru obce Č. H. nechoval dostatečně pozorně a ohleduplně, při projíždění levotočivé zatáčky nepřizpůsobil rychlost své jízdy stavu a povaze vozovky a svým schopnostem, vyjel částečně do protisměrné části vozovky, kde se v uvedené době nacházelo ve směru B.-S. jedoucí osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Felicia Combi LXi, které řídil R. P., a v důsledku tohoto jednání došlo v jízdním pruhu řidiče R. P. ke střetu výše uvedených vozidel a následně k částečnému vyjetí vozidla řízeného obviněným vpravo mimo vozovku, když se poté s vozidlem vrátil zpět na vozovku, kde přejel do protisměrné části, kde se v uvedené době nacházelo ve směru B.-S. jedoucí osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, které řídil J. K., a v důsledku tohoto jednání došlo v jízdním pruhu J. K. ke střetu výše uvedených vozidel a následně ke zraněním J. K., která spočívala ve vykloubení levé kyčle se zlomeninou hlavice levé kosti stehenní, pohmoždění hrudníku, pohmoždění stěny břišní, tržné ráně levého lokte, tržné ráně pravého kolena a zhmoždění levého kolena, tedy ke zraněním, která jsou z lékařského hlediska hodnocena jako těžká, dále došlo ke zraněním spolujedoucích J. K., a to A. Š., která spočívala ve zlomenině levé kosti klíční, otřesu mozku, tržně zhmožděné rance levého horního víčka a zlomenině levého předloktí, tedy ke zraněním, která jsou z lékařského hlediska hodnocena jako těžká, a L. M., která spočívala v šikmé zlomenině 2. a 3. záprstní kosti pravé ruky, tržně zhmožděné ráně a četných oděrkách na levém předloktí a hluboké odřenině na pravém bérci, a K. P., která spočívala v otřesu mozku, zlomenině nosních kůstek, tržně zhmožděné ráně čelně spánkové oblasti hlavy vpravo a dalších zraněních, když obviněný tak svým jednáním hrubým způsobem porušil §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b), §18 odst. 1 a §12 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím především proti výroku o vině. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 5 To 24/2010, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině, trestu i náhradě škody. S odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle dovolatele soudy nezjistily úplně skutkový stav, nehodnotily provedené důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., v důsledku čehož nebyl dostatečně prokázán skutkový stav a zejména to, že spáchal trestný čin. Polemizoval s postupem soudů, pakliže za podklad svého rozhodnutí vzaly především znalecký posudek Ing. A. V., Ph.D., a nevypořádaly se důsledně se závěry znaleckého posudku znalce Ing. J. F. Nesouhlasil s odůvodněním soudu prvního stupně, že posledně jmenovaný znalec vycházel při přípravě znaleckého posudku ze zcela jiných pokladů než znalec Ing. A. V., Ph.D., a že ve svém posudku nezohlednil následný pohyb vozidla řízeného obviněným, polohu vozidla Felicia a nezabýval se dalším průběhem nehodového děje. Upozornil, že znalecký posudek byl znalcem Ing. J. F. vypracován ještě před zahájením hlavního líčení, pročež mohl vycházet jen z těch podkladů, které měl v té době k dispozici. Skutečnost, že se jmenovaný znalec nezabýval dalším průběhem nehodového děje a druhým střetem, nemůže být důvodem pro vyloučení tohoto důkazu z řádného posouzení soudem, a to již proto, že o místě a průběhu druhého střetu nebyly žádné pochybnosti. Dodal, že názor odvolacího soudu, že ve znaleckém posudku Ing. J. F. se jedná pouze o část nehodového děje, je sice správný, ale neodůvodňuje, proč tento důkaz soudy nevzaly dostatečně v potaz. Podle jeho přesvědčení závěry tohoto znaleckého posudku jsou logicky i technicky odůvodněny a měly být vzaty na zřetel. Další výhrady obviněného se soustředily k určení místa střetu; dovolatel polemizoval se závěry odvolacího soudu obsaženými v daných souvislostech v odůvodnění jeho rozhodnutí a tvrdil, že místo střetu nebylo dostatečně a nade vší pochybnost prokázáno. Znalec Ing. J. F. dospěl k závěru, že ke střetu došlo v jízdním pruhu řidiče I. Č., znalec Ing. A. V., Ph.D., vyvozoval, že ke střetu došlo v jízdním pruhu řidiče R. P., popř. na půlící čáře. Jelikož místo střetu nebylo spolehlivě zjištěno, měly soudy, pakliže nerozhodly v souladu se zásadou in dubio pro reo, nechat provést navržený revizní posudek.
Dovolatel připomněl, že jedním z úkolů znalce Ing. A. V., Ph.D., bylo provést analýzu celého nehodového děje a posoudit technickou přijatelnost jeho výpovědi a výpovědi svědka R. P. Ze znaleckého posudku je ale podle něj patrné, že znalec nevycházel z toho, že místo střetu je sporné, ale z toho, že je dané. V hlavním líčení také uvedl, že místo střetu je určeno a že je dáno a že není tedy důležité, jak byla dotčená vozidla na komunikaci rozmístěna, zda jsou některé nastíněné manévry řidičů technicky a fyzicky reálné apod. Úkolem znalce ale bylo posoudit možný průběh nehodového děje s ohledem na rozdílné výpovědi svědka R. P. a obviněného, což podle jeho mínění znalec neprovedl, protože nezkoumal možnou variantu nehodového děje, jak ji popisoval právě on. Uvedl také, že při určení místa střetu znalec vycházel z protokolu o nehodě v silničním provozu a plánku místa nehody, přičemž sám dospěl k závěru, že zakreslení průběhu komunikace v plánku je velice nepřesné. V listinách je přitom bod č. 1 označen jako „pravděpodobné místo střetu“, nikoliv jako místo střetu dané. Místo střetu je znalcem určeno právě podle protokolu o nehodě v silničním provozu a plánku místa nehody, když toto odpovídá místu, kde se měly nacházet na silnici střepy. V hlavním líčení pak znalec vypověděl, že umístění a rozházení střepů je zcela zásadní, přičemž připustil, že střepy nemusely být na daném místě přímo v důsledku střetu, ale že je zde mohl někdo rozházet, či např. že mohly být odházeny projíždějícími vozidly. Nebyl schopen určit, zda v místě, které označil jako místo střetu, jsou všechny střepy z rozbitých skel, nezkoumal a ani v posudku nenaznačil, že v jím označeném místě střetu se nacházel také skelný prach. S odkazem na judikaturu soudů obviněný namítl, že znalec pochybil, když posudek opřel jen o údaje jedné skupiny vzájemně si odporujících důkazů, ačkoliv ho měl zpracovat pro obě v úvahu přicházející eventuality. Znovu akcentoval, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by k prvnímu střetu došlo skutečně a jedině v jízdním pruhu R. P., že nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a pokud soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování, měly rozhodnout v souladu se zásadou in dubio pro reo.
Soudy však podle něj pochybily i ve výroku o náhradě škody poškozeným A. Š., J. K. a L. M., kteří vykonávají službu v bezpečnostním sboru – Vězeňské službě České republiky. Těmto osobám se podle §124 odst. 5 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, poskytuje služební příjem po dobu prvního měsíce neschopnosti ke službě, s výjimkou prvních tří dnů výkonu služby, za které se služební příjem při neschopnosti ke službě neposkytuje. Za dobu, kdy byl těmto osobám poskytován služební příjem, tedy nemohla vzniknout ztráta na výdělku. V uplatněném nároku na náhradu škody – ztráty na výdělku – poškození tuto skutečnost nezohlednili a ani soudy k tomu nepřihlédly.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Blansku a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného do konání neveřejného zasedání dovolacího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a zčásti je neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil především námitky, které směřovaly proti rozsahu provedených důkazů, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Blansku a z nichž vycházel v napadeném usnesení Krajský soud v Brně.
Dovolatel především namítal, že provedenými důkazy nebyl dostatečně prokázán skutkový stav, a jeho výhrady se soustředily zejména vůči zjištění soudů, že ke střetu jím řízeného vozidla a vozidla řízeného R. P. došlo v jízdním pruhu řidiče R. P. Namítal, že místo střetu nebylo přesně zjištěno, v listinách policejních orgánů se udává „pravděpodobné místo střetu“, nikoliv místo střetu dané. Nesouhlasil se způsobem, jakým soudy vyhodnotily protichůdně vyznívající znalecké posudky znalců Ing. J. F. a Ing. A. V., Ph.D., tvrdil, že nebyl žádný důvod pro odmítnutí závěrů znalce Ing. J. F., jelikož jeho závěry vycházely z logické analýzy nehodového děje, jsou logicky i technicky odůvodněny. S odkazem na zásadu in dubio reo vyvozoval, že nebylo prokázáno, že se skutku, v němž byl spatřován trestný čin, dopustil.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (nebyly opatřeny důkazy spolehlivě prokazující, že ke střetu jím řízeného vozidla a vozidla řízeného R. P. došlo v jízdním pruhu řidiče R. P.) a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a dovolatel takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (zejména strany 6, 7 rozsudku soudu prvního stupně, strana 2 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědí obviněného, svědka R. P., ale zvláště pak znaleckých posudků a výpovědí znalců Ing. J. F. a Ing. A. V., Ph.D., soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Závěr o vině obviněného byl opřen o výpověď svědka R. P. a znalecký posudek a výpověď znalce Ing. A. V., Ph.D. Soudy obou stupňů svědomitě vysvětlily, proč z nich vycházely a proč neuvěřily obhajobě obviněného podporované znaleckým posudkem a výpovědí znalce Ing. J. F. Oba soudy především upozornily, že znalecký posudek znalce Ing. A. V., Ph.D., je – na rozdíl od znaleckého posudku Ing. J. F. – komplexním erudovaným, vycházejícím z úplných podkladů, pročež jej hodnotily jako přesvědčivý. Jde-li o znalecký posudek Ing. J. F., nepominuly jej, v odůvodnění rozhodnutí vysvětlily, proč jej nevzaly za podklad svého rozhodnutí, přičemž upozornily, že znalec nevycházel z úplného stavu relevantně provedených důkazů a navíc zadání posudku nebylo úplné. Jak konstatoval odvolací soud, tento znalec se sice soustředil na důležitý, ale přece jenom fragment celého skutkového děje. Ve smyslu závěrů znaleckého posudku Ing. A. V., Ph.D., a jeho vysvětlení bylo soudy určeno též místo střetu vozidla řízeného obviněným a vozidla řízeného R. P. Této otázce se v odůvodnění svého rozhodnutí obšírněji věnoval i odvolací soud a jeho úvahy jsou přiléhavé.
Dovolacímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat soudy provedené dokazování, a to včetně jeho rozsahu a posuzování odmítnutých důkazních návrhů, proto je v daném kontextu významná toliko otázka, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena základní práva obviněného, zejména právo na spravedlivý proces. To však neshledal. Dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu a soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů. V dané věci nebyl zjištěn případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad in dubio pro reo a v důsledku toho též spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je se zřetelem k uplatněnému důvodu dovolání významná toliko otázka, zda soudy rozhodly o náhradě škody poškozeným A. Š., J. K. a L. M. v souladu s hmotně právními předpisy, konkrétně ustanovením §124 odst. 5 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, Jmenovaní poškození totiž vykonávali službu ve Věznici K. a jejich odměňování coby příslušníků Vězeňské služby upravuje právě zákon č. 361/2003 (viz §1 tohoto zákona).
Soud prvního stupně v relevantních souvislostech rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost uhradit na náhradě škody poškozeným A. Š. částku 72.362,- Kč, J. K. částku 78.521,- Kč a L. M. částku 4.554,- Kč. V odůvodnění rozsudku vyložil, že poškození se připojili s nároky na náhradu škody řádně a včas, uplatnili a doložili nárok na náhradu škody, která jim vznikla rozdílem mezi vyplacenými nemocenskými dávkami v době trvání pracovní neschopnosti v důsledku předmětné dopravní nehody a mzdou, která by jim jinak byla za toto období vyplacena. Soud shledal jejich požadavek opodstatněný, a proto rozhodl o povinnosti obviněného uhradit těmto poškozeným škodu ve výši rozdílu mzdy (správně služební příjem) a vyplacených nemocenských dávek při současném zohlednění plnění pojišťovny se sjednaných pojistných smluv (strana 7). V dalším byl odůvodněn také výrok, jímž byli poškození A.Š. a J. K. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, vůči němuž ale dovolací námitky obviněného nesměřovaly. S tímto rozhodnutím se ztotožnil i odvolací soud (strana 3 usnesení).
Dovolatel s rozhodnutími soudů obou stupňů nesouhlasil a v textu dovolání namítl, že jmenovaným poškozeným jako osobám vykonávajícím službu v bezpečnostním sboru – Vězeňské službě – nemohla vzniknout ztráta na výdělku za dobu, kdy jim byl poskytován služební příjem, a v této souvislosti odkázal na znění §124 odst. 5 zákona č. 361/2003 Sb., podle něhož je služební příjem poskytován po dobu prvního měsíce neschopnosti k práci, s výjimkou prvních tří dnů výkonu služby, za které se služební příjem při neschopnosti ke služně neposkytuje. Soudům vytkl, že k této okolnosti nepřihlédly, přičemž jen pro úplnost je třeba uvést, že tuto výtku před nimi neuplatnil. Námitky obviněného však nemohou obstát.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obviněnému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.
V adhezním řízení se postupuje podle hmotně právních norem, na nichž je uplatněný nárok založen a jimiž se také řídí. V daném případě se jednalo o zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (nadále občanský zákoník), konkrétně pak zvláště ustanovení §420 a §446 tohoto zákona, a to ve spojení s příslušnými ustanoveními zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.
Podle §420 odst. 1 občanského zákoníku každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle §442 odst. 1 tohoto zákona se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle jeho ustanovení §446 náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného činí rozdíl mezi jeho průměrným výdělkem před poškozením a nemocenským. Podle §124 odst. 5 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, se příslušníkovi poskytuje služební příjem po dobu prvního měsíce neschopnosti ke službě, s výjimkou prvních 3 dnů výkonu služby, za které se služební příjem při neschopnosti ke službě neposkytuje.
Z obsahu spisového materiálu se podává, že poškození A. Š., J. K. a L. M. uplatnili včas svůj nárok na náhradu škody a mimo jiné též navrhovali, aby jim obviněný nahradil škodu představující ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. Z tohoto titulu navrhovali prostřednictvím společného zmocněnce JUDr. P. R. v konečné podobě uhradit: poškozený A. Š. částku 72.362,- Kč (č. l. 170, 174), poškozený J. K. s přihlédnutím k vyplacenému pojistnému plnění od Allianz pojišťovny, a. s., (částka 20.068,- Kč) částku 78.521,- Kč (č. l. 170, 175, 177) a poškozený L. M. za stejných okolností (Allianz pojišťovnou, a. s., vyplaceno pojistné plnění 15.902,- Kč) částku 4.554,- Kč (č. l. 170, 178, 179). Pakliže soud prvního stupně shledal návrhy poškozených opodstatněnými, nepochybil. Z listin, jež poškození předložili, zřetelně vyplývá oprávněnost jejich požadavku a přesvědčivě byla doložena i výše jejich nároků.
Obviněný namítal, že v uplatněném nároků poškozených nebyla zohledněna skutečnost, že poškozeným jako příslušníkům Vězeňské služby byl po dobu prvního měsíce neschopnosti ke službě poskytnut služební příjem, s výjimkou prvních 3 dnů výkonu služby, za které se služební příjem při neschopnosti ke službě neposkytuje. Toto jeho tvrzení ale nemá oporu ve výkazech o průměrném výdělku A. Š. (č. l. 174), J. K. (č. l. 175, 176) i L. M. (č. l. 178), zpracovaných jejich zaměstnavatelem Vězeňskou službou, Věznicí K. Z výkazů jasně vyplývá, že ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti představovala rozdíl mezi předpokládaným výdělkem a vyplacenými dávkami nemocenského pojištění včetně „služebního příjmu v nemoci“.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného (jako celek) podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. září 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková