ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.113.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 113/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. února 2010 o dovolání obviněné M. K . , proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 42 To 175/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 347/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 13 T 347/2007, byla obviněná M. K. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou, že:
„dne 4. 4. 2007 v době kolem 22.45 hod. v T., v bytě svého manžela M. K. na ulici B., kam si přišla pro své věci, napadla taháním za vlasy a údery pěstí do obličeje, celé hlavy a horní poloviny těla zde přítomnou B. J. čímž napadené způsobila otřes mozku I. stupně, zlomeninu nosních kostí, podvrtnutí krční páteře a levého zápěstí, kterážto zranění si vyžádala lékařské ošetření s následnou hospitalizací od 4. 4. do 12. 4. 2007 a pracovní neschopností trvající do 8. 5. 2007, kdy nejméně po dobu hospitalizace byla poškozená B. J. omezena v obvyklém způsobu života, a to mimo samotné hospitalizace i bolestivostí daných zranění včetně ztíženého dýchání nosem a omezeného pohybu hlavy“.
Takto zjištěné jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a uložil jí podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí současně uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným České národní zdravotní pojišťovně, Ječná 39, Praha 2, částku ve výši 10.826,- Kč, a B. J., částku ve výši 13.817,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, o němž Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl usnesením ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 42 To 175/2009, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněná ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasila a prostřednictvím obhájce Mgr. J. V. podala proti němu dovolání, které opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatelka hned v úvodu zdůraznila, že je přesvědčena, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., a to jednak pro absenci protiprávnosti jejího jednání, jednak pro absenci subjektivní stránky trestného činu.
Obviněná namítala, že od samotného zahájení trestního stíhání stály proti sobě dvě sice zcela srovnatelné a věrohodné, avšak protichůdné verze skutkového děje, a to na jedné straně její (vyviňující) verze, a na straně druhé (usvědčující) verze poškozené. Zatímco její verze skutkového děje byla orgány činnými v trestním řízení potlačována, verze poškozené byla naopak podporována usilovným shromažďováním důkazů v její prospěch, když tyto orgány od počátku pracovaly pouze s jedinou verzí průběhu skutkových událostí uváděnou poškozenou. Tím zmíněné orgány nectily zásadu presumpce neviny, když ji (obviněnou) ve svých žádostech o podání zprávy o zranění poškozené označovaly jako útočníka. Je proto přesvědčena, že při takovém tendenčním zaujetí musel být výstup zdravotních zpráv předem ovlivněn, zvláště když zdravotní zprávy soudy obou stupňů považovaly za zásadní pro závěry o naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví. S takovým postupem, kdy dotazovaný lékař je předem konfrontován s údajným mechanismem vzniku zranění, nemůže souhlasit, neboť to odporuje základním pravidlům trestního řízení, a to především zásadě presumpce neviny, jakož i povinnosti orgánů činných v trestním řízení stejně pečlivě se zabývat okolnostmi ve prospěch i neprospěch obviněné. Je proto přesvědčena, že právě z těchto důvodů se v případě zdravotních zpráv nemůže jednat o objektivní výstupy o skutečném mechanismu vzniku zranění poškozené, které by mohly být základem pro úvahy o vině a tedy naplnění skutkové podstaty shora uvedeného trestného činu.
Dovolatelka dále uvedla, že pro podporu verze průběhu skutkových okolností, tak jak je tvrdila ona, nebyl orgány činnými v trestním řízení proveden jediný důkaz. Je tak přesvědčena, že za situace, kdy jediné přímé důkazy obsahující celkové vylíčení události, tj. její výpovědi a výpověď poškozené, jsou při popisu zásadních skutkových okolností rozporné až protikladné, bylo zvláště zapotřebí věnovat mimořádnou pozornost nepřímým důkazům, což se však nestalo.
Obviněná zdůraznila, že od zahájení trestního stíhání zcela konzistentně uváděla, že se skutku kladeného jí za vinu nedopustila, když se pouze instinktivně bránila fyzickému napadení poškozené. Přes tuto obhajobu, která nebyla provedenými důkazy vyvrácena, je však následně kriminalizována za jednání prokazatelně obranného charakteru. Nesouhlasí s tím, že by její obhajoba byla vyvrácena výpověďmi poškozené B. J. a svědka M. K. či dalšími listinnými důkazy.
Dovolatelka poté odvolacímu soudu vytkla jeho dílčí závěr, ve kterém konstatuje lékařskou zprávu, podle níž nález otřesu mozku lehkého stupně poškozené by nevysvětloval opakovaný samovolný pád poškozené. Tento závěr prý svědčí o překrucování její obhajoby, když ona sama jednoznačně popsala mechanismus vzniku zranění poškozené, která upadla na zárubeň dveří. Zdůraznila, že nerozumí tomu, proč je následně konfrontována s tím, že otřes mozku si poškozená nemohla způsobit opakovaným samovolným pádem, a že na tomto základě je činěn závěr o vyvrácení její obhajoby.
Obviněná poukázala i na to, že v rámci opatrovnického řízení týkajícím se úpravy poměrů k jejím nezletilým dětem, nebylo prokázáno (z posudků jednak od zaměstnavatele, jednak od předškolního zařízení, kam docházel její syn, ale ani z žádné obstarané zprávy obsahující hodnocení její osoby a její péče o nezletilé děti), že by se kdykoli dopouštěla jakékoli agrese.
Dovolatelka se následně vyjádřila k průběhu řízení před soudem prvního stupně, kde v důsledku toho, že se styděla, neuvedla, že konfliktu s poškozenou se účastnil i (její bývalý manžel) M. K., který ji držel na zemi v době, kdy do ní poškozená na zemi kopala. Po tomto útoku následoval pád poškozené na zem, kdy dopadla právě na místo, kde se nacházely skleničky, jejichž rozbití je zachyceno i v pořízené fotodokumentaci. Ve chvíli, kdy se snažila toto své tvrzení uvést před odvolacím soudem, bylo jí však sděleno, že toto není třeba, že soudu je tato skutečnost již známa. Připomněla též rozpory v tvrzení obou těchto svědků, a to především o místu, kde mělo ke konfliktu dojít. Je proto přesvědčena, že právě tyto skutečnosti výrazně snižují věrohodnost tvrzení svědka M. K., jakož i věrohodnost poškozené, na jejíž tvrzení měla nepochybně vliv i skutečnost, že z lékařské zprávy vyplynulo, že byla pod vlivem alkoholu (jednalo se o střední stupeň opilosti, což však bylo zjišťováno pouze pozorováním a nikoli konkrétním vyšetřením). Pokud by poškozená takové vyšetření absolvovala, bylo by nepochybně zjištěno, že byla ve stavu ovlivnění alkoholem, který by naopak připouštěl úvahy o tom, že mohla opakovaně upadnout. Zcela jistě však ovlivnění alkoholem mělo vliv na jednání poškozené ve vztahu k její agresi vůči ní samé.
Dovolatelka připomněla skutečnost, že i když soud prvního stupně učinil poznatek právě s ohledem na velmi konfliktní pozadí spojeném s projednání opatrovnické věci o zpochybnění výpovědi poškozené a svědka M. K., neučinil tomuto odpovídající závěr ve vztahu k úvahám o její vině. Přitom jakékoli pochybnosti o vině je třeba zohlednit v její prospěch, což se však evidentně nestalo. Proto soudům obou stupňů vytkla, že hodnotily výpovědi poškozené jako zcela věrohodné s tím, že jsou podporovány právě svědectvím svědka M. K., a naproti tomu bez opory v řádně zjištěném skutkovém stavu dospívají k závěru o vyvrácení její obhajoby.
Jako zcela nepřijatelný a odporující trestnímu řádu obviněná označila postup, kdy soud vyvracel její obhajobu fotodokumentací, která prokazatelně nebyla vyhotovena orgány činnými v trestním řízení, když postup jejího pořízení není procesně vůbec zachycen. Z této fotodokumentace, jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jsou pak činěny dokonce závěry o mechanismu vzniku zranění poškozené, tedy o odborné otázce, aniž by si soud své závěry ověřil např. vyžádání odborného vyjádření či znaleckého posudku.
Dovolatelka připomněla, že z hlediska naplnění znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se pro trestní odpovědnost vyžaduje úmyslné zavinění, tj. že pachatel ví o tom, že porušuje zájem chráněný trestním zákonem anebo je s porušením takového zájmu srozuměn. Úmysl se musí vztahovat jak k vlastnímu porušení zájmu chráněného zákonem, tak k jeho následku – v konkrétním případě způsobení újmy na zdraví.
Obviněná zdůraznila, že skutek, jak byl zjištěn při respektování zásad trestního řízení, tj. především zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, byl nesprávně kvalifikován jako jmenovaný trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, neboť není dán úmysl způsobit újmu na zdraví a není dán ani znak protiprávnosti (odkázala přitom na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1076/08 ze dne 15. 8. 2008, podle nějž musí být závěr o úmyslném zavinění opřen o konkrétně zjištěné skutečnosti). Úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. K prokázání subjektivní stránky pak nestačí pouhá skutečnost, že tělo oběti bylo zasaženo – k tomu totiž může dojít i nahodilými okolnostmi. V daném případě bylo zranění poškozené následkem nikoli jejího volního protiprávního jednání, ale instinktivní reakcí, kdy se bránila napadení a vůbec nepředpokládala a nebyla ani srozuměna s tím, že poškozená upadne na zárubeň dveří.
Dovolatelka rovněž akcentovala, že nikdy nechtěla způsobit poškozené jakoukoli újmu na zdraví, když tento následek nastal jako výsledek jejich fyzického střetu, který nevyvolala, neboť se pouze bránila napadení poškozenou. To, že újma na zdraví poškozené nastala, je sice objektivní skutečností, její zjištění však již nic nevypovídá o mechanismu vzniku zranění, neprokazuje ani její úmysl újmu na zdraví způsobit, ani protiprávnost jejího jednání.
Jelikož obviněná je přesvědčena, že „bylo rozhodováno na základě extrémně rozporného a neúplného dokazování při porušení zásady principu objektivní pravdy a principu presumpce neviny“, v závěru svého podání navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Přípisem ze dne 26. 1. 2010 obviněná soudu sdělila, že nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelkou spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu některé námitky, které obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřela, nemohou obstát. Jde především o výhrady, jimiž dovolatelka napadala buď rozsah (neúplnost) provedeného dokazování soudy obou stupňů, nebo způsob, jakým tyto soudy hodnotily provedené důkazy (zejména výpovědi poškozené a M. K.), případně vznášela námitky vztahující se k procesnímu postupu orgánů činných v přípravném řízení. Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněná v dovolání v této části formálně deklarovala dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnila toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhala odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovala údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byla uznána vinnou.
V této souvislosti je vhodné zmínit, že zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolatelce učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry, jak na to bude dále poukázáno.
Stejně tak nelze za relevantně uplatněnou výhradu považovat ani tvrzení obviněné, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Jestliže by uvedené výhrady obviněné měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. ustanovení §265a odst. 4 tr. ř.).
Pokud by obviněná uplatnila pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel její dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněná však v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila i námitky další, které již lze považovat za relevantní. V tomto směru šlo jednak o námitku absence závěru o jejím protiprávním jednání, jednak o námitku absence úmyslu způsobit poškozené újmu na zdraví a na ni navazující tvrzení o jednání v nutné obraně. Nejvyšší soud však současně shledal, že takovéto výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu, a podle §3 odst. 4 tr. zák. stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Pro posouzení, zda obviněná spáchala trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., či nikoliv, je rozhodující popis skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně dále rozvedený v odůvodněních obou uvedených rozhodnutí.
Z tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněná „dne 4. 4. 2007 … v bytě svého manžela M. K. … kam si přišla pro své věci, napadla taháním za vlasy a údery pěstí do obličeje, celé hlavy a horní poloviny těla zde přítomnou B. J. …, čímž napadené způsobila otřes mozku I. stupně, zlomeninu nosních kostí, podvrtnutí krční páteře a levého zápěstí, kterážto zranění si vyžádala lékařské ošetření s následnou hospitalizací od 4. 4. do 12. 4. 2007 a pracovní neschopností trvající do 8. 5. 2007, kdy …“.
Z hlediska hodnocení okolností významných pro posouzení subjektivní stránky jednání obviněné má význam především to, že v takto zjištěném skutku je popsán její útok proti tělu poškozené tak, že ji „napadla taháním za vlasy a údery pěstí do obličeje, celé hlavy a horní poloviny těla“, což je zcela dostačující pro posouzení všech rozhodných okolností souvisejících s tím, jaký vztah při takovém počínání obviněná měla ke způsobenému následku. Při tomto posuzování je nutné vycházet ze zásady, že zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění je proto třeba usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Dále to může být povaha a charakter nástroje či zbraně a způsob jejich použití, z nichž lze dovozovat následek zamýšlený pachatelem.
Z okolností uvedených v rozhodnutích obou soudů i ze spisu samotného lze jednak spolehlivě usoudit, jaký byl průběh fyzického útoku obviněné na poškozenou, jehož důsledkem byla uvedená zranění poškozené, a jednak (stejně spolehlivě) dospět k závěru shodnému, jaký ve svém rozhodnutí vyslovily soudy obou stupňů, tedy že obviněná jednala úmyslně ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. (srov. stranu 4 odůvodnění odsuzujícího rozsudku). Rozsah a charakter zranění poškozené přitom byl již takového rázu, že odůvodňoval právní kvalifikaci jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Za „ublížení na zdraví“ se totiž pokládá takový stav (onemocnění nebo poranění), který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechá trvalé následky. Musí jít o takovou poruchu zdraví, která znesnadňuje postiženému obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu (srov. rozhodnutí publikované č. 2/1996 Sb. rozh. trest.). Právě o takovou situaci se v daném případě již jednalo.
Pokud jde o tu část dovolání obviněné, v níž uplatnila námitky proti (údajně) nenaplněnému stupni společenské nebezpečnosti jejího činu, je vhodné poukázat na to, že také této otázce soudy obou stupňů věnovaly dostatečnou pozornost, uvážily všechna zákonná hlediska (srov. §3 odst. 4 tr. zák.) a v souladu s konkrétně zjištěnými skutečnostmi dospěly k závěru, že jednání obviněné již vykazuje vyšší než nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti (srov. §3 odst. 2 tr. zák.). Nejvyšší soud proto neměl důvod zpochybňovat závěr soudů obou stupňů, že právní posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. je správné a odpovídá zákonu.
Namítala-li obviněná, že jednala v mezích nutné obrany, je vhodné uvést, že podle §13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně (a tedy i o vyloučení trestnosti činu osoby, jež odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem), je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v citovaném ustanovení. Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Za zájem chráněný trestním zákonem se obecně považují společenské vztahy a hodnoty uvedené zejména v §1 tr. zák. Konkrétní chráněný zájem je pak blíže promítnut do skutkové podstaty příslušného trestného činu, jehož spáchání ze strany útočníka hrozilo, a to v podobě objektu jako zákonného znaku takového trestného činu. Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen. Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pojem „způsob útoku“ v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, nýbrž i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti, prostředky použité k tomuto útoku apod. (srov. Šámal P., Púry F., Rizman S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 124). Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu, jak již bylo judikaturou opakovaně vyloženo (např. v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 573/2005).
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ je třeba (zásadně ve shodě s odvolacím soudem – srov. strany 2 a 3 odůvodnění jeho usnesení) konstatovat, že obhajoba obviněné, že se poškozené jen bránila, nemůže obstát, neboť nebyla splněna druhá ze dvou shora rozvedených kumulativních podmínek nutné obrany ve smyslu §13 tr. zák. Ani tyto závěry odvolacího soudu Nejvyšší soud nemá důvod zpochybňovat.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a