ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1215.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1215/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2010 k dovolání obviněného Ing. F. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 5 To 190/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 280/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 5 To 190/2010.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 3 T 280/2009, byl obviněný Ing. F. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„ačkoliv věděl, že v danou dobu není držitelem žádného řidičského oprávnění k řízení jakéhokoliv motorového vozidla dle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích v platném znění, a to na základě pravomocného rozhodnutí Městského úřadu N. ze dne 30. 7. 2008 pod číslem jednacím 070/28385/07, kterým byly zamítnuty jeho písemné námitky proti oznámení o dosažení 12-ti bodů dle shora uvedeného zákona a pozbytí v důsledku toho řidičského oprávnění, přesto dne 25. 9. 2009 v době kolem 13.40 hodin řídil ulicemi města B. osobní motorové vozidlo značky Mercedes CL 600, barvy modré metalízy, registrační značky, přičemž byl na ulici H. zastaven a poté kontrolován hlídkou Policie ČR“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a uložil mu podle §180d tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §180d tr. zák. za použití §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. mu současně uložil peněžitý trest ve výši 15.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Konečně mu podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 5 To 190/2010, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Hály podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po stručném shrnutí obsahu předchozího řízení a rozhodnutí soudů obou stupňů vyjádřil nesouhlas s jejich právní argumentací. Je přesvědčen, že soudy při aplikaci §2 odst. 1 trestního zákoníku nesprávně podřadily jeho jednání pod přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), v důsledku čehož následně dospěly k závěru o použití právní úpravy účinné v době spáchání činu, tedy k aplikaci trestního zákona. Nadto i při aplikaci trestního zákona jeho ustanovení nesprávně vyložily, když jednání obviněného nesprávně podřadily pod trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák.
Dovolatel má za to, že v případě řízení motorového vozidla osobou, která se nikdy nedopustila žádného přestupku ani trestného činu souvisejícího s provozem na pozemních komunikacích, která se navíc krátce před inkriminovaným jednáním řidičského oprávnění vzdala ve smyslu §94 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“), nemohou být naplněny obecné ani konkrétní předpoklady ohrožení chráněného zájmu; v takovém případě je naplněna toliko formální stránka tohoto trestného činu. V této souvislosti ještě zdůraznil, že typový charakter a stupeň společenské nebezpečnosti dotčeného trestného činu patří mezi vůbec nejnižší. V dalším obsahu dovolání se věnoval rozboru jednotlivých více či méně abstraktních příkladů, na něž dopadají ustanovení §180d tr. zák., případně §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. V návaznosti na to zpochybnil popis skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku, který (tak, jak je popsán) není trestným činem. Poukázal i na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio, v jejichž duchu je třeba též vykládat §180d tr. zák. v souladu s formálně-materiálním pojetím trestného činu tak, že se jej dopustí pouze ten, kdo řízením motorového vozidla bez řidičského oprávnění ohrozí bezpečnost silničního provozu. Soudům obou stupňů v tomto kontextu vytkl, že nesprávnému výkladu předmětného ustanovení trestního zákona podřídily i rozsah dokazování.
Obviněný se v dalších částech svého obsáhlého podání věnoval podrobnému rozboru stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. Tpjn 301/2007, dále pak názorům a citacím z odborné literatury (zejména komentářů k trestnímu zákonu a trestnímu zákoníku) a jejich následným historickým, logickým a systematickým rozborům (každého zvlášť i ve vzájemném kontextu), na nichž vystavěl vyčerpávající argumentaci uplatněnou v posuzovaném dovolání. Na základě všech podrobně rozvedených důvodů (které není nezbytně nutné na tomto místě doslovně citovat) dospěl k závěru o nesprávném právním posouzení činu soudy obou stupňů, jelikož podle žádného souhrnu trestněprávních norem – ať účinných v době spáchání činu (trestní zákon) nebo těch, které byly účinné v době rozhodování o něm (trestní zákoník) – nejde o trestný čin. Ve světle všech přednesených úvah měly soudy zhodnotit, zda ve věci nejde o podezření z přestupku nebo kárného provinění, a poté obviněného buď rozsudkem zprostit obžaloby, nebo věc usnesením postoupit jako přestupek k projednání příslušnému správními orgánu.
V závěru podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 5 To 190/2010, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 3 T 280/2009, a aby postupem podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, eventuálně aby Nejvyšší soud sám podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem či rozhodl o postoupení věci jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu zvážil odložení či přerušení výkonu rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno. V neposlední řadě vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že převážná část uplatněných námitek má obecný charakter nevztahující se přímo k dovolávané věci a spíše připomíná učebnici trestního práva či důvodovou zprávu, sloužící k orientaci poslanců před hlasováním o novém zákoně. Uplatněné námitky rovněž ve významné části polemizují s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů, což však není podle §265a odst. 4 trestního řádu přípustné.
Státní zástupce dále připomněl, že trestné body ve smyslu §123b odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. řidič získává za jednání popsaná v příloze ke shora citovanému zákonu. Každý trestný bod přitom fakticky představuje 1/12 sankce pozbytí řidičského oprávnění na nejméně 1 rok (po této době může požádat o jeho vrácení), když ze zákona vyplývá, že tato sankce se uplatní až poté, co řidič dosáhne počtu 12 trestných bodů. Trestné body lze získat jen za jednání popsaná v příloze k citovanému zákonu, jimiž byl řidič pravomocně uznán vinným, přičemž tato jednání mají charakter přestupků či trestných činů (přečinů). Uznat za vinu přestupkem či trestným činem (přečinem) však přitom lze jen rozhodnutím k tomu oprávněného mocenského orgánu. Již tato dílčí rozhodnutí jsou proto rozhodnutími orgánu veřejné moci, která ve svém souhrnu počtem odpovídajících trestných bodů převyšujícím 12 bodů ukládají řidiči ve smyslu §123c odst. 3 citovaného zákona sankci pozbytí řidičského oprávnění. Vyrozumění řidiče správním orgánem o dosažení 12 trestných bodů má již jen informativní charakter. V této souvislosti označil za nesporné, že obviněný o této skutečnosti vyrozuměn byl.
Státní zástupce shrnul, že obviněný svým jednáním mařil rozhodnutí orgánů veřejné moci tím, že vykonával činnost, pro kterou pozbyl souhrnem jejich rozhodnutí a z toho plynoucího dosažení počtu 12 trestných bodů podle §123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. oprávnění. Jelikož šlo o jednání, které by bylo trestné i po nabytí účinnosti trestního zákoníku dne 1. 1. 2010, navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, a to postupem podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Jelikož obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zapotřebí nejprve uvést, že podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V tomto kontextu je nutné uvést, že prakticky všechny námitky vznesené obviněným jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu relevantní. Současně Nejvyšší soud shledal, že jde o námitky důvodné.
K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. se dopustil (podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009) ten, kdo řídil motorové vozidlo, ačkoliv nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění podle zvláštního zákona.
Je mimo jakoukoliv pochybnost, že obviněný zjištěným jednáním všechny formální znaky skutkové podstaty jmenovaného trestného činu naplnil. Při jeho páchání jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., neboť si byl vědom pozbytí svého řidičského oprávnění v důsledku dosažení dvanácti trestných bodů, o čemž byl informován a současně vyzván ze strany Městského úřadu v N. k odevzdání řidičského průkazu (dne 5. 12. 2007); předmětné rozhodnutí nabylo (po proběhnuvším řízení o opravných prostředcích podle správního řádu) právní moci dne 3. 11. 2008.
Soud prvního stupně v rámci úvah o právní kvalifikaci zjištěného jednání v odůvodnění svého rozsudku (srov. stranu 5) uvedl, že „… jednání obviněného by bylo sankcionovatelné a trestné i podle současného trestního zákoníku a jelikož dle §337 odst. 1 by byl ohrožen trestem odnětí svobody až na tři léta, soud aplikoval ustanovení §2 odst. 1 trestního zákoníku tak, že jednání obviněného kvalifikoval jako trestný čin platný v době spáchání činu“ . Tím byl právě trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. Přestože s takovou úvahou lze v zásadních směrech souhlasit, nelze se s ní zcela identifikovat.
Opět jen ve stručnosti a v obecné rovině je v tomto směru dále třeba uvést, že naposledy citované ustanovení do trestního zákoníku pojato nebylo. Tím spíš bylo nutné řešit otázku (zejména když soudy prvního i druhého stupně ve věci rozhodovaly až v únoru, resp. dubnu 2010), zda takové jednání lze podřadit pod některé ustanovení zvláštní části trestního zákoníku. Z nich by přicházelo v úvahu ustanovení §337 odst. 1 písm. a) o trestném činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, jehož se dopustí, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle zvláštního právního předpisu.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci, a to v tomto konkrétním případě na výkonu rozhodnutí, jimiž byla určitá činnost zakázána nebo bylo odňato oprávnění k jejímu výkonu.
Oproti úpravě platné a účinné do 31. 12. 2009 umožňuje nová formulace objektivní stránky v posledně citovaném ustanovení – vykonává činnost , pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu – postihnout nejen pachatele, který maří výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla zakázána, ale i toho, kdo poté, co mu bylo odňato příslušné oprávnění vydané podle zvláštního právního předpisu podmiňující možnost k výkonu určité činnosti, tuto činnost vykonával.
Účelem ustanovení §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je bezpochyby zájem na tom, aby nebyla vykonávána určitá činnost osobou, které výkon této činnosti byl zakázán či sankčně ztratila způsobilost tuto činnost vykonávat. Toto ustanovení nahlížené účelem zákona o silničním provozu totiž zajišťuje, aby činnost, která může ohrozit veřejný zájem na bezpečném silničním provozu, byla vykonávána jen osobami k tomu způsobilými.
Aniž by na tomto místě bylo zapotřebí podrobně rozvádět další argumenty, stačí s odkazem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010 (dosud nepublikované ve Sb. rozh. trest.), konstatovat, že podle jeho právní věty II. za „odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu“ ve smyslu §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je třeba považovat i pozbytí řidičského oprávnění u řidiče, který v bodovém hodnocení dosáhl 12 bodů, a v důsledku toho mu bylo doručeno obecním úřadem obce s rozšířenou působností oznámení a výzva podle §123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu, resp. v případě podání námitek proti provedenému záznamu, kterým bylo dosaženo celkového počtu 12 bodů, bylo pravomocně rozhodnuto tímto obecním úřadem podle §123f odst. 3 cit. zák. č. 361/2000 Sb. o zamítnutí námitek řidiče, neboť je neshledal odůvodněné. V důsledku toho, pokud pachatel řídí motorové vozidlo i poté, co mu bylo takto řidičské oprávnění odňato rozhodnutím příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností, naplňuje znaky trestného činu (přečinu) maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.
Lze tak uzavřít, že shora popsané jednání obviněného, jehož se dopustil před 1. lednem 2010 by bylo možno i po tomto datu právně kvalifikovat jako trestný čin (přečin) maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Současně je však nutno aplikovat ustanovení §2 odst. 1 trestního zákoníku, podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Protože pachatel přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je ohrožen přísnější trestní sazbou (trest odnětí svobody až na tři léta) než podle dřívějšího §180d tr. zák. (trest odnětí svobody až na jeden rok nebo peněžitý trest nebo zákaz činnosti), je pro něho evidentně příznivější ustanovení §180d tr. zák.
Z toho pak vyplývají i další závěry (v zásadních směrech shodné s právními závěry obou soudů nižších stupňů) – jednak že aplikace ustanovení §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku v posuzovaném případě nepřichází v úvahu, a jednak že jednání obviněného by bylo možné právně kvalifikovat podle zákona účinného v době spáchání činu, tedy jako trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., třebaže ten v době rozhodování soudů obou stupňů již nebyl v platnosti.
Při úvaze, zda takové právní posouzení přicházelo v úvahu i v daném případě, je ovšem třeba připomenout (zvláště když těmito okolnostmi se žádný ze soudů nižších instancí nezabýval), že pojmovými znaky trestného činu jsou nejen znaky formální, ale také materiální. Tyto znaky jako podmínky trestnosti činu přitom nelze směšovat, zaměňovat ani vzájemně nahrazovat (srov. rozhodnutí č. 20/1998 Sb. rozh. trest.). Pro spolehlivý závěr, zda se v tom kterém případě jedná či nejedná o trestný čin, je proto nezbytné zjišťovat vedle existence formálních znaků příslušné skutkové podstaty (tj. těch znaků, které jsou uvedeny v zákoně, tzv. typové znaky) také to, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti, a to u dospělého pachatele vyšší než nepatrný.
Podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Proto není trestným činem takový čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost přitom vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele.
Při řešení otázky, zda jednání obviněného vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv.
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že relevantně uplatněným námitkám dovolatele je třeba přisvědčit. Soudy prvního i druhého stupně sice postupovaly správně, když ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 trestního zákoníku v jednání obviněného spatřovaly naplnění formálních znaků trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. (ve smyslu právní úpravy platné a účinné v době spáchání činu), na druhé straně však pochybily, když se prakticky vůbec nezabývaly otázkou, zda zjištěné jednání vykazuje i zákonem požadovaný znak materiální (srov. shora §3 odst. 2, 4 tr. zák.), tedy zda stupeň jeho společenské nebezpečnosti by bylo možné hodnotit jako vyšší než nepatrný. Soud první instance tuto významnou otázku zcela pominul a odvolací soud, který v podrobnostech odkázal na „precizní odůvodnění napadeného rozsudku“, se této problematice také nevěnoval.
Oba soudy přitom na možný nízký stupeň společenské nebezpečnosti posuzovaného jednání mohly usuzovat nejen z faktu, že obviněný je pachatelem ve smyslu zákona bezúhonným (jeho evidenční karta řidiče sice obsahuje několik záznamů, avšak v opise rejstříku trestů žádný záznam nemá), ale i z toho, že od právní moci rozhodnutí Městského úřadu v N. o pozbytí řidičského oprávnění obviněným (dne 3. 11. 2008) do spáchání nyní posuzovaného skutku (dne 25. 9. 2009) uplynula doba delší deseti měsíců (v době jejich rozhodování to bylo již 15, resp. 17 měsíců) a že jiného prokazatelného porušení zákazu řízení motorových vozidel se minimálně v této době nedopustil. Pokud by neponechaly bez povšimnutí ani zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio (uplatňované již za platnosti a účinnosti trestního zákona), mohly reálně dospět k závěru, že by mohlo postačovat, pokud by stíhaný skutek byl příslušným orgánem posouzen pouze jako odpovídající přestupek.
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 5 To 190/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a věc přikázal tomuto krajskému soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zjištěného pochybení se sice dopustil již soud prvního stupně, ovšem jmenovaný soud druhého stupně jeho pochybení mohl a měl napravit. Projednání věci před odvolacím soudem se rovněž jeví vhodnější z hlediska rychlosti řízení a procesní ekonomie.
Odvolací soud při novém rozhodování ve věci bude povinen respektovat v tomto usnesení vyslovený právní názor Nejvyššího soudu (srov. §265s odst. 1 tr. ř.) a zabývat se otázkou právní kvalifikace jednání obviněného především z hlediska naplnění materiální stránky trestného činu ve smyslu §3 odst. 2, 4 tr. zák. Závěry, které v tomto směru učiní, musí náležitě odůvodnit, aby odůvodnění jeho nového rozhodnutí odpovídalo požadavkům obsaženým v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. (odůvodnění napadeného usnesení těmto požadavkům rozhodně neodpovídá).
Nejvyšší soud rozhodl shora uvedeným způsobem v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a